ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.3362.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 3362/2021-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce J. V. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Květou Pechouškovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech č. 2033/21, proti žalované 1. jihočeské zemědělské a. s. , se sídlem v Horní Stropnici, Svébohy č. 49, IČO 25162012, zastoupené JUDr. Václavem Mikolášem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dukelská č. 669/64, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 26 C 32/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. července 2021, č. j. 19 Co 561/2021-141, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Václava Mikoláše, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Dukelská č. 669/64.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 7. 2021, č. j. 19 Co 561/2021-141, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro uvedený nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel – jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) – nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale – jak je dále uvedeno – zpochybňuje především správnost skutkových zjištění soudů, nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, předestírá od zjištění soudů odlišné skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní o od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci.
Namítá-li dovolatel v dovolání, že „na stávajícího zaměstnance pana V. byl rozvoz šrotů převeden daleko dříve před údajným přijetím organizační změny“, že „v pracovní smlouvě má žalobce od počátku nesprávně uvedenou pracovní pozici, neboť nepůsobil jako řidič ve výrobě rostlinné, ale primárně jako řidič ve výrobě živočišné, až postupem času začal vykonávat činnosti spadající do výroby rostlinné“, že „jako řidič rostlinné výroby obsluhoval zemědělské stroje a prováděl různé zemědělské práce, které v době, kdy obdržel výpověď z pracovního poměru, tvořily většinu jeho pracovní náplně“, že „závěr soudů, že pracovníci rostlinné a živočišné výroby se rozlišovali a pouze v případě potřeby se vzájemně zastupovali, je nesprávný a odporuje provedenému dokazování“, že „žalobce činil vše co bylo potřeba, bez ohledu na to, zda je zaměstnanec rostlinné či živočišné výroby – rozvoz šrotů a krmiv pro výrobu živočišnou a provádění zemědělských prací ve výrobě rostlinné“, že „při zrušení pracovní pozice žalobce se žalovaná zabývala přerozdělením prací pro živočišnou výrobu a nikoli pro výrobu rostlinnou“, že „do živočišné výroby byli navíc přijati noví brigádníci, kteří obsluhovali a řídili zemědělské stroje, tedy jejich pracovní pozice byla totožná s pracovní pozicí žalobce“, že „svědecká výpověď pana F. K. je s ohledem na značné rozpory s výpověďmi dalších svědků nevěrohodná a že soudy hodnotily skutková zjištění i důkazy tak, aby spěly k jejich závěru o oprávněnosti výpovědi z pracovního poměru žalobce“, zpochybňuje tím skutkové závěry odvolacího soudu, polemizuje s hodnocením provedených důkazů a předestírá vlastní (odlišné) skutkové závěry; uvedené námitky tak nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se námitkami žalobce řádně zabývaly, v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důkazů vycházely a které důkazy z hlediska pravidel pro jejich hodnocení neobstály (srov. body 9. – 29. a následující odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. bod 10. rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud v postupu soudů zjevný rozpor s ustanovením §132 o. s. ř. neshledal.
Rozhodnutí odvolacího soudu je ostatně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ke splnění předpokladů výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, zejména k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, a k výběru zaměstnance, který je nadbytečným, srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11/1999, s. 374, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1506/2011, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněného pod č. 11/2004 v časopisu Soudní judikatura, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2617/2014, a v nich vyslovený právní závěr, že zákon zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, jestliže rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, to platí i tehdy, nebyl-li organizační změnou sledovaný efekt později dosažen nebo ukázala-li se přijatá organizační změna posléze jako neúčinná, že o výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel a soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat.
K otázce příčinné souvislosti mezi organizační změnou u zaměstnavatele spočívající ve zrušení pracovního místa zaměstnance a nadbytečností zaměstnance srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1628/2017, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2385/2013, z něhož plyne, že bylo-li zaměstnavatelem (příslušným orgánem) přijato rozhodnutí o organizační změně, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatou organizační změnou; nadbytečným je zaměstnanec též tehdy, jestliže podle rozhodnutí o organizační změně zaměstnanci odpadne jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některá z více dosud vykonávaných prací (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4442/2013, který byl uveřejněn pod č. 50/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o organizační změně zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 7. 1968, sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1369/2001).
Závěr odvolacího soudu o tom, že bylo žalovanou rozhodnuto o organizační změně, jejíž obsah odpovídá požadavkům stanoveným v ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, jakož i o tom, že toto rozhodnutí se dotýká právě postavení žalobce, je plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která byla prezentována v předchozím textu. Námitky žalobce, vztahující se k této problematice, v části IV. dovolání, tak přípustnost dovolání založit nemohou.
Rozsudek odvolacího soudu byl napaden „do všech jeho výroků“ (tedy i ve výroku o náhradě nákladů řízení); dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 1. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu