ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.1432.2022.3
14
13
sp. zn. 20 Cdo 1432/2022-1679
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobkyně První brněnská strojírna Velká Bíteš, a. s. , se sídlem ve Velké Bíteši, Vlkovská 279, identifikační číslo osoby 00176109, zastoupené Mgr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, proti žalovaným 1) BESTER GENERACION UK LIMITED , se sídlem Suite 163 2 Lansdowne Row, Mayfair, London, W1J 6HL, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo (Company number) 08409842, a 2) BESTER GENERACIÓN S. L. , se sídlem Calle Boabdil 4, Edificio Vega 6 (Parque Empresarial Vega del Rey), Camas, Sevilla, Španělské království, registrační číslo SE-83.389, oběma zastoupeným Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, o odepření uznání cizozemského rozhodnutí, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 78/2020, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2022, č. j. 20 Co 265/2020-1584, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2022, č. j. 20 Co 265/2020-1584, a se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1/ Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 4. 2020, č. j. 7 C 78/2020-550, rozhodl, že rozsudek („judgment“) vydaný The High Court of Justice Business and Property Courts of England and Wales (QBD) Technology and Construction Court (dále „britský soud“) ve sporu mezi žalobkyní a žalovanou 1) dne 7. 2. 2020, sp. zn. HT-2017-000330 (dále „Rozsudek UK“), a příkaz („order“) téhož soudu vydaný pod stejnou spisovou značkou dne 27. 2. 2020 (dále „Příkaz“) podle čl. 45 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I bis“ nebo „nařízení“), publikovaného v Úředním věstníku Evropské unie L 351/1 dne 20. 12. 2012, se v České republice neuznává; současně rozhodl o nákladech řízení. Rozsudkem UK rozhodl britský soud o nároku na odškodnění v souvislosti s odstoupením od smlouvy o vyprojektování, obstarání, výstavbě, uvedení do provozu a souvisejících pracích týkajících se elektrárny na biomasu uzavřené dne 10. 5. 2016 mezi ní a žalovanou 1/ (dále jen Smlouva“), kdy soud žalobu společnosti PBS ENERGO, a. s., se sídlem ve Velké Bíteši, Vlkovská 279, identifikační číslo osoby 27678741 (dále jen „PBS Energo“), zamítl a zároveň vyhověl protinávrhu žalované 1). Na základě Rozsudku UK britský soud následně vydal Příkaz, jímž uložil společnosti PBS Energo uhradit žalované 1) částku 70 000,00 GBP a částku 306,80 GBP denně do zaplacení dne 5. 3. 2020, částku 17 404 269,70 GBP do 12. 3. 2020, v případě nezaplacení též denní úrok 3 814,64 GBP, a náklady řízení ve výši 2 500 000 GBP do 12. 3. 2020. Britský soud současně vyslovil, že v případě nezaplacení uvedených částek společností PBS Energo je povinna plnění uhradit žalobkyně na výzvu žalované 1) v dodatečné sedmidenní lhůtě a rozhodl o návrhu PBS Energo na odklad vykonatelnosti rozhodnutí.
2/ Soud prvního stupně se zabýval uplatněnými námitkami žalobkyně, s nimiž se postupně vypořádal následovně:
a/ K námitce žalobkyně, že uznání a výkon Rozsudku UK a Příkazu fakticky vyloučilo její právo na přezkum rozhodnutí (došlo k popření dvouinstančnosti řízení), uvedl, že dvojinstančnost řízení sama o sobě nemusí být součástí práva na spravedlivý proces, ale podmínkou spravedlivého procesu je v případě, že výsledkem řízení v prvním stupni může být i faktická likvidace právnické osoby jakožto účastníka řízení. V případě insolvence či likvidace by žalobkyně také přišla o možnost kvalitně se bránit v odvolacím řízení ve Velké Británii s ohledem na vysoké náklady právního zastoupení.
b/ K námitce žalobkyně, že britský soud nijak neposoudil protinárok žalované 1) co do přezkumu jeho výše, a přesto odsoudil PBS Energo k zaplacení částky téměř 600 milionů Kč, soud prvního stupně uvedl, že britský soud sice podrobně zdůvodnil, že to byla PBS Energo, kdo zavinil ukončení Smlouvy, avšak vůbec se nezabýval posouzením, v jaké výši je nárok žalované 1) důvodný, toliko převzal tuto částku z prohlášení znalců, kteří se shodli na částce požadované žalovanou 1). Tímto postupem bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek.
c/ K námitce, že přisouzená částka v sobě obsahuje i tzv. punitive damages , soud prvního stupně poznamenal, že z Rozsudku UK ani z Příkazu není zřejmé, jak britský soud k přisouzené částce dospěl, a nelze tudíž zjistit, zda přisouzené plnění v sobě tzv. punitive damages obsahuje či nikoli; uvedenou námitkou se proto blíže nezabýval.
d/ Tvrzení žalobkyně, že Rozsudek UK a Příkaz ukládají povinnost k plnění, které je v příkrém rozporu s ustanovením Smlouvy, podle něhož je celková výše odpovědnosti PBS Energo omezena částkou 115 % výše odměny, se soud prvního stupně podle ustanovení článku 52 nařízení Brusel I bis zabývat rovněž nemohl, jelikož by tím nepřípustně přezkoumával Rozsudek UK po věcné stránce. Soud prvního stupně neshledal důvodnou ani námitku žalobkyně, že bylo porušeno její právo na nestranného soudce.
3/ Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. prosince 2020, č. j. 20 Co 265/2020-1246, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovaným uložil společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení. Mimo jiné uvedl, že řízení o odepření uznání cizozemského rozhodnutí ve smyslu čl. 45 nařízení Brusel I bis má za cíl v určitých - v citovaném nařízení vyjmenovaných - případech zabránit tomu, aby bylo nutné vést standardní vykonávací řízení, popř. řízení o prohlášení rozhodnutí vykonatelným, což by mohlo být v rozporu se zásadou procesní ekonomie z důvodu nepřiměřeně dlouhého narušování oprávněných očekávání účastníků ohledně volného oběhu soudních rozhodnutí v rámci jednotného evropského justičního prostoru (jak vyplývá z důvodové zprávy k nařízení Brusel I bis a z jednotlivých konferencí mezinárodního práva soukromého k danému tématu). Posuzované řízení má charakter řízení předběžného, a protože je pouze jednou z fází exekučního řízení, u níž se proto nepočítá s nařízením ústního jednání, prováděním dokazování či šetřením majícím povahu dokazování.
4/ K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 20 Cdo 702/2021-1460, rozsudek odvolacího soudu zrušil s odůvodněním, že za situace, kdy rozhodnutí o odepření uznání rozhodnutí tvoří překážku věci rozsouzené pro pozdější návrh na uznání rozhodnutí a rovněž brání tomu, aby na základě tohoto rozhodnutí byl nařízen výkon rozhodnutí či pověřen exekutor k vedení exekuce, musí být odvolatelům vytvořen prostor, v jehož rámci mohou svými tvrzeními a navrženými důkazy zpochybnit závěry soudu o důvodech pro odepření uznání či odepření výkonu rozhodnutí. Opačný výklad by se nutně dostal do kolize s ústavními právy účastníka řízení na soudní ochranu (viz především článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
5/ Krajský soud následně rozsudkem ze dne 25. 1. 2022, č. j. 20 Co 265/2020-1584, rozsudek soudu prvního stupně znovu potvrdil a žalovaným uložil společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náklady odvolacího a dovolacího řízení. Podle pokynu Nejvyššího soudu ve věci nařídil jednání a provedl některé navrhované důkazy, zároveň provedení ostatních důkazů pro nadbytečnost zamítl. V argumentační části se nejprve zaměřil na vysvětlení podstaty pojmu veřejný pořádek, který v souvislosti s nařízením nabývá charakteru procesního a obecného (kolizního); veřejný pořádek procesní se vztahuje k minimálnímu procesnímu standardu a týká se procesních aspektů řízení, kdežto veřejný pořádek kolizní souvisí s obsahem rozhodnutí a jeho účinky ve státě, který jej má uznat (bod 17 odůvodnění). Současně zmínil judikaturu Soudního dvora Evropské unie, konkrétně rozsudek ze dne 28. března 2000 ve věci Dieter Krombach v. André Bamberski /C-7/98/, a rozsudek ze dne 11. května 2000 ve věci Régie nationale des usines Renault SA v. Maxicar SpA a Orazio Formento /C-38/98/, jakož i judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, která se k výkladu veřejného pořádku vztahuje. Zdůraznil, že se soud prvního stupně správně zabýval okolnostmi procesního charakteru a nepominul ani otázku kolizní, přičemž žádná z daných otázek nebyla ve výsledku posouzena chybně.
6/ Odvolací soud zmínil zásadní reformu civilního justičního procesu ve Velké Británii v roce 1996, kdy došlo k rozdělení věcí do kategorií tzv. „Tracks“, které určí úroveň jejich zpracování soudem. Soudy hrabství podle této reformy projednají případy s finanční hodnotou sporu do 50 000 GBP. Civilní žaloby s hodnotou do 5 000 GBP jsou projednávány ve zjednodušeném řízení tzv. „Small Claims Tracks.“ Žaloby s hodnotou sporu do 25 000 GBP, ohledně nichž může být řízení skončeno do jednoho dne, jsou projednávány v řízeních „Fast Tracks“ a žaloby s hodnotou sporu nad 25 000 GBP v řádném řízení. Aproboval závěr soudu prvního stupně, podle něhož se v daném řízení britské soudy zpronevěřily imperativu povinnosti meritorního přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím u žalob s předmětem sporu nad 25 000 GBP, což představuje porušení základního práva účastníka řízení na projednání věci soudem a přezkoumání věci nezávislým soudem odvolacím. V dané souvislosti není rozhodující, zda odvolací soud na svoji přezkumnou činnost rezignoval v celkovém kontextu nebo vydal usnesení, kterým „nepřipouští odvolání proti rozhodnutí.“ Účastník řízení má právo, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo přezkoumáno odvolacím soudem, ať již v režimu úplné či neúplné apelace, přičemž toto právo je bezvýhradně založeno i na území Velké Británie. Jedná se o porušení zásad českého procesního práva, na nichž je nutno bez výhrady trvat (bod 20 odůvodnění).
7/ Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že v případě tvrzené náhrady škody coby předmětu řízení musí být z rozhodnutí (zejména odůvodnění) zřejmé, jakým způsobem se soud prvního stupně k výši nároku vůbec dobral. Je však vyloučeno, aby zde byl uveden pouze souhrnný odkaz na „stanovisko znalců“ a nebylo „pracováno“ ani s protinávrhem či vzájemným návrhem, který byl v průběhu řízení uplatněn.
8/ Odvolací soud dále uvedl, že v rámci řízení byl uplatněn nárok na „sankční náhradu škody“, který v kontextu českého právního řádu a českého hmotného práva není vůbec přípustný. Dodal, že britský soud posuzoval odpovědnost žalobkyně za zavinění způsobené ukončením výstavby elektrárny na biopaliva. Řešilo se dosažení (či naopak nedosažení) milníků stavby a otázka převodu vlastnického práva jednotlivých komponentů stavby, přičemž bylo aplikováno právo obyčejové i právo smluvní a odkazováno na precedenční spory. Britský soud dospěl k závěru, že to byla společnost PBS Energo, která staveniště uzamkla, údajně jako prostředek k zabránění plnění smlouvy z její strany. Ukončení smlouvy bylo zapříčiněno podle soudu zčásti prodlením, zčásti nepokračováním v pracích. Britský soud pak podle názoru odvolacího soudu velmi stručně uzavřel (bod 432 a násl. odůvodnění Rozsudku UK), že žalobní nárok vůči PBS Energo, je tvořen v „konsensu znalců“ smluvními kapitálovými náklady, čistými ztrátami společnosti Bester, včetně dohody o těchto náležitostech jako likvidovaných škodách, s nimiž příslušná část předchozích smluvních ujednání možná nepočítala. Podle Rozsudku UK společnost Bester nemá v projektu žádnou skutečnou investici, nicméně se jí hradí „kompenzace za vzniklé kapitálové náklady zadavatele“ a „kompenzace nároků z likvidovaných škod“. Žádné bližší ujednání Rozsudek UK neobsahuje (bod 22 odůvodnění). V souvislosti s tím a sankční náhradou škody (tzv. punitive damages ) odvolací soud připomněl, že cizí rozhodnutí přiznávající sankční náhradu újmy lze odmítnout, jestliže výše sankční náhrady je zjevně nepřiměřená újmě, jíž má odškodnit. Právě v přezkoumávaném rozsudku UK je výše náhrady škody aritmeticky zjevně nepřiměřená újmě, kterou má odškodnit. Závažnost újmy představovalo zastavení stavební činnosti a konsenzuální ukončení spolupráce obou smluvních stran při výstavbě elektrárny ve Velké Británii. Objem stavebních prací byl sjednán na částku 14 230 000 GBP (přisouzené plnění činí 22 800 000 GBP), přičemž šlo o cenu za projekt, realizaci, dokončení díla (finální) a případné odstranění vad díla, tedy komplexní náklady celé stavby. V důsledku neočekávaného výskytu silně karcinogenní látky azbestu v hloubce 0,1 až 0,6 m, který byl sice v první (předsmluvní) fázi stavby detekován a v Rozsudku UK je uveden jako tzv. „první azbest“, došlo k zastavení prací, nebylo-li předpokládáno, že výskyt azbestu bude tak masivní a že odstranění jeho ložisek si vyžádá výdaje neúměrné celkovému objemu stavby a účelu stavby. Proto ve třetí fázi výstavby (nikoliv však finální fázi), před zabudováním technicky nejnáročnějších komponentů a dávno před uvedením systém do provozu, došlo fakticky ke konsenzuálnímu ukončení spolupráce a k „uzamčení staveniště“, lhostejno, jak tuto situaci nazval britský soud. Ten dovodil (s odkazem na precedenční judikaturu), že vědomost o výskytu azbestu měl tamní žalovaný již před uzavřením smlouvy a tzv. „druhý azbest“ nemohl pro něj přestavovat překvapivé zjištění. V rozporu s tím bylo skutkově zjištěno, že tato ložiska přesahující výrazně hloubku 0,1 nebo 0,6 metrů byla objevena teprve dodatečně a jejich odstranění by znamenalo technicky i ekonomicky naprosto nepředpokládaný a nemožný krok. Z obsahu řízení před britským soudem dále vyplývá, že krom dokazování ohledně smluvní dokumentace stavby se řešily otázky, které měly v dané fázi stavebního řízení svoje místo, tedy oplocení areálu stavby, dostupnost WIFI připojení, telefonní spojení, sociální zázemí pro jednotlivé dodavatele, kryté přístřeší pro stavební dělníky atp. Řešila se i otázka dodání a instalace kotle na biomasu, k tomu však alespoň podle zjištění odvolacího soud z obsahu spisu, nedošlo (bod 25 odůvodnění).
9/ Podle odvolacího soudu je nemyslitelné, aby vzniklá škoda v jedné z prvních fází projektu (před započetím faktické výstavby základů elektrárny) představovala celých 160 % celkového finančního objemu předpokládaných stavebních praxí kompletního finalizovaného díla, včetně záručního servisu a právních služeb. Vycházeje z tohoto půdorysu odvolací soud dovodil, že sankční složka kompenzační složku převyšuje, zasahuje nepřiměřeně do majetkových práv povinné osoby a „má rdousící efekt“.
10/ Odvolací soud rovněž připomněl, že podle obsahu bodu 468 Rozsudku UK soud bez bližšího odůvodnění zamítl návrh tamního navrhovatele, společnosti PBS Energo, stejně jako jeho kompenzační námitky, s odůvodněním, že „žádné lepší účetní údaje nebyly poskytnuty“. Odepřel mu tak právo na projednání věci nezávislým soudem v kontextu uplatněného protinávrhu či kompenzační námitky. Také odvolací soud neprojednal protinávrhy či kompenzační námitky věcně, neboť rozhodl o nepřípustnosti odvolání.
11/ Odvolací soud v neposlední řadě zmínil v rámci doplnění sociálního akcentu celého případu (nikoli stěžejního právního posouzení), že žalobkyně jakožto česká strojírenská společnost založená v roce 1950 vykonává činnost se základním kapitálem 129 milionů korun a s posledním zjištěným ročním obratem 1,2 miliardy korun se zaměřením na vývoj, testovaní a výrobu zařízení pro oblast letecké techniky. Je přední evropskou slévárnou přesného lití a spolehlivým dodavatelem odlitků pro energetiku, letecký i sklářský průmysl. Byla by proto dozajista obtížně ekonomicky schopna unést přisouzené sankce bez zásadního ohrožení fungování doposud prosperující obchodní firmy. Vyplacení přisouzené částky z hotových prostředků, jak požaduje Rozsudek UK, je pro tuto obchodní firmu nemožné (čemuž odvolací soud uvěřil). Situace by musela být v exekučním řízení řešena především prodejem podniku nebo jeho přímou likvidací. Žalobkyně je přitom dominantním zaměstnavatelem v regionu a na existenci a fungování tohoto podniku jsou vázáni obživou zaměstnanci s rodinami, přičemž v době probíhající a neustále trvající celosvětové pandemie tzv. Covid-19 a omezení zahraničních kontraktů nelze očekávat, že by snad ekonomické vyhlídky dané společnosti mohly být jen pozitivní.
12/ Žalované napadly rozsudek odvolacího soudu dovoláním s primární námitkou, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Uvedly, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek:
A/ zda „nepřipuštění odvolání“ proti rozhodnutí cizozemského soudu ze strany cizozemského odvolacího soudu, jehož účinkem je neprojednání odvolání v meritu, představuje bez dalšího porušení zásad českého procesního práva, na nichž je nutno bez výhrady trvat a zakládá tak výhradu rozporu s veřejným pořádkem České republiky;
B/ zda lze považovat za neodůvodněné rozhodnutí cizozemského soudu, které ve svém odůvodnění ohledně výše přiznaného nároku odkazuje na stranami nerozporované „souhlasné stanovisko znalců“;
C/ zda Rozsudek UK přiznává sankční náhradu škody a je proti němu možné uplatnit výhradu veřejného pořádku, s čímž souvisí otázka, zda může tuzemský soud v řízení o odepření uznání nárok přiznaný cizozemským rozhodnutím právně kvalifikovat jako sankční náhradu škody, přestože takto kvalifikovaný nárok nebyl v řízení před cizozemským soudem vůbec uplatněn a cizozemský soud ve svém rozhodnutí uplatněný nárok jako sankční náhradu škody právně nekvalifikoval, a
D/ zda zamítnutí jednoho ze dvou vzájemně si konkurujících nároků uplatněných účastníky řízení, jejichž existence (každého z nich) závisí na posouzení otázky, který z účastníků po právu vypověděl smlouvu, představuje odepření práva na projednání věci nezávislým soudem, a zakládá tak výhradu rozporu s veřejným pořádkem v situaci, kdy takové zamítnutí jednoho ze vzájemně si konkurujících nároků cizozemský soud odůvodnil přiznáním druhého z konkurujících si nároků.
13/ Přípustnost dovolání spatřují žalované v tom, že uvedené otázky buď nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny, nebo se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu v podrobnostech viz dále body V., VI. a VII. dovolání).
14/ Vedle nesprávného právního posouzení shora uvedených otázek žalované namítly, že odvolací soud postupoval při zjišťování skutkového stavu v odvolacím řízení zcela svévolně a v extrémním rozporu se zákonem stanovenými pravidly a zásadami hodnocení důkazů. Jeho „skutková zjištění“ jsou v důsledku procesních excesů při dokazování natolik vadná, že by k nim soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů nikdy dospět a ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny. Pro zásadní pochybení odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu je navíc rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů.
15/ Dovolatelky v podrobnostech uvedly, že odvolací soud poté, co byl jeho první rozsudek zrušen dovolacím soudem, sice ve věci nařídil jednání a provedl celou řadu důkazů, z těchto důkazů však neučinil žádná zjištění a bez dalšího přistoupil k naprosto stejnému právnímu posouzení jednotlivých otázek; zcela tak ignoroval zásadní a právně relevantní argumentaci žalovaných k jednotlivým otázkám posuzovaných soudem prvního stupně a zároveň neodůvodnil, které důkazy nepřipustil. Zjištění odvolacího soudu mnohdy nemají oporu v provedených důkazech ani v obsahu spisu a jsou naopak s provedenými důkazy v extrémním rozporu. Žalované v tomto směru odkázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3742/2019, a na nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 729/17. Dodaly, že pokud v rozhodnutí chybí řádné odůvodnění, zapříčiňuje to nejen nepřezkoumatelnost rozsudku, ale zpravidla i jeho protiústavnost.
16/ K otázce ad A/ žalované vyjádřily nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že v postupu britských soudů, které neprojednaly odvolání žalobkyně věcně, lze spatřovat porušení zásad českého procesního práva, na nichž je nutno bez výhrady trvat. Byť odvolací soud výslovně nevyslovil, že takový postup je v rozporu s veřejným pořádkem, z kontextu lze usuzovat, že takový závěr učinil. Dvojinstančnost řízení není obecnou zásadou občanského soudního řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo rozsudek ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2832/2011), přičemž pouhá odlišnost právních úprav České republiky a Spojeného království nemůže založit výhradu rozporu s veřejným pořádkem (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2019, sp. zn. 20 Cdo 4265/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 981/2018). Jestliže britské soudy postupovaly v souladu s anglickou procesní úpravou pro připuštění odvolání a rozhodnutí o něm a neodlišuje-li se takto úprava významně od české procesní úpravy, nelze dojít k závěru, jaký učinil odvolací soud, který navíc vůbec nehodnotil důkazy, které se k posouzení této otázky vztahovaly. Dodaly, že paní Rebecca Jean Williams, advokátka a partnerka v advokátní kanceláři Watson Farley & Williams, která zastupovala žalovanou 1) v dotčeném řízení, ve své svědecké výpovědi velmi podrobně popsala průběh řízení před britským soudem i před britským odvolacím soudem. K obsahu těchto práv se pak ve svém stanovisku podrobně vyjádřil i Sir Robert Akenhead, QC (tzv. Queen´s Counsel) se specializací na stavební a inženýrské spory, působící od roku 1989 do roku 2007 u britského soudu a od roku 2007 do roku 2015 u vrchního soudu při TCC, jehož byl poslední tři roky svého působení předsedou. Ten ve svém stanovisku dospěl k závěru, že britské soudy nikterak nepochybily.
17/ K otázkám B/ a C/ žalované nesouhlasily se závěrem odvolacího soudu, že z odůvodnění rozsudku není zřejmé, jak se britský soud dobral výše nároku přiznaného žalované 1). Uvedly, že rozsudek britského soudu nestanoví přesnou výši nároku přiznaného žalované 1), ta je následně stanovena v příkazu. V daném případě britský soud v odst. 432 Rozsudku stran výše nároku sice odkázal na společné prohlášení znalců, ve kterém se znalci shodli na tom, že výše nároku žalované 1) činí ke dni 24. července 2019 částku 16 421 077,61 GBP, avšak konečnou výši nároku stanovil až v Příkazu vydaném v návaznosti na Rozsudek, kde uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované částku 17 404 269,70 GBP. Jedná se o postup obvyklý a přípustný podle anglických procesních pravidel. Jakmile je totiž rozsudek (v případech, jako byl tento) formálně vynesen, je podle anglických procesních pravidel běžné, že se před soudem koná následné slyšení, jehož cílem je vydat tzv. „příkaz k rozsudku“. V takovém slyšení soudce poté, co vyslechne strany, stanoví, jaké konkrétní částky budou ve prospěch a neprospěch stran přiznány a rozhodne rovněž o otázkách, jako jsou náklady řízení či o tom, zda povolí podat proti rozsudku, resp. příkazu odvolání. K tomu došlo i v případě Rozsudku UK a na základě tohoto rozsudku vydaného Příkazu, který byl vydán po slyšení stran na jednání konaném u britského soudu dne 27. února 2020 (bod 94 dovolání). Příkaz potvrdil, že částka podle rozsudku činila 17 404 269,70 GBP, což byla částka, kterou britskému soudu navrhli právní zástupci žalobkyně den před jednáním jako částku, která by měla být shledána splatnou, pokud nebudou uznány námitky žalobkyně ohledně „horního limitu“ přiznatelné částky a DPH. Tyto námitky soudkyně na jednání dne 27. února 2020, které předcházelo vydání Příkazu, odmítla (bod 95 dovolání).
18/ Ve vztahu k odůvodnění Rozsudku UK žalované uvedly, že závěry obsažené ve společném prohlášení znalců ohledně kvantifikace nároků žalované 1) plynoucí z ukončení smlouvy o dílo žádná ze stran v řízení před britským soudem nikterak nerozporovala. Podle anglických procesních pravidel přitom platí, že nerozporují-li strany vyčíslení nároku, na kterém se znalci shodli ve společném prohlášení, považuje se tato skutečnost za nespornou a soudce pak nemusí v rozsudku podrobně odůvodňovat výši přiznaných částek (s odkazem na stanovisko Sira Roberta Akenheada a výpověď Rebeccy Jean Williams a na judikaturu Soudního dvora Evropské unie k požadavkům na odůvodnění rozhodnutí). Ani česká procesní pravidla ostatně nevylučují, aby soud převzal závěry znaleckého posudku, pokud nevzniknou pochybnosti o jejich správnosti.
19/ Podle názoru dovolatelek není správný závěr odvolacího soudu, že přisouzená částka v sobě zahrnuje i sankční náhradu škody (tzv. punitive damages ). V posuzované věci byly přiznány nároky vyplývající ze smlouvy o dílo, přičemž britský soud ani jeden z nároků nekvalifikoval jako sankční náhradu škody, kterou lze se zřetelem k rozhodnutí Sněmovny lordů ve věci Rookes vs. Barnard přiznat jen ve třech případech. První kategorii představují případy zahrnující represivní, svévolné nebo protiústavní jednání státního úředníka. Druhá kategorie obsahuje případy, ve kterých bylo jednání škůdce motivováno snahou obdržet zisk, který značně převyšuje náhradu újmy dostupnou poškozenému. Třetí kategorie zahrnuje taková jednání, u kterých sám zákon přiznává poškozenému tzv. punitive damages . Pokud určité protiprávní jednání nespadá pod jednu z výše uvedených kategorií, tzv. punitive damages nemohou být přiznány (bod 148 dovolání). Jestliže se odvolací soud zabýval povahou uplatněných nároků, nepřípustně přezkoumával věcnou správnost britského rozsudku. Pokud pak žalobkyně namítala, že sankční náhrada škody představuje částku 3 698 418,90 GBS, žalované zopakovaly, že takovou námitku žalobkyně u britského soudu nevznesla. Žalované se dále podrobně zabývaly povahou přisouzených nároků (body 188 až 191 dovolání).
20/ K otázce ad D/ dosud dovolacím soudem neřešené dovolatelky uvedly, že dospěl-li britský soud v Rozsudku UK k závěru, že smlouva o dílo byla po právu vypovězena žalovanou 1), a nikoliv společností PBS Energo, a že nárok na náhradu ztrát vzniklých v důsledku ukončení projektu, který byl předmětem smlouvy o dílo, vznikl žalované 1), a nikoliv společnosti PBS Energo, přičemž žalované 1) příslušný nárok přiznal, zatímco nárok žalobkyně zamítl (viz závěr britského soudu uvedený v odst. 480 Rozsudku UK), nelze takový postup britského soudu v žádném případě považovat za odepření práva na projednání věci nezávislým soudem (bod 202 dovolání).
21/ Podle přesvědčení dovolatelek je pravým důvodem, pro který odvolací soud odmítl uznat Rozsudek UK, sociální rozměr celé věci. K tomu zdůraznily, že se jedná o obchodní spor a že podle judikatury SDEU výše vymáhané pohledávky, resp. závažné ekonomické důsledky, nemohou založit výhradu rozporu s veřejným pořádkem. Navrhly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. S ohledem na v dovolání popsané závažné vady současně navrhly, aby věc byla přikázána jinému odvolacímu soudu, a to Krajskému soudu v Praze (§243e o. s. ř.).
22/ Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zpochybnila jeho přípustnost, neboť žalované nespecifikují žádnou právní otázku, která by ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. mohla být způsobilá přezkumu. Předložené otázky nekorespondují s právními závěry, na nichž jsou závěry odvolacího soudu založeny, jsou těsně navázány na skutkový stav dané věci a nejsou od něj oddělitelné tak, aby z nich bylo možné obecnou právní otázku dovodit.
23/ K otázce ad A/ žalobkyně připomněla, že odvolací soud svůj závěr o rozporu uznání rozsudku s veřejným pořádkem v důsledku nepřipuštění odvolání žalobců britským odvolacím soudem učinil na základě konkrétních a specifických okolností (viz „s ohledem na jeho předmět a požadovanou výši sporu“); pouze pro tyto specifické okolnosti je závěr odvolacího soudu platný. Současně u této otázky není vymezena přípustnost dovolání.
24/ Dovolací otázka ad B/ je formulována tak, že obsahuje skutkový předpoklad (podmínku), která přitom ani sama splněna není. Není pravdou, že souhlasné stanovisko znalců, bylo „stranami nerozporované“, naopak žalobkyně a společnost PBS Energo namítaly, že znalci nebyli oprávněni posuzovat žádné právní otázky a že jen aritmeticky sečetli částky dílčích nároků tak, jak to v součtu uplatňovala žalovaná 1). Vymezená dovolací otázka nesměřuje k míře meritorního přezkumu podkladového rozhodnutí, ale k požadavkům na odůvodnění zahraničního rozhodnutí, k čemuž však dovolatelky nespecifikují žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nímž by byl napadený rozsudek v rozporu. Žalobkyně zdůraznila, že dovolatelky se omezily na zdůvodnění teze, že Rozsudek UK i Příkaz byly odůvodněny v souladu s britskými procesními pravidly, a proto jejich uznání nemůže být v rozporu s veřejným pořádkem. Tento závěr je v kontextu rozhodování o odepření uznání cizozemského rozhodnutí mylný. Účelem nařízení je možnost odepřít výkon i takových rozhodnutí, která byla vydána v souladu s předpisy daného státu, ale jejichž účinky jsou v rozporu s českým veřejným pořádkem (bod 27 vyjádření). Podstatou argumentace soudů nižší instance je skutečnost, že došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces, protože otázka výše nároku dovolatelky 1) nebyla vůbec řádně projednána. V žádném případě se nejedná o odepření uznání jen z důvodů formálních nedostatků odůvodnění Rozsudku UK a Příkazu.
25/ K sankční náhradě škody (otázka ad C/) odvolací soud vysvětlil, proč dospěl zejména k závěru, že výše přiznané náhrady cizozemským rozhodnutím je zjevně nepřiměřená újmě, kterou má odškodnit. Nevzal za relevantní právní kvalifikaci nároku podle cizího práva (či podle závěru cizozemského soudu), ale v kontextu řešení otázky rozporu účinků cizozemského rozhodnutí s českým veřejným pořádkem se zaměřil na to, zda Rozsudkem UK byla uložena v podstatné části povinnost k náhradě újmy nemající reparační funkci, ale funkci sankční. Nejedná se proto o právní kvalifikaci podle práva lex fori (bod 36 vyjádření). Ani u třetí položené otázky není vymezena přípustnost dovolání.
26/ V případě předestřené otázky ad D/ dovolatelky nezohledňují, z jakého důvodu odvolací soud učinil bod 31 a navazující bod 32 součástí odůvodnění rozsudku. Uvedené části odůvodnění napadeného rozsudku nepředstavují specifický a samostatně stojící důvod rozporu Rozsudku UK a Příkazu, neboť se jedná o doplňující vysvětlení, proč se v souvislosti s odmítnutím projednání odvolání žalobkyně a PBS Energo dostávají účinky cizozemského rozhodnutí do rozporu s českým veřejným pořádkem. Na posouzení této otázky proto rozsudek odvolacího soudu není založen.
27/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání žalovaných podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu podali k tomu legitimované účastnice řízení (viz §90 o. s. ř.) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání je v předestřených otázkách zabývajících se shodně interpretací výhrady veřejného pořádku v poměrech nařízení Brusel I bis nejen přípustné (§237 o. s. ř.), ale rovněž i opodstatněné.
28/ Podle čl. 45 odst. 1 nařízení Brusel I bis na návrh kterékoli dotčené strany se uznání rozhodnutí odepře:
a) je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem dožádaného členského státu;
b) jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu obhajoby, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl příležitost;
c) je-li rozhodnutí neslučitelné s rozhodnutím vydaným v dožádaném členském státě mezi týmiž stranami;
d) je-li rozhodnutí neslučitelné s dřívějším rozhodnutím, které bylo vydáno v jiném členském státě nebo ve třetí zemi v řízení mezi týmiž stranami a v téže věci, pokud toto dřívější rozhodnutí splňuje podmínky nezbytné pro uznání v dožádaném členském státě, nebo
e) je-li rozhodnutí v rozporu s:
i) kapitolou II oddíly 3, 4 nebo 5, pokud je žalovanou stranou pojistník, pojištěný, osoba oprávněná z pojistné smlouvy, poškozený, spotřebitel nebo zaměstnanec, nebo
ii) kapitolou II oddílem 6.
29/ Podle čl. 45 odst. 4 nařízení se návrh na odepření uznání podává v souladu s postupy stanovenými v pododdílu 2 a případně oddílu 4.
30/ Podle čl. 47 odst. 2 nařízení se postup pro odepření výkonu v rozsahu, v němž se na něj nevztahuje toto nařízení, řídí právem dožádaného členského státu.
31/ Podle čl. 52 nařízení rozhodnutí vydané v některém členském státě nesmí být v žádném případě v dožádaném členském státě přezkoumáváno ve věci samé.
32/ Podle §17 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, dále též jen „ZMPS,“ se ustanovení této hlavy použijí v řízeních o uznání a výkonu cizích rozhodnutí, v nichž se postupuje podle přímo použitelných předpisů Evropské unie nebo mezinárodní smlouvy, které vyžadují prohlášení vykonatelnosti.
33/ Podle §18 ZMPS požádá-li strana podle přímo použitelného předpisu Evropské unie nebo mezinárodní smlouvy, aby o uznání bylo rozhodnuto ve zvláštním řízení, rozhodne soud rozsudkem o uznání. Jednání nemusí nařizovat.
34/ V posuzované věci nejsou pochybnosti o aplikaci nařízení Brusel I bis, bylo-li řízení před britským soudem zahájeno po 10. lednu 2015 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2016, sp. zn. 20 Cdo 3795/2016, nebo ze dne 29. srpna 2017, sp. zn. 20 Cdo 215/2017). Uvedené nařízení zavedlo instituty odepření uznání a odepření výkonu rozhodnutí vydaného v jiném členském státě, přičemž - jak vyplývá z jeho preambule - smyslem těchto řízení je zajistit ochranu práv na obhajobu dotčené strany, neboť v případě výkonu cizího rozhodnutí již nevyžaduje prohlášení vykonatelnosti (čl. 39). Řízení o odepření uznání rozhodnutí se řídí vnitrostátní úpravou dožádaného členského státu (viz shora citovaný čl. 47 odst. 2).
35/ Předně je třeba zdůraznit, že rozpor s veřejným pořádkem není dán jen proto, že české právo nezná institut cizího práva, na kterém je cizí rozhodnutí, které má být uznáno, založeno. Rozpor s veřejným pořádkem je dán pouze tehdy, pokud by se uznání cizího rozhodnutí příčilo takovým zásadám společenského a státního zřízení České republiky a jejího právního řádu, na nichž je nutno bez výhrady trvat (srov. §36 ZMPS). Účinky rozhodnutí by tedy musely být v rozporu s některou ze základních zásad, na nichž je český právní řád založen. Musí jít přitom o konkrétní a existující zásadu (srov. obdobně rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci Meletis Apostolides v. David Charles Orams, Linda Elizabeth Orams /C-420/07/).
36/ Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 7. května 2019, sp. zn. 20 Cdo 4265/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 3. září 2019 pod sp. zn. II. ÚS 2453/19 odmítl) v obecné rovině uzavřel, že výhradu veřejného pořádku jako důvod pro neuznání rozhodnutí lze použít jen ve výjimečných případech, v nichž by uznání účinků cizího rozhodnutí - nikoli tedy uznání rozhodnutí jako takového - bylo ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem státu, ve kterém má k uznání dojít (pro přijetí tohoto závěru vycházel dovolací soud z rozsudku Soudního dvora ES ze dne 4. února 1988 ve věci Horst Ludwig Martin Hoffmann v. Adelheid Krieg /C-145/86/). Má-li být účinkem posuzovaného cizího rozhodnutí (coby exekučního titulu) zaplacení jím přisouzené (a aktuálně vymáhané nebo potenciálně vymahatelné) pohledávky, jedná se o účinek v právním řádu České republiky zcela standardní, ba dokonce nejběžnější, neboť představuje způsob uspokojení oprávněné osoby. Již pouze z tohoto hlediska nelze zásadně dovozovat, že by uznání takového rozhodnutí (či odepření jeho vykonatelnosti na území České republiky) bylo v rozporu s tuzemským veřejným pořádkem.
37/ Zároveň je nutné mít na paměti, že pojem veřejného pořádku zahrnuje jen základní normy procesního práva zaručující stranám právo na spravedlivý proces, zejména právo být slyšen; jelikož i náprava procesních vad je záležitostí soudů státu, v němž bylo rozhodnutí vydáno, lze ve státě uznání zohlednit jen zcela principiální procesní vady, spočívající zejména v tom, že ve státě původu nebyla účastníku vůbec dána příležitost svá procesní práva uplatnit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 981/2018, a ze dne 16. října 2019, sp. zn. 20 Cdo 3620/2018, viz dále Viktor Vaške: Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice , 1. vydání, Praha 2007, 491 s., s. 45). V tomto kontextu lze jednoznačně dovozovat, že cizí rozhodnutí, u něhož se zvažuje uznání vykonatelnosti či naopak odepření takového uznání, není možné (až na výjimky, které posuzovaný případ nepředstavuje) přezkoumávat po věcné stránce (a v tomto rámci dokonce modifikovat právní kvalifikaci jím přiznaných nároků), avšak nelze jej revidovat ani hlediskem standardních procesních postupů přeshraničního soudu. S tím koresponduje ostatně požadavek, podle něhož nesmí být uznání cizozemského rozhodnutí zjevně (s akcentem na uvedené adverbium) v rozporu s veřejným pořádkem dožádaného členského státu (čl. 45 odst. 1 písm. a/ nařízení Brusel I bis).
38/ Judikaturou vytýčené principy, jež se vztahují k výkladu pojmu veřejného pořádku při uznání či odepření vykonatelnosti cizího rozhodnutí, odvolací soud při řešení dovolatelkami předestřených právních otázek ad A/ až C/ zjevně nerespektoval, v důsledku čehož napadený rozsudek nemůže argumentačně obstát.
39/ K dvojinstančnosti řízení (ad otázka A/) Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, vysvětlil, že tato zásada není obecnou zásadou občanského soudního řízení, a již vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení, a že právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno rovněž tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. ledna 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. března 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43, krom dovolatelkami označené judikatury dovolacího soudu viz dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ve věcech sp. zn. III. ÚS 150/03, sp. zn. IV. ÚS 299/2005, sp. zn. II. ÚS 2826/07, ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, ze dne 19. prosince 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 21 Cdo 292/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2014, sp. zn. 30 Cdo 3417/2014, a ze dne 1. června 2015, sp. zn. 26 Cdo 1492/2015).
40/ Založil-li proto odvolací soud své úvahy na pouhé odlišnosti britské právní úpravy oproti úpravě tuzemské, přičemž účinky cizí úpravy v zemi výkonu rozhodnutí (exekuce) nevyvolávají žádné zvlášť negativní důsledky pro český právní řád, pak uvedené diference nemohou založit výhradu rozporu s veřejným pořádkem; opak by vedl ve svých důsledcích k nepřípustnému přezkoumání věcné správnosti cizozemského rozhodnutí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 981/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2019, sp. zn. 20 Cdo 4265/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud rozhodnutím ze dne 3. září 2019 pod sp. zn. II. ÚS 2453/19, odmítl). Vzhledem k tomu, že se zkoumají účinky vykonatelnosti vydaného Rozsudku UK a Příkazu na právní úpravu v České republice, je zcela bez významu hodnocení reformy civilního justičního procesu ve Velké Británii od roku 1996, kdy mělo dojít k rozdělení věcí do kategorií podle výše předmětu plnění. Relevantní totiž je pouze skutečnost, že britská a česká procesní úprava shodně nepřiznávají účastníkům občanskoprávního řízení nárok na přezkoumání v civilním řízení jakéhokoli vydaného rozhodnutí ve věci samé odvolacím soudem (zakládají jen tuto procesní možnost, která je limitována ať již zákonem, resp. Jím stanovenými nezbytnými náležitostmi opravného prostředku, nebo precedenčním právem). V dané souvislosti nelze přehlédnout, že v posuzované věci nebyla britskými soudy dvojinstančnost řízení zcela a bezvýjimečně účastníkům řízení odepřena (zapovězena), jestliže se ve sporu účastníků odvolací britský soud odvoláním zabýval, byť se závěrem, že opravný prostředek není věcně projednatelný (což je procedurální způsob zcela srovnatelný s tuzemskými procesními principy do jisté míry limitovaných možností odvolacího přezkumu).
41/ Rozpor cizího rozhodnutí s veřejným pořádkem nelze spatřovat ani ve způsobu odůvodnění Rozsudku UK ohledně stanovení výše náhrady škody (viz otázka ad B/). V tomto případě se nejedná o hodnocení účinků procesního práva, nadto stanovení výše náhrady škody vychází ze závěru, že právní základ žalobního nároku je opodstatněn. Skutečnost, že se výše civilním soudem přiznaného plnění opírá o odborný názor znalce (znalců), případně o znalecký posudek, není ničím výjimečná ani v poměrech právního řádu České republiky, a tudíž nemůže narušit tuzemský veřejný pořádek. Vlastní hodnocení důkazu či důkazů provedeného před cizím (zde britským) soudem soudu rozhodujícímu o uznání či odepření vykonatelnosti cizího rozhodnutí nepřísluší.
42/ Ve vztahu k otázce ad C/ se Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, povahou tzv. punitive damages v základní rovině zabýval a dospěl k závěru, že ve vztahu k uznání rozhodnutí ukládajícímu tuto sankční náhradu škody je možné uplatnit výhradu rozporu s českým veřejným pořádkem pouze tehdy, pokud je výše sankční náhrady újmy zjevně nepřiměřená újmě, již má odškodnit; jen v takovém případě se totiž dostává do rozporu s článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť představuje nepřiměřený zásah do práva vlastnit majetek (srov. článek 4 odst. 4 Listiny). Při úvaze o tom, zda podkladové rozhodnutí přiznávající náhradu sankční povahy představuje nepřiměřený zásah do práva vlastnit majetek, je proto třeba důsledně zkoumat závažnost újmy, která má být na základě podkladového rozhodnutí kompenzována , když vyšší (intenzivnější) újma ospravedlňuje vyšší náhradu, a dále to, zda nejsou kompenzační a sankční složka náhrady ve zjevném nepoměru ve prospěch sankční složky (tj. zda není kompenzační složka náhrady újmy zjevně nižší než složka sankční) a zda výše náhrady nepřípustným způsobem nezasahuje do majetkových práv povinné osoby (tj. není likvidační, nemá tzv. rdousící efekt). Teprve po zvážení těchto kritérií lze posoudit, zda uznání takového rozhodnutí je v souladu s veřejným pořádkem.
43/ K tomu je nutné poznamenat, že český právní řád soukromoprávní institut sankční škody (tzv. punitive damages ) nezná, je-li sankční postih vyhrazen výlučně státní moci a veřejnému právu (k tomu srovnej poměrně bohatou konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozsudek ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010, rozsudek ze dne 6. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, rozsudek ze dne 15. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 1796/2011, nebo rozsudek ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2469/2012).
44/ Právo Evropské unie pojem sankční náhrady škody sice reflektuje, ovšem má k tzv. punitive damages ambivalentní postoj. Pro neshody nad mírou diskrece členských států Evropské unie a jejich postoji k tzv. punitive damages se nakonec explicitní zmínka nekompenzační náhrady škody objevuje pouze v bodu 32 preambule nařízení ES č. 864/2007 ze dne 11. července 2007, a to taková, že z důvodu veřejného zájmu mohou soudy členských států za výjimečných okolností použít výhradu veřejného pořádku a imperativní ustanovení. Zvláště může být jako porušení veřejného pořádku místa soudu, který se sporem zabývá, posuzován případ, kdy by bylo v důsledku uplatnění práva určeného podle tohoto nařízení uloženo nekompenzační odškodnění exemplární nebo represivní povahy v mimořádné výši, v závislosti na okolnostech případu a právním řádu členského státu soudu, který se sporem zabývá (viz Koziol, Helmut - Wilcox, Vanessa: Punitive Damages: Common Law and Civil Law Perspectives. Tort and Insurance Law, Vol. 25, Springer 2009, s. 198-199).
45/ Posuzovaná věc není pro použití výhrady rozporu s veřejným pořádkem ohledně nekompenzační náhrady škody okolnostmi případu nijak výjimečná, nutno-li zdůraznit, že z obsahu spisu nelze nalézt oporu pro zjištění, že by britský soud Rozsudkem UK a Příkazem hodlal povinnou osobu přisouzeným plněním exemplárně trestat. V dané souvislosti dovolací soud nepřehlédl, že soud prvního stupně konstatoval, že sankční složku plnění ani nelze zjistit (rozpoznat), a proto se otázkou tzv. punitive damages nezabýval. Odvolací soud sice zaujal opačný názor, avšak ten nepřípustně vychází z odlišného skutkového posuzování případu před britským soudem (viz shora) a z vlastního - přesvědčivě nepodloženého - závěru o sankčním rozsahu plnění (tj. odvolací soud na základě své úvahy oddělil kompenzační náhradu škody od - podle jeho názoru - povahou trestajícího plnění, čímž současně vstoupil do skutkového hodnocení případu). Takový postup se nutně ocitá v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí (nejen) dovolacího soudu, která byla k otázce výhrady veřejného pořádku a pojmu tzv. punitive damages přijata.
46/ Otázce ad D/ se odvolací soud věnoval velmi povrchně a v rozporu s vlastním tvrzením, že neprojednání kompenzační námitky či „protinávrhu“ je relevantní okolností (viz bod 31 odůvodnění: „Nikoli na okraj pak odvolací soud uvádí…“). Konstatoval pouze, že britský soud (prvního stupně) bez bližšího odůvodnění návrh společnosti PSB Energo zamítl, stejně jako její kompenzační námitky, čímž „odepřel právo na projednání (…) věci nezávislým soudem“. Takové „ryze formální řízení“ dokončil britský odvolací soud „deklarací nepřípustnosti odvolání“. Z uvedeného je zřejmé, že předestřenou otázku odvolací soud řešil nedostatečně (a z hlediska dovolacího řízení nepřezkoumatelně), nutno-li k tomu (prozatím) v obecné rovině poznamenat, že ani v českém právním řádu nemusí být vzájemný návrh v rámci jednoho meritorního řízení projednáván, což navrhujícímu účastníku nebrání v tom, aby svůj (kompenzační) nárok uplatnil v samostatném řízení; v důsledku toho nemá zamezen přístup k soudu.
47/ V návaznosti na předchozí zjištění dovolacího soudu je bez významu řešení sociálních a ekonomických dopadů přisouzeného plnění na poměry žalobkyně coby právnické osoby, jež by mohly být podstatné jen při zkoumání tzv. rdousícího či likvidačního efektu přisouzeného sankčního plnění (což ostatně v odůvodnění rozsudku odvolací soud připouští). Jakékoli dopady cizím soudem přiznaného kompenzačního plnění vycházející z obchodního vztahu musí být poměřovány obvyklým podnikatelským rizikem, u něhož se výhrada veřejného pořádku neuplatní. Zároveň je nutné vzít v úvahu okolnost přisouzeného efektu plnění v cizí měně, jejíž kurz dlouhodobě byl a je vůči české koruně méně výhodný či dokonce nevýhodný. Tato skutečnost nicméně zatěžuje zásadním způsobem na území cizího státu podnikající subjekt, je součástí zmíněného podnikatelského rizika a nelze na ní založit výhradu rozporu s veřejným pořádkem.
48/ Za vylíčené situace dovolací soud - nemaje podmínky pro odmítnutí dovolání, zamítnutí dovolání či pro změnu napadeného rozsudku - bez nařízení jednání (viz §243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu ruší podle §243e odst. 1 o. s. ř. a věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení (viz §243e odst. 2 o. s. ř.), v němž bude soud právním názorem Nejvyššího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první ve spojení s §226 o. s. ř.). V následném řízení bude krom výše uvedených závěrů dovolacího soudu brát při řešení všech rozhodných otázek v potaz rovněž skutečnost, že v řízení před britskými soudy byla žalobkyně zastoupena zdejším advokátem, tj. profesionálem působícím a orientujícím se v oblasti britského právního systému.
49/ Protože v případě přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží k vadám předchozího řízení, včetně těch, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), je třeba zdůraznit, že se odvolací soud s důkazními návrhy účastnic řízení nevypořádal v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí uzavřel, že odvolací soud buď navržené a dosud neprovedené důkazy sám provede, anebo v odůvodnění rozhodnutí o věci samé vysvětlí, proč se jejich provedení ukazuje jako nepotřebné ke zjištění skutkového stavu věci (z recentních judikátů viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2021, sp. zn. 23 Cdo 3067/2020, nebo ze dne 5. dubna 2022, sp. zn. 21 Cdo 2399/2021). V posuzované věci se proto nelze spokojit s pouhým konstatováním, že odvolací soud „další důkazní návrhy (…) pro jejich nadbytečnost zamítl“, a to zvlášť za situace, kdy navržené (a neprovedené) důkazy měly objasnit procedurální postupy britských soudů, jimiž se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku šířeji zabýval.
50/ Uvedená vada řízení však není natolik závažná, aby Nejvyšší soud ve smyslu §221 odst. 2 a §243b o. s. ř. nařídil věc projednat a rozhodnout jinému odvolacímu senátu čí dokonce věc přikázat k dalšímu řízení jinému odvolacímu soudu, kterému je nadřízen. K témuž postupu neshledal rovněž důvod pro odvolacím soudem nedodrženého závazného právního názoru, a proto návrhu dovolatelů v tomto směru nevyhověl. K tomu je třeba dodat, že institut odnětí věci senátu (samosoudci) je již z povahy věci krajním řešením, neboť se pro výjimečně zjištěné skutečnosti, předvídané v ustanovení §221 odst. 2 o. s. ř., účastníkům odnímá jejich zákonný soudce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 4543/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2015, sp. zn. 26 Cdo 749/2015). Obdobně, ústavněprávní výklad uvedené procesní normy podal Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 22. října 2009, sp. zn. IV. ÚS 956/09, v němž mimo jiné uvedl, že použití tohoto ustanovení přichází v úvahu pouze tehdy, je-li důvod k vysoce pravděpodobné obavě, zda by řízení skončilo odpovídajícím způsobem, pokud by se konalo před týmž senátem či samosoudcem (taková obava v posuzované věci nenastala). Lze tudíž současně očekávat, že v daném případě odvolacímu soudu postačí nedostatky v jeho projednání a rozhodování věci toliko vytknout (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. dubna 2021, sp. zn. II. ÚS 52/21, či např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 671/2013).
51/ O náhradě nákladů řízení, a to včetně řízení dovolacího, rozhodne odvolací soud v novém konečném rozhodnutí ve věci samé (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu