ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1112.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1112/2022-228
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobkyně HYDAPRESS CZ s. r. o. , se sídlem v Lukách nad Jihlavou, Nová 542, identifikační číslo osoby 29184134, zastoupené Mgr. Petrem Noskem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Jana Masaryka 1669/2, proti žalované MOREAU AGRI VYSOČINA, spol. s r. o. , se sídlem v Novém Městě na Moravě, Maršovice 87, identifikační číslo osoby 26259044, zastoupené Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, o 220 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 6 C 186/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2021, č. j. 28 Co 44/2021-197, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 471 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 16. 12. 2020, č. j. 6 C 186/2018-98, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu napadla žalobkyně včasným dovoláním. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 2310/19, spatřuje žalobkyně přípustnost dovolání v procesních pochybeních, kterých se dopustil zejména odvolací soud postupem odporujícím soudní judikaturou zachovávanému právnímu výkladu zákona. Podle žalobkyně z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16, a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, vyplývá, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná jako dovolací důvod. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl pro nepřípustnost. Podle žalované ne každá vada je zásahem do ústavních práv na spravedlivý proces. Odvolací soud postupoval správně a ani jiný postup nemohl mít vliv na to, že dospěl ke stejným závěrům jako soud prvního stupně.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 se námitka procesní vady nemůže stát základem přípustnosti dovolání, nepředstavuje-li sama dovolací důvod jakožto otázka procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř., na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí a kterou dovolatel ve svém dovolání takto vymezil [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5076/2015, či ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1821/2016, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Podle judikatury Ústavního soudu může být přípustné dovolání pro řešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu. Dovolatel je však i v takovém případě povinen řádně vymezit právní otázku a vyjádřit její vztah k judikatuře Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu. Sama o sobě námitka porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, žalobkyní odkazovaný nález ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 2310/19, nález ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, či usnesení ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 3808/17, ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. I. ÚS 3745/18, ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. II. ÚS 2898/20, a ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. I. ÚS 2043/21).
Žalobkyně v dovolání žádné konkrétní procesní otázky výslovně neformulovala. Na procesní otázky, při jejichž řešení se měl podle žalobkyně odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, příp. Ústavního soudu, lze usuzovat pouze z jejího odkazu na tuto judikaturu.
Žalobkyně namítá, že odvolací soud ve vztahu k výslechu svědků P. B. a P. V. postupoval v rozporu se závěry vyjádřenými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000 a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 803/2005, a nálezech Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, a ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98. V uvedených rozhodnutích byla posuzována situace, kdy se odvolací soud odchýlil od skutkových závěrů soudu prvního stupně získaných též ze soudem prvního stupně provedených výslechů svědků, aniž by sám tyto výslechy zopakoval. V posuzovaném případě však z výpovědí svědků P. B. a P. V. soud prvního stupně žádné skutkové závěry, od nichž by se odvolací soud odchýlil, neučinil. Jedná se tak o procesní situaci odlišnou.
Část odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3219/2018, citovaná žalobkyní, se týká situace, kdy odvolací soud neprovede důkazy opomenuté soudem prvního stupně, které by mohly mít vliv na správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně. Námitky žalobkyně, ve vztahu k nimž na uvedené rozhodnutí odkazuje, se ovšem týkají skutkových zjištění odvolacího soudu, která učinil nad rámec skutkových zjištění soudu prvního stupně. I v tomto případě se procesní situace liší.
Na řešení otázek procesního práva, jež byly posuzovány ve shora uvedených žalobkyní odkazovaných rozhodnutích Nejvyššího a Ústavního soudu, tedy napadené rozhodnutí nezávisí, jelikož spočívá na jiných procesních okolnostech. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí byla určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
V souvislosti se shora namítanými procesními pochybeními odvolacího soudu žalobkyně jiné konkrétní otázky procesního práva neformuluje, jejich vztah k judikatuře Nejvyššího, popř. Ústavního soudu nevymezuje a samotné námitky procesních vad přípustnost dovolání založit nemohou.
Namítá-li žalobkyně, že s ohledem na právní názor soudu prvního stupně nastala situace, „ … kdy se odvolací soud prakticky zcela a od základu jal veškeré tyto mezery ve skutkových zjištěních soudu I. stupně zaplnit sám.“, čímž „ … porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a nepřípustně nahrazoval činnost soudu I. stupně.“ a odchýlil se od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 465/2003, a ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1912/2003, přehlíží, že závěry v nich obsažené nejsou po novele občanského soudního řádu provedené s účinností od 1. 4. 2005 zákonem č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nadále použitelnými (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod č. 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že dvouinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009). Ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž jen určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat (jde-li o rozsáhlé doplnění dokazování a nebylo-li dosud k dané skutečnosti provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování). V případě splnění obou podmínek ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda navržené důkazy provede v odvolacím řízení, nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219a odst. 2 o. s. ř. zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování. I v případě, kdy by se mělo jednat o rozsáhlé dokazování ke skutečnostem, k nimž dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování, není odvolací soud zbaven možnosti provést takové dokazování sám, má ovšem možnost posoudit, zda takto postupovat bude či rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1944/2020). Odvolací soud se tedy od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a v této části není dovolání přípustné.
Má-li žalobkyně za to, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně trpělo vnitřní rozporností, v důsledku čehož nesplňovalo požadavky §157 odst. 2 o. s. ř., a pokud odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně z tohoto důvodu nezrušil, odchýlil se od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, nelze jí přisvědčit. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným neshledal a soud prvního stupně na část odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1618/2001, z níž žalobkyně dovozuje vnitřní rozpornost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, neodkazoval. Odvolací soud se od závěrů žalobkyní citovaného rozhodnutí neodchýlil a dovolání není přípustné ani v této části.
Žalobkyní tvrzená nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající v tom, že odvolací soud se jednoznačně nevyjádřil, zda se jedná o nárok na náhradu škody či nárok z vadného plnění, nesměřuje k řešení právních otázek, nýbrž představuje námitku vady řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1145/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. II. ÚS 1917/21, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2483/2019, nebo usnesení téhož soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 918/2017). K případným vadám řízení však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v daném případě není. Navíc napadený rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti netrpí. Z jeho odůvodnění je zřejmé, že odvolací soud posuzoval žalobkyní uplatněný nárok z hlediska odpovědnosti žalované za vady a odpovědnosti žalované za škodu. V situaci, kdy z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jsou seznatelné důvody, pro které odvolací soud neshledal žalobkyní uplatněný nárok opodstatněným ve vztahu k žádné z právních kvalifikací připadajících v úvahu, nelze rozsudek odvolacího soudu považovat ze žalobkyní uváděného důvodu za nepřezkoumatelný, neboť je zřejmé, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015).
V dovolání žalobkyně uvádí též další procesní pochybení, jichž se měl odvolací soud dopustit. Z těchto námitek procesních vad však není zřejmé, že by žalobkyně předkládala dovolacímu soudu k posouzení nějakou konkrétní otázku procesního práva, včetně vymezení vazby na judikaturu Nejvyššího, popř. Ústavního soudu. Ani takové námitky procesních vad samy o sobě nemohou založit přípustnost dovolání.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i v té části prvního výroku a ve druhém výroku, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. 12. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu