ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.3658.2021.3
sp. zn. 22 Cdo 3658/2021-1025
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) M. K. , narozeného XY, a b) J. K. , narozené XY, obou bytem XY, zastoupených Mgr. Pavlem Francem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567, proti žalovaným 1) E. F. , 2) J. F. , oběma bytem XY, 3) Z. N. , narozené XY, 4) R. N. , narozenému XY, oběma bytem XY, 5) I. Z. , narozenému XY, bytem XY, 6) P. H., narozené XY, bytem XY, 7) K. J. , narozené XY, bytem XY, 8) J. J. , narozenému XY, bytem XY, 9) J. S. , narozené XY, 10) R. S. , narozenému XY, oběma bytem XY, 11) M. L. , bytem XY, 12) P. L. , bytem XY, 13) J. V. , narozené XY, a 14) J. V. , narozenému XY, oba bytem XY, žalovaní 3) až 10), 13) a 14) zastoupeni JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2121/3, o vyklizení pozemků, zdržení se užívání pozemků a odstranění neoprávněných staveb, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 195/2010, o dovolání žalobců a žalovaných 3) až 10), 13) a 14) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2021, č. j. 15 Co 159/2020-917, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Dovolání žalovaných 3) až 10), 13) a 14) se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2020, č. j. 55 C 195/2010-792, zastavil řízení v části, ve které se žalobci domáhali, aby žalovaným 1) a 2) byla uložena povinnost společně a nerozdílně odstranit dřevěné oplocení s kovovou stojkou nacházející se na pozemku par. č. XY; a v části, ve které se žalobci a) a b) domáhali, aby žalovaným 1) a 3) byla uložena povinnost společně a nerozdílně odstranit z pozemku par. č. XY kovový sloup včetně šikmé vzpěry (výrok I). Zamítl žalobu v části, ve které se žalobci domáhali, aby žalovaným 1) a 2) byla uložena povinnost společně a nerozdílně vyklidit pozemek par. č. XY, a vykácet 1 ks ovocného stromu a 1 ks jehličnatého stromu na pozemku par. č. XY, (výroky II a III). Ve vztahu k žalovaným 3) a 4) soud prvního stupně zamítl žalobu v části, ve které se žalobci domáhali, aby těmto žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně vyklidit pozemek par. č. XY (výrok IV) a uložil těmto žalovaným povinnost společně a nerozdílně z pozemku par. č. XY odstranit pařeniště (včetně základů), betonový chodníček a oplocení blíže specifikované ve výrocích (výroky V až VII). Ve vztahu k žalovanému 5) soud prvního stupně žalobu zamítl v části, ve které se žalobci domáhali uložení povinnosti vyklidit pozemek par. č. XY a vykácet na tomto pozemku 6 ks stromů (výroky VIII a X) a uložil tomuto žalovanému povinnost odstranit betonový panel a oplocení blíže specifikované ve výrocích (výroky IX a XI). Ve vztahu k žalované 6) soud prvního stupně zamítl žalobu v části, ve které se žalobci domáhali, aby této žalované byla uložena povinnost vyklidit pozemek par. č. XY a vykácet na tomto pozemku 1 ks stromu (výroky XII a XIV) a uložil této žalované povinnost odstranit zídku blíže specifikovanou ve výroku (výrok XIII). Ve vztahu k žalovaným 7) a 8) soud prvního stupně zamítl žalobu v části, ve které se žalobci domáhali, aby těmto žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně vyklidit pozemek par. č. XY a vykácet zde 1 ks jehličnatého stromu a 2 ks keřů (výroky XV a XVII) a uložil těmto žalovaným povinnost společně a nerozdílně odstranit zavlažovací zařízení, konstrukci basketbalového koše, hřiště, betonovou podezdívku s oplocením a oplocení blíže specifikované ve výrocích (výroky XVI, XVIII a XIX). Ve vztahu k žalovaným 9) a 10) soud prvního stupně zamítl žalobu v části, ve které se žalobci domáhali, aby těmto žalovaným byla povinnost společně a nerozdílně vyklidit pozemek par. č. XY a vykácet zde 10 ks stromů (výroky XX a XXII) a uložil těmto žalovaným povinnost společně a nerozdílně odstranit chodníček z pražců a oplocení blíže specifikované ve výrocích (výroky XXI a XXIII). Ve vztahu k žalovaným 11) a 12) soud prvního stupně zastavil řízení v části, ve které se žalobci domáhali, aby těmto žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně odstranit z pozemku par. č. XY chodníček z pražců a vykácet 10 ks stromů (výrok XXIV), dále zamítl žalobu v části, ve které se žalobci domáhali, aby těmto žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně vyklidit pozemek par. č. XY a odstranit zídku s oplocením (výroky XXV a XXVI). Ve vztahu k žalovaným 13) a 14) soud prvního stupně zamítl žalobu v části, ve které se žalobci domáhali, aby těmto žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně vyklidit pozemek par. č. XY (výrok XXVII) a uložil těmto žalovaným povinnost společně a nerozdílně odstranit chodníček ze zapuštěných pražců, zbytky betonové zídky a zbytky oplocení se třemi zbytky ocelových sloupků blíže specifikovaných ve výrocích (výroky XXVIII a XXIX). Výroky XXX až XXXIX rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 3. 2021, č. j. 15 Co 159/2020-917, výrokem I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II až XXIX a výrokem II zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích XXX až XXXIX o nákladech řízení mezi účastníky nákladech státu a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Ve věci jde o toto: V 80. letech minulého století tehdejší vlastník – stát, jednající prostřednictvím národního výboru, zřídil žalovaným k předmětným pozemkům právo dočasného užívání; ti na pozemcích postavili drobné stavby a osázeli je trvalými porosty. V 90. letech byly pozemky vydány v restituci, a v roce 2007 se jejich vlastníky stali žalobci, kteří požadují, aby je žalovaní vyklidili, odstranili drobné stavby a porosty. Soudy žalobě vyhověly, pokud jde o stavby, které mají povahu samostatných věcí; ohledně odstranění porostů a vyklizení pozemků žalobu zamítly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní 3) až 10), 13) a 14) („dále jen žalovaní“) i žalobci dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah obou dovolání i vyjádření žalobců k dovolání žalovaných jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád - „o. s. ř.“) odkazuje.
Dovolání nejsou přípustná.
K dovolání žalobců:
Právní otázky, na kterých má rozhodnutí odvolacího soudu podle názoru žalobců spočívat, jsou označeny kurzívou.
Je možné domáhat se ochrany vlastnického práva k nemovité věci prostřednictvím žaloby na vyklizení pozemku v případě, že žalovaní pozemky užívají pasivně, resp. v situaci, kdy přetrvávají následky aktivního zásahu žalovaných, tj. že setrvale brání vlastníkovi v užívání pozemku vědomým ponecháváním svých věcí na jeho pozemku?
Podle názoru žalobců jde o otázku, která v judikatuře dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Její řešení se však z judikatury dovolacího soudu podává.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 456/98, se uvádí: „Stavba jako nemovitost ve smyslu občanskoprávním (§119 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – „obč. zák“) není součástí pozemku a je věcí ve smyslu práva (§118 odst. 1 obč. zák.), jež může mít jiný právní osud než pozemek, na kterém je postavena. Takovou stavbou je podle nezpochybněného závěru odvolacího soudu i předmětný plot. Samostatnost, respektive oddělenost obou věcí, tj. pozemku a stavby, a oddělenost právních vztahů k nim vyvolala specifickou právní úpravu ochrany vlastnického práva odlišnou od obecné ochrany proti neoprávněným zásahům do vlastnického práva podle §126 obč. zák. (§132 obč. zák. před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb․). Tuto speciální úpravu představuje ustanovení §135c obč. zák. (§221 obč. zák. před novelou provedenou zák. č. 509/1991 Sb.), které řeší případy neoprávněné stavby, tj. stavby zřízené stavebníkem na pozemku, jenž mu nepatří, aniž by k tomu měl právo. Speciální úpravě právních vztahů je třeba dát přednost před úpravou obecnou. Jestliže předmětný plot je stavbou ve smyslu občanského práva, pak žalobce nemohl dosáhnout odstranění této stavby žalovaným ze svého pozemku žalobou na vyklizení pozemku, odpovídající ochraně vlastnického práva ve smyslu §126 obč. zák. Nároku, který má základ v ustanovení §135c odst. 1 obč. zák., odpovídá žalobní návrh na odstranění stavby, neboť tak je formulováno toto ustanovení – ‚je třeba odstranit‘. Ostatně výkon rozhodnutí, jímž byla uložena povinnost vyklizení určitého pozemku, upravený ustanovením §342-344 OSŘ, neumožňuje odstranění nemovité stavby na pozemku. Jde-li o vyklizení věci, vyplývá z uvedených ustanovení, že musí jít o věci, které lze odevzdat, převzít, případně dát do úschovy, tj. o věci movité. S věcmi nemovitými takto nakládat nelze.“ Podobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 396/2003. Pro stavby zřízené neoprávněně na pozemku před 1. 1. 2014 platí tyto závěry i nadále (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015, publikovaný pod č. 58/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), s tím, že vlastnické žaloby jsou nadále upraveny v §1040 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – „o. z.“.
V této věci je nesporné, že žalovaní ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu pozemky žalobců „aktivně“ neužívali. Žalobci tvrdí, že je užívali „pasivně“, neboť „jednání žalovaných spočívající ve vědomém a úmyslném ponechání následků svého užívání na těchto pozemcích, ať už v podobě staveb, jiných výsledků stavební činnosti, movitých věcí nebo podobě staveb, jiných výsledků stavební činnosti, movitých věcí nebo porostů“, fakticky brání žalobcům v užívání jejich pozemků, a že se lze domáhat odstranění těchto „věcí“ žalobou na vyklizení pozemků. Tak tomu však není. Odstranění staveb se mohou domáhat právě žalobou na jejich odstranění, což také učinili a bylo jim vyhověno (s výjimkou výroku pod bodem XXVI). Protože nebylo prokázáno, že by žalovaní měli na pozemcích movité věci anebo je užívali sami, nebylo možno žalobě na vyklizení vyhovět. Pokud jde o to, že žalovaní před delší dobou osázeli pozemky trvalými porosty, lze jen konstatovat, že ty jsou součástí pozemku a tudíž ve vlastnictví žalobců (viz níže); ostatně žalobci se výslovně domáhali „vykácení stromů“, a o těchto žalobních návrzích bylo rozhodnuto, a takový hypoteticky možný nárok nelze podřadit pod pojem „vyklizení pozemku“.
V této části je tak rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu; odkaz dovolatelů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 22 Cdo 2886/2014, týkajícího se pasívní legitimace, je za těchto okolností nevýznamný.
Je možné domáhat se ochrany vlastnického práva negatorní žalobou na odstranění součástí pozemku (stromů a keřů), které byly na pozemek umístěny bez souhlasu vlastníka pozemku, jakožto rušivých účinků/následků jednání žalovaného, nebo žalobou na vyklizení se domáhat ochrany proti neoprávněnému zadržování a užívání věci v důsledku nedovoleného umístění těchto porostů na cizí pozemek? Lze v takovém případě neoprávněného osazení pozemku porosty analogicky použít ustanovení o vypořádání neoprávněných staveb? Případně je možné se v takovém případě domáhat náhrady škody?
V souvislosti s těmito otázkami vymezují přípustnost dovolání tak, že „otázka ochrany vlastnického práva, do něhož bylo zasaženo neoprávněným vysazováním porostů, resp. osázením pozemku porosty osobou odlišnou od vlastníka bez souhlasu vlastníka pozemku, dosud nebyla dovolacím soudem řešena“.
K tomu se uvádí: Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). Nejde tak o otázku neřešenou a odvolací soud ji posoudil v souladu s judikaturou soudu dovolacího.
Součástí pozemku jsou i trvalé porosty, jako např. keře, stromy, porosty viničné a chmelničné, okrasné dřeviny atd. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 73/2004, publikovaný pod č. 87/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Tak tomu bylo i v době před novelou občanského zákoníku č. 509/1991 Sb., o čemž svědčí jak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 1974, sp. zn. 3 Cz 55/74, tak i tehdejší odborná literatura (viz např. Občanský zákoník. Komentář. Praha: Panorama, 1987, díl I., s. 372), jen s výjimkou pozemků v užívání jednotného zemědělského družstva, o to však v této věci nejde. Ostatně rozhodující je současný právní stav, a podle něj o tom, že porosty jsou součástí pozemku, není pochyb (viz §507 o. z.).
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2886/2014, se uvádí: „V případě jednorázových zásahů byla věc na základě protiprávního zásahu poškozena a zásah již skončil (byť jeho následky přetrvávají, ale rušitel již do práva vlastníka aktivně nezasahuje). Potom ovšem právní vztahy vlastníka a těchto osob ohledně důsledků neoprávněného zásahu, kterým byla způsobena škoda, upravují ustanovení o vztahu rušitele a vlastníka, a z §1042 o. z. není možné vyvozovat další práva vlastníka, která zákon na základě tohoto ustanovení nezakládá. Vlastník věci je tedy oprávněn domáhat se v případě jednorázového zásahu odstranění důsledků tohoto zásahu pouze z titulu náhrady škody (v tomto smyslu je možné dále vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 735/2001).“ Jde o to, že tzv. vlastnické žaloby se podle převládajícího mínění nepromlčují; proto tam, kde došlo k zásahu do vlastnického práva k věci, který nespočívá v jejím neoprávněném zadržování, je možné se domáhat ochrany jen podle ustanovení o náhradě škody, podléhajících promlčení. Není totiž žádný důvod pro to, aby právo na náhradu škody, způsobené jednorázovým zásahem do vlastnického práva, formou naturální restituce promlčení podléhalo, zatímco obsahově stejné právo, opírající se o §1042 o. z., nikoliv.
K přechodu závazků (obligací), týkajících se věci, na další vlastníky Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3404/2010, uvedl, že v souvislosti se změnou vlastnického práva k věci přecházejí na nabyvatele ta práva a závazky, které mají věcněprávní povahu, nebo ty, u nichž to zákon výslovně stanoví. Ke změně osoby dlužníka pak může dále dojít také způsoby předvídanými občanským zákoníkem, např. na základě písemné dohody o převzetí dluhu, uzavřené mezi převodcem a nabyvatelem, za předpokladu, že s tím bude věřitel souhlasit. Proto např. došlo-li k bezdůvodnému obohacení zhodnocením cizí věci, kterou její vlastník (obohacený) posléze převedl na jiného, nepřechází povinnost vydat bezdůvodné obohacení spolu s vlastnickým právem na nabyvatele; obohaceným je i nadále původní vlastník a jeho také tíží restituční, resp. reparační povinnost (srovnej Karel Eliáš a kolektiv: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek §1 – 487, Linde Praha a. s., 2008, str. 1053 – 1054). K tomu srovnej v poměrech změny vlastnického práva k bytové jednotce rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 242/2009.
V této věci by snad připadala do úvahy náhrada škody formou naturální restituce (při splnění zákonných podmínek) v případě, že by žalovaní osázeli trvalými porosty pozemek určený k zástavbě, a vlastník pozemku by pak nemohl stavbu provést bez odstranění porostů. I kdyby tomu tak bylo, pak by poškozeným byl vlastník pozemku v době jeho osázení, nikoliv další vlastníci; jde o obligační (nikoliv věcněprávní) nárok, který nepřechází na další vlastníky, kteří pozemek nabyli na základě singulární sukcese. Ostatně ani nárok ze zásahu do vlastnického práva, který již skončil, byť jeho následky přetrvávají, nepřechází na singulární nástupce vlastníka. Pokud např. škůdce rozbije sklepní okno a vlastník, aniž by okno zasklil, dům prodá, nemají jeho právní nástupci právo ani na náhradu škody (jde o obligační, tedy „osobní“ nárok), ani právo domáhat se nápravy negatorní žalobou (do jejich vlastnického práva nebylo zasaženo, dům koupili již s uvedenou závadou, a závažnější závady se promítají do nižší nabývací ceny).
Na daný případ nelze analogicky použít ustanovení o neoprávněné stavbě (§135c obč. zák.). Je tomu tak proto, že v zásadě nelze vydat konstitutivní rozhodnutí na základě analogické aplikace zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 828/2017, publikovaný pod č. 54/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, a též judikaturu tam uvedenou). Ostatně způsoby vypořádání neoprávněné stavby v uvedeném ustanovení se – s výjimkou možnosti odstranění stavby – na trvalé porosty nehodí.
Je možné procesní úkon žalobců, jimž dochází k nápravě rozporu mezi v žalobě tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem posuzovat jako částečné zpětvzetí žaloby?
Jde o to, že žalobci podáním ze dne 2. 10. 2019 (č. l. 731) vzali žalobu částečně zpět; protože toto podání nebylo zcela exaktně formulováno, pokoušel se soud prvního stupně postavit věc najisto. Konečně při jednání před soudem prvního stupně dne 9. 12. 2019 žalobci jednoznačně prohlásili, že v části tam uvedené berou žalobu zpět, a žalovaní se zpětvzetím projevili souhlas. Proti obsahu protokolu neměli žalobci žádné námitky. Jejich tvrzení, že v této části žalobu vzít zpět nechtěli, je v rozporu s obsahem spisu a je tudíž irelevantní; procesní úkon učiněný před soudem byl naprosto jasný, jednoznačný a srozumitelný a vyvolal zákonem předvídaný účinek spočívající v zastavení řízení v této části. Jestliže snad, jak dovolatelé naznačují, šlo o omyl vyvolaný rozporem vnitřní vůle s projevem (což je ovšem v dané věci i vzhledem k předchozím podáním žalobců, výzvě soudu k upřesnění, zda jde skutečně o zpětvzetí žaloby, a zastoupení žalobců advokátem naprosto nepravděpodobné), je takový rozpor nevýznamný (viz k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2278/2015). Tvrzený rozpor s judikaturou Ústavního soudu tak není dán.
Může vzniknout odlišné vlastnické právo ke stavbě oplocení s podezdívkou v případě, že dojde k částečnému zániku této stavby jejím rozbouráním a následnému vybudování nového oplocení na tomto základu? A je v takovém případě pasivně legitimován pouze původní vlastník věci nebo může být pasivně legitimována i osoba, která věc opravila?
Přípustnost dovolání v této části spatřují v tom, že „dovolacím soudem by tak tato otázka měla být posouzena jinak“, a v tom, že se „odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když v rozporu s judikaturou dovolacího soudu nesprávně posoudil otázku pasivní legitimace žalovaných 11 a 12, když uvedl, že tito opravou vybudovali součást věci původní a nestali se tak jejími vlastníky, tedy nemohou být pasivně legitimování, ačkoliv dle ustálené judikatury je možné žalovat jak vlastníka věci, tak rušitele“.
Ve věci jde o odstranění neoprávněné stavby podle §135c obč. zák.; nebyly zjištěny skutečnosti, které by umožňovaly jiné právní posouzení věci. Dovolací soud pak vychází z toho, že „v řízení o negatorní žalobě je pasivně legitimován ten, kdo do práva žalobce neoprávněně zasáhl, v řízení o vypořádání neoprávněné stavby je to vlastník této stavby“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1382/2007). Neuplatní se tak judikatura, týkající se negatorní žaloby (§1042 o. z.). Tvrzený rozpor s judikaturou dovolacího soudu tak není dán.
Dovolatelé též uvádějí, že tato otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak; tím zjevně myslí jinak, než ji posoudil odvolací soud. Tento důvod přípustnosti však na takový případ nesměřuje; v §237 o. s. ř. jde o to, že má být jinak posouzena otázka, kterou již dovolací soud dříve vyřešil, tedy jde o návrh na odklon od judikatury dovolacího soudu – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1929/2016. To jasně vyplývá i ze slov zákona – „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Ani tento předpoklad přípustnosti dovolání tak není naplněn.
K dovolání žalovaných:
Žalovaní přípustnost opírají o §237 o. s. ř., neboť dovolání podle nich závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázky, kterou dovolací soud dosud neřešil. Jedná se o tyto otázky (následuje citace z dovolání):
„a) zda jsou napadené výroky náležitě odůvodněny, přičemž zda se soud vypořádal s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím jejich závažnosti, a zda je napadené rozhodnutí přezkoumatelné (viz rozsudky Nejvyššího soudu 28 Cdo 4118/2010 ze dne 11. 5. 2011 nebo 22 Cdo 3332/2015 ze dne 20. 4. 2016),
b) zda se odvolací soud důvodně a přezkoumatelným způsobem odchýlil nejen od vlastního předchozího rozhodování, ale i od praxe Nejvyššího soudu ČR při řešení otázky možnosti uložit žalovaným povinnost odstranit to, co se stalo součástí pozemku v jejich vlastnictví,
c) zda se odvolací soud důvodně odchýlil od praxe Nejvyššího soudu ČR, považující některé výsledky stavební činnosti za součást pozemku,
d) zda je správný závěr, že pravomocný rozsudek ve sporu o určení vlastnictví zakládá originární důvod nabytí vlastnického práva,
e) jaký má důsledek pro nabytí vlastnického práva restituenta ustanovení §15 odst. 1 zákona o půdě.“
Žalovaní namítají „nepřezkoumatelnost“ rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně. Tu vidí v tom, že soudy pominuly „restituční“ námitky žalovaných, dále v tom, že soudy zobecnily „závěry“ pro všechny žalované, ač ti netvoří procesní společenství, a konečně v tom, že dostatečně nevyložily, jakým způsobem se mají žalovaní na pozemky žalobců, odkud mají odstranit stavby, dostat.
K tomu dovolací soud nejprve obecně uvádí:
V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, Nejvyšší soud uvedl, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Toto pravidlo obdobně platí i pro rozhodnutí odvolacího soudu.
K nedostatku odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ohledně restitučních souvislostí věci:
Žalovaní namítají, že objekty, které mají z pozemků odstranit, nejsou stavbami jako objekty vlastnického práva; argumentují tím, že pozemky byly v roce 1995 vydány právnímu předchůdci žalobců jako nezastavěné, a také odkazují na §15 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), podle kterého při vydání pozemku dle tohoto zákona přechází do vlastnictví oprávněné osoby trvalé porosty a vše, co tvoří jejich součásti, a meliorační zařízení umístěné pod povrchem pozemku, s výjimkou hlavních melioračních zařízení dle §14 odst. 5, které se na tomto pozemku nacházejí v okamžiku jeho vydání. Tuto námitku uplatnili v odvolacím řízení, odvolací soud ji však zcela pominul a jeho rozhodnutí je tak podle dovolatelů nepřezkoumatelné.
Dovolatelům lze přisvědčit v tom, že odvolací soud na uvedenou námitku nereagoval. Nicméně na otázce položené žalovanými již v odvolání rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a odpověď na ni nemůže vést k úspěchu žalovaných. Podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě totiž platí, že pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Skutečnost, že pozemky byly vydány v restituci, tak znamená, že na nich nebyly stavby způsobilé vydání zabránit, a není důkazem pro to, že na nich nebyly stavby žádné. Odkaz na §15 odst. 1 zákona o půdě by byl relevantní jen, pokud by šlo o „stavby“, které by nebyly samostatnými předměty vlastnického práva a tudíž stavbami ve smyslu občanského práva; to však soudy nezjistily (k tomu též viz níže).
To, že se odvolací soud uvedenou námitkou nezabýval, zakládá tzv. jinou vadu řízení, která by mohla mít – kdyby byla důvodná – za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K tzv. jiné vadě řízení však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. – jen je-li dovolání přípustné (z jiného důvodu). Tak tomu v této věci není, a navíc by tato vada nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci.
K „zobecnění důvodů pro všechny žalované“:
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaní spatřují v tom, že soudy zobecnily „závěry“ pro všechny žalované, ač ti netvoří procesní společenství. V první řadě je však třeba konstatovat, že stejným způsobem je koncipováno dovolání žalovaných. Dále se k tomu uvádí: Obsah i rozsah odůvodnění rozsudku je vymezen v §157 odst. 2 o. s. ř. Toto ustanovení je však třeba vždy aplikovat s přihlédnutím k individuálním okolnostem věci. V dané věci má rozsudek soudu prvního stupně 34 výroků a skládá se ze 148 bodů na 61 stranách; je strukturován tak, že je zvlášť uveden každý pozemek a současně žalovaní, kterých se řešená otázka týká; nejde tedy o nějaké souhrnné odůvodnění. Odvolací soud pak reagoval na odvolací výtky, které se týkaly prakticky všech účastníků. Je tak zřejmé, proč a jak o tom kterém nároku soudy vůči jednotlivým žalovaným rozhodly. Uvedenému tvrzení o nepřezkoumatelnosti, ostatně nijak konkrétně odůvodněnému, tak nelze přisvědčit.
K přístupu žalovaných na pozemky, ze kterých mají stavby odstranit:
Žalovaní tvrdí, že nemají přístup na uvedené pozemky a odvolací soud se s touto skutečností nezabýval. Není jim jasné, z jakého právního důvodu by je žalobci měli vpustit na své pozemky. K tomu se uvádí, že materiální nevykonatelnost je důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1711/2007); otázku vykonatelnosti je tedy třeba řešit v řízení o výkon rozhodnutí. To, že oprávněný je povinen tam, kde je to třeba, poskytnout při výkonu rozhodnutí součinnost povinnému, se podává např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1532/2018.
Ke stavbě pařeniště a chodníčku:
Dovolatelé namítají, že odvolací soud se odchýlil od svého předchozího rozhodnutí, když rozhodl o odstranění těchto objektů, neboť ve dřívějším rozhodnutí konstatoval, že jde o součásti pozemků. Ani soud prvního stupně (viz bod 95 odůvodnění), ani odvolací soud však tyto objekty za samostatné stavby nepovažovaly a o jejich odstranění rozhodly podle §1042 o. z. (negatorní žaloba), nikoliv podle §135c odst. 1 obč. zák. S aplikací §1042 o. z. na tyto objekty dovolatelé nijak nepolemizují. Uvedená námitka je tak zjevně nepodložená; ostatně ani není jasné, o co v této souvislosti opírají žalovaní přípustnost dovolání.
K posouzení věcí jako staveb ve smyslu občanského práva:
Dovolatelé tvrdí, že otázku, co je stavbou jako samostatnou věcí a co součástí pozemku, posoudily soudy v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90. Uvádějí, že soud prvního stupně (a stejně odvolací soud) ve výrocích VI, VII, XI, XVIII, XIX, XXIII a XXVI rozsudku nesprávně posoudil tyto věci jako samostatné v právním slova smyslu. K tomu odkazují na „rozhodnutí Nejvyššího soudu“ sp. zn. 22 Cdo 731/2011, přičemž současně dovozují závěr, že dotčené věci nemohou být předmětem právního styku, a proto je nelze hodnotit jako samostatné. Přitom polemizují se skutkovými zjištěními, závěry znaleckého posudku i s hodnocením důkazů.
Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů, zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání, uvedených v §237 o. s. ř.
Dále: Dovolací soud opakovaně vyslovil, že ve všech případech (např. u drobných staveb) však nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96). Posouzení toho, zda jde o samostatnou věc či o její součást, vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně. V dovolacím řízení lze přezkoumávat úvahu soudů, učiněnou ohledně součásti věci v nalézacím řízení, jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99).
V této věci soud prvního stupně vysvětlil, proč tu kterou věc považoval za stavbu. Přihlížel i ke kritériím uvedeným v judikatuře; ovšem tato kritéria je třeba posuzovat vždy s ohledem na okolnosti dané věci. Vzal v úvahu i kritéria uvedená v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, a to nejen v části týkající se porostů, ale, jak je z obsahu rozsudku patrné, i v části týkající se staveb. Jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené; tvrzený rozpor s judikaturou dovolacího soudu tak není dán.
K otázce, „zda je správný závěr, že pravomocný rozsudek ve sporu o určení vlastnictví zakládá originární důvod nabytí vlastnického práva“:
Žalovaní narážejí na to, že odvolací soud uvedl: „V případě námitky žalovaných 7) a 8), že nejsou ve věci odstranění stavby – zídky pasivně legitimováni, je třeba uvést, že to byli právě žalovaní 7) a 8), kteří v roce 1998 nabyli do svého vlastnictví sousedící nemovitost od manželů S., se kterými vedli o vlastnictví předmětné zídky spor, přičemž pravomocným rozsudkem bylo určeno, že jsou jejími vlastníky“ (jde patrně o spor, konstatovaný pod bodem 32 rozsudku Městského soudu v Brně). Žalovaní tvrdí, že tento závěr je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2088/2011. V tomto usnesení se uvádí, že rozhodnutí soudu podle §80 o. s. ř. o určení vlastnického práva k nemovitostem není rozhodnutím konstitutivním (vlastnické právo se jím nezakládá), ale deklaratorním (existence práva se konstatuje).
Odvolací soud však netvrdí, že by tento rozsudek založil vlastnictví žalovaných 7) a 8); jde však o to, že ve vztahu mezi těmito žalovanými a manželi S. je rozsudek pro účastníky a „všechny orgány“ závazný (§159a odst. 1 a 3 o. s. ř.). I když dojde ke změně účastníků, nelze výsledek předchozího řízení o určení vlastnického práva přehlížet (nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 519/08). Dovolatelé tak polemizují s právním posouzením, které rozsudek odvolacího soudu neobsahuje; na uvedené právní otázce tak rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a nemůže tak založit přípustnost dovolání.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců ani žalovaných přípustnými, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Nejvyšší soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť jak vyplývá z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (výrok II), o nákladech řízení bude rozhodovat soud prvního stupně.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu