ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.1062.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 1062/2022-658
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné BRASCHI-CONSULTADORIA E SERVICOS, SOCIEDADE UNIPESSOAL, LDA, se sídlem Edificio D. Mécia e Solar D. Mécia, Rua Ivens e dos Aranhas 3˚, O, Sé Funchal, Madeira, Portugalská republika, NIPC: 511 156 995, zastoupené JUDr. Marcelou Lechnerovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Sinkulova 1158/25, proti povinné CORDIA CZ, a.s. , se sídlem v Praze 3, Bořivojova 35/878, identifikační číslo osoby 64829162, zastoupené JUDr. Petrem Burzanovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, pro 61 842 861,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 0 Nc 4452/2004, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2021, č. j. 18 Co 238/2021-614, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 10. 5. 2021, č. j. 0 Nc 4452/2004-584, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 12. 2004, č. j. 0 Nc 4452/2004 - 12, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2007, č. j. 18 Co 508/2007 – 71.
2. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím uvedené usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce ze dne 18. 8. 2020, ve znění podání ze dne 18. 9. 2020 a 20. 4. 2021, zastavil. Uvedl, že exekučním titulem je vykonatelný směnečný platební rozkaz (Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2001, č. j. 42 Sm 435/2000 – 47) vydaný vůči dvěma žalovaným, a to jednak proti povinné, a dále proti M. Na základě uvedeného exekučního titulu je vedle tohoto řízení (vedeného u soudu prvního stupně) u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 Nc 5080/2005 vedeno řízení s totožnou oprávněnou vůči povinnému M., v němž bylo vydáno rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1234/2021. Jak vyplývá z obsahu spisu a vydávaných rozhodnutí v obou řízeních (která jsou obsahem spisu), námitky podávané povinnou či povinným v jednom sporu jsou zásadně uplatňovány i ve sporu druhém. S ohledem na závěry vyjádřené v uvedeném usnesení Nejvyššího soudu a obsah spisu, přehodnotil svůj závěr vyjádřený v jeho předchozím rozhodnutí ve věci, tj. usnesení ze dne 16. 12. 2020, č. j. 18 Co 351/2020-554 (o návrhu povinné na odklad provedení exekuce).
3. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně ve svém (shora označeném) usnesení správně akcentoval rozhodnutí, ve kterých byla přezkoumávána aktivní legitimace oprávněné (při nařízení exekuce v rámci usnesení č. j. 0 Nc 4452/2004-12 potvrzeného rozhodnutím odvolacího soudu č. j. 18 Co 508/2007-71, a při přezkumu návrhu povinné na zastavení exekuce v rámci usnesení č. j. Nc 0 4452/2004-85, potvrzeného usnesením odvolacího soudu č. j. 18 Co 332/2010-113). S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4086/2018, připomenul, že pro totožnost věci je rozhodující, že byl nový návrh podán za stejných skutkových okolností jako návrh, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005 (uveřejněné pod č. 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), a rozsudek ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000]. Přitom námitkou, že aktivní legitimaci je exekuční soud povinen zkoumat kdykoli v řízení o výkon rozhodnutí, nelze vyvrátit současné uplatnění zásady res iudicata.
4. Pokud tedy povinná ve svém návrhu na zastavení exekuce opětovně brojila proti závěru o aktivní legitimaci oprávněné, domáhala se přezkumu totožného předmětu řízení z hlediska posuzovaných skutečností, o kterých již bylo exekučním soudem pravomocně rozhodnuto jak při nařízení exekuce, tak v rámci rozhodování o návrhu povinné na zastavení exekuce. Jedná se tak o věc pravomocně rozhodnutou, kterou ve smyslu §159a odst. 5 (správně odst. 4) občanského soudního řádu nelze projednat znovu, a to ani v perspektivě nové judikatury. Faktická existence směnky a její držení oprávněnou přitom vyplývá nejenom z vyjádření obou stran v průběhu tohoto odvolacího řízení, ale i z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1234/2021, který si v rámci dovolacího řízení od oprávněné originál směnky vyžádal. Pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení proto odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a následně řízení o návrhu povinné zastavil [dle §219a odst. 1 písm. a) a §221 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu], aniž by se přitom musel zabývat ostatními odvolacími námitkami, neboť na podstatu věci neměly již vliv.
5. V záhlaví označené rozhodnutí napadl povinný dovoláním s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Otázku, zda na oprávněnou kvalifikovaným způsobem přešla práva a povinnosti ze směnečného platebního rozkazu a s tím související nedostatek aktivní věcné legitimace oprávněné, odvolací soud posoudil v rozporu s právem i judikaturou Nejvyššího soudu. Otázka, zda může odvolací soud bez dalšího převzít závěry z jiného řízení vedeného u odlišného soudu, byť vedeného na základě totožného exekučního titulu, avšak s odlišnými účastníky řízení, a učinit na základě těchto závěrů jiného soudu rozhodnutí ve věci, aniž by provedl vlastní zjišťování skutkového stavu, v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla řešena, případně by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se jedná o věc pravomocně rozhodnutou (§159a odst. 5 občanského soudního řádu), jímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4086/2018 (totožnost věci je dána stejnými účastníky a stejným skutkovým základem projednávané věci – stejným důvodem vyplývajícím ze stejných skutkových tvrzení). Zdůraznila, že odvolací soud ve svém usnesení ze dne 16. 12. 2020, č. j. 18 Co 351/2020-554 (bod 13), uvedl, že předchozí rozhodnutí nalézacích i odvolacích soudů netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k přezkumu aktivní legitimace oprávněné, neboť to, zda je držení směnky a ověřené rubopisy podmínkou vedení exekuce ze směnečného platebního rozkazu nebylo dosud namítáno ani soudy zkoumáno. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5368/2017, namítá, že oprávněná musí zároveň prokázat, že předmětná směnka na ni byla jednak převedena rubopisem a dále že podpis indosanta, resp. všech indosantů na směnce byly úředně ověřeny [§36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů], kdy jen v takovém případě je oprávněná aktivně věcně legitimována k vymáhání pohledávky (k tomu poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 461/2004, ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 20 Cdo 711/2009, ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 73/2012, ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3271/2018). Odvolací soud však po oprávněné předložení originálu směnky, který by následně podrobil zkoumání, nepožadoval a pouze převzal závěry soudů z jiného řízení, tj. vedeného u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 Nc 5080/2005 s odlišným účastníkem řízení - povinným (M.), rezignoval na svou povinnost ohledně zjištění skutkového stavu věci a bez dalšího popřel své předchozí rozhodnutí. Odvolací soud se opřel rovněž o závěry učiněné v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1234/2021, nicméně v něm nebyla nikterak řešena otázka prokázání přechodu práv ze směnečného platebního rozkazu, ani nebyly nikterak hodnoceny náležitosti předmětné směnky.
6. Dovolatelka dále odvolacímu soud vytkla, že měl nařídit jednání a v něm měl ověřit a zkoumat zákonné náležitosti na originálu předmětné směnky. Z toho dovozuje, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do principu právní jistoty a předvídatelnosti práva a do jejího práva na spravedlivý proces (k tomu poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 216/18). Závěrem navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.
8. Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
9. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
10. Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na závěru, že otázka aktivní legitimace oprávněné byla v průběhu exekučního řízení soudy již zkoumána a pravomocně rozhodnuta (§159a odst. 4 o. s. ř.), a proto nemůže být znovu posuzována (ani perspektivou nové judikatury).
11. Ze soudního spisu se podává, že soud prvního stupně se již v usnesení ze dne 6. 12. 2004, č. j. 0 Nc 4452/2004 – 12, jímž byla nařízena exekuce na majetek povinné, otázkou aktivní legitimace oprávněné v řízení zabýval s tím závěrem, že oprávněnou předložené smlouvy (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 30. 7. 2003, včetně dodatku k ní ze dne 4. 10. 2004 uzavřená mezi správcem konkursní podstaty úpadce Rodinná záložna, spořitelní a úvěrní družstvo a Avesolvent, s.r.o. a smlouva o postoupení pohledávek ze dne 31. 7. 2003, včetně dodatku k ní ze dne 27. 10. 2004 uzavřená mezi Avesolvent, s.r.o. a oprávněnou; obě smlouvy s podpisy zákonem předepsaným způsobem ověřenými) prokazují, že po vydání exekučního titulu přešlo právo v něm přiznané na oprávněnou (dle §36 odst. 3 a 4 exekučního řádu). Nedostatek aktivní legitimace oprávněné posléze namítala povinná v odvolání (ze dne 21. 2. 2005, doplněné podáním ze dne 13. 5. 2005; č. l. 15 a 34 spisu), proti usnesení soudu prvního stupně č. j. 0 Nc 4452/2004 – 12. Odvolací soud v usnesení ze dne 10. 12. 2007, č. j. 18 Co 508/2007-71, jímž usnesení soudu prvního stupně č. j. 0 Nc 4452/2004 – 12 potvrdil, se s uvedeným závěrem soudu prvního stupně ztotožnil a uvedl, že předložené smlouvy nepochybně prokazují, že po vydání exekučního titulu přešlo právo v něm přiznané na oprávněnou; doložila tak přechod práva z exekučního titulu (směnečného a platebního rozkazu) způsobem uvedeným v §36 odst. 3 a 4 exekučního řádu.
12. Mimo jiné z důvodu nedostatku aktivní legitimace oprávněné podala povinná rovněž návrh na zastavení exekuce spojený s návrhem na odklad provedení exekuce (ze dne 13. 5. 2005 doplněný podáním ze dne 13. 1. 2006; č. l. 30 a 54 spisu). Soud prvního stupně v usnesení ze dne 24. 2. 2010, č. j. 0 Nc 4452/2004-85, jímž návrh na zastavení exekuce z důvodu námitky započtení odmítl, jinak jej zamítl (výrok I) a zamítl rovněž návrh na odklad provedení exekuce (výrok II), se námitkou nedostatku aktivní legitimace oprávněné zabýval a plně odkázal na závěr vyslovený odvolacím soudem v již citovaném usnesení ze dne 10. 12. 2007, č. j. 18 Co 508/2007-71. Dále nedostatek aktivní legitimace oprávněné povinná namítla v odvolání ze dne 15. 3. 2010, doplněné podáním ze dne 27. 5. 2010 (č. l. 88 a 95 spisu), proti posledně citovanému usnesení soudu prvního stupně s tím, že soud prvního stupně se touto námitkou nezabýval. Odvolací soud v usnesení ze dne 18. 8. 2010, č. j. 18 Co 332/2010-113, jimž posledně citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil, shledal uvedenou námitku nedostatku aktivní legitimace oprávněné nedůvodnou a uvedl, že tuto otázku již řešil v rámci přezkumu odvolání proti usnesení o nařízení exekuce a odkázal na jeho (již citované) usnesení ze dne 10. 12. 2007, č. j. 18 Co 508/2007-71. Nesprávné posouzení otázky aktivní legitimace oprávněné soudy obou stupňů povinná namítala i v dovolání (vedle dalších námitek; viz č. l. 126 spisu) proti usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 8. 2010, č. j. 18 Co 332/2010-113. Uvedené dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3570/2011, v rozsahu (části) výroku odvolacího soudu, jímž potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že povinná žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu v tomto výroku po právní stránce zásadně významným ve smyslu §237 odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012, neoznačila a ani neuvedla, v čem spatřuje nesprávnost tohoto výroku.
13. Dovolatelka je přesvědčena, že není dána totožnost věci, resp. stejný skutkový základ, uplatnila-li námitku nedostatku aktivní legitimace s požadavkem na předložení originálu směnky (s úředně ověřenými podpisy indosantů), dle níž byl vymáhaný exekuční titul vydán. Dovolatelka poukazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4086/2018, od nějž se měl odvolací soud odchýlit. Uvedené usnesení se však týká posouzení nemajetnosti povinného, jehož dřívější návrh na zastavení exekuce byl odmítnut pro předčasnost, neboť exekutor dosud neučinil všechny nezbytné kroky ke zjištění jeho majetkové situace a pozdější návrh bylo třeba věcně projednat s ohledem na skutečnosti ovlivňující majetkové poměry povinného a nastalé po rozhodnutí soudu o dřívějším návrhu povinného. Jde tedy o situaci zcela odlišnou, neboť v projednávané věci skutkové okolnosti nezbytné pro posouzení otázky aktivní legitimace oprávněné nedoznaly v mezidobí žádných změn, natož pak takových, kterých by se povinná mohla účinně dovolat v souvislosti s novou námitkou nedostatku aktivní legitimace oprávněné.
14. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4086/2018, navíc plyne, že pro totožnost věci je rozhodující, že byl nový návrh podán za stejných skutkových okolností jako návrh, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto. Stejnou úvahu uplatňuje odvolací soud v nyní projednávané věci a řídí se jí taktéž ustálená judikatorní praxe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4164/2013, usnesení ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016, usnesení ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1048/2020, nebo usnesení ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1234/2021, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3293/21). Námitkou dovolatele, že aktivní legitimaci je exekuční soud povinen zkoumat kdykoli v řízení o výkon rozhodnutí, nelze vyvrátit současné uplatnění zásady res iudicata.
15. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, (uveřejněné pod číslem 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000].
16. Dovolatelka opětovně vznesla námitku nedostatku aktivní legitimace oprávněné v exekučním řízení. Na podporu svého tvrzení poukázala na závěry přijímané pozdější judikaturou, jež Nejvyšší soud postupně zaujímal a zpřesňoval, a to jednak v souvislosti s průkazem práva ze směnečného platebního rozkazu, znějícího ve prospěch subjektu odlišného od subjektu podávajícího exekuční návrh, a jednak práva ze směnky, podle níž byl takový směnečný platební rozkaz vydán. Požadavky soudů na prokázání aktivní legitimace osob uplatňujících v řízeních před soudy právo z vykonatelného směnečného platebního rozkazu resp. právo k vykonatelné pohledávce ze směnky (rozsah předkládaných listin, nezbytnost úředního ověření kopií listin či podpisů osob na nich) doznaly od zahájení tohoto exekučního řízení změn, neboť byly postupně zpřesňovány (toto exekuční řízení bylo zahájeno dne 23. 11. 2004, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 20 Cdo 711/2009). Nutno však připomenout, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení otázky nedostatku aktivní legitimace nespočívá (spočívá na posouzení, zda projednání dalšího návrhu povinné na zastavení exekuce brání překážka věci rozsouzené). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v dovolacím řízení vedeném pod sp. zn. 20 Cdo 1234/2021, v němž se jednalo o totožný exekuční titul, si vyžádal od oprávněné originál směnky, o čemž byl pořízen záznam (včetně fotodokumentace).
17. Druhou otázkou uplatněnou v dovolání a souvisejícími námitkami (uvedenými zejména v čl. IV bodě 17 dovolání) dovolatelka odvolacímu soudu ve skutečnosti vytýká, že neprovedl jí navržené důkazy (zejména předložení a zkoumání předmětné směnky), a tedy nesprávně (neúplně) zjistil skutkový stav. Tím ovšem rozporuje skutková zjištění soudů, resp. namítá údajné vady řízení při dokazování (jak ostatně sama dovolatelka uvádí v čl. IV bodě 17 dovolání), které však nejsou způsobilým předmětem dovolacího přezkumu (viz §241a odst. 1 o. s. ř.).
18. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
19. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 7. 2022
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu