ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.1464.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 1464/2021-567
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s. , se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti povinné L. Š. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze, Slezská 1297/3, pro 98 950 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 148 EXE 1980/2014, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2021, č. j. 35 Co 249/2018-491, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2021, č. j. 35 Co 249/2018-491, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1) Ve shora specifikované věci Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 29. 6. 2018, č. j. 148 EXE 1980/2014-99, zastavil exekuci vedenou soudním exekutorem Mgr. Martinem Tunklem, Exekutorský úřad Plzeň-město, pod sp. zn. 094 EX 01628/14 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení, resp. nákladech exekuce (výroky II. a III.). Exekučním titulem je v posuzované věci rozhodčí nález ze dne 7. 6. 2013, č. j. 103 Rozh 1695/2013-7, vydaný rozhodcem Mgr. Janem Fišerem (dále „exekuční titul“ nebo „rozhodčí nález“), jímž byla povinné uložena povinnost zaplatit oprávněné částku 114 738 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 7,05 % z této částky ode dne 11. 4. 2013 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 0,15 % za každý den prodlení s úhradou 90 912 Kč ode dne 19. 3. 2013 do zaplacení a na nákladech rozhodčího řízení částku 15 620 Kč. Vymáhaná pohledávka oprávněné vznikla na základě úvěrové smlouvy účastnic ze dne 14. 11. 2012, č. 9100617601 (dále „úvěrová smlouva“), podle níž byl povinné poskytnut spotřebitelský revolvingový úvěr ve výši 40 000 Kč s výpůjční úrokovou sazbou 150,84 % ročně na období 24 měsíců.
2) Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 16. 10. 2018, č. j. 35 Co 249/2018-128, k odvolání oprávněné usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se exekuce nezastavuje. Se zřetelem k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu uzavřel, že v posuzovaném případě - vzhledem ke konkrétním okolnostem při sjednávání úvěrové smlouvy i rozhodčí doložky, k výši jednotlivých úroků a k dalším smluvním ujednáním - nejsou úvěrová smlouva ani kontraktační proces ve svém souhrnu v rozporu s dobrými mravy (odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 2897/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 3324/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 3852/2017, a mnohé další).
3) Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2019, sp. zn. 20 Cdo 1037/2019, bylo dovolání povinné odmítnuto pro nepřípustnost dovolání (§237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále „o. s. ř.“).
4) Ústavní soud nálezem ze dne 13. října 2020, sp. zn. II. ÚS 2736/19, zrušil zmíněné usnesení Nejvyššího soudu, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, č. j. 35 Co 249/2018-128, z důvodu vady řízení spočívající v existenci tzv. opomenutého důkazu (výpovědi rozhodce Mgr. Jana Fišera), následkem které došlo k porušení zásady kontradiktornosti (důkazního) řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
5) Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 1. 2021, č. j. 35 Co 249/2018-491, k odvolání oprávněné usnesení soudu prvního stupně (opětovně) změnil tak, že se exekuce nezastavuje. Po doplnění dokazování o výpověď rozhodce Mgr. Jana Fišera vyšel ze zjištění, že oprávněná prověřila solventnost povinné, přičemž rozhodce povinnou výslovně upozornil, že rozhoduje spory oprávněné opakovaně, proti čemuž povinná žádné námitky nevznesla a nereagovala ani na vydaný rozhodčí nález (nepodala proti exekučnímu titulu opravný prostředek). Podle názoru odvolacího soudu není předmětná úvěrová smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy s ohledem na okolnosti, za jakých byla uzavřena, vycházel-li odvolací soud současně z hledisek vytýčených judikaturou Nejvyššího soudu ve vztahu k smluvní pokutě, úrokům a zajištění vymáhané pohledávky. Tvrzení povinné o ekonomické závislosti rozhodce Mgr. Jana Fišera na oprávněné bylo jeho svědeckou výpovědí vyvráceno.
6) V podrobnostech odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud citoval ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a připomněl judikatorní závěry Nejvyššího soudu, který zdůraznil, že zákon o rozhodčím řízení a jím předznamenanou ochranu v předjímaném občanskoprávním sporném řízení nelze obcházet v představě, že lze ochranu nalézt v následném řízení exekučním; pakliže se tak má - až zde - stát, pak jen tehdy, je-li nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných (především ústavněprávních), tj. měl-li by být vykonán rozhodčí nález, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v tom směru, že věcná správnost exekučního titulu již nemůže být v exekučním řízení přezkoumávána (s odkazem např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002).
7) V posuzované věci byla povinná prokazatelně seznámena s obsahem úvěrové smlouvy, kterou podepsala, přičemž byla výslovně upozorněna na to, že za půjčenou částku bude povinna vrátit „zhruba dvojnásobek této částky“ (jak sama vypověděla). Byla současně poučena o možnosti odstoupit od uzavřené úvěrové smlouvy, k čemuž měla lhůtu přibližně dvou týdnů, během níž se mohla seznámit se všemi příslušnými listinami (doklady) a zjistit krom dalšího výši ujednaných sankcí i podmínky rozhodčího řízení. Nic jí nebránilo v tom, aby si zajistila odbornou právní pomoc, nadto ani nemusela úvěr od oprávněné převzít. V průběhu rozhodčího řízení zůstala pasivní. Na straně druhé oprávněná „zjistila solventnost povinné“.
8) Odvolací soud ohledně účastnicemi ujednané smluvní pokuty, úroků z úvěru, úroků z prodlení a zajištění pohledávky věnoval značnou pozornost dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (bod 18 a 19 odůvodnění napadeného usnesení). Vzal v úvahu zejména výši zajištěné částky, jednotlivé funkce smluvní pokuty (nejen sankční, ale i reparační a preventivní), poměr původní a sankční povinnosti, pohnutky smluvních stran a účel jejich ujednání, jakož i délku prodlení povinné s plněním a s tím spjaté navyšování o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty. Přihlédl k tomu, že smluvní pokuta v rozsahu 0,5% denně z dlužné částky byla v rozhodovací praxi považována za platné ujednání, neodporující dobrým mravům (např. ve znění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007), naopak smluvní pokuta ve výši 1% denně byla hodnocena jako ujednání příčící se dobrým mravům, a tudíž neplatné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2007, sp. zn. 26 Odo 371/2006); obdobně byla (zpravidla) neplatností postižena i jednorázová smluvní pokuta dosahující dvojnásobku zajištěné částky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003), avšak při existenci zvýšeného rizika, např. nebylo-li možné odhadnout míru spolehlivosti dlužníka, tolerovala judikatura Nejvyššího soudu smluvní pokutu vyšší (např. 2% denně z dlužné částky). S ohledem na nezbytné individuální posouzení konkrétních okolností případu a důvodů sjednané sazby odvolací soud zmínil rovněž závěry rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010 (publikovaného pod číslem 104/2012 Sb. rozh. obč.), a věnoval se implementaci směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/83/EU ze dne 25. října 2011, o právech spotřebitelů.
9) Ve zkoumané věci byl povinné poskytnut revolvingový úvěr, pro jehož specifika nelze výši úroků či obvyklé sazby poměřovat s ostatními úvěrovými produkty (typu spotřebitelských úvěrů). Jednalo se o dlouhodobý nezajištěný úvěr s možností opakování, jehož délka trvání (24 měsíců) byla povinné známa, shodně jako základní celková výše úvěru 40 000 Kč, výše měsíční splátky 3 788 Kč, základní celková splatná částka 90 912 Kč, výpůjční úroková sazba úvěru činila 150,84% p. a. a předpokládaná výše procentní sazby nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr 150,83%. Exekuční titul povinné dále uložil zaplatit tzv. zákonný úrok z prodlení. Smluvní pokuta v rozsahu 0,15% denně je přiměřená zajišťované pohledávce, rozhodce se uvedenou sazbou této pokuty v odůvodnění exekučního titulu zabýval a odkázal na přiléhavou judikaturu soudů. Odvolací soud zároveň nezjistil jakékoli předkontraktační či jiné okolnosti příčící se dobrým mravům a nedovodil rovněž porušení principu nezávislého a nestranného rozhodování rozhodce (body 23 až 26 odůvodnění). Podotkl, že ochrana spotřebitele je sice jedním „z nosných hledisek“, není však přijatelné, aby spotřebitel nenesl žádnou odpovědnost (s přihlédnutím k „neomluvitelné lhostejnosti“ povinné při uplatňování práv) a na straně druhé byl podnikatel zatížen veškerým rizikem smluvního vztahu.
10) K námitkám povinné, že Mgr. Jan Fišer nebyl rozhodcem, případně že rozhodčí nález byl ve skutečnosti vydán u Rozhodčí společnosti Pardubice, a že jmenovaný rozhodce byl ekonomicky závislý na oprávněné, tudíž v podkladovém řízení předpojatý, odvolací soud odkázal na své již pravomocné usnesení ze dne 18. 8. 2020, č. j. 35 Co 236/2020-414, v němž se těmito námitkami zabýval a neshledal je opodstatněnými. Zároveň z dalších důkazů, které povinná předložila v odvolacím řízení, nezjistil žádné skutečnosti, které by vypovídaly o ekonomické závislosti rozhodce Mgr. Fišera.
11) Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení rozhodných otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Těmito otázkami jsou:
A/ zda se p říčí dobrým mravům úrok 150,84% p. a. sjednaný v listopadu 2012 v České republice při poskytnutí jistiny 40 000 Kč na základě smlouvy o úvěru sjednané mezi podnikatelem jako úvěrujícím a spotřebitelem jako úvěrovaným;
B/ zda se p říčí se dobrým mravům úvěrová smlouva s úrokem v otázce A/, která obsahuje smluvní pokuty, které kumulativně dosahují jen za první rok 79,75 % dlužné částky;
C/ Příčí se dobrým mravům úvěrová smlouva, jako je vymezená v otázce A/, pokud se jedná o dlouhodobý revolvingový úvěr, tedy s možným opakováním, bez zajištění, když případný revolving měl mít 112,06% p. a.;
D/ zda je (nehledě na odpovědi k otázkám předchozím) v rozporu s dobrými mravy celý obchodní konstrukt a neplatnost tak dopadá na úvěrovou smlouvu i rozhodčí smlouvu jako celek, pokud jsou naplněny podmínky, kdy je při poskytnutí jistiny 40 000 Kč v listopadu 2012 v České republice sjednán úrok 150,84% p. a., je sjednána série smluvních pokut, které v kombinaci jen za první rok prodlení dosáhnou 79,75% dlužné částky, a byla sjednána rozhodčí smlouva;
E/ zda je plnění natolik nemravné a vede k nepřiměřenému postižení povinné, že je na místě exekuci zastavit podle ust. §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., pokud je spotřebiteli poskytnut úvěr 40 000 Kč s úrokem 150,84% p. a. a oprávněnou je u rozhodce požadováno a rozhodcem přiznáno plnění ve výši 98 950 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení (7,05% p. a. z částky 98 950 Kč od 5. 11. 2013 do zaplacení, ke dni 18. 11. 2020 ve výši 49 820,09 Kč), smluvní pokuty 0,15 % p. a. denně z dlužné částky (0,15% denně z částky 75 124 Kč od 5. 11. 2013 do zaplacení, ke dni 18. 11. 2020 ve výši 289 715,71 Kč) a nákladů rozhodčího řízení.
12) Řešení ohlášených otázek odvolacím soudem je podle názoru dovolatelky v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to v případě otázek A/ až D/ s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2020, sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, ze dne 20. května 2020, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019, a ze dne 1. prosince 2020, sp. zn. 20 Cdo 75/2020, u otázky ad E/ s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 4503/2009, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 4799/2010, publikovaným pod číslem 127/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, případně tyto otázky nebyly dosud dovolacím soudem vyřešeny.
13) Oprávněná ve svém (rozsáhlém) vyjádření zdůraznila, že povinnou nastolené otázky jsou již vyřešeny, a to ve znění ustálené judikatury Nejvyššího soudu (s odkazem na usnesení ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017-124, usnesení ze dne 1. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 1641/2018, a usnesení ze dne 21. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 1449/2018), jakož i rozhodovací praxe Ústavního soudu. Odvolací soud vyšel při svém rozhodnutí z obsahu rozhodčího spisu i exekučního spisu, zejména ze smluvních ujednání účastnic a ze samotné výpovědi povinné, zohlednil konstantní rozhodovací praxi soudů a učinil správný závěr, že rozhodčí nález není v kolizi se základními principy demokratického právního státu. Úrok z úvěru byl sjednán v zákonných limitech a sazba smluvní pokuty je vzhledem k okolnostem projednávané věci rovněž v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, v žádném případě není v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby dovolací soud dovolání povinné zamítl.
14) Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinné podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (§36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání je v otázce posuzování platnosti úvěrové spotřebitelské smlouvy a z ní vycházejícího rozhodčího nálezu coby exekučního titulu přípustné (§237 o. s. ř.), zároveň je dovolání i opodstatněné.
15) K námitkám směřujícím do věcného přezkumu exekučního titulu judikatura Nejvyššího soudu dlouhodobě zastává pevný (nikoli však dogmatický) názor, že věcná správnost exekučního titulu již nemůže být v exekučním řízení přezkoumávána (z mnoha rozhodnutí viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikované pod číslem 62/2004 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 20 Cdo 742/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1274/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 3324/2017). Případné vady nalézacího řízení se nepřenášejí do exekučního řízení a věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být jakkoliv (ani prostřednictvím vytčených vad nalézacího řízení) v exekučním řízení zpochybněna. V souvislosti s uzavíráním úvěrových smluv (zejména těch, které poskytují nebankovní společnosti) však Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, vysvětlil, že v těchto případech se nejedná o věcný přezkum exekučního titulu, neboť ve smyslu nálezů Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. prosince 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, exekuční soud zkoumá, zda je úvěrová smlouva zahrnující rozhodčí doložku neplatná pro rozpor s dobrými mravy, a tedy zda není exekuce rozhodčího nálezu vydaného na základě této smlouvy nepřípustná podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nicméně pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu (a proto není dána pravomoc rozhodce), je třeba důkazně sledovat, za jakých konkrétních okolností byla úvěrová smlouvy uzavírána, včetně zohlednění kritérií vytýčených judikaturou Nejvyššího soudu ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod., současně musí být podrobeny zkoumání rovněž konkrétní okolnosti, za nichž byla úvěrová smlouva uzavírána (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 2897/2017, ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. 20 Cdo 4015/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017).
16) Z judikatury dovolacího soudu vyplývá povinnost exekučního soudu posuzovat na základě shora uvedených kritérií každou z dovolatelem vznesených námitek jednotlivě, tj. zda dotčená úvěrová smlouva v dílčích aspektech odpovídá požadavku dobrých mravů, principům demokratického právního řádu a případně i ochraně práv spotřebitele. Nejvyšší soud zároveň v usnesení ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017 (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2019, sp. zn. 20 Cdo 482/2019), dovodil, že ačkoli neplatnost smlouvy hlavní (úvěrové) sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí, a ačkoli ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu, nelze opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním) není postiženo stigmatem kolize s dobrými mravy, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“). Jinými slovy soud je povinen zkoumat, zda dovolatelem uváděné námitky vůči rozhodčí smlouvě vedou nejen jednotlivě, ale i ve svém úhrnu (a samozřejmě za předpokladu, že tyto námitky mají oporu v provedeném dokazování) k závěru, že takovým jednáním jako celkem byl porušen zákonný princip ochrany spotřebitele. Přitom je třeba vyjít z toho, že spotřebitel výjimečně může nalézt ochranu i v řízení exekučním; pakliže se tak má - až zde - stát, pak tehdy, je-li nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných (především ústavněprávních), tj. měl-li by být vykonán rozhodčí nález, který je svým obsahem a následky v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. bod 16. nálezu Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17, jakož např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017).
17) Ohledně otázky, zda je výše smluvené sazby úroků a jejího souladu s dobrými mravy, judikatura dovolacího soudu již dříve dovodila, že uvedenou sazbu je třeba vyhodnotit nejen se zřetelem k její nominální výši, ale i vzhledem ke všem rozhodným okolnostem konkrétního případu. Dovolací soud již dříve dovodil, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).
18) Nejvyšší soud v zásadní shodě s judikaturou Ústavního soudu uzavřel, že rozhodcem přisouzené plnění s přihlédnutím k nominální úrokové sazbě úvěru 68,66 % p. a. (která podstatně převyšuje obvyklou úrokovou míru v době sjednání úvěru) a předpokládané roční procentní sazbě nákladů (RPSN) 94,96 % se dostává jednoznačně do rozporu s dobrými mravy a vede k nepřiměřenému postižení povinného (obdobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2021, sp. zn. 20 Cdo 2464/2020, ze dne 8. dubna 2020, sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, ze dne 5. května 2020, sp. zn. 20 Cdo 3811/2019, ze dne 20. května 2020, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019, ze dne 1. prosince 2020, sp. zn. 20 Cdo 75/2020, či ze dne 3. listopadu 2020, sp. zn. 20 Cdo 2834/2020). Je proto dán důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť jde o případ, kdy nepřiměřenost rozhodcem přisouzeného plnění je natolik zjevná a zásadní, že další okolnosti případu se stávají podružnými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017).
19) V této souvislosti je rovněž namístě připomenout závěry Ústavního soudu ve znění nálezu ze dne 11. prosince 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, byla-li v daném případě sjednána rozhodčí doložka v souvislosti s úvěrem ve výši 4 950 Kč, úvěrová smlouva deklarovala úrok ve výši 79,00% p. a. a RPSN představovala sazbu 115,32%; Ústavní soud zde dovodil, že smlouva s takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 199/11 a že z těchto důvodů neměl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout, ačkoliv rozhodčí doložka sama o sobě požadavky na transparentní určení rozhodce splňovala.
20) Jestliže v posuzované věci byla povinná v postavení spotřebitele na základě úvěrové smlouvy uzavřené v listopadu 2012 zatížena ve vztahu k úvěru ve výši 40 000 Kč úrokem ve výši 150,84% p. a. v kombinaci se zajištěním pohledávky oprávněné prostřednictvím smluvní pokuty 0,15% denně z půjčené částky (54,75% ročně) vedle sankčních úroků z prodlení (byť v zákonné výši), nemůže být napadené usnesení již pouze ve zmíněných jednotlivých aspektech konformní ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Nejvyšší soud si je současně vědom specifik zkoumané věci (vymáhána není celá exekučním titulem přiznaná pohledávka s příslušenstvím, sjednána byla revolvingová smlouva na dobu 24 měsíců, povinná je dlouhodobě v prodlení, v průběhu kontraktačního řízení a rozhodčího řízení zůstávala nečinná apod.), takže se nedomnívá, že již jen na podkladě uvedených dílčích disproporcí úvěrové smlouvy by bylo možno dovodit neplatnost celého smluvního konstruktu.
21) Z předchozích úvah plyne, že odvolací soud, jemuž nelze upřít snahu vyhodnotit veškeré rozhodné okolnosti případu, nemohl dojít ke správným závěrům, nepřiřadil-li sazbě úroku a smluvnímu zajištění spotřebitelského závazku (jakož i sazbě RPSN) odpovídající (tj. oprávněné společnosti neprospívající) význam. Nejvyšší soud za této situace napadené usnesení podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušuje a věc vrací odvolacímu soudu podle §243e odst. 2 o. s. ř. k dalšímu řízení. V něm bude odvolací soud vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.) a smluvní vztah účastnic podrobí opětovně úhrnnému (komplexnímu) posouzení hlediskem dobrých mravů a práv na ochranu spotřebitele, bude-li třeba především podrobněji zjistit důvody pasivity povinné, a objasnit, zda, kdy a v jakém rozsahu povinná alespoň část vymáhaného závazku plnila.
22) O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů předchozího dovolacího a tohoto dovolacího řízení, bude rozhodováno v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich bude rozhodnuto ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 6. 2022
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu