ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.2001.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 2001/2022-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Sport-Technik Bohemia s.r.o. se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 126/40, identifikační číslo osoby 49618555, zastoupené Mgr. Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí č. 679/5, proti povinné H. S. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Vinohradská č. 343/6, pro 1 035 088 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 53 EXE 156/2021, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2022, č. j. 68 Co 26/2022-109, takto:
I. Dovolání oprávněné se odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 901 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lucie Hrdé, advokátky se sídlem v Praze 2, Vinohradská č. 343/6.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 2. 2022, č. j. 68 Co 26/2022-109, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 11. 2021, č. j. 53 EXE 156/2021-90 (výrok I.), kterým byla předmětná exekuce zastavena (výrok I.), a kterým soud I. stupně rozhodl, že oprávněná je povinna nahradit povinné náklady řízení, jejichž výše bude určena v samostatném usnesení, do 3 dnů od právní moci usnesení o určení výše těchto nákladů (výrok II.), a že oprávněná je povinna nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce, jejichž výše bude určena v samostatném usnesení, do 3 dnů od právní moci usnesení o určení výše těchto nákladů (výrok III.). Odvolací soud dále rozhodl, že oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů odvolacího řízení 15 802,60 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její právní zástupkyně (výrok II.). Vyšel ze zjištění, že dne 25. 4. 1997 byla mezi oprávněnou a právním předchůdcem povinné (manželem povinné J. S., zemřelým dne 7. 1. 1999) uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo vyhotovení tenisových kurtů na pozemcích ve vlastnictví J. S.; účastníci si ve smlouvě výslovně sjednali, že se právní vztahy z této smlouvy budou řídit zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem – dále jen „obch. zák.“. Ze sdělení oprávněné ze dne 2. 7. 2002 a z hlavní knihy účtu za období roku 2003 plyne, že zesnulý manžel povinné na sjednanou cenu díla uhradil pouze 100 000 Kč a dlužil tak oprávněné 1 035 088 Kč. Na povinnou přešla povinnost k úhradě vymáhané pohledávky jako na dědičku po zesnulém manželovi na základě usnesení Okresního soudu Praha – západ ze dne 17. 5. 2004, č. j. D 108/99-366. Z exekučního titulu (rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 4. 2010, č. j. 15 C 184/2000-140, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2010, č. j. 13 Co 487/2010-159) odvolací soud zjistil, že hmotněprávní vztah mezi oprávněnou a zesnulým manželem povinné byl posouzen podle ustanovení §536 a násl. obch. zák. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, uvedl, že soud I. stupně nepochybil, když na zjištěný skutkový stav věci aplikoval ustanovení obch. zák. upravující institut promlčení, neboť exekuční soud je při posouzení otázky, zda došlo k promlčení práva přiznaného exekučním titulem, vázán posouzením právního vztahu mezi účastníky nalézacím soudem. Za situace, kdy desetiletá promlčecí doba dle ust. §408 odst. 1 obch. zák. začala běžet nejpozději dne 15. 1. 1999, došlo k uplynutí této doby před pravomocným přiznáním práva v nalézacím řízení. Oprávněná pak měla v souladu s ustanovením §408 odst. 2 obch. zák. lhůtu 3 měsíců pro podání předmětného exekučního návrhu počítanou od vykonatelnosti exekučního titulu, tj. ode dne 11. 3. 2011. Exekuční návrh v dané věci podaný dne 22. 2. 2021 je tak opožděným, resp. povinnou vznesená námitka promlčení vymáhané pohledávky je oprávněná. Námitku povinné o rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, neshledal odvolací soud důvodnou, neboť oprávněná přistoupila k podání exekučního návrhu téměř po deseti letech od doby, kdy exekučním titulem disponovala, ať již její motivace k tomuto jednání byla jakákoliv. Ostatně oprávněná ničeho konkrétního stran povinné či jejího chování ve vazbě na rozpor uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy ani neuvádí.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. Namítá, že soudy obou stupňů vyšly z nesprávné zákonné normy, když otázku uplynutí promlčecí doby posoudily podle ustanovení §408 obch. zák. namísto ustanovení §110 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen obč. zák. Povinná v dané věci vystupuje jako dědička původního dlužníka, jehož smrtí se celý vztah transformoval z obchodně právního vztahu na občansko – právní, dědický vztah. O občanskoprávní povaze svědčí i věcná příslušnost nalézacího soudu, jež rozhodoval v I. stupni (Obvodní soud pro Prahu 1). Pokud by se jednalo o spor plynoucí z obchodně právního vztahu, byl by dle ust. §9 odst. 3 písm. a) o. s. ř. v I. stupni příslušný Městský soud v Praze. Vznesení námitky promlčení ze strany povinné je v rozporu s dobrými mravy, přičemž akceptace námitky promlčení obecnými soudy může být považována za porušení základních práv jednotlivce (k tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 76/17). Odvolací soud také porušil právo oprávněné na spravedlivý proces, když jejímu zmocněnci odňal právo závěrečného slova. Vzhledem k tomu, že je dle oprávněné napadené usnesení odvolacího soudu věcně nesprávné, v rozporu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu a porušující zásadu práva na spravedlivý proces, navrhla, aby jej dovolací soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
3. Povinná ve vyjádření k dovolání uvedla, že oprávněná v dovolání především rozporuje použití přiléhavých právních norem soudů obou stupňů ve vztahu k otázce promlčení. Pohledávka, jež je předmětem exekučního řízení, vznikla z obchodního vztahu, řídícího se obch. zák., jak bylo potvrzeno rozhodnutími nalézacího soudu. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu pak exekučnímu soudu nepřísluší rozporovat závěr nalézacích soudů o aplikaci právních norem. Oprávněné bylo umožněno, aby uplatnit svůj nárok řádně a včas, svého práva však nevyužila a pomíjí, že k promlčení vymáhané pohledávky došlo její vinou. Dle povinné bylo řízení před odvolacím soudem zcela v souladu se základními pravidly a zásadami civilního řízení. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl, potvrdil usnesení odvolacího soudu a přiznal povinné náhradu nákladů dovolacího řízení.
4. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání oprávněné není přípustné.
5. Oprávněná v prvé řadě namítá, že soudy obou stupňů vyšly z nesprávné zákonné normy, když otázku uplynutí promlčecí doby posoudily podle ustanovení §408 obch. zák. namísto ustanovení §110 odst. 1 obč. zák. K této námitce však konkrétně nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání, když v jeho úvodu pouze odcitovala ustanovení §237 o. s. ř. a ani z následujícího textu dovolání není zjistitelné, o jaký předpoklad přípustnosti se má dovolatelkou předložená námitka opírat. Zmiňuje-li nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 76/17, činí tak výhradně v souvislosti s údajně nemravně vznesenou námitkou promlčení ze strany povinné. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi přitom opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde. Ve vztahu k výše uvedené námitce dovolatelka těmto požadavkům nedostála.
6. Oprávněná dále namítá, že námitka promlčení vznesená povinnou je v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud se však neztotožňuje s jejím přesvědčením, že by námitka promlčení vznesená ze strany povinné skutečně byla při odvolacím soudem zjištěných skutkových okolnostech vznesena v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud v nálezu ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 76/17, sice uzavřel, že námitka promlčení může být za určitých okolností shledána rozpornou s dobrými mravy a že může nastat i situace, kdy akceptace námitky promlčení obecnými soudy může být považována za porušení základních práv jednotlivce. Z téhož nálezu však plyne, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je naprostou výjimkou, jež může plynout z překonaného, ale přesto legitimního přesvědčení věřitele založeného na aktuální a dosud jednoznačně nezavršené judikatuře Nejvyššího nebo Ústavního soudu, z níž má plynout, že svůj nárok uplatňují včas. K takovým okolnostem však v posuzovaném případě nedošlo a oprávněná je ostatně ani v dovolání netvrdí, stejně tak jako neuvádí žádné vskutku výjimečné okolnosti případu, pro které by námitka promlčení ze strany povinné měla být posouzena jako rozporná s dobrými mravy. Uzavřel-li odvolací soud, že oprávněná přistoupila k podání exekučního návrhu až téměř po deseti letech od doby, kdy exekučním titulem (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 4. 2010, č. j. 15 C 184/2000-140, pravomocného dne 7. 3. 2011, vykonatelného dne 11. 3. 2011, jež byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2010, č. j. 13 Co 487/2010-159) disponovala, když k promlčení pohledávky podle ustanovení §408 odst. 2 obch. zák. došlo již uplynutím tří měsíců od vykonatelnosti exekučního titulu, tedy dne 11. 6. 2011, a to bez uvedení relevantní okolnosti, pro kterou by měla být námitka promlčení výjimečně nemravná, není jeho právní posouzení v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 76/17. Naopak je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, z níž plyne, že uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 2929/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5079/2009, či ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3341/2012). Okolnosti, že povinná dluh před uplynutím promlčecí doby nezaplatila dobrovolně, že námitku promlčení opřela o právní názor ohledně plynutí promlčecí doby, jenž je odchylný od názoru oprávněné a že se právní předchůdce povinné před vydáním exekučního titulu účelově snažil převést svůj majetek na povinnou, nejsou okolnostmi ve smyslu shora uvedené judikatury, jež by mohly vést k výjimečnému závěru o nemravnosti námitky promlčení vznesené povinnou.
7. V souvislosti s tím, že odvolací soud dovolatelce neposkytl prostor k přednesení závěrečného návrhu před vyhlášením dovoláním napadeného rozhodnutí, lze dovolatelce dát za pravdu, že právo účastníka být slyšen je součástí ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2021, sp. zn. II. ÚS 482/21, ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. III. ÚS 2444/20, a ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2748/18) a dojde-li k jeho porušení, nelze dovolání navzdory existenci §242 odst. 3 o. s. ř, odmítnout jako nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4579/2017). Ze zvukového záznamu jednání před odvolacím soudem konaného dne 23. 2. 2022 dovolací soud zjistil, že předsedkyně odvolacího senátu před vyhlášením dovoláním napadeného rozhodnutí nezaregistrovala požadavek právního zástupce oprávněné na přednesení závěrečného návrhu a nedopatřením způsobeným nedorozuměním tak došlo k vyhlášení rozhodnutí bez vyslechnutí tohoto závěrečného návrhu. K porušení práva být slyšen a tím i k porušením práva na spravedlivý proces však dochází jen za situace, kdy je účastníku odňato právo se k věci vyjádřit s výsledkem, že je zbaven možnosti vznést konkrétní argumenty ve svůj prospěch. Takový následek však toto v řízení ojedinělé opomenutí ze strany odvolacího soudu zjevně nemělo. V dovolání totiž oprávněná pouze opakuje skutkové a právní argumenty, které projevila již v průběhu řízení a s nimiž se odvolací soud vypořádal. Za takových okolností není na místě shledat, že oprávněná byla na svých procesních právech zkrácena natolik významně, aby bylo na místě konstatovat, že došlo k relevantnímu zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, jež má za následek potřebu zrušení napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
8. Vzhledem k tomu, že dovolání oprávnění není přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 9. 2022
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu