ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.2671.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 2671/2022-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce R. F. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Faridem Alizey, advokátem se sídlem v Ostravě, Stodolní č. 834/7, proti žalovanému Městu Český Těšín se sídlem městského úřadu v Českém Těšíně, náměstí ČSA č. 1/1, IČO 00297437, zastoupenému JUDr. Miroslavem Richterem, advokátem se sídlem v Karviné, Ciolkovského č. 282/24, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 24 C 202/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. listopadu 2021, č. j. 16 Co 226/2021-185, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miroslava Richtera, advokáta se sídlem v Karviné, Ciolkovského č. 282/24.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2021, č. j. 16 Co 226/2021-185, neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace (nebo jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Omezil-li se dovolatel ve svém dovolání pouze na konstatování, že „přípustnost dovolání žalobce vyvozuje dle ust. §237 o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé“, pak je nepochybné, že jeho dovolání výše uvedeným požadavkům nevyhovuje.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [zpochybňuje-li hodnocení důkazů a skutková zjištění, z nichž soudy vycházely (namítá-li, že „tvrzení Krajského soudu, že soudní znalec MUDr. Nohelová pečlivě rozlišil a vysvětlil rozdíly práce čekatele a strážníka, kdy znalecký posudek je přesvědčivý a nevzbuzuje žádné pochybnosti, je pouze účelovým tvrzením“, že „Krajský soud si protiřečí, když v bodě 7 uvádí, že pro znalce je po psychické stránce stejně náročný jako u práce strážníka a takto vysvětluje své závěry posudku, kdy není rozdílu mezi čekatelem a strážníkem“, že „paní Nohelová opakovaně odmítala rozlišit druh práce čekatele a strážníka“, že je „evidentní, že soudní znalec nerozlišuje žádnou náročnost mezi denní a noční prací“, že „není pravda dle tvrzení Krajského soudu, že by se znalkyně přesvědčivě vypořádala s dotazy žalobce“, že žalobcem „bylo spolehlivě vyvráceno, že čekatel není co do náročnosti práce obdobné jako u druhu práce strážník“), a předestírá-li jiné skutkové závěry (namítá-li, že ke dni 30. 6. 2017, kdy mu byla dána výpověď „vedl již normální spokojený život se svou partnerkou a dětmi“, že „už v době pracovní neschopnosti a vycházek pořádal a organizoval ligové sportovní utkání, kde dohlížel na veřejný pořádek několika stovek dětí i dospělých a neměl žádné zdravotní potíže“, že „vyvrátil tvrzení soudního znalce, že nemohl ani dohlížet jako čekatel na přechodech pro chodce, když … po celou dobu byl aktivním řidičem motorového vozidla a během celé doby nebyl ani ošetřujícím lékařem upozorněn, že by řídit neměl“, že „po uplynutí výpovědní lhůty ke dni 1. 9. 2017 pracoval jako sportovní manažer, kde náplň práce byla nesrovnatelně obtížnější než čekatel a ke dni výpovědi již několik měsíců neužíval žádnou medikaci, nebyl v pracovní neschopnosti a byl aktivním spokojeným občanem bez jakýchkoliv příznaků“, že „žalobce byl schopen ke dni výpovědi 30. 6. 2017 vykonávat nenáročný druh práce čekatel“, že „důvodem jeho propuštění byla dlouhodobá politická diskriminace a šikana“, že „přišel o práci, protože byl zneužit jeho podpis u veřejné zakázky a poukázal na to“), na jejichž základě pak buduje své vlastní – od odvolacího soudu odlišné – právní posouzení věci]. Námitka, že znalkyně neprovedla vyšetření žalobce, směřuje do hodnocení odborného postupu znalce; hodnotit odborné závěry znalce však ani soudu ani účastníku nepřísluší (srov. například závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1182/2016).
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezaloží ani námitky dovolatele, že „okresní soud … zamítl návrh svědků k této věci“, že se „soudy nevypořádaly s námitkami a doloženými důkazy žalobce o jeho aktuálním zdravotním stavu“, neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
V části, ve které směřuje proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení státu, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 11. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu