ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.166.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 166/2022-396
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně J. D., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Danou Berkovou, advokátkou se sídlem v Uherském Brodě, Rolnická č. 2190, proti žalovanému Z. M. , narozenému dne XY, se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova č. 252, o určení trvání pracovního poměru a zaplacení 102 065 Kč, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 9 C 355/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. září 2020, č. j. 60 Co 126/2020-324, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 590 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Dany Berkové, advokátky se sídlem v Uherském Brodě, Rolnická č. 2190.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, ze dne 22. 9. 2020, č. j. 60 Co 126/2020-324, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž řešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel – přestože namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu „spočívá na nesprávném právním posouzení věci“ – prostřednictvím předkládaných otázek hmotného a procesního práva vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a skutkovými závěry soudů, namítá-li, že „obecné soudy na základě provedených důkazů dospěly ke zjevně nesprávným závěrům, a to mj. pochybením při volném hodnocení důkazů“ (pokud učinily závěr, že podpis žalobkyně na pracovní smlouvě ze dne 1. 2. 2011 „není pravý“, že příloha k pracovní smlouvě ze dne 30. 12. 2011 byla podepsána „jenom pro potřeby žalovaného“, a že „nebylo žalobkyní prokázáno, že by skutečně vyzvala žalovaného k přidělování práce, když tato výzva by musela být žalovanému doručena do vlastních rukou, což nebyla, a žalobkyně ani neprokázala její odeslání na adresu zaměstnavatele“), místo kterých předestírá vlastní skutkové závěry [že „předmětnou pracovní smlouvu (ze dne 1. 2. 2011 – pozn. dovolacího soudu) žalobkyně podepisovala před ním“ a mohla ji „vědomě podepsat jiným než svým obvyklým podpisem“, že „to byla právě žalobkyně, kdo jednal lstivě, a nikoliv žalovaný“, že „žalobkyně netrvala na pracovním poměru a vycházela ze shora citovaného dodatku“], na jejichž základě pak formuluje své vlastní – od soudů odlišné – právní posouzení věci, podle kterého „pracovní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným dne 1. 2. 2011 byla uzavřena platně a pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovaným tak na základě této smlouvy trval do 31. 12. 2011 a následně byl prodloužen pouze do dne 29. 2. 2012.“
Dovolatel pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Není zpochybněním právního posouzení věci, jestliže dovolatel předkládá vlastní skutkovou verzi vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů, a tedy z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Skutkovým stavem, který zjistily soudy nižších stupňů, je Nejvyšší soud vázán. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2014 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem předestřená otázka existence naléhavého právního zájmu na určení trvání pracovního poměru za situace, kdy žalobkyně mohla podat žalobu na plnění, která má být „dovolacím soudem posouzena jinak“, neboť dovolatel zde v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil důvody přípustnosti dovolání, jež v případě, kdy „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolání z tohoto důvodu je postiženo vadou, která brání pokračování v dovolacím řízení.
Otázka existence naléhavého právního zájmu na určení existence pracovního poměru byla navíc soudy vyřešena v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sb. rozh. obč.). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je, či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/1977 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, uveřejněný pod č. 51/2002 Sb. rozh. obč.). Bylo-li mezi žalobkyní a žalovaným v projednávané věci sporné, zda jejich pracovní poměr (původně sjednaný na dobu určitou) trvá, bylo žalobkyní požadované určení způsobilým právním prostředkem k odstranění nejistoty v jejím právním postavení.
Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky, jimiž dovolatel soudům vytýká „neprovedení výslechu svědků, které navrhoval“, jimiž by bylo prokázáno, že „žalobkyně ve vícero věcech neuváděla pravdu, a dokonce manipulovala s evidencí docházky“, a že nepřihlédly „k tvrzení žalovaného“, které by mohly představovat (kdyby byly důvodné) tzv. jinou vadu řízení, k níž ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
Rozsudek odvolacího soudu byl napaden „v plném rozsahu“, tedy i ve výroku o náhradě nákladů řízení; dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., které stanoví, že dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 4. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu