ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.841.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 841/2021-93
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v exekuční věci oprávněné Diamond Credit s. r. o. se sídlem v Příbrami, Podskalí č. 34, IČO 02961296, zastoupené JUDr. Markem Dvořákem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka č. 1, proti povinné V. J. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská č. 140, pro 169 600 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 EXE 2025/2020, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. února 2021, č. j. 20 Co 325/2020-66, takto:
I. Dovolání oprávněné se odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.875,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Kyseláka, advokáta se sídlem v Příbrami, Pražská č. 140.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2021, č. j. 20 Co 325/2020-66, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení dovolatelkou nastolené otázky (srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.), tedy otázky přiměřenosti sjednané smluvní pokuty, v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby uvedená otázka byla řešena jinak.
V usnesení ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5377/2017, vydaném ve věci týchž účastníků, Nejvyšší soud stanovil rámcová pravidla pro posouzení otázky přiměřenosti sjednané smluvní pokuty tak, že „…snížení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty je výsledkem určitého procesu rozhodování, jenž probíhá ve třech fázích. Nejdříve musí soud vyřešit, zda sjednaná smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká. Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví, takže závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnostech, které je provázely. Z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky (jako v souzené věci) a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu by bylo možno (při současném zohlednění všech okolností daného případu) považovat za nepřiměřenou s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze použít, dosáhne-li smluvní pokuta určité výše v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka; zde výše smluvní pokuty plně odvisí od doby, po kterou dlužník své smluvní pokutou zajištěné povinnosti neplní (čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta). Teprve v případě, kdy soud dojde k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty, nastupuje druhá fáze jeho rozhodování, kdy posoudí, zda použije svého moderačního práva či nikoli, tj. zda nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Bude-li výsledkem úsudek, že svého moderačního práva využije, neboť byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, nastupuje poslední třetí etapa jeho rozhodování; v ní posoudí, v jakém rozsahu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Teprve v této fázi rozhodování je soud povinen přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přičemž možnost soudu snížit smluvní pokutu není neomezená; věřitel má vždy právo na smluvní pokutu alespoň ve výši vzniklé škody (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2239/2007, ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006, a ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008)…“.
Nejvyšší soud již dříve dovodil, že v závislosti na konkrétních okolnostech daného případu je smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky (resp. ve formě jiného ekvivalentu, odpovídajícímu tomuto procentuálnímu vyjádření) v zásadě posuzována ještě jako odpovídající dobrým mravům, a ujednání o ní proto není neplatné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 772/2010, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, či ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, z recentní judikatury potom např. usnesení ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020). Oproti tomu Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, vycházeje ze svých předchozích judikaturních závěrů (nález ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07, nález ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10), připustil (byť k otázce přípustnosti výše dohodnutého úroku z prodlení), že sjednaná sazba 0,5 % denně z dlužné částky je již za touto (maximálně ústavně přípustnou) hranicí (srov. bod 29. nálezu).
Je tak nepochybné, že sjednaná sazba (peněžitého plnění v případě prodlení dlužníka) 0,5 % denně z dlužné částky (nebo této sazbě jinak určený ekvivalent), resp. sazba okolo této hodnoty, je již „kritickou“ výší smluvní pokuty, kdy otázka přiměřenosti této sazby je závislá na vyhodnocení specifických podmínek konkrétního případu.
Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2665/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3602/2018).
V projednávané věci bylo zjištěno, že oprávněná uzavřela s J. K. a V. V. dne 23. 10. 2014 smlouvu o zápůjčce částky 80.000 Kč s pevně smluveným úrokem 40.000 Kč (10 % ročně z jistiny pohledávky). Vydlužitelé se zavázali vrátit zapůjčitelce jistinu a smluvený úrok v šedesáti měsíčních splátkách po 2 000 Kč splatných vždy k dvacátému dni měsíce počínaje dnem 20. 11. 2014. V případě prodlení vydlužitelů se splacením některé splátky či její části strany dohodly, že se bez dalšího stává ke dni, ve kterém takové prodlení poprvé nastalo, splatný celý dluh, tj. nesplacená jistina včetně příslušenství (pevně stanoveného úroku). „Pro případ prodlení vydlužitelů s vrácením sjednané částky a uhrazením smluvního pevného úroku či jejich části“ byla sjednána smluvní pokuta 400 Kč za každý den prodlení, počínaje dnem následujícím po dni, kdy se vydlužitelé ocitli v prodlení, do úplného zaplacení sjednané částky s příslušenstvím. Kromě toho další smluvní pokuta – 500 Kč za každé jednotlivé její porušení spojené s nemožností zapůjčitelky identifikovat platbu – zajišťovala povinnost vydlužitelů při platbě (splátek) jistiny, smluvního úroku nebo smluvní pokuty uvést variabilní symbol. Notářským zápisem ze dne 23. 10. 2014, NZ 669/2014 (N 762/2014), sepsaným jménem notářky Mgr. Marie Trčkové notářským kandidátem S. T., I. vydlužitelé uznali peněžitou pohledávku s příslušenstvím a svolili, aby byl podle zápisu nařízen a proveden výkon rozhodnutí (exekuce) a aby byl zápis exekučním titulem, nesplní-li řádně a včas své povinnosti, a II. zástavní věřitelka (oprávněná) a V. V. jako zástavkyně uzavřely k zajištění pohledávky ze zápůjčky, smluveného úroku a budoucí pohledávky obou smluvních pokut zástavní smlouvu; zástavou byl předmětný pozemek ve vlastnictví zástavkyně, hodnota zastaveného pozemku byla zástavkyní deklarována částkou nejméně 140 000 Kč. První splátka ve výši 2 000 Kč nebyla uhrazena do 20. 11. 2014, ale až 27. 11. 2014. Zástavní věřitelka vyzvala podle ujednání o ztrátě výhody splátek vydlužitele k vyrovnání celé pohledávky s příslušenstvím (120.000 Kč), která se tak stala 28. 11. 2014 splatnou. V. V. dne 14. 11. 2015 zemřela, předmět zástavy zdědila povinná. Po smrti V. V. byla uhrazena v dohodnutých měsíčních splátkách ke dni 3. 5. 2016 jistina pohledávky včetně dohodnutého úroku (uvedené zjištění vyplývá z obsahu spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 11 C 41/2017 a není ostatně mezi účastníky sporné).
S ohledem na výši poskytnuté zápůjčky (80 000 Kč), resp. dluhu (120 000 Kč), tak dohodnutá výše smluvní pokuty a priori nevylučuje s ohledem na výše uvedené judikaturní závěry úvahu o její nepřiměřenosti (percentuálně vyjádřeno jde o rozmezí 0,33- 0,5 % denně); polemika dovolatelky se závěrem odvolacího soudu o „poměrně nízkém dluhu“ tak přípustnost dovolání nezakládá.
Odvolací soud, v souladu s výše citovanou judikaturou, se zabýval konkrétními okolnostmi zápůjčky (srov. bod 21. odůvodnění usnesení odvolacího soudu) a jeho úvahy nikterak nevybočují z rámce stanoveného citovanou judikaturou. Je tak nutno vzít v úvahu, že vyjma utvrzení dluhu projednávanou smluvní pokutou [srov. ustanovení §2048 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z“)], byl dluh zajištěn zástavním právem (srov. ustanovení §1309 a násl. o. z.) – v této souvislosti nelze přehlédnout, že zástavní věřitelkou akceptovaná deklarovaná hodnota předmětu zástavy (140 000 Kč) již postačovala k vydobytí celé (původně sjednané) pohledávky, dále byla sjednána automatická ztráta výhody splátek (srov. ustanovení §1931 o. z.), uznání dluhu (srov. ustanovení §2053 a násl. o. z.), jakož i svolení k přímé vykonatelnosti notářského zápisu, v němž byly všechny pohledávky zástavní věřitelky sepsány. Závěr odvolacího soudu o „přezajištění“ závazku tak není zcela zjevně nepřiměřený zjištěným okolnostem (obdobně srovnej i v podobné situaci odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1380/2021). V této souvislosti dále nelze přehlédnout, že v době, kdy oprávněná (v postavení zástavní věřitelky) začala pohledávku vymáhat podáním návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy (podání k Okresnímu soudu v Příbrami ze dne 24. 2. 2017), byla již podle jejího vlastního tvrzení její pohledávka jak v rozsahu původní zápůjčky (80 000 Kč), tak v rozsahu sjednané odměny (40 000 Kč), zcela uhrazena; smluvní pokuta tak již zcela ztratila svoji funkci preventivní a uhrazovací a zůstala pouze její sankční povaha, což bylo nutno vzít v úvahu při stanovení přijatelné výše smluvní pokuty. Námitky dovolatelky ve vztahu k této otázce, jakož i k odvolacím soudem uznané přípustné výši smluvní pokuty (ostatně dovolatelka ani žádné námitky dostatečně neformuluje), tak přípustnost dovolání též nezakládají.
Přípustnost dovolání tak nezakládají ani odkazy dovolatelky na četnou judikaturu Nejvyššího soudu v bodech III. a IV. odůvodnění dovolání, neboť dílem se jedná o rozhodnutí, s nimiž je (v obecné rovině) postup odvolacího soudu v souladu, a dílem jde o rozhodnutí, vycházející z jiného skutkového základu, než byl zjištěn v tomto řízení.
V části, ve které směřuje proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání oprávněné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Protože dovolání oprávněné bylo odmítnuto, dovolací soud jí [s ohledem na zjištění, že podle ustanovení §51 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů, došlo k zániku pověření exekutora z důvodu vymožení pohledávky, jejího příslušenství a nákladů exekuce] podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby povinné nahradila náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 1.250,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly povinné v souvislosti s vykonaným úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání) náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Vzhledem k tomu, že zástupce povinné JUDr. Vladimír Kyselák, který úkon právní služby vykonal, je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které povinné za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 325,50 Kč [§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.].
Oprávněná je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 1.875,50 Kč zaplatit povinné k rukám advokáta, který ji v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 5. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu