ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.737.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 737/2022-559
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Jawa Klub Praha, z.s. , IČO 00551872, se sídlem v Praze 3, Koněvova 910/61, zastoupeného Mgr. Jakubem Blažkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Březince 1232/16, proti žalovaným 1) J. P. , narozenému XY, 2) M. P. , narozené XY, oběma bytem XY zastoupeným Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem v Kolíně, Obecní dvůr 433, o povolení nezbytné cesty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 252/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, č. j. 55 Co 242/2019-503, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 203 Kč k rukám zástupce žalovaných Mgr. Pavla Černého do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 1. 2019, č. j. 12 C 252/2016-287, zřídil právo nezbytné cesty odpovídající služebnosti stezky a cesty ve prospěch „pozemků parc. č. XY parc. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. ev., a parc. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. ev., vše zapsáno na LV č. XY“ pro k. ú. XY, vedeném u Katastrálního úřadu XY, Katastrálního pracoviště XY, a to k tíži pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY. Nezbytnou cestu zřídil podjezdem budovy č. p. XY, jenž je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, vyznačeném v geometrickém plánu č. 2979-98/2016 ze dne 18. 8. 2016, který je nedílnou součástí rozsudku. Rozhodl, že nezbytná cesta může být využívána denně od 8:00 do 20:00 (výrok I). Ve výroku II stanovil, že věcné břemeno cesty se zřizuje jako úplatné bez omezení doby trvání. Žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným 390 000 Kč jako úplatu za zřízení věcného břemene a 6 000 Kč ročně na náklady údržby průchodu (výrok III). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV a V).
Městský soud v Praze (dále jako „odvolací soud“) k odvolání žalobce i žalovaných, vázán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, č. j. 22 Cdo 1487/2020-349, kterým Nejvyšší soud zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, a to rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2019, č. j. 55 Co 242/2019-334, rozsudkem ze dne 13. 10. 2021, č. j. 55 Co 242/2019-503, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I–III tak, že zamítl žalobu na povolení nezbytné cesty odpovídající věcnému břemeni služebnosti stezky a cesty; ve výroku V rozsudek soudu prvního stupně zrušil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Rozhodl také o náhradě nákladů účastníků řízení vzniklých před soudy všech stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
V posuzované věci žalobce žádá povolení nezbytné cesty ke svým pozemkům přes průjezd v budově č. p. XY, jenž je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalovaných.
Odvolací soud rozhodl o zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty, neboť shledal, že v poměrech projednávané věci nejsou naplněny všechny pozitivní podmínky pro povolení nezbytné cesty formulované v §1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále rovněž jako „o. z.“), a zároveň jsou naplněny tři negativní podmínky ve smyslu §1032 o. z. opodstatňující zamítnutí žaloby.
Konkrétně dovodil, že nemovitosti žalobce lze řádně užívat a jejich spojení s veřejnou cestou lze zajistit jinak než povolením nezbytné cesty přes pozemky žalovaných. Přístup k pozemkům je možné vybudovat z cyklostezky, která je rovněž veřejnou cestou a nachází se v blízkosti pozemku žalobce, byť si toto řešení vyžádá vynaložení určitých nákladů.
Navíc si žalobce způsobil nedostatek přístupu z veřejné cesty z hrubé nedbalosti a o povolení nezbytné cesty žádá přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup; zřízení nezbytné cesty požaduje jen za účelem pohodlnějšího spojení.
Odvolací soud rovněž poměřoval výhodu povolení nezbytné cesty svědčící žalobci s nevýhodou, která by plynula z jejího povolení pro vlastníky zatíženého pozemku. Porovnáním potřeb žalobce a zájmů žalovaných dospěl k závěru, že v posuzované věci nelze po žalovaných spravedlivě požadovat, aby byli nuceni strpět omezení svého vlastnického práva.
Na základě uvedeného rozhodl o zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř“.), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně namítá, že odvolací soud vůbec neposoudil, zda jsou v poměrech projednávané věci dány důvody pro povolení nezbytné cesty (na základě specifických a individuálních okolností projednávané věci), i když je naplněna některá z negativních podmínek. V takovém případě je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s předcházejícím rozhodnutím dovolacího soudu v této věci, a to rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1487/2020. Na druhou stranu odvolací soud provedl test proporcionality, v rámci kterého poměřoval výhodu zřízení nezbytné cesty svědčící žalobci s nevýhodou, která by plynula z jejího povolení pro vlastníky zatíženého pozemku. Podle žalobce však odvolací soud provedl tento test značně povrchně a vycházel z nesprávných předpokladů. Takový postup je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, například s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5100/2016.
Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že není splněna pozitivní podmínka pro povolení nezbytné cesty spočívající v nemožnosti řádného hospodaření a užívání pozemku proto, že není dostatečně spojen s veřejnou cestou. Odvolací soud totiž posuzoval naplnění této podmínky z hlediska účelu žalobce, a nikoliv podle hospodářské potřeby panující nemovitosti a obvyklého způsobu a rozsahu jejího užívání (jak to ovšem předpokládá ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009).
Podle žalobce rovněž odvolací soud po předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, rozsudku ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1487/2020, zatížil odvolací řízení závažnou procesní vadou, která spočívá v rozsáhlém doplnění a zopakování dokazování. Avšak odvolací soud nebyl oprávněn podle §213 odst. 4 o. s. ř. takto rozsáhlé doplnění dokazování provést. Pokud měl odvolací soud za to, že ke zjištění skutkového stavu věci je nezbytné provést další navržené důkazy (a to v takovém rozsahu, že nemohou být provedeny v odvolacím řízení), měl postupovat v souladu s §219a odst. 2 o. s. ř., rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Neučinil-li tak, je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vyjádřenou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 32 Odo 365/2003. Namítá také, že odvolací soud se nevypořádal s dalšími důkazními návrhy žalobce obsaženými v podání dovolatele doručeném odvolacímu soudu dne 6. 9. 2021.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvádí, že odvolací soud se důkladně zabýval tím, zda lze po žalovaných s ohledem na veškeré okolnosti projednávané věci spravedlivě požadovat, aby byli nuceni strpět omezení jejich vlastnického práva spočívající v případném povolení nezbytné cesty. Považují také za správný závěr odvolacího soudu, že nejsou splněny všechny pozitivní podmínky pro povolení nezbytné cesty a jsou rovněž naplněny tři negativní podmínky, na základě kterých nemůže být nezbytná cesta ve smyslu §1029 a násl. o. z. povolena. Mají za to, že odvolací soud plně respektoval právní názor dovolacího soudu vyjádřený v předchozím rozhodnutí v této věci, tedy v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1487/2020. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K námitce, že pokud měl odvolací soud za to, že ke zjištění skutkového stavu věci je nutné provést další navržené důkazy (a to v takovém rozsahu, že nemohou být provedeny v odvolacím řízení), měl postupovat v souladu s 219a odst. 2 o. s. ř., rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení:
Tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání již jen z toho důvodu, že závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 32 Odo 365/2003 (o nějž žalobce opírá v této části přípustnost dovolání), se vztahují k výkladu §213 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2000. V posuzované věci však odvolací soud postupoval podle §213 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 4. 2005 (které odlišným způsobem upravuje provádění důkazů v rámci řízení před odvolacím soudem), a již jen proto nelze v poměrech projednávané věci z důvodu zcela odlišné právní úpravy aplikovat závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 32 Odo 365/2003, na který dovolatel odkazuje.
Dále k této námitce Nejvyšší soud poznamenává následující. Podle §213 odst. 1– 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 4. 2005, odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel. Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.
Ustanovení §213 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 4. 2005, nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž jen určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat (jde-li o rozsáhlé doplnění dokazování a nebylo-li dosud k dané skutečnosti provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování). V případě splnění obou podmínek ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219a odst. 2 o. s. ř. zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011).
I v případě, kdy by se mělo jednat o rozsáhlé dokazování ke skutečnostem, k nimž dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování, není tak odvolací soud zbaven možnosti provést takové dokazování sám, má ovšem možnost posoudit, zda takto postupovat bude či rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení. Tyto závěry jsou v judikatuře dovolacího soudu přijímány již zcela konstantně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3894/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3323/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 130/2013).
Z uvedeného se podává, že procesní postup odvolacího soudu, v rámci kterého doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně, byl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., a proto není dovolání žalobce v této části přípustné.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani další námitka žalobce směřující do procesu dokazování, tedy námitka, že odvolací soud se řádně nevypořádal s důkazními návrhy žalobce obsaženými v jeho podání doručeném odvolacímu soudu 6. 9. 2021. Z tohoto důvodu považuje žalobce rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné. Žalobce však v souvislosti s touto námitkou neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno, ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje za naplněný.
Pouhá polemika s procesním postupem odvolacího soudu v souvislosti s provedeným dokazování, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018, odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 o. s. ř. a §243c odst. 1 o. s. ř.).
K námitkám směřujícím do právního posouzení věci samé:
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta žaloba na povolení nezbytné cesty, je založeno na závěru, že nejsou splněny dvě pozitivní podmínky pro povolení nezbytné cesty ve smyslu §1029 o. z. (není naplněna podmínka, že přístup z veřejné cesty nelze zajistit jinak než povolením nezbytné cesty přes pozemek žalovaných, a také není splněna podmínka, že nemovitost žalobce nelze řádně užívat, protože není dostatečně spojena s veřejnou cestou) a jsou naplněny tři negativní podmínky, na základě kterých nemůže být nezbytná cesta povolena [odvolací soud vyložil, že žalobce si způsobil nedostatek přístupu z veřejné cesty z hrubé nedbalosti ve smyslu §1032 odst. 1 písm. b) o. z.; nezbytnou cestu nelze rovněž povolit podle §1032 odst. 2 o. z., jelikož má vést přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup; nezbytnou cestu nelze povolit také z toho důvodu, že o ni žádá žalobce pouze za účelem pohodlnějšího spojení ve smyslu §1032 odst. 2 o. z.].
V dovolání žalobce jednak polemizuje s tím, že nezbytná cesta by měla být v poměrech projednávané věci povolena, i když může být (hypoteticky) naplněna některá z negativních podmínek zakotvených v §1032 o. z.
Nesouhlasí rovněž se závěrem odvolacího soudu, že nejsou splněny všechny pozitivní podmínky pro povolení nezbytné cesty. V této souvislosti však řádně napadá pouze závěr odvolacího soudu o tom, že není naplněna podmínka, že nelze na pozemku žalobce řádně hospodařit a užívat jej, protože není dostatečně spojen s veřejnou cestou (v této souvislosti argumentuje, že je nutno při posuzování této podmínky zvažovat, k jakému účelu stavby postavené na pozemcích žalobce slouží, a nikoliv účel samotného žalobce, přičemž v této souvislosti odkazuje rovněž na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu). V dovolání však žalobce relevantním způsobem nenapadá závěr odvolacího soudu, že lze zřídit přístup na pozemek žalobce i jinak než povolením nezbytné cesty přes pozemek žalovaných (v této souvislosti neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný; pouze v odst. 33 a 34 dovolání s tímto závěrem polemizuje, což nelze považovat za řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že je-li zamítnutí žaloby postaveno na dvou (či více) samostatných důvodech, postačí, zda v přezkumu obstojí i jen jeden z nich. I kdyby byl totiž další, dovolatelem napadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 403/2013). Uvedený závěr potvrdil i Ústavní soud, jenž dovodil, že „z hlediska řízení o ústavní stížnosti platí totéž – obstojí-li z hlediska ústavnosti jeden z více samostatných důvodů zamítnutí žaloby, pak by bylo zbytečné zabývat se přezkumem důvodů dalších, neboť pak by rozhodnutí Ústavního soudu mělo význam čistě akademický“ (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1467/15, dostupné na nalus.usoud.cz).
Jelikož žalobce v dovolání řádně nezpochybnil závěr odvolacího soudu, že nezbytnou cestu nelze povolit, protože lze zajistit přístup žalobce z veřejné cesty jinak než povolením nezbytné cesty přes nemovitosti žalovaných (který sám o sobě opodstatňuje zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty a který nebyl v dovolání řádně napaden), nemohou přípustnost dovolání založit ani další námitky žalobce (tedy že nezbytná cesta měla být povolena, i když by byly splněny některé z negativních podmínek; námitka směřující do závěrů odvolacího soudu, že na pozemku žalobce nelze řádně hospodařit a užívat jej, protože není dostatečně spojen s veřejnou cestou; a námitka, že soud řádně neposoudil výhodu svědčící žalobci z povolení nezbytné cesty s nevýhodou, která by plynula z jejího zřízení pro vlastníky zatíženého pozemku). Posouzení těchto námitek by totiž nebylo způsobilé zvrátit závěr o věcné správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4039/2019).
K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že ani v předcházejícím rozhodnutí v této věci (tedy v rozsudku ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1487/2020) Nejvyšší soud neřešil právní otázku, zda může soud nezbytnou cestu povolit i za předpokladu, že nejsou naplněny všechny pozitivní podmínky pro její povolení ve smyslu §1029 o. z. V rozsudku ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1487/2020, Nejvyšší soud pouze uzavřel, že je-li splněna některá z negativních podmínek pro povolení nezbytné cesty, ač by podle smyslu a účelu zákona dána být neměla, pak je možno aplikační dopad takto široce pojaté podmínky zúžit za pomoci teleologické redukce, a tedy nezbytnou cestu za takových předpokladů povolit i v případě naplnění některé z negativních podmínek. Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že nezbytnou cestu nelze povolit, jelikož není naplněna některá z pozitivních podmínek pro její povolení ve smyslu §1029 a násl. o. z., není jeho rozhodnutí v rozporu s předcházejícím rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci označeným shora.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 5. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu