ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.56.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 56/2022-422
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce B. Ch., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Šlosarem, advokátem se sídlem v Praze, Haštalská 27, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , IČO 00064581, se sídlem v Praze, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 287/18, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 113/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2021, č. j. 72 Co 109/2021-392, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 7. 2020, č. j. 24 C 113/2017-337, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. v k. ú. XY, zapsaného u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce i žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 6. 2021, č. j. 72 Co 109/2021-392, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování podmínek vedoucích k vydržení vlastnického práva k pozemku, zejména v otázce dobré víry a oprávněnosti držby. Dále namítá odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení omluvitelného omylu při uchopení držby cizího pozemku a jeho následném dlouhodobém užívání. Právní hodnocení odvolacího soudu považuje za nesprávné a nesouhlasí zejména se závěrem, že žalobce musel mít (objektivně posuzováno) důvodné pochybnosti o tom, zda oplocení respektuje skutečnou vlastnickou hranici pozemku, k němuž mu svědčilo právo osobního užívání, a to nejpozději v souvislosti s výstavbou svého rodinného domu v roce 1975. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný shledává rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné, souladné s judikaturou dovolacího soudu a dovolání žalobce považuje za nepřípustné. Dovolatel podle žalovaného polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a svoji dobrou víru posuzuje pouze ze subjektivního hlediska. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, eventuálně jako nedůvodné zamítl.
Dovolání není přípustné.
Jelikož k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) – [srovnej §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)].
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobce v dovolání vymezil právní otázku vztahující se k posouzení dobré víry, potažmo existence omluvitelného omylu při vydržení pozemku, přičemž namítá rozpor s judikaturou dovolacího soudu.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při jejím řešení neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že lze vydržet vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1734/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017. sp. zn. 22 Cdo 81/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1886/2017 (vše, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupné na www.nsoud.cz) ].
Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Není přitom rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005). K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil v rozsudku ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3264/2015.
V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008).
V předmětné věci se odvolací soud ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně a učinil závěr, že byť se žalobce v roce 1971 ujal držby předmětného pozemku v situaci, kdy byl již jeho právním předchůdcem „připlocen“ k pozemku parc. č. XY, přičemž oplocení bylo v jedné linii s oplocením sousedních pozemků, tak již z obsahu dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku parc. č. XY ze dne 10. 8. 1971 neplynou žádné pochybnosti, že jejím předmětem byl pouze pozemek parc. č. XY a nikoliv pozemek parc. č. XY. V souvislosti s výstavbou rodinného domu měl žalobce k dispozici situační plánek z roku 1971 a následně geometrický plán ze dne 27. 5. 1975, č. XY, z nichž je jednoznačně patrné, že sporný pozemek parc. č. XY je „vložen“ mezi pozemek parc. č. XY a veřejnou komunikaci, a vybudované oplocení je tak v rozporu se stavem právním. Žalobce tedy nejpozději v roce 1975 po seznámení se s geometrickým plánem č. XY nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vlastnickou hranici tvoří oplocení, které je sice vybudováno v jedné linii s oplocením sousedním, avšak nekopíruje vlastnickou hranici pozemku parc. č. XY.
V poměrech projednávané věci nepovažuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že se žalobce po seznámení se s geometrickým plánem č. XY nemohl nadále mýlit o průběhu vlastnické hranice, a to bez ohledu na optický soulad oplocení dalších pozemků. Odvolací soud svou úvahu o ztrátě dobré víry po seznámení se s obsahem geometrického plánu náležitě odůvodnil a přihlédl ke všem relevantním okolnostem projednávané věci.
Pokud odvolací soud na základě shora uvedeného uzavřel, že žalobce nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák., že mu předmětný pozemek patří, a proto jej nemohl nabýt na základě vydržení podle §134 odst. 1 obč. zák., je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř.
Opodstatněná není námitka žalobce, že o dobré víře svědčí jeho dlouhodobá, nerušená držba předmětného pozemku. Dovolatel v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1646/2018 (potažmo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011), v jehož intencích však šlo při posuzování oprávněnosti držby o souběh mimořádných a výjimečných okolností, na základě kterých Nejvyšší soud v poměrech konkrétně posuzované věci dovodil oprávněnou držbu ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák. Takové mimořádné okolnosti nejsou v nyní projednávané věci s ohledem na shora uvedené (především s ohledem na závěr, že se žalobce v roce 1975 seznámil s obsahem geometrického plánu, z něhož jasně vyplývaly vlastnické hranice předmětného pozemku) dány, a proto není napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s uvedeným právním názorem dovolacího soudu.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 5. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu