ECLI:CZ:NS:2022:11.TVO.16.2022.1
sp. zn. 11 Tvo 16/2022-3684
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 11. 2022 o stížnosti obviněné K. N. , narozené XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 8 To 68/2022, takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obviněné K. N. zamítá.
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 8 To 68/2022, rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) tak, že podle §72 odst. 1, 4 tr. řádu obviněnou K. N. (dále také jen „obviněná“) ponechal i nadále ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu. Dále odvolací soud podle §73 odst. 1 písm. a) tr. řádu a contrario nepřijal nabídku záruky za další chování obviněné učiněnou obchodní společností F. C., L. š. L., XY. Podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario též odvolací soud nepřijal nabídku písemného slibu obviněné.
Proti tomuto usnesení podala obviněná do protokolu stížnost, kterou následně odůvodnila prostřednictvím své obhájkyně M. K., advokátky.
3. Po stručné rekapitulaci průběhu řízení a důvodů napadeného usnesení odvolacího soudu obviněná ve vztahu k vazebnímu důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu uvádí, že není dána důvodná obava, že by se skrývala či jakkoliv mařila provedení hlavního líčení či jiného jednání, a má za to, že daný vazební důvod odvolací soud nedostatečně odůvodnil. V této souvislosti uvádí, že pokud byla důvodem vazby záruka provedení hlavního líčení, ze kterého se obviněná omlouvala, pak tento argument již nemůže obstát, neboť hlavní líčení již bylo provedeno, ukončeno a byl vynesen rozsudek. Vzhledem k tomu daný důvod vazby podle obviněné zcela pominul. Obviněná opakovaně namítá, že uvedená argumentace odvolacího soudu, který odkazuje na důvody vazby uváděné soudem prvního stupně, neobstojí, neboť případné veřejné zasedání o odvolání již může proběhnout bez její účasti. V této souvislosti obviněná poukazuje na svůj závazek obsažený v jejím písemném slibu, že se k jednání bude řádně dostavovat.
4. Obviněná též rozporuje správnost závěrů odvolacího soudu ohledně trvání vazebních důvodů podle §67 písm. a) tr. řádu. Poukazuje na skutečnost, že se vždy řádně z hlavního líčení omluvila a své důvody také doložila. Odvolací soud podle jejího názoru zcela opomněl, že po vzetí do vazby změnila svůj dosavadní přístup k projednávané trestní věci. Ačkoliv se nacházela ve výkonu vazby, mohla požádat, aby bylo hlavní líčení konáno v její nepřítomnosti. Toto však neučinila, hlavního líčení se účastnila, vystupovala aktivně, kladla svědkům otázky a sama i vypovídala. Je tedy zřejmé, že má zájem o průběh a výsledek hlavního líčení a uvedený vazební důvod u ní nehrozí.
5. V další stížnostní argumentaci obviněná prezentuje svůj názor, že: „ dle §67 písm. a) tr. řádu je vazebním důvodem dle citovaného ustanovení skutečnost, že z jednání obviněného nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, a nikoliv vazební důvod vysokého trestu či skutečnost, že obviněná omlouvá svou neúčast u hlavního líčení“ . K této argumentaci obviněná dodává, že soudu vždy sdělila místo svého pobytu, objasnila důvody svého přestěhování, uvedenou adresu nahlásila na Policii ČR.
6. Obviněná dále uvádí, že je si vědoma skutečnosti, že dříve omlouvala svoji neúčast u hlavního líčení a nesouhlasila s konáním hlavního líčení v její nepřítomnosti, avšak stalo se tak vždy z důvodu psychických problémů, kterými trpí. Ke zpracovanému znaleckému posudku na její osobu připomíná, že vyšetření trvalo pouze krátkou chvilku, zdůrazňuje, že zdravotní problémy psychického rázu jsou značně subjektivní a každá osoba je prožívá a pociťuje jinak.
7. V další části svojí stížnostní argumentace obviněná rozporuje závěr odvolacího soudu, že jí hrozí vysoký trest ve smyslu §67 písm. a) tr. řádu. Obviněná připouští, že jí sice hrozí trest v rámci rozmezí trestní sazby od pěti do deseti let, avšak namítá, že pouze tato okolnost nemůže být jediným a rozhodujícím vodítkem, když k tomuto důvodu musí vždy přistoupit důvodná obava, že by měla uprchnout nebo se skrývat. Taková obava však podle jejího názoru dána není, z jejího dosavadního jednání nikterak nevyplývá a v napadeném usnesení ji nevyjádřil ani odvolací soud. Následně obviněná provádí exkurz do ustálené rozhodovací praxe zejména Ústavního soudu, z této cituje a zdůrazňuje, že vazbu podle §67 písm. a) tr. řádu nelze mechanicky odůvodnit jen odkazem na horní hranici zákonné trestní sazby stanovené ve zvláštní části trestního zákoníku. Také v této části považuje obviněná napadené usnesení odvolacího soudu za neodůvodněné.
8. V poslední části své stížnosti obviněná nejprve připomíná, že institut vazby má pouze fakultativní charakter, a vyslovuje názor, že v jejím případě je možné dosáhnout účelu vazby i jinak. Pokud totiž soud považuje za nutné zajistit, aby se hlavní líčení mohlo konat, pak se tak stalo u vazebního zasedání tím, že obviněná dala souhlas s konáním hlavního líčení v její nepřítomnosti. Jiná opatření podle obviněné nebylo třeba činit a vzetí její osoby do vazby má za zcela nepřiměřené. K této argumentaci obviněná zejména a opětovně připomíná, že veřejné zasedání o odvolání může proběhnout i v její nepřítomnosti. V návaznosti na uvedené obviněná cituje z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu o povaze a důsledcích vazby v trestním řízení a uzavírá, že postup vazebního soudu v aktuálně probíhající trestní věci této praxi neodpovídá. Obviněná též poukazuje zejména na svůj nepříznivý zdravotní stav, ale i její rodinné a jiné poměry a vyslovuje názor, že tyto okolnosti mohly být zohledněny.
9. Závěrem své stížnosti obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a propustil ji z vazby na svobodu.
10. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížnosti v tomto případě připouští, zda byla podána řádně, včas a oprávněnou osobou, načež zjistil, že tyto zákonné podmínky pro přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu jsou splněny. Následně proto v souladu s revizním principem aktivně prověřil napadené usnesení podle §147 odst. 1 tr. řádu, tedy přezkoumal jeho správnost, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obviněné není důvodná.
11. Z předloženého trestního spisu především vyplývá, že dne 19. 6. 2019 byla v této trestní věci státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podána obžaloba ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích (č. l. 2307), a to ve vztahu k obviněné pro účastenství ve formě organizátorství k zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a dále pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
12. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 17. 5. 2022, č. j. 64 T 8/2019-3317, které nabylo právní moci dne 28. 6. 2022, byla obviněná podle §69 odst. 6, §68 odst. 1 tr. řádu z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu vzata do vazby s tím, že lhůta pro trvání vazby se počítá ode dne 17. 5. 2022, 9:00 hodin. Proti tomuto usnesení obviněná podala stížnost, kterou odvolací soud usnesením ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 7 To 44/2022, zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
13. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 19. 7. 2022, č. j. 64 T 8/2019-3529, byla obviněná (v části s dalšími spoluobviněnými) uznána vinnou ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedený trestný čin a dále za přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byla obviněná uznána vinnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 30 T 9/2021, soud prvního stupně obviněné uložil podle §43 odst. 2 tr. zákoníku a §209 odst. 5 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud prvního stupně zrušil výrok o trestu z označeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
14. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala následně obviněná (jakož i další spoluobvinění) odvolání. Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podala též státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, a to v neprospěch všech obviněných do všech výroků o vině a do všech výroků o trestu (č. l. 3523 verte a 3608 a násl.).
15. Vzhledem k tomu, že v dané trestní věci probíhá odvolací řízení, je podle §72 odst. 4 tr. řádu, s ohledem na běh vazební lhůty, založena příslušnost odvolacího soudu k rozhodování o otázce dalšího trvání vazby obviněné. O této rozhodl odvolací soud v záhlaví označeným usnesením (blíže srov. bod 1. tohoto usnesení).
16. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud nejprve stručně připomíná dosavadní průběh řízení v trestní věci obviněné, jakož i to, že o vazbě obviněné bylo naposledy pravomocně rozhodnuto dne 28. 6. 2022 (viz bod 12. tohoto usnesení) a lhůta pro další rozhodnutí o trvání vazby obviněné tak skončí dne 28. 9. 2022. Za účelem rozhodnutí o dalším trvání vazby tedy odvolací soud nařídil vazební zasedání na 21. 9. 2022. Dále odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení shrnul průběh provedeného vazebního zasedání.
17. Stran důvodnosti dalšího trvání vazby obviněné odvolací soud nejdříve konstatoval, že vycházel z důvodů, které vedly soud prvního stupně k jeho rozhodnutí o vzetí obviněné do vazby. Zdůraznil, že obviněná se opakovaně a soustavně po dlouhou dobu (počínaje prvním hlavním líčením dne 7. 10. 2019 až do jejího vzetí do vazby dne 17. 5. 2022) omlouvala z účasti u hlavního líčení, a to ze zdravotních důvodů, které jí však (objektivně nahlíženo) nebránily v účasti na něm. Přitom však nesouhlasila s konáním hlavního líčení v její nepřítomnosti.
18. Odvolací soud uvedl, že oproti výchozí situaci, kdy byla obviněná dne 17. 5. 2022 vzata do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu, nedošlo v předmětné trestní věci k podstatným změnám. Za stěžejní a hlavní důvod, proč se obviněná vyhýbala účasti u soudního jednání v této trestní věci, odvolací soud označil její psychické problémy mající svůj původ v obavě z nepříznivého výsledku trestního stíhání, které by mohlo vést k odsouzení k déletrvajícímu nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Takový výsledek by pak podle odvolacího soudu pro obviněnou znamenal citelnou újmu a měl by též dopad na její osobní a rodinný život. Uvedený postoj obviněné je přitom v podstatě neměnný, a to navzdory jejímu ujištění, že se k jednání soudu vždy dostaví. Odvolací soud v této souvislosti uzavřel, že při současném zdravotním stavu obviněné není pro takovou změnu v jejím postoji žádná garance, a to zvláště za situace, kdy proti rozsudku soudu prvního stupně bylo státní zástupkyní podáno odvolání v její neprospěch.
19. V další části odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud vyslovil závěr, že prostředky k nahrazení vazby obviněné prezentované obhajobou neshledal jako dostatečné (srov. bod 13. a násl. usnesení odvolacího soudu). Přitom konkrétně uvedl, jaké důvody jej vedly k nepřijetí nabídky záruky za další chování obviněné, která byla učiněna obchodní společností F. C., L. š. L., XY a písemného slibu obviněné. Stranou neponechal ani vyhodnocení čestného prohlášení dcery obviněné o poskytnutí možnosti společného bydlení a příznivého ovlivňování obviněné.
20. Odvolací soud uzavřel, že prodloužení trvání útěkové vazby podle §67 písm. a) tr. řádu obviněné je podloženo konkrétními skutečnostmi a nikoliv jen typovou hrozbou vysokého trestu. U vazby obviněné prozatím podle odvolacího soudu nehraje větší roli tzv. faktor plynutí času, podle něhož význam skutečností odůvodňujících vazbu s delším postupem času klesá, neboť obviněná se nacházela ve vazbě něco málo přes čtyři měsíce. Současně také zdůraznil, že obava z útěku před nepravomocným odsouzením bývá zpravidla méně intenzivní než po něm v případě, že byl v jeho rámci uložen citelný nepodmíněný trest odnětí svobody. Uvedené závěry odvolací soud vždy opatřil odkazem na příslušnou rozhodovací praxi Ústavního soudu.
21. Jde-li o průběh řízení předcházejícího vydání napadeného usnesení, může Nejvyšší soud s ohledem na obsah spisu konstatovat, že v trestní věci obviněné byla dodržena ustanovení upravující periodický přezkum dalšího trvání vazby (§72 odst. 1 a 3 tr. řádu).
22. Nejvyšší soud též nezjistil v projednávané trestní věci žádné průtahy v postupu odvolacího soudu, které by měly negativní vliv na délku trvání vazby. Odvolacímu soudu byla předmětná trestní věc předložena soudem prvního stupně k rozhodnutí dne 5. 9. 2022 (č. l. 3636). Dne 7. 9. 2022 vydal předseda senátu odvolacího soudu pokyn k nařízení vazebního zasedání (č. l. 3637), které se konalo dne 21. 9. 2022 (č. l. 3663). Konkrétní délku trvání vazby u obviněné v řízení před soudem tedy není možné považovat za nepřiměřeně dlouhou.
23. Podle §67 písm. a) tr. řádu platí, že obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest, a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obžalovaný, a s ohledem na osobu obžalovaného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření.
24. Nejvyšší soud se po prostudování příslušného spisového materiálu s výše uvedenými závěry odvolacího soudu ztotožnil, neboť důvody vedoucí k ponechání obviněné ve vazbě tento soud správně vymezil, přičemž zcela dostatečně a srozumitelně objasnil, které skutečnosti jej k jeho závěrům vedly. Rovněž obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení §134 odst. 2 a §73c tr. řádu. Za tohoto stavu tak nelze uvedeným závěrům odvolacího soudu vytknout žádné zásadní pochybení.
25. Nejvyšší soud akcentuje skutečnost, že obviněná je trestně stíhána pro zvlášť závažný zločin, za který byla soudem prvního stupně nepravomocně odsouzena, a to k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let a 6 (šesti) měsíců (srov. bod 13. tohoto usnesení). V tomto smyslu Nejvyšší soud odkazuje na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku obviněného. V každém případě však platí, že je hrozba útěku za tohoto stavu značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03, a usnesení ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1577/08). Za výši nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval dobu šesti let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10) nebo sedmi let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03).
26. Ve shodě s odvolacím soudem považuje Nejvyšší soud za nutné dále poukázat na judikaturu Ústavního soudu (srov. např. jeho nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14), ale i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“), podle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod (dále jen „Úmluva“) [srov. dikci příslušného článku podle něhož „zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“ ], ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy [srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu ze dne 27. 6. 1968, č. stížnosti 2122/64]. Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek článku 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku ze dne 24. 3. 2005, č. stížnosti 9808/02, či Yefimenko proti Rusku ze dne 12. 2. 2013, č. stížnosti 152/04).
27. Ve vztahu k tzv. útěkové vazbě podle §67 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud ověřil důvodnost, jakož i odůvodnění závěrů odvolacího soudu o přetrvávající existenci tohoto vazebního důvodu. Po provedeném přezkumu se Nejvyšší soud plně ztotožňuje s argumentací odvolacího soudu, která je uvedena zejména v bodu 11. napadeného usnesení a kterou považuje za správnou, logickou, a na niž též plně odkazuje. S ohledem na námitky obviněné (srov. zejména body 3. až 6. tohoto usnesení) Nejvyšší soud pouze stručně poznamenává, že těmto nelze přisvědčit, když účelem vazby v trestním řízení je nepochybně dosažení přítomnosti obviněného mimo jiné též v řízení před soudem zejména u hlavního líčení nebo veřejného zasedání (srov. např. VANTUCH, P. In: ŠÁMAL, P., MUSIL, J., KUCHTA, J. a kol. Trestní právo procesní . 4. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 275). Obviněné tedy nelze přisvědčit v tom směru, že vazební důvod podle §67 písm. a) tr. řádu pominul z důvodu již skončeného hlavního líčení. Za současné procesní situace totiž nelze předjímat, zda odvolací soud bude považovat osobní přítomnost obviněné na veřejném zasedání o odvolání za nutnou či nikoliv (srov. zejména §233 odst. 1 tr. řádu).
28. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu dále konstatuje, že s přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem byla ke dni vydání stížností napadeného usnesení odvolacího soudu intenzita vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu v případě obviněné mimořádně vysoká, přičemž nebylo ani hypoteticky možné sledovaného cíle (tj. předejití útěku nebo skrývání se ze strany obviněné) dosáhnout jinými prostředky či opatřeními ve smyslu §73 a §73a tr. řádu nebo některým z předběžných opatření uvedených v §88c tr. řádu. S prezentovanými závěry odvolacího soudu, které je třeba považovat za přesvědčivé a správné, odpovídající všem zjištěným okolnostem, jakož i pravidlům formální logiky, se přitom s ohledem na společenskou škodlivost, charakter a rozsah trestné činnosti, pro kterou je obviněná trestně stíhána, jakož i její osobní poměry (zejména pak její zdravotní stav) a dosavadní délku vazby, zcela ztotožnil i Nejvyšší soud. V tomto ohledu tedy závěru odvolacího soudu, který nepřijal slib obviněné, ani nabídku záruky za další chování obviněné učiněné obchodní společností F. C., L. š. L., XY, nelze vytknout žádné pochybení. Uvedené závěry pak platí i v případě možnosti nahrazení vazby dohledem probačního úředníka podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
29. Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že neshledal stížnost obviněné K. N. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 8 To 68/2022, důvodnou, a proto ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 11. 2022
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu