ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.3714.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 3714/2021-510
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. Č., narozeného XY bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Broďáni, advokátem se sídlem v Sokolově, Karla Havlíčka Borovského 692, proti žalované P. Ch., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 1343/2, o 1 532 166,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 95/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2021, č. j. 10 Co 34/2021-474, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2021, č. j. 10 Co 34/2021-474, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 12. 2020, č. j. 16 C 95/2018-257, zamítl žalobu na zaplacení 1 532 166, 70 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 11. 10. 2021, č. j. 10 Co 34/2021-474, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 1 425 890 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení z částky 1 425 890 Kč od 26. 2. 2018 do zaplacení. Co do částky 106 276,70 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení z částky 106 276,70 Kč od 26. 2. 2018 do zaplacení zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího i odvolacího řízení (výrok II).
Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 1 532 166,70 Kč jako bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout v souvislosti s prodejem rodinného domu č. p. XY postaveného na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (nemovitost „A“), jehož byli účastníci spoluvlastníky (podle tvrzení žalobce).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „nelze mít za to, že účastníci uzavřeli dohodu ať už ústní nebo písemnou s úmyslem založit spoluvlastnický vztah“ k nemovitosti „A“. Pokud tedy žalobci žádný spoluvlastnický podíl na nemovitosti „A“ nenáležel, nemohlo ani jejím prodejem na straně žalované dojít k tvrzenému bezdůvodnému obohacení.
Odvolací soud naopak dospěl k závěru, že k nemovitosti „A“ její výstavbou vzniklo účastníkům řízení rovnodílné podílové spoluvlastnictví. Jestliže žalovaná nemovitost „A“ prodala, je povinna uhradit žalobci polovinu získané kupní ceny z titulu bezdůvodného obohacení. Jako „nevěrohodnou“ posoudil odvolací soud obranu žalované, podle které se účastníci měli dohodnout na použití prostředků získaných prodejem nemovitosti „A“ na výstavbu č. p. XY (nemovitost „B“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Má za to, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která v rozhodování dovolacím soudem byla dosud rozhodována rozdílně.“ Jednotlivé námitky dovolatelka formuluje jako body a) až f):
V bodu a) namítá, že odvolací soud učinil nesprávný závěr o vzniku podílového spoluvlastnictví k nemovitosti „A“, a že je tento závěr v rozporu s judikaturou dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 2651/2016, a sp. zn. 22 Cdo 135/2017. Podle žalované nebyla prokázána žádná dohoda ohledně spoluvlastnictví k nově zhotovené věci - nemovitosti „A“, ani nebyla prokázána vůle účastníků k založení spoluvlastnického vztahu. Domnívá se, že žalobce neunesl ohledně tvrzení o existenci dohody o vzniku podílového spoluvlastnictví důkazní břemeno.
V bodu b) odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl jí navržené důkazy k prokázání tvrzení o investování finančních prostředků obdržených z kupní ceny za prodej nemovitosti „A“ do nemovitosti „B“, ani jinak o těchto důkazních návrzích nerozhodl. Tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 4029/19 nebo sp. zn. I. ÚS 1135/17. Tvrdí, že pro případ, že by se prokázalo spoluvlastnictví k nemovitosti „A“, měl soud zohlednit, že od počátku uplatňovala zápočty mimo jiné formou použití částky z prodeje nemovitosti „A“ na dostavbu nemovitosti „B“. Ke svému tvrzení předkládala důkazy, které odvolací soud neprovedl.
V bodu c) tvrdí, že odvolací soud sice uvedl, že se jí nepodařilo unést důkazní břemeno ohledně prokázání jejího tvrzení o investování finančních prostředků obdržených z kupní ceny za prodej nemovitosti „A“ na dostavbu nemovitosti „B“, přitom ji však nepoučil podle §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. Tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 3562/2008, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 nebo sp. zn. 22 Cdo 4888/2014. Současně se odvolací soud nijak nevypořádal s jejím tvrzením a důkazními návrhy ohledně úhrady částky 600 000 Kč žalobci dne 3. 4. 2015 z kupní ceny obdržené za nemovitost „A“, ani ohledně uhrazení částky 121 445 Kč za společnou dovolenou účastníků hrazenou taktéž z kupní ceny za prodej nemovitosti „A“.
V bodu d) uvádí, že žalobce v řízení uznal investici (zápočet) z jejích výlučných prostředků do nemovitosti „A“ ve výši 283 488 Kč i to, že investovala ze společných prostředků (zisk z prodeje nemovitosti „A“) částku 768 875 Kč do nemovitosti „B“, odvolací soud však tyto investované částky při konečném rozhodování nezohlednil, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, věc nesprávně posoudil a porušil právo žalované na spravedlivý proces.
V bodu e) vytýká odvolacímu soudu, že při konečném rozhodování nevzal do úvahy ani žalobcem v řízení uznané investice žalované z jejích výlučných prostředků do nemovitosti „A“ ve výši 283 488 Kč, ani žalovanou tvrzené a prokazované investice do nemovitosti „A“ ve výši 685 873 Kč, kdy tyto žalovanou tvrzené a prokazované (a částečně žalobcem uznané) investice nebyly nijak v rozhodnutí soudu zohledněny, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a věc nesprávně posoudil, což vedlo k porušení práva žalované na spravedlivý proces.
V bodu f) namítá, že tím, že se nezabýval tvrzenými investicemi žalované (částkou 600 000 Kč uhrazenou žalobci dne 3. 4. 2015 z kupní ceny obdržené za prodej nemovitosti „A“ a částkou 121 445 Kč za společnou dovolenou účastníků uhrazenou taktéž z kupní ceny obdržené za prodej nemovitosti „A“), se odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž zopakoval všechny příslušné důkazy. Porušil tím článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v důsledku porušení zásady přímosti. Současně porušil princip legitimního očekávání.
Dále také namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka vymezuje přípustnost dovolání tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která v rozhodování dovolacím soudem byla dosud rozhodována rozdílně.“
Dovolatelka v dovolání nespecifikuje žádnou právní otázku, která byla podle jejího mínění dovolacím soudem dosud rozhodována rozdílně, ani v tomto směru neuplatňuje žádné dovolací námitky.
K bodu ad a) ohledně tvrzeného nesprávného závěru odvolacího soudu o vzniku podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitosti „A“ a k namítanému rozporu s judikaturou dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 2651/2016, a sp. zn. 22 Cdo 135/2017
Dovolání ohledně této námitky není přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu je s judikaturou dovolacího soudu, na kterou dovolatelka odkazuje, v souladu.
Dovolatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017 (uveřejněný, stejně jako i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz ), ve kterém tento soud přijal a odůvodnil závěr, že vlastnictví k nově zhotovené věci originárně nabývá ten, kdo ji vytvořil. Jde-li o stavbu, nabývá k ní takto vlastnictví stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe. Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná (může být i ústní, popř. konkludentní), založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu (příp. s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem) zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Není třeba, aby se účastníci dohodli o výši podílů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001). K těmto závěrům se později přihlásil Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2651/2016, na které dovolatelka odkazuje. V rozsudku ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4127/2018, navíc Nejvyšší soud zdůraznil, že z judikatury vyplývá závěr, že pokud před 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, spolu dvě osoby (či více osob) společně zřizovaly stavbu (tedy se podílely významným způsobem na jejím zřízení), a ohledně právního osudu stavby, ani ohledně právního důvodu jejich účasti na stavbě, neprojevily právně významnou vůli a současně ze všech okolností věci jasně nevyplývá něco jiného, je stavba v jejich podílovém spoluvlastnictví. Ten, kdo se v takovém případě spoluvlastnictví dovolává, musí prokázat, že šlo o společně zřizovanou stavbu; posouzení, zda tomu tak bylo, je na úvaze soudu, která musí být řádně zdůvodněna. Kdo vznik spoluvlastnictví v tomto případě popírá, musí prokázat, jaký byl důvod účasti protistrany na pořízení stavby.
Závěr o tom, zda mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z osob podílejících se na vzniku stavby, je věcí úvahy soudů nižších stupňů. Tato úvaha vychází z jedinečných a konkrétních skutkových okolností případu a je třeba při této úvaze zohlednit veškeré relevantní okolnosti projednávané věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3710/2011). Dovolací soud by mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené, nezohlednily všechny významné skutečnosti či nebyly řádně odůvodněny (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2428/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3082/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2117/2015).
Je třeba zdůraznit, že četná judikatura ohledně posuzované otázky řeší věci, které zpravidla nejsou skutkově zcela totožné, a to, co v jedné věci významné není, může být vzhledem k dalším okolnostem významné v jiné věci, a naopak. Nelze tedy bez dalšího vytrhovat z komplexu relevantních skutečností jednu či několik a činit z nich závěry o odklonu od dosavadní judikatury.
V projednávané věci odvolací soud zjistil, že účastníci řízení přistoupili k výstavbě nemovitosti „A“ po několikaletém společném soužití v době, kdy se jim narodil syn M., žili v ní společně se svými dětmi po dobu minimálně pěti let, než se společně přestěhovali do nemovitosti „B“. Na výstavbě nemovitosti „A“ se přitom podíleli oba účastníci jako druh a družka společně, a to jak realizováním konkrétních prací, na jejichž základě k výstavbě domu došlo, tak i společným úvěrem. Jestliže i s odkazem na výpovědí svědků odvolací soud uzavřel, že oba účastníci budovali nemovitost „A“ společně s úmyslem ji společně užívat a stát se jejími spoluvlastníky, není úvaha odvolacího soudu o vzniku podílového spoluvlastnictví účastníků řízení k nemovitosti „A“ zjevně nepřiměřená.
K bodu ad b) ohledně námitky tzv. opomenutých důkazů; neprovedení dovolatelkou navržených důkazů k prokázání tvrzení o investování finančních prostředků obdržených z kupní ceny za prodej nemovitosti „A“ do nemovitosti „B“:
V nálezu ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2736/2019 (uveřejněném, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz ) Ústavní soud – s odkazem na další svá rozhodnutí – uvedl, že „opomenuté důkazy představují pochybení soudu spočívající v neodůvodněném neprovedení účastníkem navrhovaných důkazů. Rozhodující soud není sice povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.“ O takový případ však v nyní projednávané věci nejde, neboť odvolací soud vysvětlil, že dokazování v tomto směru nevedl s ohledem na „účelovou“ změnu argumentace žalované o charakteru finančních prostředků získaných z prodeje nemovitosti „A“, přičemž k této změně tvrzení přistoupila žalovaná až v rámci odvolacího řízení, i s ohledem na žalobní nárok. Vyložil, z jakého důvodu neshledal tvrzení žalované ohledně investování finančních prostředků obdržených z kupní ceny za prodej nemovitosti „A“ do nemovitosti „B“ věrohodné. Jestliže žalovaná od počátku popírala vznik podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitosti „A“, pak její následně zvolená argumentace - že na základě konkludentní dohody s žalobcem investovali společné prostředky z prodeje nemovitosti „A“ do nemovitosti „B“ - nemohla být shledána z důvodu její nevěrohodnosti úspěšnou (viz body 20 až 21 dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu). Nelze tedy uzavřít, že se odvolací soud odchýlil od dovolatelkou uváděné rozhodovací praxe Ústavního soudu (srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 4029/19, nebo jeho nález ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17).
K bodu ad c) ohledně námitky neunesení důkazního břemene k prokázání jejího tvrzení o investování finančních prostředků za prodej nemovitosti „A“ na dostavbu nemovitosti „B“ ve vztahu k absenci poučení podle §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. a odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 23 Cdo 3562/2008, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 nebo sp. zn. 22 Cdo 4888/2014:
Dovolání není v tomto ohledu přípustné, neboť odvolací soud se od dovolatelkou uváděné rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Z judikatury Nejvyššího soudu se podává závěr, že účinek tzv. koncentrace řízení je podmíněn tím, že musí být účastníkům řízení dáno poučení jak předem (v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání), neboť účastníkům je třeba dát s potřebným předstihem vědět o tom, do kdy mohou v řízení splnit svou povinnost tvrzení a důkazní povinnost, aby se i z tohoto hlediska mohli na jednání připravit, tak také při samotném úkonu (roku) soudu (při přípravném jednání, při jednání nebo při dalším jednání), jehož skončením tzv. koncentrace řízení nastane, neboť je (v zájmu právní jistoty a dalšího „předvídatelného“ postupu řízení) nezbytné, aby účastníci vždy – i s přihlédnutím k tomu, že doba, kdy nastane koncentrace řízení, nemusí být vždy snadno stanovitelná – bez pochybností věděli o tom, že řízení bude zkoncentrováno a kdy k tomu dojde, a aby tomu mohli přizpůsobit svůj další postup v řízení [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 (uveřejněný pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4888/2014].
V nyní projednávané věci byla dovolatelka ohledně předběžného (jiného) názoru odvolacího soudu náležitě poučena na jednání konaném dne 22. 4. 2021 a současně s poučením jí byla i poskytnuta lhůta, aby se k odlišnému názoru odvolacího soudu vyjádřila. To žalovaná učinila a ve vyjádření ze dne 21. 5. 2021 uvedla, že po „dohodě“ s žalobcem použila získané prostředky z prodeje nemovitosti „A“ na koupi vozidla, dovolené a výdaje do domácnosti; ohledně „dohody“ s žalobcem o použití financí z prodeje nemovitosti „A“ do výstavby nemovitosti „B“ však ničeho netvrdila, naopak ohledně financování nemovitosti „B“ uváděla, že do ní investovala částku minimálně 1 224 565 Kč (viz str. 297 – 300 spisu).
Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani námitky dovolatelky, že se odvolací soud nijak nevypořádal s jejím tvrzením a důkazními návrhy ohledně úhrady částky 600 000 Kč žalobci dne 3. 4. 2015 z kupní ceny obdržené za nemovitost „A“, ani ohledně uhrazení částky 121 445 Kč za společnou dovolenou účastníků hrazenou taktéž z kupní ceny za prodej nemovitosti „A“.
Námitky dovolatelky, jimiž odvolacímu soudu vytýká, že se nijak nevypořádal s jejím tvrzením a důkazními návrhy, totiž směřují do konkrétní vady řízení, aniž by zahrnovaly otázku procesního práva, kterou by řešil odvolací soud. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil.
Společně k bodům ad d), e) a f), jež se týkající námitek, že se odvolací soud nezabýval tvrzenými investicemi dovolatelky, a že tím mělo dojít k porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Rovněž ve vztahu k těmto námitkám není dovolání přípustné. Dovolatelka sice avizovala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, opět však ve vztahu k namítaným procesním pochybením nevymezila žádnou otázku procesního práva, ani neuvedla žádnou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, která by řešila stejnou nebo jen analogickou problematiku. Dovolání tak neobsahuje řádné vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015).
Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává, že odvolací soud se sice výslovně k uvedeným námitkám žalované nevyjádřil, implicitně však ano, když v bodě 21 odůvodnění svého rozsudku podrobně vysvětlil, z jakého důvodu se již další obranou žalované nezabýval. Učinil tak zejména proto, že neshledal věrohodnou zvolenou argumentaci dovolatelky ohledně získaných finančních prostředků z prodeje nemovitosti „A“ o nichž tvrdila, že jsou výlučně její, zatímco odvolací soud dospěl k závěru, že získaná kupní cena z prodeje nemovitosti „A“ patří každému z účastníků rovným dílem.
K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu :
Dovolatelkou uplatněná námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, sama o sobě nemůže vést k přípustnosti dovolání; je subsidiárním dovolacím důvodem (srovnej §241a odst. 1 a contrario a §242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatelka v souvislosti s tvrzenou vadou řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Ani Ústavní soud nezpochybňuje, že vady řízení, natož i námitka porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces samy o sobě k přípustnosti dovolání nepostačují, pokud v jejich souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a 23).
Dovolání žalované proto není přípustné a Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu zamítl dovolací soud pro nedůvodnost i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 6. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu