ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.215.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 215/2021-543
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. V. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 33/709, proti žalovanému P. V., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Josefem Doubkem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Tylova 242, o zaplacení 2 433 844 s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 12 C 27/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 17. 9. 2020, č. j. 15 Co 228/2020-491, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 17. 9. 2020, č. j. 15 Co 228/2020-491, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově (dále jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2020, č. j. 12 C 27/2016-459, zamítl žalobu „na vypořádání společného jmění manželů spolu se zaplacením částky 2 433 844 Kč“ (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Žalobkyně požaduje po žalovaném na základě dohody o uznání dluhu ze dne 31. 3. 2009 zaplacení částky 2 433 844 Kč, která má představovat „majetkové a finanční vypořádání“ jejich společného jmění manželů, které bylo zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 6. 4. 2009, č. j. 5 C 42/2009-14, který nabyl právní moci 8. 4. 2009. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že tato dohoda je neplatná, žádá vypořádat společné jmění manželů soudní cestou a uložit žalovanému povinnost zaplatit shora uvedenou částku na vypořádání jejich společného jmění.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli dne 25. 2. 1995 manželství, které bylo rozvedeno na základě rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 5. 3. 2013, jenž nabyl právní moci 24. 4. 2013.
V průběhu trvání manželství účastníků řízení bylo rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 6. 4. 2009, č. j. 5 C 42/2009-14, který nabyl právní moci 8. 4. 2009, zúženo společné jmění účastníků řízení až na věci tvořící obvyklé vybavení jejich společné domácnosti.
Soud prvního stupně dále zjistil, že usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 7. 2011, č. j. KSCB 27 INS XY, které nabylo právní moci dne 29. 7. 2011, bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci žalovaného, usnesením téhož soudu ze dne 12. 7. 2012, č. j. KSCB 27 INS XY, které nabylo právní moci dne 1. 8. 2012, byl zjištěn úpadek žalovaného a usnesením tohoto soudu ze dne 23. 8. 2013, č. j. KSCB 27 INS XY, které nabylo právní moci dne 13. 9. 2013, byl na majetek žalovaného prohlášen konkurz.
Nalézací soud dospěl k závěru, že dohoda o uznání dluhu je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), jelikož úmyslem obou smluvních stran při uzavření této smlouvy bylo dosáhnout výsledku, který odporuje zákonu nebo jej obchází. Zjistil, že již v době uzavření dohody „měl žalovaný problémy ve svém podnikání“, přičemž následně bylo zahájeno se žalovaným insolvenční řízení. Zohlednil také, že na základě této dohody měly být vypořádány pouze společné finanční prostředky, které měli účastníci řízení vynaložit před uzavřením dohody na úhradu dluhů, jež tvořily součást podniku žalovaného v jeho výlučném vlastnictví, přičemž žalobkyni tak vznikla vůči žalovanému pohledávka ve výši 2 433 844 Kč. Při vypořádání společného jmění manželů je ovšem za této situace povinen podnikající manžel nahradit do společného jmění manželů částku odpovídající ceně jeho podniku. Tímto způsobem účastníci řízení nepostupovali, pouze vypořádali část finančních prostředků vynaložených na podnikání žalovaného. Přihlédl rovněž ke skutečnosti, že shora uvedené finanční prostředky měly být zaplaceny na účet žalovaného, byť k němu měla žalobkyně dispoziční právo.
Na základě uvedeného uzavřel, že účelem dohody nebylo vypořádání zúženého společného jmění účastníků řízení, avšak „umělé vytvoření pohledávky žalobkyně vůči žalovanému v poměrně vysoké výši“, kterou žalobkyně uplatnila až v rámci shora uvedeného insolvenčního řízení s tím účelem, aby byli zkráceni ostatní věřitelé žalovaného a „zachráněna (vyvedena) část finančních prostředků na úkor věřitelů žalovaného“. Teprve poté, co došlo mezi účastníky řízení k neshodám, uplatnila žalobkyně vůči žalovanému tuto pohledávku v tomto soudním řízení. Z těchto důvodů zamítl nalézací soud žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 2 433 844 Kč na základě dohody o uznání dluhu ze dne 31. 3. 2009.
Domáhala-li se žalobkyně zaplacení shora uvedené částky na základě vypořádání společného jmění manželů, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně podala žalobu na vypořádání společného jmění manželů opožděně, a to až poté, co nastala domněnka vypořádání majetkového společenství.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále také jako „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 17. 9. 2020, č. j. 15 Co 228/2020-491, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právními závěry.
Vyložil, že dohoda o uznání dluhu ze dne 31. 3. 2009 je absolutně neplatná ve smyslu §39 obč. zák., neboť tento právní úkon odporoval zákonu či jej obcházel. Za věcně správný považoval rovněž závěr soudu prvního stupně, že žalobkyni nemůže být přiznána shora uvedená částka ani na základě jejího požadavku na vypořádání společného jmění manželů, neboť podala žalobu až poté, co nastoupila zákonná domněnka vypořádání společného jmění manželů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že dohodu o uznání dluhu ze dne 31. 3. 2009 (na základě které bylo vypořádáno zúžené společné jmění účastníků řízení) je nutno považovat ve smyslu §39 obč. zák. za absolutně neplatný právní úkon, jelikož odporuje zákonu a obchází jej. Má za to, že dohoda o uznání dluhu ze dne 31. 3. 2009 neodporovala výslovnému zákazu zákona, avšak jednalo se o předvídanou a zákonem preferovanou možnost vypořádání společného jmění účastníků řízení.
Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4773/2018, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že „požadavek aplikovat zásadu in favorem negotii , tedy upřednostnění výkladu právního jednání směřujícího k závěru o jeho platnosti, zdůrazňuje ve své rozhodovací praxi Ústavní soud (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03). Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 163/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2874/2011). I při vypořádání společného jmění manželů se uplatní princip smluvní volnosti účastníků občanskoprávních vztahů. Právní úkony učiněné subjekty zaniklého společného jmění je třeba vykládat tak, aby byla v nejvyšší možné míře respektována jejich smluvní svoboda a volnost při nakládání s majetkem (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1038/2009, publikovaný pod č. 88/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).“ Dále také odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006, v němž dovolací soud vyložil, že „zásah do práv věřitelů učiněný dohodou o vypořádání společného jmění manželů nezpůsobuje neplatnost, nýbrž tzv. relativní bezúčinnost této dohody; znamená to, že dohoda sledované právní následky vyvolá, avšak ve vztahu k osobám, v jejichž prospěch byla bezúčinnost nastolena, se na dohodu hledí tak, jako kdyby její právní účinky nenastaly. Tato neúčinnost nastává přímo ze zákona, proto ji lze uplatnit i námitkou ve sporu.“ V této souvislosti podotýká, že práva případného věřitele žalovaného nemohla být dohodou o uznání dluhu dotčena a jeho postavení se nemohlo zhoršit, a to právě s ohledem na možnou bezúčinnost této dohody ve vztahu k věřitelům.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu a přiznal žalobkyni právo na zaplacení 2 433 844 Kč i náhrady nákladů řízení před soudy všech stupňů, případně rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1 a §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce, zda je v poměrech projednávané věci dohoda o uznání dluhu ze dne 31. 3. 2009, na základě které mělo být vypořádáno zúžené společné jmění účastníků řízení, neplatná ve smyslu §39 obč. zák. pro obcházení zákona, resp. odporuje zákonu tím, že záměrem účastníků dohody bylo zkrátit práva věřitelů žalovaného.
Jelikož k zániku, resp. k zúžení, společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, posoudil dovolací soud otázky spojené s vypořádáním společného jmění účastníků řízení a rozhodl o nich podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Stejně tak je nutno posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, právní otázky spojené s existencí dohody o uznání dluhu ze dne 31. 3. 2009 (srov. §3028 odst. 2 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
Podle §150 odst. 1 obč. zák. dohoda o vypořádání společného jmění manželů musí mít písemnou formu. Jestliže do společného jmění manželů náleží též nemovitost, nabývá dohoda účinnosti vkladem do katastru nemovitostí.
Podle §150 odst. 2 obč. zák. práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena.
Podle §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Nejvyšší soud se k povaze právních úkonů, kterými dochází ke zkrácení věřitele, v poměrech dohody o vypořádání společného jmění manželů, na kterou dopadá zvláštní právní úprava obsažená v §150 odst. 2 obč. zák., vyjádřil v rozsudku ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 919/2011. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006, v němž dovodil, že „zásah do práv věřitelů učiněný dohodou o vypořádání společného jmění manželů nezpůsobuje neplatnost, nýbrž tzv. relativní bezúčinnost této dohody; znamená to, že dohoda sledované právní následky vyvolá, avšak ve vztahu k osobám, v jejichž prospěch byla bezúčinnost nastolena, se na dohodu hledí tak, jako kdyby její právní účinky nenastaly. Tato neúčinnost nastává přímo ze zákona, proto ji lze uplatnit i námitkou ve sporu.“
V uvedeném rozhodnutí dospěl dovolací soud k tomuto závěru na základě argumentace, podle níž „ustanovení §150 obč. zák. představuje – vedle ustanovení §143a odst. 4 obč. zák., které se týká smluv o rozšíření nebo zúžení stanoveného rozsahu společného jmění manželů a smluv o vyhrazení vzniku společného jmění manželů ke dni zániku manželství – ochranu věřitelů, do jejichž práva na uspokojení pohledávek proti jednomu z manželů jako dlužníku nesmí dohoda o vypořádání společného jmění manželů zasáhnout. Dohoda o vypořádání společného jmění manželů se ve smyslu ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. dotýká práva věřitele tehdy, jestliže vede ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v jejím důsledku věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoli – nebýt takové dohody – by se z majetku dlužníka uspokojil.“
V rozsudku ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 919/2011, k tomu Nejvyšší soud dále uvedl, že „není pochyb o tom, že zásah do práv věřitelů ve smyslu ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. nezpůsobuje neplatnost, nýbrž tzv. relativní bezúčinnost dohody o vypořádání společného jmění manželů; znamená to, že v právních vztazích obecně dohoda sledované právní následky vyvolala, avšak ve vztahu k osobám, v jejichž prospěch byla bezúčinnost nastolena, se na dohodu hledí tak, jako kdyby její právní účinky nenastaly.“
Ke shora uvedeným závěrům se shodně dovolací soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4817/2009, v usnesení ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 29 Cdo 270/2009, či v rozsudku ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3215/2009. Závěry o relativní neúčinnosti takového právního úkonu (dohody o vypořádání společného jmění manželů) jsou pak bez pochybností sdíleny i odbornou literaturou (k tomu srovnej ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1007; DVOŘÁK, Jan, SPÁČIL, Jiří. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 3. vydání, str. 208).
Z uvedeného se podává, že závěr odvolacího soudu, že dohoda o uznání dluhu ze dne 31. 3. 2009 (představující dohodu o vypořádání části společného jmění manželů) je neplatná podle §39 obč. zák. (protože účelem této dohody bylo zkrátit věřitele žalovaného), je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že i pokud by (hypoteticky) účelem dohody o vypořádání společného jmění manželů bylo zkrácení věřitele, nezpůsobuje to její neplatnost ve smyslu §39 obč. zák., avšak její relativní bezúčinnost podle §150 odst. 2 obč. zák.
K tomu Nejvyšší soud podotýká, že v posuzované věci jsou úvahy odvolacího soudu o tom, že dohodou o uznání dluhu ze dne 31. 3. 2009 je obcházen zákon, resp. že tato dohoda odporuje zákonu, zjevně nepřiměřené. Dohodou o vypořádání společného jmění manželů mohou její strany zásadně upravit majetkové poměry podle svého uvážení, neboť se uplatní při jejím uzavírání dispozitivní volnost účastníků občanskoprávních vztahů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99). V projednávané věci tedy mohl být výsledkem dohody účastníků řízení o vypořádání zaniklé části jejich společného jmění vznik pohledávky žalobkyně za žalovaným, a to i s přihlédnutím k tomu, jestliže byla existence takové pohledávky vázána na plnění poskytnutá za trvání manželství ze společných prostředků na výlučné dluhy žalovaného vztahující se k jeho podnikání. Jen ta skutečnost, že dohoda by mohla (hypoteticky) mít, případně měla, za následek zkrácení věřitelů žalovaného, není důvodem pro její neplatnost (viz shora). Nejedná se ze své podstaty o případ obcházení zákona či dokonce o rozpor dohody se zákonem, ba naopak zohlednění vnosů ze společného majetku manželů na výlučný majetek jednoho z nich je obvyklou součástí vypořádání jejich majetkového společenství.
Odkazy odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1430/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5795/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, nejsou zcela přiléhavé. Je nutné totiž zohlednit, že v těchto rozhodnutích se Nejvyšší soud vyjádřil v obecné rovině k povaze právních úkonů, kterými dochází ke zkrácení věřitele, nikoliv však v poměrech dohody o vypořádání společného jmění manželů, na kterou dopadá zvláštní právní úprava obsažená v §150 odst. 2 obč. zák. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 919/2011).
Z uvedeného se podává, že pokud odvolací soud uzavřel, že dohoda o uznání dluhu ze dne 31. 3. 2009 je absolutně neplatná ve smyslu §39 obč. zák., je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalobkyně je tak podle §237 o. s. ř. přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v této části na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., je i důvodné.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené rozsudek odvolacího soudu §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, jelikož podmínky pro postup podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejsou v poměrech projednávané věci dány.
V rámci dalšího řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 6. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu