ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.256.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 256/2022-524
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci zástavního věřitele LKN s. r. o. se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Rybná č. 716/24, IČO 25991361, zastoupeného Mgr. Radkou Vodičkovou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Havlíčkova č. 147, proti zástavním dlužníkům 1) V. R., narozené dne XY, bytem v XY, a 2) O. J., narozenému dne XY, bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze, Na Zámecké č. 574/7, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 10 C 182/2009, o dovolání zástavních dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. září 2021, č. j. 27 Co 163/2021-502, takto:
Dovolání zástavních dlužníků se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání zástavních dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. 9. 2021, č. j. 27 Co 163/2021-502, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, kterou se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o této žalobě rozhodnuto [srov. ustanovení §200y–200za o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle nichž je třeba v projednávané věci vzhledem k době zahájení řízení (10. 8. 2009) postupovat]. Nařídí-li soud vykonatelným usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze (prodeje zástavy soudem), která začíná podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle ustanovení §251 a násl. o. s. ř., popřípadě podáním exekučního návrhu podle ustanovení §37 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“), na základě něhož může být exekuce provedena jen prodejem zástavy; je-li prodávanou zástavou nemovitá věc, užijí se na prodej zástavy soudem ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak (srov. §338a odst. 1 o. s. ř., §52 ex. řádu).
V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou – jak vyplývá z ustanovení §200z odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 – v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy, jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, uveřejněné pod č. 58/2008 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3973/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4377/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, uveřejněné pod č. 67/2011 Sb. rozh. obč., nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3957/2010, nebo ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě řízení o soudním prodeji zástavy obsažené v ustanoveních §353a–358 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (ve znění pozdějších předpisů), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4421/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2155/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3649/2018].
V projednávané věci odvolací soud z uvedené ustálené judikatury dovolacího soudu – jak je zřejmé i z obsahu odůvodnění jeho usnesení – vycházel a o odvolání podaném zástavními dlužníky proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl nařízen prodej zástavy k uspokojení pohledávky zástavního věřitele vzniklé ze smlouvy o úvěru ze dne 28. 12. 1992 a spočívající ve zbývající části příslušenství (poté, co usnesením Okresního soudu v Chrudimi ze dne 4. 12. 2006, č. j. 0 Nc 1254/2006-57, byl nařízen prodej zástavy k uspokojení části pohledávky zástavního věřitele z téhož závazku ve výši 717 274,30 Kč), rozhodl v souladu s ní.
Předestírají-li dovolatelé otázku, která podle jejich názoru nebyla dovolacím soudem dosud řešena, a to „zda lze opakovaně nařizovat soudní prodej zástavy, čímž je obcházeno ustanovení §170 odst. 1 písm. e) zákona č. 40/1964 Sb., resp. nyní ust. §1377 obč. zák.“, a namítají-li v této souvislosti, že „v součtu nařízení soudního prodeje zástavy by částka přesáhla obvyklou cenu zástavy“, pak přehlížejí, že judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že pro rozhodnutí o nařízení prodeje zástavy není významné, zda zajištěná pohledávka zanikla splněním, započtením nebo z jiného důvodu, a že k obraně zástavního dlužníka, který se domnívá, že zajištěná pohledávka sice vznikla, ale že již zanikla a že tím zaniklo i zástavní právo, lze přihlédnout jen při rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle ustanovení §268 odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné pod č. 37/2005 Sb. rozh. obč.). Stejně je tomu tak tehdy, domnívá-li se zástavní dlužník, že zástavní právo zaniklo v důsledku toho, že zástavní dlužník nebo zástavce zaplatil zástavnímu věřiteli (lhostejno, zda najednou, či postupně) částku odpovídající (obvyklé) ceně zástavy, a že tedy složil zástavnímu věřiteli (obvyklou) cenu zástavy [srov. §151g zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000, §170 odst. 5 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001 a §170 odst. 1 písm. e) obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2013]. Zaplatili-li tedy zástavní dlužníci – jak uvádějí v dovolání – dosud zástavnímu věřiteli 717 274,30 Kč, mohli by se po zaplacení doplatku do (obvyklé) ceny zástavy v případném řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy domáhat zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 3 o. s. ř.
Namítají-li dovolatelé, že odvolací soud se při řešení jimi nastolené právní otázky (jejíž vyřešení je podle názoru dovolatelů v projednávané věci významné), zda „v řízení o nařízení soudního prodeje zástavy je zástavní věřitel povinen přesně vyčíslit pohledávku a zda soud je v rámci tohoto řízení oprávněn vycházet z jiného vyčíslení“, odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1145/2007, které bylo uveřejněno pod č. 127/2008 v časopise Soudní judikatura, pak přehlížejí, že v tomto rozhodnutí dovolací soud dospěl k závěru, že žaloba o nařízení soudního prodeje zástavy (§200y odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013), která neobsahuje údaj o výši zajištěné pohledávky, popřípadě též o výši jejího příslušenství, jež mají být uspokojeny z výtěžku zpeněžení zástavy, trpí vadou, která brání dalšímu pokračování v řízení a o jejíž odstranění je soud povinen se pokusit postupem podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř., a že usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy, které neobsahuje označení výše zajištěné pohledávky, popřípadě též označení výše jejího příslušenství, jež mají být uspokojeny z výtěžku zpeněžení zástavy, je z materiálního hlediska nevykonatelné. V projednávané věci žaloba podaná zástavním věřitelem dne 10. 8. 2009 u Okresního soudu v Chrudimi údaj o výši zajištěné pohledávky, pro kterou se zástavní věřitel domáhal nařízení prodeje zástavy, obsahovala (zástavní věřitel se domáhal nařízení soudního prodeje zástavy k uspokojení pohledávky ve výši 1 009 527,80 Kč spolu se specifikovaným příslušenstvím) a současně usnesení soudu prvního stupně o nařízení prodeje zástavy (potvrzené napadeným usnesením odvolacího soudu) rovněž obsahuje (přesně a určitě) označení výše zajištěné pohledávky („…pohledávky zástavního věřitele vzniklé ze smlouvy o úvěru ze dne 28. 12. 1992, č. 604/113/92 ve výši 292 253,42 Kč s 16,5 % úrokem z částky 344 730 Kč od 19. 7. 2005 do zaplacení a s 25 % úrokem z částky 344 730 od 19. 7. 2005 do zaplacení…“). Napadené usnesení odvolacího soudu se tak od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1145/2007, nijak neodchyluje.
K námitce zástavních dlužníků, že „prvoinstanční soud sice usnesením ze dne 2. 7. 2020 zamítl změny návrhů z 14. 2. 2013, 16. 12. 2013 a 5. 2. 2016, nicméně o návrhu na další změnu návrhu, kterou zástavní věřitel učinil v rámci odvolání proti usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 21. 4. 2016 … (podání zástavního věřitele z 6. 5. 2016) prvoinstanční soud nerozhodl, stejně tak jako nerozhodl o změně návrhu, kterou zástavní věřitel provedl při jednání dne 2. 11. 2020“, jíž dovolatelé poukazují na vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je třeba uvést, že k takovým vadám řízení může dovolací soud podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout (za předpokladu, že jsou vskutku dány) jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Dovolání zástavních dlužníků však – jak vyplývá z výše uvedeného – přípustné není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavních dlužníků podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení před dovolacím soudem nebylo rozhodováno s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 114/06, podle nichž je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 68/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 4. 2022
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu