ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.187.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 187/2021-306
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. V. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Zlatnická 1582/10, proti žalovaným 1) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, za kterou v řízení vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, a 2) České republice – Agentuře ochrany přírody a krajiny České republiky, se sídlem v Praze 11, Kaplanova 1931/1, IČO: 62933591, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 11 C 25/2018, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2020, č. j. 26 Co 72/2020-255, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2020, č. j. 26 Co 72/2020-255, se v rozsahu výroku I, bodu b), ve vztahu k podílům pozemků parc. č. XY, XY, XY v k. ú. XY o velikosti ideální poloviny, a výroku II ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. V rozsahu výroku I, bodu b), ve vztahu k podílu k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY o velikosti ideální poloviny, a bodu c) se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 11. 2019, č. j. 11 C 25/2018-207, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. XY, XY, XY, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm XY na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY (výrok I). Dále určil, že je žalobkyně vlastnicí ideální poloviny pozemku parc. č. XY, evidované ke dni 12. 11. 2019 na Českou republiku, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm XY na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY (výrok II). Následně rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Soud prvního stupně uzavřel, že se žalobkyně v linii po M. H. stala vlastnicí jedné ideální poloviny pozemků parc. č. XY, XY a XY v k. ú. XY, kterou získala darovací smlouvou uzavřenou dne 9. 2. 2001 od právních nástupců J. H., kteří spoluvlastnické podíly nabyli v dědickém řízení po zemřelém J. H., jenž byl společně s E. B. dědicem po M. H. Uzavřel, že již právní předchůdci žalobkyně byli v dobré víře, že jsou vlastníky id. ½ těchto pozemků, a to na základě všech předchozích právních titulů, poznámky v rozhodnutí státního notářství v Berouně č. j. D 887/87-16 i protokolu o předání pozemků od ZD XY dne 1. 10. 1992.
Dále soud prvního stupně uzavřel, že v linii po A. H. žalobkyně prokázala návaznost nabývacích titulů k ideální jedné polovině pozemku XY, dnes parc. č. XY, XY, XY a XY v k. ú. XY, neboť byla dědičkou E. B., která byla dědičkou A. H., a vždy v minulosti jedna polovina uvedeného pozemku byla evidována v katastru nemovitostí na právní předchůdce žalobkyně, nikoliv na stát. Dobrá víra žalobkyně a jejích právních předchůdců byla dána i tím, že ostatní pozemky, které nebyly předmětem tohoto řízení (např. pozemky v XY), jí byly vráceny v restituci. Měla-li by tedy pochybnosti o svém vlastnickém právu k pozemku XY, domáhala by se jej rovněž uplatněním restitučního nároku. Oprávněná dobrá víra předchůdců žalobkyně byla dána i tím, že minimálně od 9. 10. 1987, tj. od usnesení v dědickém řízení po M. H., stát i navenek projevoval vůči právním předchůdcům žalobkyně, že jsou vlastníky pozemku XY, který v linii po M. H. projednal, a v linii po A. H. ji uvedl jako dědičku. Uzavřel, že právní předchůdci žalobkyně byli jak subjektivně, tak objektivně v dobré víře, že jsou vlastníky pozemku XY a jeho oprávněnými držiteli, přičemž tato dobrá víra byla podpořena i následným vrácením do užívání od ZD XY. Vydržecí doba počala plynout 9. 10. 1987 a dobrá víra právních předchůdců žalobkyně trvala až do vyrozumění o zápisu duplicity katastrem nemovitostí dne 17. 12. 2002. K vydržení pozemku XY tak došlo právními předchůdci žalobkyně, a žalobě proto vyhověl.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 6. 2020, č. j. 26 Co 72/2020-255, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že zamítl návrh na určení, že „žalobkyně je vlastníkem pozemků parc. č. XY, XY, XY, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm XY na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY, a ideální poloviny pozemku parc. č. XY, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm XY na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY [výrok I bod a)]. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že určil, že E. B., narozená XY, zemřelá 26. 11. 2000, byla ke dni své smrti vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální poloviny k pozemkům parc. č. XY, XY, XY, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm XY na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY, a ideální poloviny pozemku parc. č. XY, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm XY na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY“ [výrok I bod b)]. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že určil, že žalobkyně je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální poloviny k pozemkům parc. č. XY, XY, XY, zapsaným v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm XY na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY [výrok I bod c)]. A rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nabytí spoluvlastnického práva v linii po M. H. Ve vztahu ke spoluvlastnickému podílu po A. H. však věc právně hodnotil odlišně. V řízení bylo prokázáno, že E. B. byla dědičkou A. H., a to mimo jiné spoluvlastnického podílu o velikosti id. ½ k uvedeným předmětným nemovitostem, o čemž svědčil i zápis na LV č. XY k XY, kde byly jako spoluvlastnice uvedeny M. H. a E. B., následně po M. H., J. H. Pokud šlo tedy o nabytí vlastnického práva k uvedenému spoluvlastnickému podílu na nemovitostech E. B., nebylo pochyb, že jej nabyla vydržením, na základě dobré víry svých právních předchůdců. Odvolací soud měl za prokázané, že E. B. byla ke dni svého úmrtí, 26. 11. 2000, vlastnicí uvedeného spoluvlastnického podílu na sporných nemovitostech. Neměl ani pochyby o tom, že žalobkyně byla dědičkou E. B. V řízení však bylo prokázáno, že v dědickém rozhodnutí po E. B. ze dne 28. 1. 2003 nebyly pozemky parc. č. XY, XY, XY a XY uvedeny a projednány nebyly přesto, že v evidenci katastru nemovitostí byly ke dni 12. 9. 2001 co do spoluvlastnického podílu o velikosti id. ½ na E. B. evidovány. Jestliže pak bylo ke dni 21. 2. 2002 do evidence katastru nemovitých věcí k předmětným pozemkům (nyní LV č. XY) dopsáno, že je třeba tyto „doprojednat“, je evidentní, že žalobkyně nemohla vlastnické právo k uvedeným spoluvlastnickým podílům nabýt v dědickém řízení po E. B. a je tím i k tomuto datu narušena případná její dobrá víra v přechod vlastnického práva k těmto pozemkům.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu výroku I, bodů b) a c), podala žalovaná 2) dovolání, ve kterém vymezila otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice zda technická poznámka Státního notářství v Berouně deklarující nový stav zápisů v evidenci nemovitostí, obsažená v nezávazné části rozhodnutí, jímž byla schválena dohoda dědiců po M. H., je způsobilá založit dobrou víru držitele o tom, že mu věc nebo právo patří, a zda ji lze považovat za putativní právní titul. Právní předchůdkyně žalobkyně E. B. podle názoru dovolatelky nemohla při běžné opatrnosti považovat právně nezávaznou technickou poznámku v dědickém rozhodnutí, v němž byla schválena dědická dohoda, které ani nebyla účastnicí, za právní skutečnost, na základě které obvykle dochází k převodu vlastnického práva na držitele. Dále položila otázku, zda lze osobu, jež se domnívala, že jí předmětná nemovitost náleží na základě výše popsaného rozhodnutí Státního notářství v Berouně, jímž byla schválena dohoda dědiců, považovat za oprávněného držitele nemovitostí, jestliže si taková osoba byla vzhledem k okolnostem vědoma toho, že zůstavitel nebyl vlastníkem nemovitostí, o něž v daném řízení jde. Právní předchůdci žalobkyně E. B. i J. H. byli účastníci dědického řízení po A. H., ve kterém se dozvěděli, že pozemek XY nebyl zahrnut do vypořádání, neboť byl vykoupen podle zákona č. 46/1948 Sb. Ani jeden z nich proto nemohl být v dobré víře. Při řešení těchto otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se právního titulu a omluvitelnosti omylu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cdon 1178/96, 22 Cdo 417/98, 22 Cdo 61/2001, 22 Cdo 1417/2001 a 22 Cdo 851/2001). Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek v rozsahu výroku I, bodů b) a c) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované 2) uvedla, že dovolaní spatřuje jako nepřípustné, a to již proto, že námitky směřují pouze k opětovnému hodnocení důkazů. Dále dovolatelka opomíjí stěžejní závěr nalézacích soudů, že skutečnosti řešené v dědickém řízení po A. H. byly později „přebity“ rozhodnutím geodézie a rozhodnutím notářství v řízení po M. H. Připomíná, že její právní předchůdci byli vždy evidováni jako vlastníci pozemků, než byl v roce 2002 proveden zápis duplicity; do té doby neměli žádné pochybnosti o vlastnictví sporných pozemků tvořících hospodářský komplex zemědělské usedlosti. O vlastnictví sporných pozemků právními předchůdci žalobkyně byly přesvědčeny i třetí osoby (např. Zemědělské družstvo XY při předání pozemků k užívání, znalec Ing. Alois Smutný, osoby při náhledu do evidence nemovitostí). Splněny byly rovněž další podmínky vydržení. Poukazuje na rozpornost výsledků dědických řízení po A. H. a po M. H. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.
Jelikož k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) – (srovnej §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaná 2) v dovolání vymezila právní otázku vztahující se k posouzení právního titulu držby E. B.
Tato otázka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku z 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000 [Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1 304 (dále jen „Soubor“)]. Uvedl, že „oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.“ V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, se uvádí, že „posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ Dovolací soud zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uvedené pod č. C 1 068 v Souboru)]. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 (uveřejněné pod č. C 8 610 v Souboru)].
Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1 176 v Souboru)]. Není přitom rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005 (uveřejněný pod č. C 4243 v Souboru)]. K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3264/2015 (uveřejněném pod č. C 15 046 v Souboru).
Objektivní dobrá víra se přitom musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 11/1997, str. 587)]. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod ( titulus putativus ). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, či ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Odvolací soud určil, že právní předchůdkyně žalobkyně E. B. byla vlastnicí spoluvlastnického podílu k pozemku XY, ze kterého byly později vyděleny dnešní sporné pozemky, z titulu vydržení. Předmětný podíl původně vlastnil právní předchůdce a otec E. B. A. H.; v roce 1949 však byl vykoupen státem podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě). Závěr o vydržení spoluvlastnického podílu na pozemku XY E. B. soud odůvodnil tím, že v usnesení, kterým bylo rozhodnuto v dědickém řízení po M. H., matce E. B. a původní vlastnici druhé id. ½ pozemku XY, bylo v „poučení“ uvedeno, že na základě tohoto rozhodnutí bude v evidenci nemovitostí pro obec XY a k. ú. XY na LV č. XY u střediska geodézie XY zapsáno, že J. H. je vlastníkem ½ a E. B. vlastnicí ½. Středisko geodézie, národní podnik totiž notářce nahlásilo k dodatečnému projednání zprávu o neprojednaných dědictvích, v nichž byla uvedena i vl. č. XY XY vlastníka A. H. ½ a M. H. ½. I v katastru byla jako spoluvlastnice vedena E. B., nikoliv stát. Mimo to, že stát projevoval vůči E. B., že je spoluvlastnicí pozemku XY, byl závěr o její dobré víře podpořen i vrácením pozemků do užívání od ZD XY. Nadto i znalec v dědickém řízení po E. B. se domníval, že pozemky jsou ve spoluvlastnictví E. B., neboť v tomto ohledu vypracoval znalecký posudek, který následně podle sdělení notářky korigoval právě o tyto pozemky. Dále soud poznamenal, že pro dobrou víru žalobkyně a jejich právních předchůdců svědčí i to, že žalobkyně se ostatních vykoupených pozemků domáhala v restituci a tyto jí byly navráceny. Jakékoliv pochybnosti o svém vlastnictví by žalobkyni vedly k domáhání se v restituci i pozemku XY.
Z nastíněné úvahy odvolacího soudu se však nepodává, že E. B. jako právní předchůdkyni žalobkyně svědčil právní titul držby, byť putativní, jako základní předpoklad vydržení. Samotné nahlášení podílu střediskem geodézie k dodatečnému projednání v dědickém řízení ani poučení obsažené v usnesení z dědického řízení, v němž byla vypořádána druhá polovina původního pozemku XY (dědicem byl J. H.), o tom, že E. B. má být v evidenci nemovitostí zapsána jako spoluvlastník první poloviny pozemku, tímto titulem nejsou, neboť s nimi právní řád nespojoval účinky nabytí spoluvlastnického podílu k nemovitosti. Při běžné opatrnosti si E. B. musela být vědoma, že nedisponuje titulem, na základě kterého by mohla být přesvědčena o nabytí spoluvlastnického podílu. Nemohla proto být v omluvitelném omylu o tom, že podíl drží v dobré víře jako spoluvlastnice. Zároveň nešlo o případ smluvního převodu, při kterém by byly sporné spoluvlastnické podíly opomenuty a při kterém by E. B. mohla být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že nabyla i je.
Tento závěr je pak také odrazem skutečnosti, že se jedná o spoluvlastnický podíl po A. H. V dědickém řízení probíhajícím v roce 1972 nabyla dědictví po A. H. E. B., uvedený spoluvlastnický podíl však v tomto řízení projednán nebyl s výslovným sdělením státní notářky, že pozemek XY, resp. spoluvlastnický podíl na něm, byl podle zákona č. 46/1948 Sb. od A. H. vykoupen a do dědictví nepatří. Dědictví po A. H. pak E. B. nabyla bez pozemku XY. Středisko geodézie n. p. v roce 1985 učinilo nahlášení k dodatečnému projednání uvedeného pozemku státní notářce, aniž by byly zjištěny bližší okolnosti, proč k takovému postupu došlo. Dodatečné projednání dědictví po A. H., ve kterém by byl projednán jeho spoluvlastnický podíl, však následně neproběhlo.
Dědické řízení z roku 1987, kde se objevilo výše uvedené poučení, se také netýkalo spoluvlastnického podílu po A. H. , nešlo ani o dodatečné projednání dědictví po něm, ale o dědické řízení po druhé původní spoluvlastnici pozemku XY M. H. I kdyby tedy dovolací soud přisoudil značný význam sdělení Střediska geodézie n. p. z roku 1985 o potřebě dodatečného projednání dědictví, je třeba zohlednit, že takové řízení nikdy neproběhlo a E. B. jako dědička po A. H. (dědické řízení z roku 1972) nemohla objektivně očekávat, že jenom na základě tohoto sdělení Střediska geodézie n. p. se stala vlastnicí uvedeného spoluvlastnického podílu, neboť s mechanismem dědického řízení byla obeznámena již na základě dědického řízení z roku 1972, v jehož rámci dědictví nabyla. Toto přesvědčení jí nemohlo založit ani dědické řízení z roku 1987 po M. H., kde ostatně E. B. žádné dědictví nenabyla, v tomto řízení se projednával výslovně pouze spoluvlastnický podíl na XY po M. H. a nikoliv druhý spoluvlastnický podíl na XY po A. H. , což je patrné již z toho, že šlo o dědictví po zemřelé M. H.. Podíl po M. H. pak na základě výsledků dědického řízení nabyl J. H.
Odvolací soud se proto bude v dalším řízení opětovně zabývat otázkou, zda žalobkyně mohla v rozsahu, ve kterém byl jeho rozsudek zrušen, nabýt spoluvlastnický podíl.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v rozsahu spoluvlastnického podílu v linii po A. H. na pozemcích, u nichž byl dán duplicitní zápis žalované 2), tj. v rozsahu výroku I, bodu b), v němž bylo rozhodnuto o spoluvlastnickém právu na pozemcích parc. č. XY, XY, XY v k. ú. XY, a nákladového výroku II zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
Dále žalovaná 2) namítla, že E. B. a J. H. nemohli být v dobré víře proto, že byli účastníky dědického řízení po A. H., ve kterém se dozvěděli, že pozemek XY nebyl zahrnut do vypořádání, neboť byl vykoupen podle zákona č. 46/1948 Sb.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Ve vztahu k dobré víře E. B. odkazuje dovolací soud na odůvodnění rozsudku uvedené výše a v této části se proto zabývá zpochybněním dobré víry . H. ve vztahu k podílu ½ po M. H.
Nalézací soudy uvedly, že po provedeném výkupu pozemků již v roce 1985 stát, resp. Středisko geodézie národní podnik nahlásil notářce k dodatečnému projednání dědictví knihovní vložku č. 2 v XY, neboť měl za to, že nedošlo k jejímu projednání v dědickém řízení. Sám stát si tak nebyl ještě 14 let po smrti A. H. a projednání poznámky o výkupu vědom, že vlastnické právo mj. i k pozemku XY na něj přešlo. Zřejmě i proto v dědickém řízení po M. H. byl předmětem dědictví učiněn i spoluvlastnický podíl na XY po M. H., který nabyl J. H.. V tomto dědickém řízení pak státní notářka uvedla v poznámce pro zápis do evidence nemovitostí za částí „Poučení“, že do v evidenci nemovitostí bude mimo jiné zapsáno, že J. H. (dědic M. H.) je vlastníkem id. ½, což odpovídalo i evidenci parcely XY na listu vlastnictví č. XY. Za dalších šest let (1993) ZD XY vrátilo ke dni 1. 10. 1992 pozemek XY do užívání mimo jiné J. H. u na základě jeho žádosti a zároveň bylo zrušeno užívací právo ZD XY.
Ač se na první pohled jeví situace E. B. a J. H. do značné míry podobná, dovolací soud ve vztahu k J. H. u zdůrazňuje následující odlišnosti. Význam dědického řízení z roku 1972 a tam uvedené zmínky o tom, že předmětem dědictví a dědického řízení po A. H. není jeho podíl ½ na pozemku XY, protože došlo k jeho výkupu podle zákona č. 46/1948 Sb. oslabuje to, že v tomto řízení se neprojednával podíl na XY po M. H., protože v té době žila a J. H. v tomto dědickém řízení dědictví nenabyl; to nabyla E. B. Byť se zmínka o výkupu týkala zřejmě obecně pozemku XY jako celku, je nutno tuto informaci poměřovat zejména ve vztahu k předmětu dědictví, jímž byl spoluvlastnický podíl A. H., nikoliv M. H., který byl následně projednáván v dědickém řízení po ní v roce 1987.
Přehlédnout v této souvislosti nelze ani celkové časové souvislosti. Dědické řízení po A. H. proběhlo v roce 1972 a jeho význam pro J. H., který nedědil, byl podle názoru dovolacího soudu menší než pro E. B., která dědictví nabyla. Mezi tímto dědickým řízením a dědickým řízením z roku 1987 po M. H. časově spadá i „nahlášení“ Střediska geodézie n. p. k dodatečnému projednání dědictví ohledně podílu po A. H. Jestliže za dva roky poté probíhá dědické řízení po M. H., jehož předmětem je mimo jiné i spoluvlastnický podíl na XY po M. H., který notářka učinila předmětem dědictví, lze na věc nahlížet tak, že projednání tohoto podílu je v souladu právě i s obsahem sdělení Střediska geodézie n. p. o potřebě dodatečného projednání dědictví k podílu A. H. Právě tato okolnost ve spojení s poměrně značnou dobou mezi původním dědickým řízením z roku 1972 a roku 1987 umožňuje dovolacímu soudu učinit závěr o dobré víře dědice J. H., neboť obě dědická řízení, jakož i oznámení Střediska geodézie, n. p. lze z běžného pohledu vnímat jako činnosti státních orgánů. Držiteli se pak může zdát logickým, že stát svou původní informaci (dědické řízení z roku 1972) nějakým způsobem revidoval a naznačil potřebu nápravy vzniklého stavu. Držitel pak nepochybně nebyl nucen přesně zjišťovat, jaké jsou důvody takového postupu státních orgánů, jestliže se mu celkové vyznění jeví jako činnost orgánů státu. Neměl by k tomu ostatně ani důvod, jestliže je celkové vyznění činností státních orgánů v jeho prospěch a spolehne se na přesvědčení o správnosti jejich postupu. A to tím spíše, že spoluvlastnický podíl po M. H. byl v dědickém řízení přímo projednán jako součást dědictví a tento podíl nabyl právě J. H.. Rozhodnutí vydané v dědickém řízení pak samozřejmě putativním titulem držby může být, jestliže dědic nabývá podle tohoto rozhodnutí majetek, který zůstaviteli nepatřil (ostatně ani dovolatelka netvrdí, že by rozhodnutí vydané v dědickém řízení nemohlo být putativním titulem držby).
Z uvedené úvahy je patrné, že se soudy s tímto argumentem vypořádaly v mezích výše citované ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Ačkoliv byli právní nástupci původních vlastníků XY seznámeni v rámci dědického řízení po A. H. o provedeném výkupu, později se udály další okolnosti, které J. H. mohly utvrdit v dobré víře, což platí tím spíš, pokud šlo o subjekty vykonávající státní správu. Dovolací soud tak tento závěr nehodnotil jako zjevně nepřiměřený, a proto v dovolacím řízení obstojí.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované 2) ve zbylém rozsahu, tj. ve vztahu k podílům na pozemcích parc. č. XY, XY, XY v k. ú. XY v linii po M. H. a ve vztahu k podílu na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, neboť ohledně něj byl spor veden s žalovanou 1), která dovolání nepodala, přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 1. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu