ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.2592.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 2592/2022-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci žalobkyně H. V. , narozené XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Pavlem Fojtou, advokátem se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 644/3, proti žalovanému V. T. K. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému matkou Terezou Křivánkovou, narozenou 9. 4. 1981, bytem v Rosicích, Kaštanová 1166, zastoupenou Mgr. Markem Novotným, advokátem se sídlem v Brně, Panská 2/4, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 116 C 290/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2022, č. j. 37 Co 290/2020-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. června 2020, č. j. 116 C 290/2017-96, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyloučení nemovitosti - budovy v katastru nemovitostí nezapsané (stavby rodinného domu) nacházející se na pozemku p. č. XY v k. ú. XY, obec XY, okres XY, a příslušenství nemovité věci (přípojky IS), stavby povolené Městským úřadem Náměšť nad Oslavou, odbor výstavby a územního rozvoje, č. j. MNnO 1382/09/Výst/Ko, sp. zn. MNnO 883/09/Výst/Ko, ze dne 4. 5. 2009, z exekuce vedené proti povinnému R. V., narozenému XY, ve prospěch oprávněného V. T. K., narozeného XY, pod sp. zn. 137 Ex 2239/16 u Exekutorského úřadu Brno-venkov, soudní exekutor JUDr. Petr Kocián (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 23 716 Kč (výrok II). Svědecké výpovědi ohledně vlastnictví nemovitosti hodnotil jako nevěrohodné a účelové. Listinné důkazy - faktury, dodací listy, objednávky, kde jsou uvedeny podpisy K. K., babičky povinného, hodnotil (také) jako nevěrohodné, jelikož podpis či ručně vepsané jméno K. K. je buď na listině nadbytečné nebo v záhlaví tištěné listiny je jako objednatel uveden povinný, ale podepsána za objednatele je K. K. S odkazem na §3055 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) a §267 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, uvedl, že v řízení nebylo prokázáno vlastnické právo žalobkyně k předmětné stavbě rodinného domu, potažmo vlastnické právo její matky K. K., ač se podílela na stavbě finančně. Naopak po provedeném dokazování dospěl k závěru, že rodinný dům stavěl za pomoci a přispění rodiny povinný jako stavebník pro sebe, přičemž stavba byla dokončena, ač nezkolaudována, ještě před rokem 2014, tedy před účinností o. z.
2. Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 3 388 Kč (výrok II). Zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku ohledně skutkových i právních závěrů. Námitky k hodnocení některých důkazů (nevěrohodnost) a k neprovedení některých důkazů soudem prvního stupně neshledal důvodnými a uvedl, že jejich provedení by na výsledku řízení ničeho nezměnilo. Z hlediska právního posouzení věci nelze soudu prvního stupně vytýkat, že by automaticky ztotožňoval osobu stavebníka dle stavebních či občanskoprávních předpisů. Naopak z odůvodnění (bod 24 a násl.) je jasně patrno, že si soud možnou odlišnost těchto osob uvědomuje a jasně dále vysvětluje, proč dospěl k závěru, že i v občanskoprávní rovině stavebníkem a následně majitelem vystavěné předmětné nemovitosti byl povinný.
3. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje ve vyřešení otázky (hmotného práva) určení vlastnictví předmětné nemovité věci, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2117/2015. Namítá, že soudy se nikterak nevypořádaly s její argumentací k pojmu stavebník. Tento pojem je v pojetí občanskoprávním a stavebněprávním chápán diametrálně odlišně (jak namítala již v odvolání); k tomu poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000. Z odkazované judikatury dovozuje, že výlučným vlastníkem předmětné nemovitosti nemohl být R. V. (povinný), jelikož finanční prostředky poskytnuté na její výstavbu pocházely z výlučných zdrojů K. K., která se významným způsobem podílela na průběhu stavby této nemovitosti, a to ať už pravidelnou návštěvou staveniště, případně instrukcí stavebníkovi, jak má co vypadat, aby se do ní následně mohla nastěhovat s úmyslem zde dožít. Nejedná se tedy o výlučné vlastnictví předmětné nemovitosti, nýbrž o podílové spoluvlastnictví žalobkyně, jakožto právní nástupkyně K. K., a R. V. Dále odvolacímu soudu vytýká, že „nijak nereagoval“ na její argumentaci týkající se způsobu vyhodnocení věrohodnosti svědků soudem prvního stupně. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že žalobkyně (babička nezletilého žalovaného) s manželem i její zesnulou matkou se dlouhodobě snažili povinnému jakožto osobě s mnohočetnými exekucemi pomáhat před věřiteli (včetně vlastního vnuka - žalovaného z titulu výživného), přičemž se zjevně nezdráhali k tomu používat i takové prostředky jako např. předkládání falšovaných důkazů na nákup stavebních materiálů, do kterých bylo dodatečně zasahováno po jejich vystavení. Povinný se svou babičkou společně nežili, společně nehospodařili, stavbu rodinného domu budoval pouze povinný, s úřady jednal výhradně povinný, který byl též jediným stavebníkem, jeho babička ho nikdy ani nezmocnila k zastupování, veškeré záležitosti na stavbě zajišťoval povinný, který si rovněž sám pro sebe sjednal koupi pozemku pod stavbou. Poukaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2117/2015, je tedy nepřiléhavý. Zdůraznil, že povinný v soupisu veškerého majetku dlužníka v insolvenční řízení (zahájeném krátce po vydání napadeného rozsudku u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 56 INS XY) uvádí, že předmětná stavba rodinného domu je jeho výlučným vlastnictvím s dovětkem, že jde o soupis majetku úplný a správný; sám tak vyvrací tvrzení žalobkyně v této věci. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto či zamítnuto.
5. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.
6. Smyslem (účelem) excindační (vylučovací) žaloby podle §267 o. s. ř. je poskytnout právní ochranu osobám, které mají k majetku (k věcem, právům nebo jiným majetkovým hodnotám), jenž byl postižen výkonem rozhodnutí (exekucí), takové právo (právní vztah), které nepřipouští, aby nařízený výkon rozhodnutí (exekuce) byl proveden a aby se tak postižený majetek stal zdrojem pro uspokojení oprávněného (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 3463/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2011, sp. zn. 20 Cdo 1977/2009).
7. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, přijal a odůvodnil závěr, že vlastnictví k nově zhotovené věci originárně nabývá ten, kdo ji vytvořil. Jde-li o stavbu, nabývá k ní takto vlastnictví stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe. Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná (může být i ústní, popř. konkludentní), založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu (příp. s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem) zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Není třeba, aby se účastníci dohodli o výši podílů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001). K těmto závěrům se později přihlásil Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2651/2016. V rozsudku ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4127/2018, navíc Nejvyšší soud zdůraznil, že z judikatury vyplývá závěr, že pokud před 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti o. z., spolu dvě osoby (či více osob) společně zřizovaly stavbu (tedy se podílely významným způsobem na jejím zřízení) a ohledně právního osudu stavby či ohledně právního důvodu jejich účasti na stavbě neprojevily právně významnou vůli, a současně ze všech okolností věci jasně nevyplývá něco jiného, je stavba v jejich podílovém spoluvlastnictví. Ten, kdo se v takovém případě spoluvlastnictví dovolává, musí prokázat, že šlo o společně zřizovanou stavbu; posouzení, zda tomu tak bylo, je na úvaze soudu, která musí být řádně zdůvodněna. Kdo vznik spoluvlastnictví v tomto případě popírá, musí prokázat, jaký byl důvod účasti protistrany na pořízení stavby.
8. Závěr o tom, zda mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z osob podílejících se na vzniku stavby, je věcí úvahy soudů nižších stupňů. Tato úvaha vychází z jedinečných a konkrétních skutkových okolností případu a je třeba při této úvaze zohlednit veškeré relevantní okolnosti projednávané věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3710/2011). Dovolací soud by mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené, nezohlednily všechny významné skutečnosti či nebyly řádně odůvodněny (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2428/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3082/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2117/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3714/2021).
9. Je třeba zdůraznit, že četná judikatura ohledně posuzované otázky řeší věci, které zpravidla nejsou skutkově zcela totožné, a to, co v jedné věci významné není, může být vzhledem k dalším okolnostem významné v jiné věci, a naopak. Nelze tedy bez dalšího vytrhovat z komplexu relevantních skutečností jednu či několik a činit z nich závěry o odklonu od dosavadní judikatury (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3714/2021). To se týká i dovolatelkou odkazované judikatury.
10. Oproti mínění dovolatelky je z odůvodnění napadeného rozsudku (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, na jehož závěry odvolací soud odkazuje) jasně seznatelné, že odvolací soud z citované judikatury vycházel (byť na ni výslovně neodkazuje, což mu vytýká dovolatelka).
11. V souzené věci se spoluvlastnictví k předmětné stavbě rodinného domu dovolává žalobkyně, ta tedy musí prokázat, že šlo o společně zřizovanou stavbu.
Městský soud učinil skutkový závěr, že na úředních listinách je vždy jako stavebník uveden povinný, plnou moc od jeho babičky K. K. udělenu neměl. Od roku 2011 či 2012 byl předmětný rodinný dům užíván postupně K. K., povinným i otcem povinného. Předmětný dům i s ohledem na jeho vybavení (které mělo být K. K.) slouží a sloužil povinnému, nikoli jeho nemohoucí babičce. K. K. se na výstavbě předmětného rodinného domu finančně podílela.
Jestliže odvolací soud (s odkazem na závěry soudu prvního stupně) uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno vlastnické právo žalobkyně (dovolávající se spoluvlastnictví) k předmětné stavbě rodinného domu, potažmo vlastnické právo její matky K. K., není úvaha odvolacího soudu o nabytí vlastnictví povinným (jakožto stavebníkem v občanskoprávním smyslu) k předmětné nemovitosti zjevně nepřiměřená. Odvolací soud (s odkazem na závěry soudu prvního stupně) ve svých úvahách zohlednil všechny významné skutečnosti, včetně vypořádání se s dovolatelkou namítanými okolnostmi, že K. K. se na stavbě podílela finančně a navštěvovala staveniště.
12. Na závěr dovolací soud podotýká, že povinný v soupisu veškerého majetku dlužníka ze dne 3. 6. 2022 v insolvenční řízení (zahájeném krátce po vydání napadeného rozsudku na základě návrhu povinného ze dne 7. 6. 2022 u Krajského soudu v Brně) uvedl, že předmětná stavba rodinného domu je jeho majetkem s tím, že soupis majetku je úplný a správný (viz přílohy insolvenčního návrhu uveřejněné dne 8. 6. 2022, č. j. KSBR 56 INS XY-A-4, s. 44). Před soudem prvního stupně vypověděl, že předmětný dům stavěl pro jeho babičku (K. K.) a že všichni věděli, že je to pro ni, ačkoliv plnou moc od ní neměl (bod 15 rozsudku soudu prvního stupně a protokol ze dne 9. 1. 2020 na č. l. 86 spisu).
13. Dalšími námitkami (vyhodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí odvolacím soudem) dovolatelka toliko rozporuje hodnocení důkazů provedených odvolacím soudem a skutkové závěry odvolacího soudu, což však přípustnost dovolání bez dalšího založit nemůže (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Samotné hodnocení důkazů přitom nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů, zakotvené v §132 o. s. ř., úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 25 Cdo 4250/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016, sp. zn. 21 Cdo 664/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2015, sp. zn. 25 Cdo 4293/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2017, sp. zn. 23 Cdo 2948/2017). Soud prvního stupně, z jehož skutkových závěrů odvolací soud vycházel, provedl rozsáhlé dokazování a mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy dovolací soud neshledal žádný extrémní rozpor.
14. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a dovoláním napadený rozsudek je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
15. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2022
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu