ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.3229.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 3229/2021-137
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce P. K. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Milanem Šellem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí 123/18, proti žalované O. H. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Zdeňkou Fialovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pekařská 384/13, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 161/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. února 2021, č. j. 49 Co 30/2019-111, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Milana Šelleho, advokáta se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí 123/18.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 10. 2018, č. j. 48 C 161/2016-88, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 11. 2018,
č. j. 48 C 161/2016-90, určil, že je žalobce vlastníkem rodinného domu č. p. XY stojícího na pozemku parc. č. XY, v k. ú. XY, zapsaného na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště XY (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 2. 2021, č. j. 49 Co 30/2019-111, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu výroku I podala žalovaná dovolání. Položila otázku, 1) zda předběžná otázka řešená v prvotním soudním řízení pouze v odůvodnění rozhodnutí, kterým byl vynesen „negativní výrok“, tj. žaloba byla zamítnuta, je závazně vyřešena pro následná soudní řízení mezi týmiž účastníky a není možno se od této předběžné otázky odchýlit, i když v následném soudním řízení došlo ke změně skutkové a důkazní situace. 2) Tutéž otázku vymezila i za situace, že by šlo o rozhodnutí, kterým byl vynesen „pozitivní výrok“, tj. žalobě bylo vyhověno. 3) Následně vymezila otázku, zda předběžná otázka řešená v prvotním soudním řízení pouze v odůvodnění rozhodnutí, na základě které byl vynesen „negativní výrok“ nebo „pozitivní výrok“, má pro následná soudní řízení mezi týmiž účastníky povahu překážky věci pravomocně rozhodnuté. K vymezeným otázkám souhrnně uvedla, že soud prvního stupně v dané věci provedl dokazování a hodnotil skutková zjištění. Odvolací soud však již považoval otázku nabytí vlastnického práva toliko žalobcem za vyřešenou, a to z toho důvodu, že tato otázka byla již závazně posouzena v předchozím řízení mezi týmiž účastníky o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví – žaloba zde byla zamítnuta s odůvodněním, že nemovitost nabyl do vlastnictví výlučně žalobce. Žalovaná je přesvědčena, že otázka řešená nikoliv ve výroku, ale v odůvodnění rozhodnutí jako předběžná, není pro soudy závazná. Automatickým převzetím předběžných závěrů z řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví do řízení o určení vlastnictví mezi týmiž účastníky v opačném procesním postavení došlo k porušení jak §159a odst. 1 a 4 o. s. ř., který stanovuje, že pro soudy je závazný pouze výrok, nikoliv odůvodnění rozhodnutí, tak i judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1285/2019, 32 Cdo 4004/2011) a Ústavního soudu (např. nález sp. zn. II. ÚS 2742/07). Takové řešení nekoresponduje ani se závěry vyjádřenými v odborné literatuře. Jestliže se odvolací soud odmítl otázkou vlastnického práva zabývat, porušil právo na spravedlivý proces žalované. Dále nesouhlasila se skutkovými závěry soudu prvního stupně, neboť neměly oporu v provedeném dokazování a výsledek hodnocení důkazů neodpovídal postupu podle §132 o. s. ř. Soud prvního stupně vzal v úvahu skutečnosti, které v řízení nevyšly najevo, a naopak nevzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly. Zejména se nezabýval rozpory ve smlouvě o dílo ze dne 26. 3. 2001. Tím se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1980/2017. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, příp. aby zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení tomuto soudu.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že nalézací soudy rozhodly po právu, a proto se s dovoláním neztotožnil. V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví soud žalobu nynější žalované zamítl, přičemž vyslovil názor, že spoluvlastnictví v daném případě nevzniklo a není tedy důvod pro jeho zrušení a následné vypořádání. Současné řízení navazuje na řízení předchozí, neboť původní rozhodnutí bylo zamítavé a nebylo možno na základě něj učinit změnu zápisu v katastru nemovitostí. Napadené rozhodnutí vychází z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V současném řízení nedošlo ke změně skutkové a důkazní situace, na kterou žalovaná odkazuje, ovšem nijak nekonkretizuje. Navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaná vymezila otázku, zda předběžná otázka řešená v předchozím (prvotním) soudním řízení pouze v odůvodnění rozhodnutí, kterým byl vynesen „negativní výrok“, tj. žaloba byla zamítnuta, je závazně vyřešena pro následná soudní řízení mezi týmiž účastníky a není možno se od řešení této předběžné otázky odchýlit, i když v následném soudním řízení došlo ke změně skutkové a důkazní situace.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )].
V řešeném případě žalovaná v dovolání vůbec neuvádí, k jaké následné změně skutkové a důkazní situace mělo dojít, aby neobstál původní závěr soudů o výlučném vlastnickém právu žalobce. Otázka v tomto znění je proto zcela hypotetická. Z toho důvodu nemůže založit přípustnost dovolání.
Z rekapitulační části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a části IV dovolání ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2447/2016, jímž Nejvyšší soud odmítl dovolání žalované ve věci mezi týmiž účastníky zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (proti tomuto usnesení byla podána Ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. III. ÚS 823/17), je zřejmé, že se žalovaná domáhá naopak přehodnocení procesu dokazování, které soudy provedly ve věci zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a žádá, aby tyto již provedené důkazy byly provedeny, posouzeny a hodnoceny opětovně a jinak. Jde v této souvislosti o stěžejní závěr, který dovolatelka rozporuje, že „předmětný dům nevznikl svépomocně, nýbrž byl postaven na základě smlouvy o dílo, přičemž jeho objednatelem byl toliko žalovaný. S ohledem na obsah smlouvy o dílo se vlastníkem předmětného domu stal žalovaný; žalobkyně neprokázala existenci jí tvrzené dohody o výstavbě“. Přezkumu tohoto závěru se v současném řízení žalovaná domáhá (bez nových rozhodných skutečností a důkazů). Nejde tak o – v dovolání tvrzenou – situaci, kdy v „následném řízení došlo ke změně skutkové a důkazní situace“. To ostatně jednoznačně vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který faktický přezkum závěrů přijatých v původním řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví i opětovným provedením již provedených důkazů provedl. Konstatoval to ostatně i odvolací soud v této věci poukazem na to, že žalovaná uplatnila identická tvrzení jako v předcházejícím řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a naopak neuplatnila tvrzení, že žalobce není výlučným vlastníkem nemovitosti, protože výlučné vlastnické právo k ní pozbyl poté, co je získal.
Tutéž otázku závaznosti původního rozhodnutí žalovaná vymezila i za situace, že by šlo o rozhodnutí, kterým byl vynesen „pozitivní výrok“, tj. žalobě bylo vyhověno.
Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
I tato otázka je zcela teoretická, neboť kromě nekonkretizované a fakticky absentující změny skutkové a důkazní situace v předchozím (prvotním) řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nebylo rozhodnuto tak, že bylo žalobě vyhověno. Došlo naopak k zamítnutí žaloby. Z toho důvodu by bylo řešení otázky ve vztahu k „pozitivnímu“ výroku rovněž zcela hypotetické. Proto nemůže ani tato otázka založit přípustnost dovolání.
Dále žalovaná vymezila otázku, zda výsledek řízení v prvotním soudním řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ohledně výlučného vlastnického práva žalobce, na základě kterého byl vynesen „negativní výrok“ nebo „pozitivní výrok“, zakládá pro následná soudní řízení mezi týmiž účastníky povahu překážky věci pravomocně rozhodnuté.
Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí z 29. 4. 2003, sp. zn. 28 Cdo 724/2003, uvedl, že překážka věci pravomocně rozhodnuté ( res iudicata ) patří mezi podmínky řízení, k nimž soud přihlíží kdykoliv za řízení (§103 o. s. ř.), a představuje neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení (§104 odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud neučinil závěr, že otázka řešená v prvotním řízení o vypořádání spoluvlastnictví zakládá v tomto řízení překážku věci pravomocně rozhodnuté. Tomu ostatně nasvědčuje to, že soud řízení nezastavil právě z důvodu neodstranitelného nedostatku procesní podmínky, ale nárokem žalobce se zabýval věcně.
Dále žalovaná namítla pochybení primárně soudu prvního stupně spočívající v tom, že vyšel ze skutkových zjištění, která neměla oporu v provedeném dokazování.
Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním nelze úspěšně napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně, a to ani v případě, kdy odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 450/2007). Jestliže tedy žalovaná v dovolání rozporuje hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně, nemůže taková námitka založit přípustnost dovolání.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 9. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu