ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2207.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2207/2021-133
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně PASCONA s. r. o. , IČO: 24263974, se sídlem v Milčicích 104, zastoupené Mgr. Martinem Buřičem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 802/56, proti žalované In The Glass s. r. o. , IČO: 06846751, se sídlem v Milčicích 115, zastoupené Mgr. Norbertem Hemelíkem, advokátem se sídlem v Říčanech, Lipanská 331/7, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 17 C 18/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021, č. j. 21 Co 52/2021-113, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala vydání movitých věcí – mostových jeřábů s tvrzením, že vlastnické právo k nim na ni přešlo v důsledku rozdělení společnosti LAGLAS, spol. s r. o. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že vlastnické právo k jeřábům žalobkyně neprokázala.
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 11. 2020, č. j. 17 C 18/2020-79, žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované vydání „jeřábu mostového jednonosníkového JI 3,2/9,3-1,5 s kladkostrojem STAHL SH 3008/20 včetně dráhy a jeřábu mostového jednonosníkového AO3 2t 14,04 včetně dráhy a trolejí“, zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. 4. 2021, č. j. 21 Co 52/2021-113, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že je vlastnicí předmětných jeřábů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálení rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v otázce požadavku určitosti vymezení předmětu právního úkonu odkazem na jinou listinu. Poukazuje na notářský zápis vyhotovený dne 25. 7. 2013 notářkou Mgr. Hanou Mátlovou, kterým byl schválený projekt rozdělení společnosti LAGLAS, spol. s r. o., na jehož základě nabyla vlastnické právo k movitým věcem - jeřábům, jejichž vydání se domáhá. V tomto projektu jsou sporné jeřáby specifikovány odkazem na jinou listinu, konkrétně n a „analytické ú čty k u ́ čtu 022“. Dovolatelka se domnívá, že odkazem na jinou listinu požadavek, aby byly jeřáby specifikovány zcela nezaměnitelným způsobem, splnila. Na podporu svého tvrzení poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1242/2005, a dále na závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3682/2017 a v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5388/2015. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
V posuzované věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na právní otázce neunesení důkazního břemene k prokázání věcné aktivní legitimace žalobkyně k podání vindikační žaloby, respektive k prokázání tvrzení žalobkyně, že je vlastnicí předmětných jeřábů.
Podle §1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), platí, že kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.
Podle §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Podle odst. 2 téhož ustanovení má obdobné právo i ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe.
Vzhledem k tomu, že ochrana vlastnického práva formou vindikační žaloby je v §1040 odst. 1 o. z. založena v zásadě na stejných principech jako tomu bylo v §126 odst. 1 obč. zák., lze v tomto směru i nadále přiměřeně vycházet z dosavadní judikatury [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 09. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 02. 2015, sp. zn. 22 Cdo 83/2015 (obě dostupná, stejně jako i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz )].
V řízení o ochranu vlastnického práva tak žalobce musí prokázat, že mu svědčí právní skutečnost, na jejímž základě lze nabýt vlastnické právo, popřípadě jiné právo, k věci, jež legitimuje k podání vindikační žaloby, a současně prokázal, že věc přešla do držby či detence žalovaného, který má, chce-li se žalobě o vydání věci úspěšně bránit, důkazní břemeno o pozbytí držby (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2081/2017).
Předpokladem úspěšného uplatnění vindikační žaloby žalobcem je tedy mimo jiné to, aby buď prokázal své vlastnické právo k věci, nebo aby prokázal, že mu svědčí právní skutečnost, s jejíž existencí spojují právní předpisy nabytí vlastnického práva. Bez tohoto důkazu totiž není aktivně legitimován domáhat se ochrany, která mu jako vlastníku přísluší.
Žalobkyně tvrdila, že je vlastnicí movitých věcí, jejichž vydání se domáhala a svoje vlastnické právo dovozovala z notářského zápisu vyhotoveného dne 25. 7. 2013 notářkou Mgr. Hanou Mátlovou, jehož součástí byl schválený projekt rozdělení společnosti LAGLAS, spol. s r. o. ze dne 22. 6. 2013. Soud prvního stupně uzavřel, že označení jeřábů v samotném textu notářského zápisu není pro prokázání vlastnického práva žalobkyně dostatečně určité. Žalobkyni proto podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. vyzval, aby označila důkazy k prokázání svého tvrzení, že je vlastnicí předmětných jeřábů a současně ji poučil i o případném procesním neúspěchu. Žalobkyně doplnila dokazování kartami dlouhodobého hmotného majetku č. 120029 a 120034, ale i po provedení těchto důkazů soud prvního stupně setrval na svém závěru, že žalobkyně neprokázala tvrzení o vlastnictví jeřábů.
I odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neprokázala nabytí vlastnického práva k předmětným jeřábům. Odvolací soud zároveň s odkazem na §213 odst. 5 o. s. ř. vysvětlil, že se nemohl zabývat obsahem důkazu nově žalobkyní předloženým až v odvolacím řízení, konkrétně analytickou kartou k účtu 022 LAGLAS, spol. s r. o., neboť tento důkaz byl uplatněn v rozporu s §205a o. s. ř.
S těmito závěry dovolateka polemizuje. Poukazuje na judikaturu dovolacího soudu, konkrétně cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5388/2015, ve kterém je připomenuta relevantní judikatura vztahující se k problematice interpretace právních úkonů, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3682/2017, ve kterém se Nejvyšší soud zabýval nedostatkem v označení předmětu právního jednání v případě rezervační smlouvy a uzavřel, že nedostatek v označení nezpůsobuje neplatnost,
je-li správné označení seznatelné podle dalších identifikačních znaků nebo i z celého obsahu právního jednání jeho výkladem, popř. objasněním skutkových okolností, za nichž bylo právní jednání učiněno, a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2008, č. 18, str. 683), ve kterém se Nejvyšší soud zabýval požadavkem určitosti vymezení předmětu písemného právního úkonu a uvedl, že tomuto požadavku vyhovuje i písemný odkaz na jinou listinu, z níž je předmět úkonu objektivně (tedy každému, a nikoli jen smluvním stranám) poznatelný, samozřejmě za předpokladu, že je v této listině označen zcela nezaměnitelným způsobem.
V souvislosti s vymezením přípustnosti dovolání - jíž je otázka požadavku určitosti vymezení předmětu právního úkonu odkazem na jinou listinu - dovolatelka namítá, že v projektu rozdělení společnosti byly jeřáby specifikovány odkazem na jinou listinu, konkrétně na analytické účty k účtu 022, a domnívá se, že tím požadavek, aby byly jeřáby specifikovány nezaměnitelným způsobem, splnila.
K tomu dovolací soud uzavírá následující:
Jak vyplývá ze shora uvedené judikatury, vyhovuje požadavku určitosti vymezení právního úkonu i písemný odkaz na jinou listinu, ve které bude předmět úkonu označen. K tomu, aby soud mohl posoudit způsob označení věci je ovšem potřebné, aby se s obsahem takové listiny měl možnost seznámit. Dovolatelka namítá, že soudy nesprávně vyhodnotily označení vindikovaných věcí (jeřábů) v projektu rozdělení společnosti LAGLAS, spol. s r. o., ve spojení s další listinou - analytickými účty k účtu 022. Přitom ale zcela opomíjí skutečnost, že odkaz na analytické účty, coby důkaz k prokázání svých tvrzení, že je vlastnicí předmětných jeřábů, před soudem prvního stupně nepředložila (přestože byla o své důkazní povinnosti poučena podle §118a odst. 3 o. s. ř.). Soud prvního stupně i soud odvolací soud tak při posuzování aktivní věcné legitimace žalobkyně vycházely pouze z textu projektu rozdělení společnosti.
Dovolatelka přitom vůbec nepolemizuje s řešením procesní otázky použitelnosti nově předložených důkazů v odvolacím řízení, a dovolací soud proto ani nemohl správnost jejího řešení posoudit. Jestliže přesto své námitky ohledně určitosti označení předmětných jeřábů staví na obsahu listiny, která nebyla jako důkaz v nalézacím řízení provedena, vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Nejde tedy ve skutečnosti o zpochybnění právního posouzení věci jako jediného přípustného dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017).
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud ho podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 2. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu