ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.117.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 117/2022-510
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobce M. V. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Václavem Koreckým, advokátem se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany 167/2, proti žalované Z. V. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem se sídlem v Plzni, Klatovská třída 73/7a, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 39 C 215/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2021, č. j. 56 Co 230/2020-480, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 17 085 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce žalobce JUDr. Václava Koreckého, advokáta se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany 167/2.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud Plzeň – město („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 11. 8. 2020, č. j. 39 C 215/2016-388, přikázal žalobci (výrok I) i žalované (výrok II) do výlučného vlastnictví každého z nich věci, které byly předmětem společného jmění manželů, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci vypořádací podíl (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V).
Krajský soud v Plzni („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 21. 9. 2021, č. j. 56 Co 230/2020-480, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II (výrok I), změnil výrok III rozsudku soudu prvního stupně ve výši vypořádacího podílu (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná („dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Požaduje, aby dovolací soud po přezkoumání věci rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II, III a IV zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní. Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou.
V této věci dovolání zjevně směšuje přípustnost dovolání a dovolací důvody; výslovně je relevantní důvod přípustnosti uveden jen v místě, kde dovolatelka tvrdí, že „odvolací soud nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu v tom, že neposoudil řádně disparitu podílu k nemovité věci.“ Uvádí sice spisové značky rozhodnutí, od kterých se měl odvolací soud odchýlit, tento rozpor však blíže nerozvádí. Dále též v souvislosti s otázkou splynutí podílu v družstvu nastoluje otázky, které dovolací soud dosud neřešil; byť tuto část nespojuje s přípustností dovolání, jde o obsahově vymezený předpoklad přípustnosti. Ani jeden z těchto předpokladů však není dán.
Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter má část námitek, které dovolatelka v dovolání vymezuje. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání, uvedených v §237 o. s. ř.; proto se jimi dovolací soud nezabýval.
K aplikaci §606 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)
Základní otázka, kterou žalovaná pokládá, se týká možného splynutí členských podílů v bytovém družstvu podle §606 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích); o toto údajné splynutí opírá požadavek na disparitu podílů. Nejedná se však o otázku, na které rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a přípustnost dovolání tak nezakládá.
Kdyby snad došlo ke splynutí členských podílů žalované v bytovém družstvu, jak ona tvrdí, není zřejmé, jaká výhoda při vypořádání společného jmění manželů (SJM) by z toho pro ni vyplynula. Pokud by totiž mělo dojít k tomu, že podíl nabytý v době trvání SJM by přirostl k podílu, který jí náležel již před uzavřením manželství, pak by to nebyl důvod pro disparitu podílů, ale takový podíl by tvořil její výlučný majetek. Nicméně v této věci bylo již dříve rozsudkem Okresního soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 18 C 59/2017, právo společného nájmu družstevního bytu účastníků zrušeno a výlučnou nájemkyní a výlučnou členkou Stavebního bytového družstva XY byla určena žalovaná; odvolací soud tento rozsudek ve věci samé potvrdil. Tímto rozsudkem, který vyšel z toho, že členský podíl byl společný, jsou dovolací soud i účastníci vázáni (§159a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Dovolací soud již dříve konstatoval, že došlo-li v soudním řízení k vypořádání společného členství účastníků v bytovém družstvu, není již přijatelné, aby v navazujícím řízení o vypořádání společného jmění týchž účastníků byla otázka společného členství znovu otevírána (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009).
Nelze tedy nyní vyjít z toho, že sporný podíl „přirostl“ k jinému podílu žalované.
K rozporu s judikaturou dovolacího soudu ohledně disparity podílů a nehrazení splátek „anuity“:
Žalovaná spatřuje důvod pro disparitu v tom, že žalobce po nějaký čas nesplácel na něj připadající polovinu splátek anuity. Klade otázku, kterou podle žalované dovolací soud dosud neřešil, a to: „Je důvodem pro disparitu podílu mezi žalovanou a žalobcem k nemovité věci splynutí členského podílu žalované a následná nemožnost mít více členských podílů v bytovém družstvu?“
V první řadě, jak vysvětleno výše, není otázka splynutí členských podílů v družstvu v této věci relevantní; již proto tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání.
Dále: Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15).
Odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) v řízení o vypořádání společného jmění manželů je postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi případu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004); těmi mohou být negativní okolnosti v manželství, jakož i princip zásluhovosti, případně další okolnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004). Musí však jít o okolnosti závažné, zásadní.
Protože však určení výše disparity vypořádacích podílů je na základě zohlednění všech těchto okolností na úvaze soudu, dovolací soud zpochybní úvahu soudů rozhodujících v nalézacím řízení o splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě, pokud by tato úvaha byla zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008).
Skutečnosti zakládající podmínky pro tzv. disparitu podílů musejí být podle judikatury závažné a významné. V této věci šlo podle žalované o částky odpovídající „desítkám korun“ měsíčně, dovolatelka netvrdí, že by žalobce upomínala nebo dokonce plnění vymáhala; tyto částky jí nakonec byly uhrazeny v rámci vypořádání SJM. Za této situace není závěr o nedostatku podmínek pro disparitu podílů zjevně nepřiměřený.
K dalším důvodům pro disparitu podílů se uvádí: Nalézací soudy ve věci provedly náležité dokazování a nezjistily důvody, pro které by se měly odklonit od principu rovnosti podílů účastníků. Žalovaná svoji zásluhovost odvozuje od schopnosti udržovat majetek ve společném jmění manželů, bez jakéhokoli přičinění žalobce. Soudy nižších stupňů však zjistily, že žalovaná se stala členkou Stavebního bytového družstva XY před uzavřením manželství, nicméně prakticky veškeré úkony s tím související činila již za trvání manželství. Zároveň vzaly v potaz to, že žalobce se podílel svojí prací na vybudování bytu. Přidělení družstevního bytu na ulici XY nesouviselo s předchozím členstvím žalované ve Stavebním bytovém družstvu XY.
Pokud s ohledem na tyto skutečnosti neshledal odvolací soud důvod pro odklon od rovnosti podílů, není taková úvaha zjevně nepřiměřená a právní hodnocení věci není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Ke znaleckému posudku:
Dále dovolatelka klade dovolacímu soudu otázku „Je správné použití znaleckého posudku k ceně nemovité věci (družstevního podílu) nezahrnující nesplacenou část anuity (pokud tato není splacena) a tento znalecký posudek považovat za akceptovatelný podklad pro rozhodování o výši náhradové pohledávky?“
K otázce možnosti zpochybnění znaleckého posudku v dovolacím řízení se Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil. „Stanovení obvyklé ceny věci či práva v řízení, jímž se vypořádává majetkové společenství účastníků řízení, představuje otázku skutkovou, nikoliv právní; zjištění takové ceny je zjištěním skutkovým nikoliv právním. Námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se znaleckého posudku znalce, pak představuje tvrzení o pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu věci. Takové pochybení však nemůže založit přípustnost dovolání“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1785/2009). „Dokazování (včetně důkazu znaleckým posudkem), které soud provádí k prokázání účastnických tvrzení, slouží k řešení otázek skutkových, nikoli právních (usnesení ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2517/2011 – vyplývá z něj, že uvedené námitky netvoří dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. v účinném znění, který jedině může založit přípustné dovolání). Je tedy věcí znalce a jeho odborných znalostí, jak právo ocení. Účastníci řízení pak mají možnost – vzhledem k uplatnění principu neúplné apelace – v řízení před soudem prvního stupně, ve kterém byl důkaz posudkem proveden - k němu vznést námitky. Posouzení uvedené skutkové otázky tak nemůže založit přípustnost dovolání.
K nákladům řízení:
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí vykonatelným rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu