ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.2388.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 2388/2022-412
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné České spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova č. 1929/62, identifikační číslo osoby 45244782, proti povinnému J. F. K. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Mirčevským, advokátem se sídlem v Praze 13, Za Mototechnou č. 2587/1, za účasti bývalé manželky povinného L. Š. , narozené dne XY, bytem XY, pro 446 546 Kč s příslušenstvím a směnečnou odměnu, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 28 EXE 1710/2019, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. července 2020, č. j. 20 Co 205/2020-86, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku pověřil dne 11. listopadu 2019,
č. j. 28 EXE 1710/2019-14, vedením exekuce k vymáhání pohledávky podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu, který vydal Krajský soud v Praze dne 8. prosince 2014 pod č. j. 47 Cm 271/2014-13, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2016, č. j. 47 Cm 271/2014-137, soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchu, Exekutorský úřad Přerov.
Tentýž soud usnesením ze dne 11. března 2020, č. j. 28 EXE 1710/2019-61, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, neboť povinný ve svém návrhu zpochybňoval v podstatě pouze věcnou správnost exekučního titulu, kterou exekuční soud v souladu s ustálenou soudní praxí (k tomu příkladně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98) není oprávněn přezkoumávat, obsahem exekučního titulu je vázán a je povinen z něj vycházet. Exekuční soud poznamenal, že již nalézací soud vysvětlil (v rámci řízení o námitkách povinného podaných proti výše citovanému směnečnému platebnímu rozkazu), že povinný jako avalista je za úhradu pohledávky oprávněné odpovědný nezávisle na výstavci směnky. Nadto uvedl, že povinný nedoložil, že odsuzujícím rozsudkem by vydání exekučního titulu bylo dosaženo prostřednictvím spáchaného trestného činu.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. července 2020, č. j. 20 Co 205/2020-86, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Předně se zabýval povinným uplatněnou námitkou podjatosti soudce Mgr. Pavla Mydly, který vydal napadené usnesení soudu prvního stupně, přičemž neshledal důvod k pochybnostem o jeho nepodjatosti, když povinný uvedl jen výhrady týkající se výlučně postupu tohoto soudce ve věcech, které projednával, resp. projednává, aniž by uvedl nějakou skutečnost, z níž by bylo možné dovodit, že tento soudce má nějaký vztah k projednávané věci přesahující rámec výkonu soudcovské činnosti nebo má nějaký osobní vztah k povinnému či ostatním účastníkům řízení (sám soudce takovou možnost vyloučil). Ve věci samé (přezkum návrhu povinného na zastavení exekuce) se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, podle kterého z návrhu povinného na zastavení exekuce nevyplývá žádná skutečnost, jež by představovala důvod zastavení exekuce vymezený v ustanovení §268 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“. Exekuce je v projednávané věci vedena na základě formálně i materiálně vykonatelného exekučního titulu, kterým je exekuční soud vázán a není oprávněn přezkoumávat jeho věcnou správnost (k tomu odkázal např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 20 Cdo 3768/2012, nebo na nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15), přičemž od této zásady lze upustit pouze výjimečně (např. viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012, či nález Ústavního soudu ze dne 11. července 2017, sp. zn. II. ÚS 2230/16). O žádnou takovou výjimku z výše uvedené zásady se podle odvolacího soudu v dané věci nejedná. Oprávněná se svých práv přiznaných vykonatelným soudním rozhodnutím domáhá v souladu se zákonem prostřednictvím soudního exekutora, a z ničeho nevyplývá, že by se vůči povinnému dopustila nějakého protizákonného či šikanózního jednání odporujícího dobrým mravům, ani že by vydání exekučního titulu dosáhla trestným činem. Nalézací soud se v rámci směnečného řízení vypořádal se všemi uplatněnými námitkami povinného, které neshledal důvodnými. Skutečnost, že úvěrový dlužník přestal splácet úvěr poté, co u něho povinný přestal působit jako jednatel, a na toto místo nastoupil pan W., který podle povinného společnost „vytuneloval“, nelze klást k tíži oprávněné, která uplatnila nároky ze zajištění úvěrové pohledávky směnkou avalovanou povinným.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, v němž uvedl, že směnka, která byla podkladem pro vydání exekučního titulu, je falešná a jeho podpis nemůže být pravý, neboť tou dobou byl mimo ČR a jmenoval se jinak. Pokud by dovolací soud dospěl k jinému názoru ohledně podpisu směnky ze strany dovolatele či její pravosti, je dovolání přípustné i z důvodu, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která nebyla dovolacím soudem doposud řešena, a to zda je přípustné vést proti povinnému exekuci na základě exekučního titulu – směnečného platebního rozkazu, který byl vydán na základě směnky, která byla zcela evidentně vyplněna oprávněným co do směnečné sumy a splatnosti směnky po jejím vystavení v souladu se Smlouvou o vyplňovacím právu směnečném č. 0039594449_S, jejíž smluvní stranou povinný nicméně nebyl, a nemohl tak ovlivnit jakékoliv následné změny směnky, když podle ustanovení §69 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „zákon směnečný a šekový“, nejsou ti, kteří podepsali směnku před změnou jejího textu, vázáni touto změnou, ale jsou vázáni podle původního textu směnky? Dovolatel dále uvedl, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a právních závěrů přijatých Ústavním soudem ve svém nálezu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, jelikož nepovažoval vadu exekučního titulu spočívající v rozporu s výše citovaným ustanovením zákona směnečného a šekové (při podpisu směnky povinným nebyla uvedena žádná směnečná suma, ani datum splatnosti) za takovou, která umožňuje přezkum věcné správnosti exekučního titulu a zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 h) o. s. ř. Exekuce vedená proti povinnému na základě takového exekučního titulu přitom zasahuje do jeho ústavně zaručených práv, neboť obecné soudy jsou, resp. musí si být plně vědomy toho, že povinný žádnou svou povinnost vyplývající z exekučního titulu nejen neporušil, nýbrž ani porušit nemohl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. června 2017, sp. zn. I. ÚS 2456/16). Dovolatel rovněž nesouhlasil s právním závěrem odvolacího soudu ohledně námitky podjatosti soudce Mgr. Pavla Mydly, jelikož odvolací soud se nezabýval nestranností uvedeného soudce ex lege ze všech možných hledisek, tedy i těch, které povinný nenamítl a nezabýval se dostatečně subjektivním vztahem soudce k účastníkům řízení, konkrétně k povinnému, vůči němuž byl soudce zcela evidentně nepřátelský. Tento postoj pramení z aktivní obrany dovolatele v tomto řízení, jakož i v jiných řízeních, které byly ze strany soudce Mgr. Pavla Mydly rozhodovány, což se jej osobně dotýká. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že shora specifikované exekuční řízení zastaví.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 , uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 , uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 , uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008 , a ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007 ). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV, nebo nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15).
Judikatura Ústavního soudu (např. nález ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, na který odvolatel odkazuje), ve zcela výjimečných případech přikazuje soudům zohledňovat mimořádné okolnosti dané věci, jejichž existence je s to odůvodňovat zastavení exekuce za použití ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., to však nic nemění na skutečnosti, že stále platí zásada, podle které obecné soudy v exekučním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost exekučního titulu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. července 2019, sp. zn. III. ÚS 3700/17, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2019, sp. zn. 20 Cdo 2559/2019).
Exekuční titul v nyní řešené věci je soudním rozhodnutím vydaným na základě zákonem pevně ukotvené a předvídatelné procedury předepsané zákonem. Judikatura Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, nebo ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16) připouští, že výjimečně může dojít k zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i v případě soudního rozhodnutí, jestliže by exekuce vedla ke zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy právního státu. Odvolací soud však v nyní řešené věci takový důvod pro zastavení exekuce neshledal.
Je třeba respektovat rozdíly mezi nalézacím a vykonávacím řízením s tím, že prostor pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se vytváří jen tehdy, když „nespravedlnost“ plnění přisouzeného exekučního titulu je již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zjevná, že je nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 12. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019, nebo bod 16. nálezu Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17).
Podle názoru Nejvyššího soudu je třeba dát odvolacímu soudu za pravdu v tom, že v nyní řešené věci se oproti očekávání dovolatele mimořádné okolnosti srovnatelné s okolnostmi, jež vyplývají z judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16), nepodávají. Zásada zákazu přezkumu věcné správnosti exekučního titulu proto nemůže být v této věci prolomena (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 24. listopadu 2020, sp. zn. IV. ÚS 2834/20).
Nadto je třeba uvést, že s námitkou rozporu exekučního titulu s ustanovením §69 zákona směnečném a šekovém dovolatel přichází až v dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 6 o. s. ř.). V návrhu na zastavení exekuce ani v řízení o odvolání tuto skutečnost netvrdil, odvolací soud se jí nezabýval a neučinil žádný závěr, který by nyní mohl být dovolacím soudem přezkoumán. Tato námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání.
Odvolací soud se rovněž správně vypořádal s námitkou podjatosti soudce Mgr. Pavla Mydly, když v souladu s ustanovením §14 odst. 4 o. s. ř. neshledal důvodem k vyloučení soudce skutečnosti spočívající pouze v jeho postupu (byť pro povinného nepřiznivého) v tomto exekučním řízení, či v jiných řízeních, kde byl, resp. je, účastníkem povinný.
Nezbývá tedy než uzavřít, že odvolací soud se námitkami povinného směřujícími k podjatosti soudce Mgr. Pavla Mydly, jakož i k přezkumu exekučního titulu a zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dostatečně zabýval a dospěl ke správným závěrům, že nebyly zjištěny žádné okolnosti, jež by zavdávaly důvod k pochybnostem o nepodjatosti soudce Mgr. Pavla Mydly, a rovněž že zastavení exekuce není na místě. Odvolací soud nijak neporušil právo povinného na spravedlivý proces, naopak jeho postupu nelze nic vytknout. Protože odvolací soud postupoval zcela v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání povinného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 9. 2022
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu