ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.3606.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 3606/2021-257
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) E. Š. , narozeného XY, a b) J. Š. , narozené XY, obou bytem v XY, zastoupených JUDr. Olgou Uhrovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojická 437/20, proti žalované H. K. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Nové Pace, K. J. Erbena 1266, o neexistenci věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 60/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. června 2021, č. j. 20 Co 93/2021-227, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci a) náklady dovolacího řízení ve výši 2 783 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Olgy Uhrové, advokátky se sídlem v Praze 2, Trojická 437/20.
III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni b) náklady dovolacího řízení ve výši 2 783 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Olgy Uhrové, advokátky se sídlem v Praze 2, Trojická 437/20.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 1. 2021, č. j. 6 C 60/2020-188, určil, že pozemky parc. č. st. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrálního pracoviště XY, nejsou zatíženy služebností cesty ve prospěch pozemku parc. č. st. XY v katastrálním území XY, zapsaném na listu vlastnictví č. XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrálního pracoviště XY (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2021, č. j. 20 Co 93/2021-227, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které s odkazem na §237 o. s. ř. shledala přípustným. Odvolací soud podle žalované nedostál své povinnosti napadené rozhodnutí řádně odůvodnit podle §157 odst. 2 o. s. ř., pročež svým postupem nenaplnil právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále se soudy měly při výkladu dohody o obligačním právu manželů F. a P. V. (prarodičů žalované) odchýlit od pravidel stanovených pro výklad právního jednání, a tím i od judikatorních závěrů Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 5281/2016) a Ústavního soudu (např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 190/15). Soudy se rovněž podle dovolatelky odchýlily od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4282/2009, týkajícího se započítávání doby oprávněné držby předchůdce nezbytné k vydržení věci či práva. Závěry nalézacích soudů dovolatelka poté označuje za rozporné i s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 a sp. zn. 22 Cdo 478/2009. Jako dosud neřešenou předkládá otázku, zda dobrá víra žalované musela být v konkrétní věci „ukončena“ dne 23. 7. 2017 na základě odvolání žalobců v řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 88/2017. V této souvislosti odkazuje na institut mimořádného vydržení podle §1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že v dovolání absentuje vymezení přípustnosti i dovolacího důvodu. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl jako zjevně bezdůvodné a přiznal žalobcům náhradu nákladů řízení.
Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V projednávané věci nalézací soudy nejprve dospěly k závěru, že soudem schválený smír ze dne 23. 4. 1969, č. j. 3 C 329/68-18, je dohodou o obligačním právu manželů F. a P. V. (prarodičů žalované), které nepřešlo na dědice. Žalovaná v dovolání s tímto závěrem nesouhlasí, načež uvádí obecná pravidla pro výklad právního jednání a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu (viz výše). Nevymezila však dovolací důvod (a způsob jeho konkrétního naplnění v této věci), čímž dovolacímu soudu znemožnila v daném rozsahu provést dovolací přezkum.
Dále soudy shledaly, že žalovaná sama právo odpovídající věcnému břemeni vydržet nemohla, neboť se mohla v dobré víře chopit držby práva až v roce 2013, kdy se stala vlastnicí pozemku parc. č. st. XY, a dobrou víru pozbyla nejpozději v roce 2017, kdy se musela dozvědět, že žalobci vznik práva odpovídajícího věcnému břemeni rozporují. Nemohla tak uplynout vydržecí doba podle §134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Dovolatelka v tomto rozsahu vymezila otázku, zda dobrá víra žalované musela být v konkrétní věci „ukončena“ v roce 2017. Prostřednictvím dané otázky však pouze polemizuje se skutkovým stavem zjištěným nalézacími soudy, jehož přezkum dovolacímu soudu nepřísluší (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Nadto dovolací soud pouze pro úplnost dodává, že pokud žalovaná mohla být oprávněným držitelem práva až od roku 2013, tak ani ke dni tohoto rozhodnutí by dosud vydržecí doba stanovená pro řádné vydržení, natož pro mimořádné vydržení, jehož se dovolatelka dovolává, neuplynula.
Nalézací soudy se poté zabývaly tím, zda by si žalovaná v případě oprávněné držby práva svého právního předchůdce mohla započíst nezbytnou dobu jeho oprávněné držby. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4282/2009, dospěly k závěru, že tak učinit nemůže, neboť pokud by se otec žalované chopil oprávněné držby práva v roce 1975, toto právo by sám vydržel v roce 1985. Dovolací soud napadené rozhodnutí nemůže přezkoumat ani v tomto rozsahu, protože dovolatelka, ač uvádí, že „nesouhlasí s právním posouzením věci v rámci započtení doby vydržení právního předchůdce žalované“, který se podle ní „stal v roce 1985 oprávněným držitelem práva“, a že se soudy měly odchýlit od výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neuvedla, v čem shledává rozpor napadeného rozhodnutí s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Taktéž ani v této části žalovaná nevymezila dovolací důvod.
Následně soudy učinily závěr, podle něhož otec žalované nemohl být objektivně v dobré víře, že je s ohledem na smír uzavřený jeho rodiči oprávněným držitelem práva věcného břemene, neboť ze smíru jednoznačně vyplývá, že právo svědčilo pouze jeho rodičům, a také proto, že v katastru nemovitostí absentoval zápis věcného břemene, přičemž otec žalované si byl potřeby takové zápisu vědom. Proti tomuto závěru žalovaná brojí na straně jedné námitkami skutkového charakteru (včetně vlastního hodnocení soudy provedených důkazů) a na straně druhé obecnou polemikou, která však bez zákonných náležitostí nemůže založit přípustnost dovolání. Dovolatelka sice uvedla, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to s rozhodnutími sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 a sp. zn. 22 Cdo 478/2009, avšak nevysvětlila, v čem tvrzený rozpor shledává.
A konečně přípustnost dovolání nemůže sama o sobě založit ani tvrzená vada řízení, totiž namítané nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť k vadám řízení může dovolací soud přihlédnout až za situace, že shledá z jiného důvodu dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Proto již jen nad rámec dovolacího přezkumu dovolací soud dodává, že odvolací soud se může v rozsudku, jímž potvrzuje rozhodnutí soudu prvního stupně, omezit i na převzetí odůvodnění soudu prvního stupně tím, že na něj odkáže (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, a další v něm citovaná rozhodnutí).
Lze tedy uzavřít, že dovolání žalované má vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud se jím proto po věcné stránce nezabýval.
Jelikož dovolání žalované trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 10. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu