ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1285.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1285/2019-207
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: ZEMPOL spol. s r.o., IČ 48168882, se sídlem v Havlíčkově Brodu, Pohled 249, zastoupený JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalovanému: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení výše restitučního nároku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 206/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2018, č. j. 70 Co 350/2018-184, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2018, č. j. 70 Co 350/2018-184, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2018, č. j. 70 Co 350/2018-184, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 4. 2018, č. j. 4 C 206/2015-157, změněn tak, že se určuje, že žalobce má nárok na blíže specifikovanou náhradu za inventář a znehodnocené a nevydané budovy dle §14 odst. 8 ve spojení s §18a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), ve výši 3 020 319 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud dovodil, že i osoba disponující nárokem na náhradu za živý a mrtvý inventář ve smyslu zákona o půdě se může účastnit veřejných nabídek dle §11a zákona o půdě a usilovat tímto způsobem o bezúplatný převod náhradních pozemků. V uvedené skutečnosti pak spatřoval naléhavý právní zájem takovéto osoby na určení výše dosud neuspokojeného restitučního nároku. Vyšed z nesporných tvrzení účastníků řízení o tom, že žalobci byl osobami oprávněnými dle zákona o půdě smlouvou ze dne 3. 8. 1995 postoupen jejich restituční nárok ve výši 3 020 319 Kč z titulu náhrady za inventář a znehodnocené a nevydané budovy, a ohlašuje svou vázanost pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 6. 2013, č. j. 47 Co 97/2013-170, jímž bylo v řízení konaném mezi týmiž účastníky řízení deklarováno, že žalobce již smlouvou ze dne 22. 2. 1995 nabyl vlastnické právo k objektu čp. XY v k. ú. XY(dále jen – „bramborárna“) jako celku (pročež smlouvou ze dne 3. 8. 1995 nemohlo dojít k platnému převodu dalších 14,7 % bramborárny ze žalovaného na žalobce na vykrytí uplatněného restitučního nároku ve výši 3 020 319 Kč), přitom odvolací soud vyhověl žalobě o určení, že žalobci i nadále svědčí restituční nárok na blíže specifikovanou náhradu za inventář a znehodnocené a nevydané budovy dle §14 odst. 8 ve spojení s §18a zákona o půdě ve výši 3 020 319 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Předestřel otázku předpokladů, za nichž lze vyhovět žalobě o určení výše restitučního nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář a znehodnocené a nevydané budovy dle zákona o půdě. Měl za to, že tato otázka nebyla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena, případně by měla být oproti dosavadní judikatuře posouzena jinak. Mínil, že naléhavý právní zájem na určení výše restitučního nároku svědčí toliko osobám oprávněným k poskytnutí náhrady za odňatý a nevydaný pozemek ve smyslu §11 a §11a zákona o půdě, a nikoliv též osobám oprávněným k náhradě za živý a mrtvý inventář a znehodnocené a nevydané budovy. Namítal rovněž, že restituční nárok uplatněný žalobcem již byl uspokojen, případně je promlčen. Vytýkal taktéž, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně (jímž byla žaloba zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení) změnil a určovací žalobě vyhověl, aniž provedl jakýkoliv důkaz prokazující existenci a výši uplatněného nároku. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovaným), jednající prostřednictvím pověřeného zaměstnance s vysokoškolským právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky předpokladů, za nichž lze vyhovět žalobě o určení výše restitučního nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář a znehodnocené a nevydané budovy dle zákona o půdě, při jejímž řešení odvolací soud bezezbytku nerespektoval rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Ustálená judikatura soudů (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2614/2008, ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1274/2010, či ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2084/2009), jakož i odborná literatura (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 528 a násl.), dovodily, že předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), po procesní stránce spočívá mimo jiné v tom, že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu pak dospěla k závěru, že i v případě náhrad za živý a mrtvý inventář a znehodnocené či nevydané budovy je v zásadě uplatnitelný postup podle §11 odst. 2 zákona o půdě, tj. uspokojení restitučního nároku bezúplatným převodem náhradních pozemků, jenž byl s účinností od 14. 4. 2006 podrobněji upraven §11a zákona o půdě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4144/2018, ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5174/2015, ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4488/2017, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1308/2010, ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2468/2013). Není přitom vyloučeno, aby se oprávněná osoba domáhala u soudu určení výše svého restitučního nároku ve smyslu zákona o půdě, uspokojitelného bezúplatným převodem náhradních pozemků (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4401/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3454/2013, nebo jeho usnesení ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, a ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014). Vyhovění určovací žalobě přitom nebrání ani případné promlčení uplatněného nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3381/2009).
Z uvedeného je tedy zřejmé, že žalobce, jehož restituční nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář a znehodnocené či nevydané budovy dle zákona o půdě je žalovaným sporován, má (bez ohledu na to, zda je uplatněný restituční nárok promlčen či nikoliv) na požadovaném určení naléhavý právní zájem, odůvodněný vytvořením předpokladů ať již k případné účasti ve veřejné nabídce pozemků organizované žalovaným nebo k uspokojení restitučního nároku některým ze způsobů uvedených ustanovení §18a odst. 2 zákona o půdě.
Předpokladem vyhovění určovací žalobě je pak nepochybně nejen naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení, nýbrž též závěr o existenci práva, jehož deklarace se žalobce domáhá (srov. kupř. odůvodnění již výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3381/2009).
V uvedeném směru jest ovšem odvolacímu soudu vytknout, že se existencí a výší žalobcova restitučního nároku důsledně nezabýval, když v rozporu s judikaturou dovolacího soudu vyvozoval, že je v daném řízení bez dalšího vázán závěry vyslovenými v pravomocném rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 6. 2013, č. j. 47 Co 97/2013-170 (jímž bylo v řízení mezi týmiž účastníky určeno vlastnické právo žalobce k objektu bramborárny), o tom, že žalobce nabyl vlastnické právo k danému objektu již smlouvou ze dne 22. 2. 1995, a následná smlouva o převodu dalších 14,7 % objektu ze žalovaného na žalobce, jejímž prostřednictvím měl být vypořádán uplatněný restituční nárok ve výši 3 020 319 Kč, je proto neplatná. Posouzením předběžné otázky, jež není vtěleno do výroku soudního rozhodnutí, přitom soud v jiném soudním řízení vázán není (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, a ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, či jeho usnesení ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1562/2019). Z uvedeného důvodu je právní posouzení věci odvolacím soudem zjevně neúplné, a tudíž nesprávné.
Dovolací soud dále u přípustného dovolání zkoumal, zda řízení není zatíženo procesní vadou (u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží k vadám řízení z úřední povinnosti – §242 odst. 3 o. s. ř.).
Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, také tehdy, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2649/2018). Za překvapivé (nepředvídatelné) lze považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, cit výše, či ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010).
V projednávané věci, v níž soud prvního stupně zamítl žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, odvolací soud, jenž rozsudek soudu prvního stupně změnil a určovací žalobě vyhověl, zjevně (originálním způsobem) posuzoval (byť nikoliv zcela úplně) skutečnosti, jež nebyly předmětem posouzení soudem prvního stupně, čímž dovolatele zbavil možnosti v uvedeném směru skutkově a právně argumentovat. Řízení tak zatížil procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, když vydal tzv. překvapivé rozhodnutí.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, shledávaje dovolání opodstatněným, rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2, věty první, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu