ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.3239.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 3239/2021-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců 1) W. P. , narozeného XY a 2) L. P. , narozené XY, obou bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem se sídlem v Liberci, Vrchlického 802/46, proti žalovanému městu Osečná , IČO 00263061, se sídlem v Osečné, Svatovítské náměstí 105, zastoupenému JUDr. Martinem Hankem, advokátem se sídlem v Liberci, Rumjancevova 696/3, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 14 C 341/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. 5. 2021, č. j. 30 Co 249/2020-82, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 7. 2020, č. j. 14 C 341/2017-60, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že mají ve společném jmění manželů pozemek parc. č. XY, vzniklý na základě geometrického plánu č. 398-54/2017, vypracovaného V. L., geodetem, ze dne 30. 8. 2017, odděleného z pozemku parc. č. XY, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště XY na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II).
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 5. 2021, č. j. 30 Co 249/2020-82, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně změnil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok III).
Odvolací soud neshledal žalobu, opírající se o tvrzené vydržení vlastnického práva, důvodnou, jelikož měl za prokázané, že žalobci odlišovali pozemek parc. č. XY od dalších pozemků, které měli od roku 1973 v osobním užívání (parc. č. XY a parc. č. XY) a neprokázali ani existenci právního titulu, který by odůvodňoval jejich přesvědčení o tom, že jsou vlastníky předmětného pozemku; tedy neprokázali uzavření jakékoliv (byť i jen ústní) dohody o zřízení práva osobního užívání předmětného pozemku, jež by ke dni 1. 1. 1992 transformovala právo osobního užívání na právo vlastnické. Jestliže žalobci v roce 1975 sporný pozemek oplotili, učinili tak bez právního důvodu. Žalobci nemohli pozemek ani mimořádně vydržet, neboť se nejpozději v březnu 2017 seznámili se skutečnostmi, které objektivně vyvolaly pochybnosti o tom, že jim pozemek patří.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že v rozporu s dosavadní soudní praxí soudy nižších stupňů neposoudily „připlocení“ sporného pozemku na základě ústního souhlasu, nadto trvající od roku 1975, za způsobilé řádného, popř. mimořádného vydržení. V této souvislosti uvádí, že se soudy obou stupňů odchýlily od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1339/2018 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), když neposoudily okolnosti týkající se posouzení dobré víry v souladu s v rozhodnutí uvedeným závěrem, tedy že „vydržet lze vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu.“ Navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobci předně napadají závěry soudů nižších stupňů ohledně absence jejich dobré víry a s tím související závěr, že jim nesvědčilo právo osobního užívání předmětného pozemku. V této souvislosti však napadají pouze skutková zjištění soudů nižších stupňů, na jejichž základě odvolací soud k předmětnému závěru dospěl. Pokud odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1339/2018, je nutné uvést, že ve zmíněném rozhodnutí se dovolací soud zabýval otázkou zjevné nepřiměřenosti hodnocení absence dobré víry odvolacím soudem, který své závěry stavěl na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu.
V řešené věci však odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění, že žalobci odlišovali předmětný pozemek parc. č. XY od dalších svých pozemků, které měli od roku 1973 v osobním užívání (parc. č. XY a parc. č. XY), tedy že nedošlo ke „smísení“ s ostatními parcelami, či o „nadužívání“ předmětného pozemku, a že by se tedy mýlili v průběhu vlastnické hranice. Na základě výše uvedeného, z provedeného dokazování zjištěného skutkového stavu, učinil odvolací soud závěr o absenci dobré víry žalobců.
Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, či ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016).
Z obsahu rozhodnutí nalézacích soudů je zřejmé, že soudy obou stupňů se věcí z pohledu výše uvedených závěrů důkladně zabývaly a zohlednily všechny relevantní okolnosti. Vyšly z tvrzení samotného žalobce, že předmětný pozemek „získal“ ústním jednáním s právním předchůdcem žalovaného, tedy odlišným způsobem než ostatní pozemky. Žalobci přitom neprokázali existenci jiného právního titulu, který by je opravňoval nakládat s předmětným pozemkem. Úvahy soudů nižších stupňů přitom nelze považovat za zjevně nepřiměřené a tudíž nesprávné. Uzavřel-li proto odvolací soud (resp. i soud prvního stupně), že žalobci nemohli nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku, protože nebyli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim věc patří, spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak v této části není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Dále odvolací soud posuzoval otázku mimořádného vydržení předmětného pozemku se závěrem, že pro mimořádné vydržení nebyly splněny zákonné podmínky, tedy že by nepřetržitá držba žalobců trvala až do 1. 1. 2019 (§3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Dovolatelé v této souvislosti neformulují žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považují za splněný. Proto dovolání v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 1. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu