ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.116.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 116/2021-198
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce F. Š. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Renatou Wachtlovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Hořovicích, Pražská 346/33, proti žalovaným 1) J. Š. , narozenému XY, a 2) C. Š. , narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem v Hořovicích, Husovo náměstí 65/2, o zřízení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 36/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2020, č. j. 25 Co 145/2020-169, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na nákladech dovolacího řízení 5 203 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných JUDr. Jaroslava Ortmana, CSc., advokáta se sídlem v Hořovicích, Husovo náměstí 65/2.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 12. 2019, č. j. 7 C 36/2019-136, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal bezúplatného zřízení služebnosti stezky a cesty motorovými vozidly vedoucí přes pozemek parc. č. XY v obci a k. ú. XY ve prospěch žalobce a každého dalšího vlastníka pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v obci a k. ú. XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 25 Co 145/2020-169, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a ve výroku II o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně změnil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena, a sice co lze považovat za řádné hospodaření či řádné užívání nemovité věci, která není dostatečně spojena s veřejnou cestou ve smyslu §1029 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalobce má za to, že vlastníkovi nemovitosti musí být umožněn takový přístup, aby mohl věc užívat k účelu, pro který je určena a ke kterému byla již dříve využívána. Dále se odvolací soud podle žalobce v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1593/2007, ve kterém bylo uzavřeno, že s právem průchodu bude spojeno i právo průjezdu zpravidla za situace, kdy je zřizováno právo cesty ke stavbě určené k podnikání, při kterém se předpokládá větší provoz než obvykle z důvodu zajištění výkonu podnikání. Žalobce má živnostenské oprávnění v oboru truhlářství, které dosud nepřerušil a dílna, k níž žádá zajištění přístupu, slouží k výkonu jeho podnikání, přičemž k jejímu řádnému využití je zapotřebí přístupu motorovými vozidly, včetně vozidel nákladních, nicméně odvolací soud se nezabýval tím, zda je možné truhlářskou dílnu řádně využívat k účelu, ke kterému je určena, pokud žalobce nemá zajištěn přístup nákladními vozidly; žalobce tak nemůže manipulovat ani se stroji, které se v dílně nacházejí, v případně nutnosti jejich opravy. Dílnu není možné bez řádného přístupu ani pronajmout. Odvolací soud se navíc otázkou, zda za řádné užívání nemovitosti lze považovat i možnost jejího pronájmu za účelem podnikání, ke kterému je vybavena, vůbec nezabýval. Žalobce rovněž namítá, že se odvolací soud nezabýval otázkou míry zásahu do práv žalovaných zřízením nezbytné cesty, a pokud snad měl pochybnost o rozsahu navrhovaného věcného břemene, měl nechat zpracovat znalecký posudek (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2357/2012). Na pozemku parc. č. XY má navíc žalobce přístřešek s lodí, se kterou díky zaplocení pozemku žalovanými nebyl schopen několik let vyjet. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání žalobce uvedli, že dovolací námitky směřují převážně do skutkových tvrzení – žalobce např. uvádí, že má živnostenské oprávnění, že dílna slouží k výkonu živnostenského oprávnění, za jehož účelem je třeba zajištění přístupu, případně že by žalobce mohl dílnu v budoucnu za účelem výkonu podnikání pronajmout. Žalobce také podle žalovaných řádně nevymezuje přípustnost dovolání a důvod dovolání jakožto zákonné náležitosti dovolání (žalovaní však přípustnost dovolání s dovolacím důvodem nesprávně zaměňují). Žalovaní rovněž nesouhlasí s námitkou žalobce, že se odvolací soud nezabýval mírou zásahu do práv žalovaných případným zřízením nezbytné cesty, neboť právě posouzení této otázky bylo jedním z rozhodujících důvodů pro zamítnutí žaloby. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl a žalovaným přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobce v dovolání předkládá otázku, jakožto otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, co lze považovat za řádné hospodaření či řádné užívání nemovité věci, která není dostatečně spojena s veřejnou cestou ve smyslu §1029 odst. 1 o. z., přičemž soudy nižších stupňů v projednávané věci podle žalobce řešily tuto otázku nesprávně, neboť žalobu na povolení práva nezbytné cesty přes pozemek žalovaných zamítly, přestože žalobce nemůže nemovitou věc řádně užívat k účelu, pro který je určena a ke kterému byla již dříve využívána.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť předkládaná otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, přičemž napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s touto rozhodovací praxí zcela v souladu.
Nejvyšší soud již dříve formuloval závěr, že judikaturu vytvořenou v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, k institutu nezbytné cesty lze aplikovat i za účinnosti o. z. tam, kde o. z. neobsahuje ve vztahu k povolení nezbytné cesty úpravu odlišnou [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5100/2016, ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2432/2016 (dostupná na www.nsoud.cz ), nebo ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5917/2017 (dostupné na www.nsoud.cz ); podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 2007/18 (dostupným na http://nalus.usoud.cz )].
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009 (publikovaného v časopise Právní rozhledy, č. 8/2011, str. 675) je pro rozhodnutí o zřízení nezbytné cesty rozhodné, k jakému účelu stavba, ke které má být cesta zřízena, v době vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ř.) v souladu se stavebními předpisy slouží. Tím bude určen i rozsah práva cesty, který je třeba v rozhodnutí uvést (např. jakými vozidly a ve kterou dobu lze cestu užívat).
Shodně se k účelu stavby jakožto jednoho z kritérií pro zřízení nezbytné cesty včetně důvodů, pro které naopak nezbytnou cestu zřídit nelze, Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1638/2016 (dostupném na www.nsoud.cz ), ve kterém uvedl, že při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možná nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo věcného břemene cesty zřídit. Pro rozhodnutí o zřízení nezbytné cesty je rozhodné, k jakému účelu stavba, ke které má být cesta zřízena, v době vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ř.) v souladu se stavebními předpisy slouží. Tím bude určen i rozsah práva cesty, který je třeba v rozhodnutí uvést (např. jakými vozidly a ve kterou dobu lze cestu užívat). Zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která by vznikla zřízením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti. Soud může zřídit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání komfortní.
Dovolací soud se zabýval rovněž situací, kdy vlastník pozemku požadující zřízení nezbytné cesty tento pozemek sám neužívá. Uzavřel, že osobou oprávněnou k užívání pozemku zatíženého právem cesty je vlastník stavby a osoby odvozující takové právo od oprávněné osoby. Vlastník pozemku má právo na povolení nezbytné cesty i v případě, že jej sám neužívá, ale přenechává jej k užívání nájemci nebo pachtýři. Právo na povolení nezbytné cesty tak má, jsou-li splněny zákonné podmínky (§1029 a násl. o. z.) vlastník pozemku i v případě, že jej sám neužívá [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5305/2017 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
Ve výše citovaném rozhodnutí se dovolací soud dále zabýval možným rozsahem povolení nezbytné cesty. Podle §1029 odst. 2 o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat. Vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit (§1011 o. z., věta první). Vlastník má právo věc pronajmout, a i v pronájmu věci lze spatřovat řádné hospodaření s ní (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1925, sp. zn. R I 1025/25, publikované ve Vážného sbírce pod č. 5558, též v ASPI), a tudíž i užívání.
K případné možnosti nájemce využívat nezbytnou cestu k hospodaření na nemovitosti lze nad rámec uvedeného odkázat na dřívější judikaturu dovolacího soudu, podle níž „přísluší-li osobě oprávněné z věcného břemene – vlastníku nemovitosti – právo, které mu zajišťuje přístup k této nemovitosti, přičemž může jít jak o chůzi, tak jízdu po zatíženém pozemku, pak od této oprávněné osoby odvozují právo užívat zatížený pozemek k chůzi a jízdě ty osoby, které tak činí v souvislosti s hospodářským účelem, ke kterému sloužila panující nemovitost v době zřízení věcného břemene, pokud se účastníci smlouvy o jeho zřízení nedohodli jinak“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 973/2005). Osobou oprávněnou k užívání pozemku zatíženého právem cesty je vlastník stavby a osoby odvozující takové právo od oprávněné osoby (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1920/2012). I z této judikatury se podává, že služebnost cesty slouží mimo jiné osobám vymezeným hospodářským účelem, ke kterému sloužila panující nemovitost v době zřízení věcného břemene; to musí nutně platit i pro služebnost nezbytné cesty, neboť v opačném případě by byl zmařen její hospodářský účel.
S výše uvedeným souvisí další otázka předkládaná žalobcem v dovolání, a sice že s právem průchodu bude spojeno rovněž právo průjezdu zpravidla za situace, kdy je zřizováno právo cesty ke stavbě určené k podnikání, při jejímž řešení se odvolací soud podle žalobce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1593/2007). S ohledem na to, že žalobce má živnostenské oprávnění v oboru truhlářství a stavba na předmětném pozemku slouží jako truhlářská dílna, je nezbytné, aby byl žalobci umožněn přístup jak pěšky, tak příjezd motorovými vozidly, a to včetně vozidel nákladních.
Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil. Na řešení otázky spojené s podnikáním žalobce s ohledem na provedené dokazování navíc napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani nebylo primárně založeno (viz dále), neboť odvolací soud se zabýval především tím, zda byly v daném případě splněny podmínky pro povolení nezbytné cesty ve smyslu §1029 odst. 1 o. z., přičemž dospěl k závěru, že tyto podmínky naplněny nebyly, a proto byla žaloba zamítnuta.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu soud může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou služebnosti cesty (§1276 o. z.), avšak jen za podmínek upravených v §1029 odst. 1, 2 o. z., tedy jen tehdy, jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1814/2015 (publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 16 195)].
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005 (uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2007) věcné břemeno nezbytné cesty nemůže soud zřídit, má-li žalobce zajištěn přístup na základě obligačního práva nebo může-li k přístupu využít jiné pozemky ve svém vlastnictví. Skutečnost, že přístup zřízený přes cizí pozemek na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni by byl pro žalobce pohodlnější, resp. výhodnější, nebo že by se obešel bez stavebních úprav, není významná.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je rovněž ustálena v názoru, že žalobě o povolení nezbytné cesty podle §1029 o. z. nelze vyhovět, je-li nezbytná cesta žádána pouze pro účely zhotovení stavby nebo pro údržbu či obhospodařování nemovité věci v rozsahu spadajícím pod §1021 o. z. [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3398/2016 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72/2018)].
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na závěru, že pro zřízení nezbytné cesty v projednávané věci nejsou splněny zákonné podmínky, které předpokládá §1029 odst. 1 o. z., a sice že nemovitá věc není řádně spojena s veřejnou cestou. Z dokazování provedeného v řízení před soudy nižších stupňů totiž vyplývá, že žalobce přístup na své pozemky zajištěn má, a tudíž je nezbytná cesta v tomto případě žádána pouze za účelem pohodlnějšího spojení, což zákon nepřipouští – §1032 odst. 1 písm. c) o. z. Nedostatečnost spojení s veřejnou cestou přitom představuje otázku skutkovou, nikoliv právní, tudíž ji dovolacímu soudu ani nepřísluší přezkoumávat.
Co se týče přístupu k pozemku parc. č. XY, na kterém se nachází loď, tak přístup na veřejnou cestu je možný přímo přes tento pozemek žalobce, a to tzv. „zadem“ přes obecní pozemky parc. č. XY a parc. č. XY až na obecní komunikaci na pozemku parc. č. XY, přičemž z dokazování vyplynulo, že obec s využitím svých pozemků k přístupu na sousední pozemky souhlasí. Cesta přes pozemek žalovaných parc. č. XY by sice byla kratší a pro žalobce jistě pohodlnější, neboť z provedeného dokazování dále vyplynulo, že pokud by loď byla tažena přes pozemek žalovaných (tzv. „přední cesta“), bylo by nutné ji tzv. „přepřahávat“ pouze jedenkrát, zatímco když je zvolena trasa zadem přes žalobcův pozemek a obecní pozemky, je nutné přepřahávat třikrát, což je náročnější a méně komfortní způsob přepravy lodi, avšak není pravdou, že by druhou zmíněnou trasou nebylo možné s lodí vyjet vůbec. Naopak i z dokazování vyplynulo, že tímto způsobem byla loď již několikrát z pozemku žalobce vyvezena.
Odvolací soud v této souvislosti jednoznačně konstatoval, že pomocí traktoru je loď z pozemku žalobce odvážena, a byla takto několikrát transportována i v případě, kdy se použila tzv. přední cesta, tj. přes pozemek, který dnes vlastní žalovaní. Jediný rozdíl mezi použitím tzv. zadní a přední cesty je v počtu „přepřahání“, kdy se i v případě tzv. přední cesty muselo minimálně jedenkrát „přepřahat“. Zásadně je však transport lodi možný i touto „zadní“ cestou tak, jak proběhl např. v roce 2018. Nebylo prokázáno, že by tomuto transportu cokoliv bránilo, přičemž transport probíhá pouze dvakrát do roka.
Odvolací soud tedy správně uzavřel, že v tomto případě nejsou dány podmínky pro povolení nezbytné cesty, neboť žalobce přístup na svůj pozemek (i pro účely vyvezení lodi) zajištěn má, a nezbytná cesta je tak žádána pouze za účelem pohodlnějšího užívání. S tímto závěrem souhlasí i dovolací soud, neboť pokud žalobce dostatečný přístup na obecní komunikaci zajištěn má, byť jde o přístup méně komfortní, je v takovém případě nezbytné chránit zejména vlastnické právo žalovaných a omezovat je co nejméně, v tomto případě vůbec.
Ohledně pozemku parc. č. XY, na kterém se nachází truhlářská dílna, pak sám žalobce v řízení před soudy nižších stupňů uvedl (jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že se do dílny dostane pěšky a osobním automobilem. Jednak má zajištěn přístup obligačně přes pozemek žalovaných parc. č. XY na základě darovací smlouvy a jednak z provedeného dokazování vyplynulo, že z boční strany dílny se nacházejí další dveře, které vedou přímo z veřejné cesty (obecní komunikace na pozemku parc. č. XY) a rovněž to, že v současné době žalobce k dílně přijíždí automobilem právě z této boční strany, tudíž přístup k pozemku s dílnou zajištěn stejně jako v případě pozemku s lodí má. To, že si žalobce v darovací smlouvě nevymínil, že bude moci k dílně přijíždět přes pozemek žalovaných rovněž motorovými vozidly, případně i vozidly nákladními, tak aby měl stále zajištěno komfortní užívání dílny ke svému podnikání, nelze nyní klást k tíži žalovaným, neboť žalobce měl na tuto skutečnost pamatovat již v době darování pozemku parc. č. XY žalovaným. Dovolací soud podotýká, že povolení nezbytné cesty je v tomto případě vyloučeno nejen z toho důvodu, že žalobce má k pozemku (byť méně komfortní) přístup zajištěn přímo z veřejné cesty, ale bylo by možné uvažovat i o nedostatku přístupu, který si žalobce způsobil z hrubé nedbalosti ve smyslu §1032 odst. 1 písm. b) o. z. tím, že daroval pozemek parc. č. XY žalovaným, aniž by si právně vyřešil přístup ke svému sousednímu pozemku, ať už ve formě věcného břemene, anebo obligačně (darovací smlouva mu totiž umožňuje pouze pěší průchod), a to v rozsahu, jaký by mu vyhovoval (třeba pro účely podnikání) a jaký nyní neúspěšně žádá formou povolení nezbytné cesty soudem.
Dále co se týče možnosti přivážet či odvážet z dílny objemnější věci jako je např. materiál či stroje, dovolací soud má za to, že by bylo případně možné uvažovat o stavební úpravě dveří z boční strany dílny, což je samo o sobě opět důvodem pro nepovolení nezbytné cesty (viz např. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 38/2005). Případné žalobcem namítané nezbytné vyvezení strojů z dílny za účelem jejich opravy, anebo úplné vyklizení dílny v případě ukončení podnikání žalobce, by pak bylo možné realizovat přes pozemek žalovaných skrze §1021 o. z., neboť se jedná o záležitost spíše jednorázovou, přičemž trvalé zatížení pozemku žalovaných věcným břemenem spočívajícím např. v možnosti vjezdu nákladních vozidel za tímto účelem by bylo v takovém případě zcela nepřiměřené.
Ve vztahu k této námitce jde ostatně o otázku hypotetickou či nejistou budoucí. Ohledně potřeby opravy strojů využívaných pro truhlářskou činnost je tomu tak proto, že odvolací soud jednoznačně konstatoval, že „faktické využití dílny k truhlářským pracím, ke kterým by bylo zapotřebí právě příjezdu nákladního vozu, prokázáno nebylo, neboť svědek M. O., navržený žalobcem, uváděl, že pro něj žalobce cokoliv (většího) v dílně (v daném případě okna) zhotovoval před 15 a více lety“. Potřeba úplného vyklizení dílny v případě ukončení podnikatelské činnosti žalobce je v dané věci bez významu proto, že potenciální ukončení podnikání žalobce ani netvrdil, naopak poukazoval na existenci živnostenského oprávnění již od roku 1996.
Je nezbytné rovněž podotknout, že pokud žalobce žádal povolení nezbytné cesty přes pozemek žalovaných v uvedeném rozsahu za účelem zajištění přístupu k dílně, která slouží k výkonu jeho podnikání, měl v řízení před nalézacími soudy tvrdit a především prokázat, že k tomuto účelu dílnu skutečně aktivně využívá, případně tvrdit a prokázat, že ji k podnikání pronajímá nebo hodlá pronajmout třetí osobě. Takové závěry však nemají oporu v provedeném dokazování a odvolací soud se těmito otázkami nezabýval, neboť žalobce tyto skutečnosti (ve vztahu k pronájmu) ani netvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu proto v této otázce nemůže být ani v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť na řešení otázky pronájmu za účelem podnikání napadené rozhodnutí nebylo vůbec založeno.
Odvolací soud nadto jednoznačně konstatoval, že o potřebě příjezdu nákladního automobilu k dílně byl žalobce poučen podle §118a odst. 1, 3 o. s. ř. již v řízení před soudem prvního stupně u jednání konaného dne 11. 9. 2019, ale tuto potřebu neprokázal a nebylo prokázáno ani faktické využití dílny k truhlářským pracím, ke kterým by bylo zapotřebí právě příjezdu nákladního vozu.
Co se pak týče poslední námitky žalobce, podle níž si odvolací soud měl nechat zpracovat znalecký posudek k posouzení závažnosti rozsahu zatížení pozemku žalovaných v případě povolení nezbytné cesty, k tomuto dovolací soud pouze podotýká, že na posouzení rozsahu zatížení pozemku žalovaných nebylo rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno. Odvolací soud totiž žalobu zamítl z toho důvodu, že žalobce má zajištěn dostatečný (byť méně komfortní) přístup z veřejné cesty přes svůj pozemek (a pozemky obecní), a tudíž povolení nezbytné cesty ve smyslu §1029 odst. 1 o. z. nepřipadá vůbec v úvahu, a nikoliv proto, že by škoda na pozemku a omezení vlastnického práva žalovaných zjevně převýšily výhodu nezbytné cesty ve smyslu §1032 odst. 1 písm. a) o. z. A pokud snad soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích zmínily, že by zřízení nezbytné cesty přes pozemek žalovaných žalované nepřiměřeně omezovalo, bylo to uvedeno spíše nad rámec odůvodnění, resp. pro jeho doplnění.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. 1. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu