ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.1632.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 1632/2022-258
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka, v právní věci žalobkyně Z. B. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Petrem Veselým, advokátem se sídlem v Kadani, Nerudova č. 348, proti žalovanému Statutárnímu městu Ústí nad Labem se sídlem magistrátu statutárního města v Ústí nad Labem - centrum, Velká Hradební č. 2336/8, IČO 00081531, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 C 129/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. listopadu 2021, č. j. 12 Co 110/2021-220, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 11. 2021, č. j. 12 Co 110/2021-220, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podstatou dovolacích námitek je nesouhlas s hodnocením důkazů, tedy nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž bylo rozhodnutí soudů (při řešení otázky, zda výpověď z pracovního poměru byla ze strany žalovaného motivována diskriminačním důvodem
– zdravotním stavem žalobkyně, či nikoliv) postaveno; samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze dovoláním úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96; z recentních rozhodnutí srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2021, sp. zn. 26 Cdo 838/2021).
Ostatně ani při řešení (z hlediska přednesených dovolacích důvodů) podstatné otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího, resp. Ústavního soudu.
Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů – §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1521/2021).
Je dále na zvážení soudu, které důkazy provede a které nikoliv; účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, uveřejněný pod č. 57 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995), důkaz soud neprovede také tehdy, nesmí-li k účastníkem označenému důkazu přihlížet, protože nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod č. 98 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013), stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy – důkazy nezákonné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, který byl uveřejněn pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, který byl uveřejněn pod č. 71 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006).
Pakliže soudy obou stupňů vyšly při závěru o neexistenci diskriminačního motivu při výběru nadbytečného zaměstnance z výpovědi svědkyně Č., není tento postup v rozporu se shora uvedenými judikaturními závěry, neboť nejde o důkazní prostředek zjevně nezpůsobilý, nezákonný, popř. provedený v rozporu se zásadou koncentrace řízení (není ani tvrzeno); pouze skutečnost, že svědkyně je zaměstnankyní žalovaného a byla přímou nadřízenou žalobkyně, sama o sobě nikterak důkazní hodnotu její výpovědi nedevalvuje v tom smyslu, že by byla nevěrohodná, ba (dokonce) lživá [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4643/2010, a v něm uvedený závěr, že zásadě volného hodnocení důkazů, vyjádřené v ustanovení §132 o. s. ř., neodpovídá takový způsob hodnocení, kdy je (předem) označena za nezpůsobilý důkazní prostředek svědecká výpověď jen proto, že svědek náleží k určité sociální nebo profesní skupině; proto samotná skutečnost, že osoba, která vystupuje v občanském soudním řízení jako svědek, je jinak k některému z účastníků řízení v pracovněprávním vztahu zaměstnance, sama o sobě neodůvodňuje závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi této osoby]. Věrohodnost její výpovědi ani nezpochybňuje (dovolatelkou v dovolání akcentované) vyjádření žalovaného; z něho pouze vyplývá, že žalovaný o zdravotním handicapu žalobkyně věděl (což je pochopitelné a časté); v ostatním jde pouze o zbytečné úvahy žalovaného, z nichž nelze (zpětně) diskriminační motiv při výběru nadbytečného zaměstnance dovodit. Lze tak uzavřít, že úvahy odvolacího soudu nevykazují znaky zjevné svévole a nepředstavují tak porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Námitka žalobkyně, že „…byla zcela nesprávně vyhodnocena účelovost organizační změny a její výpovědi...“, je pouhou kritikou právního hodnocení odvolacího soudu, aniž by jakkoliv formulovala, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek (tak, jak dovolatelka činí počínaje str. 4 obsahu dovolání, když předchozí text představuje pouze rekapitulaci dosavadního průběhu jednání, resp. závěrů soudů), aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 10. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu