ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.2516.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 2516/2022-866
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně D. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Alešem Nytrou, advokátem se sídlem v Ostravě, Přívozská č. 703/10, proti žalované VVUÚ, a. s. se sídlem v Ostravě, Pikartská č. 1337/7, IČO 45193380, zastoupené Mgr. Michalem Machkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dlouhá č. 3355/6, o neplatnost „zápočtového listu“, o žalobě pro zmatečnost podané žalobkyní proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2012, č. j. 85 C 85/2011-148, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2015, č. j. 16 Co 1/2013-377, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 85/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. října 2021, č. j. 16 Co 202/2019-809, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2021, č. j. 16 Co 202/2019-809, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolání v nyní projednávané věci uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nevyhovuje. Dovolatelka pouze odkazuje na ustanovení §237 o. s. ř. a v této souvislosti jen obecně namítá, že „usnesení krajského soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena neb byla rozhodnuta odlišně“, resp. že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, aniž by vymezila otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (nedostatečná je zde pouhá námitka, že „napadené usnesení krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“). Žádná právní otázka se zde proto nepodává z obsahu námitek dovolatelky směřujících proti osobě soudce JUDr. Otakara Pochmona, resp. proti jeho postupu v projednávané věci a v jiných věcech (při rozhodování o odvoláních proti rozhodnutím „okresního soudu“ vydaných pod sp. zn. 19 C 143/1998 a 19 C 163/1989), které představují pouhou polemiku s právním posouzením věci odvolacím soudem. Taková kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Soudy se s ohledem na rozhodující skutečnosti žaloby zabývaly naplněním důvodů zmatečnosti podle ustanovení §229 odst. 1 písm. e), f) a g) o. s. ř. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3109/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2498/1999, není proto případný, neboť na řešení otázky pravomoci soudu k rozhodování o žalobě na určení neplatnosti evidenčního listu důchodového zabezpečení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá; pro posouzení splnění předpokladů přípustnosti dovolání zde nejsou významné námitky, jimiž dovolatelka zpochybňuje věcnou správnost rozhodnutí napadeného žalobou pro zmatečnost.
Namítá-li dovolatelka, že „byl nesprávně obsazen senát prvoinstančního soudu, a to dvěma přísedícími bez právního vzdělání“, a v této souvislosti Nejvyššímu soudu navrhuje, aby „přezkoumal“, „zda rozhodování pomocí laických přísedících je souladné s právním řádem České republiky, zejména s ústavním pořádkem a především s čl. 93 odst. 2 a s čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR“, pak dovolací soud neshledal důvody pro podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení pro rozpor s ústavním pořádkem [srov. §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], neboť dovolání postrádá argumentaci, proč považovat „takový výkon justice … v rozporu s Ústavou ČR“.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 11. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu