ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.3445.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 3445/2022-407
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobce T. B., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Liborem Buchtou, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, proti žalovaným 1) S. H., narozenému XY, a 2) I. H., narozené XY, oběma bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Zuzanou Beranovou, advokátkou se sídlem v Lysé nad Labem, Ke Střelnici 2072, o vyklizení nemovitosti a o vzájemném návrhu na určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 43/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2022, č. j. 21 Co 73/2022-375, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným rovným dílem náklady dovolacího řízení ve výši 7 139 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Zuzany Beranové, advokátky se sídlem v Lysé nad Labem, Ke Střelnici 2072.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2021, č. j. 16 C 43/2018-339, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným vyklidit a vyklizený předat žalobci pozemek parc. č. XY v k. ú. a obci XY (výrok I), určil, že žalovaní jsou vlastníky pozemku parc. č. XY v k. ú. a obci XY ve společném jmění manželů (výrok II – dále jen „pozemek“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 5. 2022, č. j. 21 Co 73/2022-375, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I), ve výroku III jej ve výši nákladů řízení změnil a ve zbývající části jej potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále i jen „dovolatel“) dovolání. Přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“); tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalobce namítá, že se odvolací soud odchýlil zejména od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1996/2013 a dále od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1217/2006 a sp. zn. 30 Cdo 801/2003. Odvolací soud uzavřel, že žalovaní nabyli vlastnické právo k pozemku, aniž by byl „zkoumám průběh vlastnické hranice rozsah skutečně užívané plochy sporného pozemku.“ Žalobce od počátku zpochybňoval průběh vlastnické hranice ve vztahu k umístění plotu, a to přinejmenším tvrzením, že plot žalovaných je umístěn na pozemku žalobce, ale netvoří hranici mezi pozemky a žalovaní neužívají celý pozemek žalobce. Žalobce netvrdil, že žalovaní užívají celý jeho pozemek a že oba pozemky jsou pod jedním oplocením. Odvolacím soudem odkazovaný geometrický plán je z tohoto hlediska bezpředmětný, neboť se spornými otázkami nezabýval, a odborná zpráva Z. je chybná. Závěr odvolacího soudu není správný, neboť se odvolací soud nevypořádal se všemi relevantními námitkami žalobce, čímž mu odepřel podstatnou část jeho procesní obrany. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1996/2013 je ve sporu o vyklizení pozemku či při posouzení, zda došlo k nabytí vlastnictví vydržením, rozhodující porovnání právního a evidenčního stavu, a především porovnání právního a faktického stavu, tj. porovnání vytyčení vlastnické hranice pozemku vedeného v katastru nemovitostí v terénu a zakreslení skutečné hranice v terénu do katastru nemovitostí. K vyšetření vlastnických hranic mezi pozemky, a to i ve vztahu k umístění plotu, který má (údajně) tvořit hranici mezi pozemky, soudy neučinily náležitá skutková zjištění, když vyšly z neúplně zjištěného skutkového stavu a neúplného dokazování. Zejména nebyl zpracován žalobcem navrhovaný znalecký posudek z oboru geodézie a kartografie. V řízení o objektivním určení hranice je třeba zkoumat, v jakém rozsahu nabyli žalovaní vlastnické právo k pozemku, a následně je třeba porovnat stav právní se stavem v katastru nemovitostí a se stavem faktickým. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1996/2013 a sp. zn. 22 Cdo 1217/2006 je zjištění o průběhu hranic mezi pozemky zjištění skutkové, nikoli právní. Otázka průběhu hranic je otázkou odbornou, k jejímu vyřešení soudy ustanovují znalce. Existuje-li mezi sousedy spor o vedení hranice a soud má objektivně možnost určit hranici, má zjistit průběh hranice zpravidla za pomoci znalce (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 801/2003). Vlastnické hranice nebyly náležitým způsobem vyšetřeny a soudy se tak nevypořádaly se zásadními námitkami žalobce. Dalšími otázkami, včetně otázky nabytí vlastnického práva, je možné se zabývat až po nezpochybnitelném zjištění vlastnické hranice mezi dotčenými pozemky. Soudy odkázaly pouze na odborné vyjádření Z., zpracované na základě objednávky žalovaných, které není znaleckým posudkem a je v rozporu s geometrickým zaměřením, které si nechal zpracovat žalobce. Soudy ani nevysvětlily, proč toto odborné vyjádření upřednostnily před ostatními důkazy. Odborné vyjádření není správné, což bylo potvrzeno znaleckým posudkem v souběžně vedeném řízení u soudu prvního stupně. Z tohoto znaleckého posudku vyplývá, že oplocení jižní hranice komplexu rodinných domů bylo umísťováno „na divoko“, bez objektivního podkladu.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhují jeho odmítnutí pro nesplnění náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. Žalobce nevymezil přípustnost dovolání, když neuvádí, jakou otázku hmotného nebo procesního práva má na mysli a v čem se soudy odchýlily od v dovolání vyjmenovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu. Žalobce pouze polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a nesprávně uvádí, že nebyl zkoumán průběh vlastnické hranice. To ale následně vyvrací, když přiznává, že se soudy průběhem hranice zabývaly, když polemizuje se závěry odvolacího soudu. Žalobce zpochybňuje i svá tvrzení ze žaloby, v níž uvedl, že „oplocením je jako jeden celek ohrazen pozemek žalobce a pozemek žalovaných“. Skutkové závěry odvolacího soudu ale podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovolacímu přezkumu nepodléhají. Právní závěry o vydržení vlastnického práva, na kterých je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, žalobce nenapadá. Dále se žalovaní vyjádřili ke skutkovým zjištěním ohledně umístění plotu.
Dovolání není projednatelné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobce v dovolání formálně vymezil, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněný (odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu obsažené ve třech blíže označených rozhodnutích Nejvyššího soudu), neuvádí však dovolací důvod, tedy proč považuje právní posouzení věci za nesprávné, přičemž skutkové námitky jsou nepřípustné.
Dovolatel v podstatě zpochybňuje zjištěný skutkový stav ohledně umístění pozemku parc. č. XY v k. ú. XY z pohledu plotu žalovaných [žalobce tvrdí, že jen část pozemku parc. č. XY je připlocena k pozemku žalobců parc. č. XY; odvolací soud zjistil, že „pozemek parc. č. XY (poznámka dovolacího soudu: správně jde o pozemek parc. č. XY) leží celou svou výměrou na oploceném pozemku žalovaných“], současná právní úprava dovolacího řízení však nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud již mnohokrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, a ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněná, jakož i dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz ). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká rovněž vady řízení (kam patří námitka, že odvolací soud neprovedl jím navržený důkaz, že v odůvodnění nevysvětlil, proč jeden důkaz upřednostnil před jinými, že se nevypořádal se všemi relevantními námitkami žalobce, nesprávná skutková zjištění z provedených důkazů), které jsou subsidiárním dovolacím důvodem (§241a odst. 1 a contrario a §242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Ani Ústavní soud nezpochybňuje, že vady řízení samy o sobě k přípustnosti dovolání nepostačují, pokud v jejich souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání (srovnej například nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a 23, uveřejněný na https://nalus.usoud.cz ).
Žalobce napadl dovoláním i nákladový výrok odvolacího soudu, ve vztahu k němu však v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu neuvedl předpoklad přípustnosti dovolání ani nevymezil otázku procesního práva. Dovolání proto i v této části trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, protože neobsahuje zákonem stanovené náležitosti (srovnej §241a odst. 2 o. s. ř.). Nadto Nejvyšší soud poznamenává, že i kdyby v této části bylo dovolání projednatelné, nebylo by objektivně přípustné [srovnej §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.)].
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 6. 12. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu