ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1848.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1848/2021-1106
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. Z. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Petrem Kališem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týn 639/1, proti žalované J. Š. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Michalem Božkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 247/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2021, č. j. 55 Co 213/2020-1041, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Po zrušení předchozích rozhodnutí ve věci rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, č. j. 22 Cdo 1027/2018-635, a usnesením Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 13. 8. 2018, č. j. 55 Co 340/2017-655, Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 1. 2020, č. j. 9 C 247/2014-933, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vyrovnání podílu částku 1 135 000 Kč, a to do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), že žalobce je povinen zaplatit žalované na vyrovnání podílu částku 4 205,62 EUR, částku ve výši 5 577,46 EUR, částku 429 796 Kč, částku 21 815,46 Kč a částku 3 597,19 USD, to vše do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok II), a že do výlučného vlastnictví žalobce se přikazuje zůstatek na bankovním účtu č. XY ve výši 43 630,92 Kč (výrok III) a 30,8190 ks akcií typu A společnosti United Parcel Service, Inc. (výrok IV). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V).
K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 17. 2. 2021, č. j. 55 Co 213/2020-1041, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na vypořádání podílu 1 798,59 USD, jinak jej v tomto výroku a ve výrocích I, III a IV potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky jak hmotného, tak i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena či je rozhodována rozdílně. Dovolatelka uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci a současně se v řízení vyskytla jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Především napadené rozhodnutí podle ní nesplňuje náležitosti stanovené v §157 odst. 2 o. s. ř. a trpí nepřezkoumatelností spočívající v nedostatečném odůvodnění a odůvodnění, které nemá oporu ve spisovém materiálu. Odklon od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (zejména předchozího rozhodnutí ve věci a rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3128/2013) shledává v otázce dokazování u „odklonů“ finančních prostředků z účtu žalobce mimo masu společného jmění manželů (dále také jen „SJM“). Soud prvního stupně podle dovolatelky nesprávně přenesl důkazní břemeno na žalovanou, přičemž odvolací soud na tuto její námitku v odvolacím řízení nikterak nereagoval. Neztotožňuje se s obecným tvrzením, že žalobce vybrané částky vynaložil na úhradu svých každodenních potřeb, např. stravu, pohonné hmoty a oblečení. Namítá, že nespatřuje souvislost mezi jednotlivými výběry vyšších finančních částek a vynakládáním finančních prostředků na ošacení, dovolenou s dcerou a zařízením nového bytu. Tuto námitku měla uplatnit již před odvolacím soudem, který se s ní nevypořádal, a jeho rozhodnutí proto trpí nepřezkoumatelností. Dále podotýká, že i kdyby žalobce prokázal, že vynaložil určité náklady na zařízení nového bytu, tak se stále jedná o prostředky patřící do SJM, které byly vynaloženy na výlučný majetek žalobce bez souhlasu žalované. Nesprávné posouzení věci shledává také v tom, že odvolací soud nezohlednil, že právě dovolatelka nabyla „dekret na byt“, který byl následně „vyměněn“ za družstevní byt. Uvádí, že je nutno rozlišovat nájemní právo a dekret, který opravňuje nájemníka k užívání nemovité věci. Soudy tak podle ní měly vzít hodnotu bytu v ulici XY jako její vnos. Dále reaguje na rozsudek dovolacího soudu z předchozí fáze řízení a shledává jeho nesprávnost, neboť je toho názoru, že je nutno rozlišovat mezi vnosem, který bylo možno uplatnit bez dalšího do tří let od zániku SJM, a vnosem, který je přímo spojený se společnou věcí. Dále dovolatelka uplatňuje řadu námitek, které podle svého tvrzení uplatnila v odvolacím řízení, ale odvolací soud se s nimi nikterak nevypořádal, a tím založil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí. Jedná se o následující námitky: platba ze dne 27. 3. 2008 ve výši 199 005 Kč nemohla jít na úhradu pojistného; nebyla učiněna dostatečná zjištění ve vztahu k odklonům z účtu č. XY; existují rozdíly mezi čistým příjmem podle mzdových listů a částkami připsanými na účet žalobce; výnosy z dividend činí celkem 1 155 729 Kč; ve vztahu k otázce tzv. odbytného byla aplikována nepřiléhavá judikatura; zhodnocení bytové jednotky je vnos, který má spojitost se společnou věcí, a proto mohl být uplatněn i po uplynutí zákonné lhůty; znalecký posudek Ing. Jana Konty je nesprávný a nepřezkoumatelný. Za nepřezkoumatelné považuje taktéž rozhodnutí o nákladech řízení, neboť shledává vlastní úspěch ve věci. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka vymezuje přípustnost dovolání tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky jak hmotného, tak i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena či je rozhodována rozdílně. Současně pak zdůrazňuje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která spočívá v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu (a v některých ohledech i rozhodnutí soudu prvního stupně). Tato nepřezkoumatelnost je založena jednak nedostatečným odůvodněním, jednak odůvodněním, které nemá oporu ve spisovém materiálu; odvolací soud se navíc při hodnocení důkazů dopustil zjevné libovůle, když v rozsudku uvádí skutková zjištění, která nemají oporu ve spise.
Prakticky veškerá obsahová argumentace dovolatelky směřuje právě k tvrzené vadě řízení. Ve vztahu k vymezené přípustnosti dovolání nevymezuje dovolatelka žádnou právní otázku, která by neměla být v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena ani otázku, která je rozhodována rozdílně (nadto s odkazem na rozhodnutí, která by tuto otázku skutečně řešila), a k namítanému odchýlení se od rozhodovací praxe dovolacího soudu je přípustnost dovolání naznačena pouze v jediném případě (viz dále). Tím ovšem diskvalifikuje z dovolacího přezkumu převážnou část dovolacích námitek právě proto, že k vadě řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné z jiného důvodu.
Dovolatelka v dovolání polemizuje a zpochybňuje, povětšinou v rovině tvrzených vad řízení či nepřípustných skutkových tvrzení, řadu závěrů obou nalézacích soudů. Z obsahu dovolání lze dovodit vymezení přípustnosti toliko k jediné právní otázce, a totiž otázce dokazování u tzv. odklonů finančních prostředků z účtu žalobce mimo masu SJM.
Tato otázka však přípustnost dovolání nezakládá, jelikož se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Jelikož k zániku SJM došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)].
V předchozím rozhodnutí ve věci, tj. v rozsudku ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1027/2018 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), dovolací soud odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval otázkou, zda i výběry ve výši tvrzené žalovanou mohou v individuálních poměrech případu představovat běžnou spotřebu. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3128/2013, v němž se uvádí, že prostředky tvořící společné jmění manželů může každý z manželů vybírat z účtu a používat pro běžnou spotřebu. Proto při vypořádání společného jmění manželů soudem nelze přihlížet k částkám, které byly vybrány z účtu, na němž byly uloženy úspory manželů, a spotřebovány za trvání manželství, pokud ovšem nešlo o prostředky vynaložené na výlučný majetek jednoho z manželů nebo o prostředky, s nimiž bylo nakládáno v rozporu s §145 odst. 2 obč. zák. Jde tedy o posouzení toho, zda nakládání s majetkem v konkrétním případě tvoří obvyklou správu majetku ve společném jmění manželů… Toho manžela, který finanční prostředky z účtu u peněžního ústavu vybere, tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně toho, jakým způsobem s takovými prostředky naložil. V případě, že takto získané částky spotřeboval pro sebe či způsobem, který nepředstavuje uspokojování potřeb rodiny a je v souladu s institutem společného jmění manželů, případně tuto částku žalovaný nespotřeboval a ke dni zániku společného jmění manželů jí disponoval, je třeba ji vypořádat jako součást společného jmění manželů. Druhý z manželů, který se vypořádání těchto prostředků domáhá, nenese důkazní břemeno ohledně tvrzení, že předmětná částka nebyla ke dni zániku společného jmění manželů spotřebována. Jeho břemeno tvrzení a důkazní břemeno se v daném směru omezuje na prokázání, že taková částka byla nabyta za trvání manželství a druhým manželem z účtu u peněžního ústavu vybrána, případně na vyjádření souhlasu či nesouhlasu při zjištění, jakým způsobem bylo s takto vybranými finančními prostředky naloženo.
Nad rámec závěrů uvedených v předchozím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu Nejvyšší soud uvádí, že spory týkající se tzv. odklonů ve vazbě na společné jmění manželů představují ve skutkové rovině v soudní praxi často obtížnou a složitou agendu založenou samotnou povahou společného jmění manželů. Tento institut je z povahy věci spojen se značnou dlouhodobostí trvání a dochází během něj k pravidelnému a častému přesunu a používání finančních prostředků tvořících společný majetek. To je také podstata tohoto majetkového institutu. Právní úprava proto pouze v tzv. neběžných záležitostech vyžaduje, aby použití součástí společného jmění bylo vázáno na souhlas manželů (třeba i dodatečně udělený), v záležitostech běžných může jednat každý z manželů sám. V rovině tzv. odklonů se toto základní právní východisko promítá potud, že pouze v případech takového nakládání se součástmi tvořícími, které nepředstavují běžné záležitosti, právní úprava zasahuje požadavkem na souhlas druhého manžela, u běžného použití součástí společného jmění ponechává každému z manželů možnost nakládat s nimi bez souhlasu druhého.
V rovině tzv. odklonů součástí společného jmění manželů toto východisko reflektuje i samotné jeho fungování založené na běžných životních zkušenostech a možnost soudu do něj zasahovat. Proto je v soudních řízeních, kde se problematika tzv. odklonů projednává, potřeba najít rozumnou a životním zkušenostem a praxi odpovídající hranici umožňující na jedné straně v rámci tzv. odklonů projednat právní režim částek, které výrazněji ovlivňují masu společného jmění manželů a s nimiž bylo nakládáno v rozporu se zákonem, a současně zamezit tomu, aby se často zpětně dohledával způsob využití a použití částek, u nich lze právě s ohledem na tzv. běžnost očekávat, že byly použity ve prospěch rodiny a jejich členů. Přesné zjišťování způsobu použití a využití prostředků spadajících do tzv. běžných záležitostí by neodpovídalo faktickému fungování manželských společenství. Velmi často by bylo spojeno s výrazně omezenou reálnou možností (nebo až nemožností) zjištění skutečného způsobu využití těchto prostředků z důvodu zpětného zjišťování použití takových prostředků mnohdy i v řádu několika let a v praxi by vedlo k tomu, co je označováno jako tzv. vyúčtovací spor mezi manžely směřující hluboko do minulosti. Při projednávání tzv. odklonů je nutno přihlédnout také k tomu, že nezřídka dochází k používání i vyšších finančních prostředků i v době, kdy jednotlivá manželství fakticky více či méně fungují a manžel používající uvedené prostředky zpravidla nemá důvod „vést evidenci jejich použití a spotřebování“. Je tak nutno přihlížet k samotné povaze společného jmění úzce navázané na faktické fungování manželství, jehož podstatou je pravidelné používání prostředků tvořících společné jmění.
Proto je třeba důsledně přihlížet k okolnostem konkrétních případů a soudní praxe v podobě rozhodovací činnosti dovolacího soudu zpravidla vymezuje pouze základní právní pravidla, která se při projednávání tzv. odklonů uplatní. Právě proto, že závěry soudů odrážejí vždy individuální okolnosti a jsou spojeny s poměrně širokým prostorem pro úvahu rozhodujícího soudce, může dovolací soud zpochybnit závěry, které soudy při projednávání těchto záležitostí přijmou, pouze v případech jejich zjevné nepřiměřenosti.
V novém rozhodnutí ve věci soud prvního stupně ve vztahu k výběrům finančních prostředků z účtu žalobce č. XY činěných jak ze strany žalobce, tak ze strany žalované uzavřel, že tyto nejsou nad rámec běžné správy společného jmění manželů. Vybrané finanční prostředky, pohybující se ve výši od 39 000 Kč do 44 000 Kč u jednotlivých výběrů, soud prvního stupně považoval za spotřebované v rámci SJM pro potřeby rodiny, neboť měl za to, že nastalá rodinná situace (mj. stěhování žalobce do nájemního bytu a střídavá péče o společnou dceru účastníků řízení) si vynaložení těchto prostředků vyžádala (bod 47 rozsudku soudu prvního stupně).
I když tedy soud prvního stupně tyto výběry považoval za výkon tzv. běžných záležitostí, vysvětlil konkrétně, na jaký účel byly tyto prostředky použity, a neomezil se na obecné konstatování, že u běžných záležitostí lze předpokládat jejich použití na pravidelné, obvyklé, opakující se (někdy téměř každodenní) potřeby rodiny a jejich členů. To bylo zjevně odrazem zásadní změny v soužití účastníků spočívající v odstěhování se žalobce ze společné domácnosti a nutnosti zajištění potřeby bydlení, což je obecně spojeno s vynakládáním (často poměrně značných) nákladů.
Odvolací soud následně v popisné části rozhodnutí uvedl, že „běžná částka měsíčního hospodaření se pohybovala ve výši cca 40 000 Kč, proto se soud nezabýval nižšími vybranými částkami“ (bod 14 napadeného rozsudku). Uvedení slova „měsíčního“ je však zjevnou chybou v psaní, jestliže jednak soud prvního stupně k takovému závěru nedospěl a jednak sám odvolací soud dále v odůvodnění uvedl, že „soud prvního stupně při vypořádání … s ohledem na celkovou ekonomickou situaci se správně zabýval pouze výběry přesahujícími částku 40 000 Kč, neboť tuto zjistil jako standardní pro danou běžnou životní úroveň rodiny“ (bod 27 napadeného rozsudku).
Přestože lze obecně konstatovat, že výše takové částky je poměrně značná, v dané věci je nepochybné, že majetková úroveň účastníků vysoce převyšovala obvyklou běžnou životní úroveň standardních manželství, neboť soudy vyšly z měsíčního příjmu žalobce až 300 000 Kč a značné výše úspor, přičemž je nutno zohlednit také skutečnost potvrzenou samotnou žalovanou, že i po odstěhování se žalobce ze společné domácnosti přicházely výpisy z bankovního účtu do místa bydliště žalované, která obsah těchto výpisů znala, a znala tedy i pohyb finančních prostředků na jeho účtu.
Žalovaná v dovolání na straně jedné uvádí, že se odvolací soud odklonil od judikatury dovolacího soudu v otázce dokazování u odklonů, na straně druhé pak zpochybňuje jednotlivé výběry finančních prostředků (pohybující se ve výši od 10 108 Kč do 44 000 Kč), jež nalézací soudy považovaly za součást běžné správy SJM. Tyto výběry tedy není možné považovat za odklony, přičemž odvolací soud se z tohoto důvodu ani od zmiňované judikatury dovolacího soudu odchýlit nemohl.
Nadto i u těchto výběrů odvolací soud učinil jasný závěr (byť v obecnější podobě) ohledně jejich použití; zohlednil totiž, že právě výběry, které dovolatelka v dovolání zdůrazňuje, spadají do období ukončení společné domácnosti účastníků a odstěhování se žalobce. Stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že takto vybrané prostředky žalobce použil na zařízení jeho „samostatné domácnosti“, kdy opustil domácnost společnou (ale platil náklady s ní spojené) a s ohledem na svou vysokou manažerskou funkci zejména na náklady ošacení; dále pak vybrané prostředky použil na úhradu nákladů dovolené s dcerou. Dovolatelka sama v dovolání ostatně výslovně potvrzuje, že k těmto výběrům docházelo zhruba v období od poloviny roku 2010 do března 2011, tj. v období ukončení vedení společné domácnosti a odstěhování se žalobce.
Jestliže soudy posoudily takto vybrané finanční prostředky za výkon běžné správy společného jmění manželů, nelze jejich závěry považovat za zjevně nepřiměřené, jestliže zohledňují jak zásadní změnu v soužití účastníků spočívající v ukončení vedení společné domácnosti, tak i velmi vysoký majetkový a finanční standard účastníků spojený navíc s vědomostí žalované o pohybech na účtu žalobce. Při výši měsíčního příjmu žalobce a rozsahu jednotlivých výběrů (viz výše) provedených s jistým časovým odstupem (roky 2010 a 2011), lze objasnění použití vybraných prostředků, představovaly-li výkon běžné správy, považovat zřejmě za maximum možného.
Samotné řešení otázky, zda se v případě výběrů ve výši cca 40 000 Kč o součást běžné správy SJM jedná, dovolatelka relevantním způsobem nezpochybňuje, neboť proti závěru odvolacího soudu brojí toliko nepřípustnými námitkami skutkové povahy (např. popírá, že vybrané finanční prostředky byly použity na úhradu ošacení, stravy, pohonných hmot, dovolené s dcerou či vybavení nájemního bytu). Případně tvrdí vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, aniž by však současně řádně vymezila právní otázku přípustnosti dovolání. Žalovaná svoji dovolací argumentaci odvíjí od chybného uvedení slova „měsíčního“ v popisné části rozhodnutí odvolacího soudu tak, že sčítá jednotlivé vybrané částky, načež dospívá k závěru, že „jelikož měsíční výběry přesáhly tento limit (40 000 Kč), jedná se dle závěru odvolacího soudu o hospodaření nad běžný rámec hospodaření s prostředky SJM“. Takový závěr však odvolací soud neučinil. Naopak jednotlivé vývěry ve výši 40 000 Kč podle závěru nalézacích soudů tvořily obvyklou správu majetku ve společném jmění manželů. Pro úplnost dovolací soud dodává, že dovolatelka nepředložila ani žádnou otázku procesního práva vztahující se k výše popsané zjevné chybě v psaní v odůvodnění napadeného rozsudku.
Odvolací soud se pak v odůvodnění rozhodnutí konkrétně vypořádal s jednotlivými žalovanou tvrzenými „vyššími“ platbami označením jejich konkrétní výše (přesahující i několik set tisíc korun) a uvedením účelu, ke kterému byly tyto platby použity. Současně pak odvolací soud odkázal na podání žalované ze dne 7. 12. 2018, ve kterém uvedla, že sama prováděla výběry z účtu žalobce prostřednictvím propůjčené debetní karty, přičemž žalobce o výběrech vědomost neměl. Uzavřel pak – jako jednu z okolností konkrétního fungování účastníků v jejich majetkových poměrech – že oba účastníci za dobu trvání manželství čerpali společné prostředky podle vlastního uvážení, a s ohledem na majetkovou situaci „nelze tyto výběry hodnotit nad rámec běžné správy společného jmění“.
Dovolatelka dále namítá, že i kdyby žalobce prokázal, že vynaložil určité náklady na zařízení nového bytu, tak stále se jedná o prostředky patřící do SJM, které byly vynaloženy na výlučný majetek žalobce bez souhlasu žalované.
Dovolání v této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Ač dovolatelka v této části dovolání naznačila právní otázku posouzení vnosu ze společného jmění manželů na výlučný majetek žalobce, nikterak k ní v souladu s §237 o. s. ř. nevymezila přípustnost dovolání. Vymezení přípustnosti dovolání je přitom obligatorní náležitostí dovolání, které je tak v dané části stiženo vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud se proto dovoláním v tomto rozsahu po věcné stránce vůbec nezabýval.
To platí i v případě dalších v dovolání v obecné rovině naznačených právních otázek. Dovolatelka např. uvádí, že podle jejího názoru jí náleží polovina finančních prostředků, jež byly za trvání SJM vynaloženy na pojištění žalobce ze společných prostředků, a nikoli polovina tzv. obytného či že hodnota bytu na ulici Tolstého měla být posouzena jako její vnos. Žádným způsobem však k uvedenému nevymezuje přípustnost dovolání, naopak tyto otázky pojí výlučně s tvrzenou vadou řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Vymezení přípustnosti dovolání absentuje taktéž ve vztahu k námitce, podle níž měly nalézací soudy přihlédnout k vnosům z jejího výlučného vlastnictví do SJM, a to i přesto, že návrh na jejich vypořádání uplatnila až po uplynutí lhůty tří let po zániku SJM. Učinit tak měly z toho důvodu, že vnosy jsou přímo spojeny se společnou věcí, a také proto, že je mohla uplatnit až poté, co zjistila, že žalobce učinil předmětem vypořádání členský podíl v družstvu. Vzhledem k absenci vymezení přípustnosti dovolání ve vztahu k této námitce, a tedy neprojednatelnosti dovolání v tomto rozsahu, dovolací soud pouze pro úplnost a nad rámec dovolací přezkumu dodává, že nastíněná úvaha dovolatelky není správná. V rozsudku ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2570/2013, dovolací soud uvedl, že mezi společnou věcí a vnosem na ni vynaloženým není taková souvislost, která by jejich právní osud, pokud jde o vypořádání SJM, spojovala např. tak, jak je tomu u věci a její součásti, resp. příslušenství; jde o samostatné majetkové kusy, jejichž vypořádání může být provedeno i odděleně (např. na tom, komu bude věc nadále patřit, se účastníci dohodnou, zatímco vnos bude třeba řešit v soudním řízení). V poměrech souzené věci je tedy nutno hodnotu družstevního podílu a případné vnosy do bytu, jež dalo družstvo účastníkům řízení do nájmu, považovat za samostatné majetkové hodnoty, přičemž každý z nich bylo možné v soudním řízení navrhnout k vypořádání bez ohledu na to, zda byl k vypořádání navržen i druhý z nich. Jinými slovy v dané věci mohla dovolatelka v řízení uplatnit návrh na vypořádání svých vnosů i v tom případě, že by žalobce družstevní podíl předmětem řízení vůbec neučinil.
Jako nepřípustné je třeba hodnotit všechny v dovolání uplatněné námitky skutkového charakteru, neboť dovolací soud je skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). To se týká kupříkladu námitky, že platba ve výši 199 005 Kč ze dne 27. 3. 2008 nemohla sloužit na úhradu pojistného, tvrzeného rozdílu mezi vykázaným čistým příjmem a částkami připsanými na účet žalobce či vyčíslení hodnoty vyplacených dividend. Otázkou skutkovou je také otázka zjištění hodnoty členského podílu v bytovém družstvu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3916/2014); zpochybňuje-li proto dovolatelka hodnotu členského podílu, nepřípustně uplatňuje výhrady vůči skutkovým zjištěním učiněným odvolacím soudem, jejichž obsah dovolacímu přezkumu nepodléhá (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6023/2017).
Stejně tak ani v dovolání opakovaně tvrzená vada řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí či rozhodnutí soudu prvního stupně není způsobilá založit přípustnost dovolání. Dovolatelka totiž v souvislosti s touto vadou Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku procesního práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí spočívá a jež by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Uvedené platí pro námitku, že se odvolací soud nevypořádal s odvolací námitkou týkající se zaprvé nevyhovění důkazního návrhu žalované u odklonů z účtu žalobce č. XY na jiné účty, a zadruhé užití nepřiléhavé judikatury na posouzení otázky vypořádání pojistné smlouvy a odbytného. Námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí je tak v těchto případech pouze namítanou vadou řízení, kterou by se dovolací soud mohl v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. zabývat pouze tehdy, pokud by shledal z jiného důvodu dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Pro úplnost dovolací soud dodává, že se odvolací soud dovolatelkou uvedenými odvolacími námitkami dostatečně zabýval a své rozhodnutí řádně zdůvodnil buď odkazem na odůvodnění soudu prvního stupně, nebo vlastním zdůvodněním v odůvodnění napadeného rozsudku. Závěry, které odvolací soud přijal, jsou pak z odůvodnění jeho rozhodnutí jasně patrné, byť s nimi dovolatelka nesouhlasí.
Dovolání není v souladu s §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti napadenému rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (výrok II).
Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu