ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.126.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 126/2022-487
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně MONETA Money Bank, a. s. , se sídlem v Praze 4, Michle, Vyskočilova 1442/1b, PSČ 140 00, IČO 25672720, proti žalovaným 1) M. Š. , narozené XY, bytem XY, 2) J. Š. , narozenému XY, bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Ivanou Seifertovou, advokátkou se sídlem v Praze, Legerova 1820/39, PSČ 120 00, za účasti R. C., se sídlem XY, IČO XY, jako vedlejší účastnice na straně žalovaných, za kterou jedná insolvenční správce AKNT, v. o. s., se sídlem v Děčíně, Děčín III-Staré Město, U Starého Mostu 111/4, PSČ 405 02, IČO 04689437, o zaplacení 9 009 949, 90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 8 C 127/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2021, č. j. 23 Co 35/2021-329, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 1. 2020, č. j. 8 C 127/2014-274, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 9 009 949, 90 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Účastníci dne 27. 2. 2007 uzavřeli smlouvu o hypotečním úvěru č. HYO7876400, na základě které žalobkyně poskytla žalovaným hypoteční úvěr ve výši 8 570 000 Kč na koupi a modernizaci nemovitosti. Hypoteční úvěr byl žalovanými vyčerpán v souladu se smlouvou v období od 14. 3. 2007 do 14. 6. 2007. Dne 12. 2. 2009 byla sepsána dohoda o narovnání, v níž se žalobkyně zavázala k převodu hypotečního úvěru na anuitní splácení k datu 5. 3. 2009 a ke kompenzaci částky 9 121,02 Kč (vzniklé v důsledku opožděného převodu na anuitní splácení). Dle čl. II bodu 4 se záležitosti v dohodě výslovně neuvedené nadále řídí smlouvou. Smlouvu o hypotečním úvěru i dohodu o narovnání uzavřela za žalované na základě plné moci L. A. (sestra první žalované a jednatelka společnosti R. C.). Žalovaní neplnili povinnosti vyplývající z úvěrové smlouvy řádně a včas a žalobkyně dopisem ze dne 7. 4. 2010 úvěr zesplatnila; tuto skutečnost žalovaným písemně oznámila.
Dne 11. 8. 2010 žalovaná požádala o postoupení pohledávky na zájemce R. C., z důvodu majetkového a finančního vyrovnání. Žalobkyně dne 7. 1. 2011 uzavřela jako postupitel se společností R. C., jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávky ve výši 9 010 080,91 Kč; úplata, za kterou byla pohledávka postoupena, byla sjednána v téže výši. Postupník se zavázal úplnou částku úplaty uhradit na účet žalobkyně uvedený ve smlouvě nejpozději do 10 pracovních dní od podpisu smlouvy. Dle čl. VI bodu 3 byla sjednána platnost a účinnost smlouvy dnem podpisu oběma smluvními stranami s tím, že některá ustanovení (mj. postoupení pohledávky) nabývají účinnosti až splněním závazku v podobě úhrady úplaty. Jako doručovací adresa postupníka byla uvedena XY. Postupník úplatu za postoupenou pohledávku ani přes výzvu žalobkyně nezaplatil. Žalobkyně podáním datovaným 28. 3. 2011 odstoupila od smlouvy o postoupení pohledávky a postupníka vyzvala k úhradě sankce za prodlení s úplatou v souladu se smluvními podmínkami. Odstoupení bylo zasláno na adresu postupníka uvedenou ve smlouvě o postoupení pohledávky dne 30. 3. 2011; zásilka byla uložena na poště dne 1. 4. 2011 a vyzvednuta dne 14. 4. 2011. Z dodejky vyplývá, že zásilku převzala K. K. (nyní F.) a dodejka je opatřena razítkem R. M. I., IČO XY. Soud prvního stupně rovněž z rozsudku vydaného v trestním řízení vedeném proti L. A. (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 46 T 11/2015), konkrétně z obsahu výpovědi svědkyně K. K. (nyní F.) shrnuté v předmětném rozsudku, zjistil, že svědkyně přebírala poštu pro L. A., resp. pro společnost R. C. Svědkyně potvrdila, že L. A. předala veškerou poštu, která do sídla společnosti přišla pro ni, resp. pro její společnost. Potvrdila, že podpis na dodejce je její, a vyloučila, že by L. A. nějakou poštu nepředala. Zásilky pro společnost R. C., přebírala bez písemného pověření, jednalo se o zavedenou dlouhodobější praxi mezi ní a L. A.
Kupní smlouvou uzavřenou dne 27. 6. 2011 mezi žalovanými jako prodávajícími a společností R. C., jako kupující byly převedeny nemovitosti č. p. XY na pozemku parc. č. st. XY, pozemek parc. č. st. XY a pozemky parc. č. XY a XY, vše zapsané na LV číslo XY pro katastrální území a obec XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY za kupní cenu 10 760 000 Kč. Pod sp. zn. 46 T 11/2015 bylo vedeno trestní řízení proti obžalované L. A. pro zločin podvodu a úvěrového podvodu, které bylo pro úmrtí obžalované zastaveno. Pod sp. zn. MSPH 98INS XY je u Městského soudu v Praze od 6. 12. 2016 vedeno insolvenční řízení dlužníka R. C., IČO XY, ve kterém je žalobkyně přihlášena s předmětnou pohledávkou jako zajištěný věřitel a oba žalovaní jako věřitelé nezajištění. K uspokojení pohledávky ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně nedošlo, ani ke zpeněžení nemovitostí zapsaných na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY, které jsou součástí majetkové podstaty dlužníka. Usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. 12. 2011, č. j. 3 C 212/2011-54, byl zamítnut návrh zástavního věřitele (žalobkyně) proti zástavním dlužníkům J. Š. a M. Š. na nařízení soudního prodeje zástavy k uspokojení pohledávky ve výši 9 010 080, 91 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a to nemovitostí zapsaných na LV č. XY pro katastrální území obec XY, okres XY. Usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 22. 6. 2016, č. j. 4 C 108/2016-14, byl nařízen soudní prodej zástavy – výše uvedených pozemků – k uspokojení pohledávky žalobkyně za žalovanou společností R. C., ve výši 9 009 949,90 Kč s příslušenstvím. Žaloba pro zmatečnost a na obnovu řízení o prodeji zástavy byla usnesením téhož soudu ze dne 7. 9. 2018, č. j. 4 C 108/2016-116, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2019, č. j. 20 Co 103/2019-50, zamítnuta.
Soud prvního stupně v souladu s §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. z.“), vycházel z právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 a posuzoval úvěrovou smlouvu podle příslušných ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obch. zák.“). Soud se nejprve zabýval námitkou nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně a dospěl k závěru, že žalovaní v řízení neprokázali, že by došlo k platnému postoupení pohledávky žalobkyně na společnost R. C., (vedlejší účastnice). Podle soudu žalobkyně od smlouvy o postoupení pohledávky odstoupila a sdělení o odstoupení od smlouvy bylo vedlejší účastnici doručeno, což vyplývá z výpovědi svědkyně K. (nyní F.) v trestním řízení u Městského soudu v Praze vedeném pod sp. zn. 46 T 11/2015. Námitku žalovaných, že sdělení o odstoupení bylo doručeno nějaké jiné osobě, proto soud posoudil jako účelovou, neboť z výpovědi svědkyně K. vyplynulo, že bylo běžné, že přebírala poštu pro vedlejší účastnici na základě ústní dohody svědkyně a L. A. Soud rovněž považoval za podstatné, že předmětná smlouva o postoupení pohledávky nenabyla účinnosti, neboť postupník nezaplatil úplatu za postoupení pohledávky. Soud prvního stupně proto uzavřel, že aktivní věcná legitimace žalobkyně v tomto řízení je dána. K námitce promlčení, kterou žalovaní uplatnili s odkazem na to, že byla uzavřena dohoda o narovnání, a proto by se měla délka promlčecí doby řídit zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, účinným do 31. 12. 2013, (dále jen „zákon č. 40/1964 Sb.“), nikoli obchodním zákoníkem jako v případě smlouvy o úvěru, soud uzavřel, že podle čl. II bodu 4 dohody o narovnání se vztah mezi účastníky ze smlouvy o úvěru s výjimkou záležitostí výslovně upravených dohodou o narovnání řídí obchodním zákoníkem, podle něhož je promlčecí doba čtyřletá. Soud proto dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas. Rovněž argumentaci žalovaných o tom, že byli jako spotřebitelé slabší smluvní stranou a byli v dobré víře, že nikomu nic nedluží, neboť nemovitosti převedli na vedlejší účastnici, byli informováni o postoupení pohledávky a neměli důvod nevěřit tomu, že závazek nezanikl, soud odmítl jako účelovou, neboť žalovaní s vedlejší účastnicí byli příbuzensky provázáni, zastoupeni stejnou právní zástupkyní a v kontextu zjištěného skutkového stavu soud jejich tvrzení neuvěřil.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 6. 2021, č. j. 23 Co 35/2021-329, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Ztotožnil se rovněž i s jeho právním posouzením věci. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud nepovažoval za správnou námitku žalobkyně, že smlouva o postoupení pohledávky nenabyla účinnost, když úplata za postoupení pohledávky nebyla uhrazena, neboť dle judikatury Nejvyššího soudu je nicotné ujednání odkládající účinnost smlouvy na okamžik zaplacení úplaty. Shodně se soudem prvního stupně však došel k závěru o aktivní věcné legitimaci žalobkyně, neboť žalobkyně od smlouvy o postoupení pohledávky odstoupila. Podle odvolacího soudu z provedených důkazů vyplynulo, že sdělení o odstoupení bylo vedlejší účastnici doručeno. Odstoupení bylo totiž zasláno na adresu postupníka uvedenou ve smlouvě jako korespondenční adresa, a to doporučeně na dodejku, nikoli do vlastních rukou. V takovém případě není vyžadováno, aby zásilka byla doručena do rukou statutárního orgánu. Na dodejce je podpis paní K. (nyní F.), která v trestním řízení vedeném proti L. A. tento způsob převzetí písemností za společnost potvrdila jako běžnou praxi. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal důvodnou ani námitku promlčení a délku promlčecí doby posuzoval rovněž podle obchodního zákoníku jako čtyřletou. Poukázal na to, že dohoda o narovnání obsahuje ujednání, že záležitosti v dohodě výslovně neuvedené se nadále řídí smlouvou. Potvrdil tedy jako správný závěr soudu prvního stupně, že v takovém případě nedošlo ke vzniku nového závazku v celém rozsahu; pouze byly dohodou o narovnání odstraněny pochybnosti týkající se úroků za období 2007 – 2009. Promlčecí doba se tak řídí obchodním zákoníkem, v jehož režimu byla smlouva o hypotečním úvěru uzavřena; žaloba proto byla podána včas.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní včasně podaým dovoláním, jehož přípustnost spatřovali podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právních otázek, při jejichž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelé předně namítali, že soudy obou stupňů nepřihlédly ke všem tvrzeným skutečnostem a že učinily nesprávná skutková zjištění, která nemají oporu v provedených důkazech. Dále namítali, že soudy nesprávně posoudily otázku odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky, neboť dospěly k závěru, že žalobkyně od smlouvy řádně odstoupila, ačkoli z důkazů založených ve spise vyplývá opak. Namítali, že soud vycházel z výpovědi K. K. (F.), která ovšem v tomto řízení nebyla slyšena před soudem prvního stupně, ani před soudem odvolacím; tato osoba se vyjadřovala v jiném řízení, a to zcela obecně. Podle dovolatelů tak došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces, neboť soudy neprovedly výslech svědkyně a nedaly jim možnost se vyjádřit a klást otázky. K otázce doručení odstoupení od smlouvy dovolatelé odkázali na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu týkající se doručování adresných jednostranných právních úkonů, podle níž se projev vůle musí dostat do sféry dispozice adresáta (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4082/2018). Od uvedené rozhodovací praxe se odvolací soud podle názoru dovolatelů odchýlil.
Dovolatelé rovněž spatřovali odchýlení se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v tom, jak soudy posoudily otázku délky promlčecí doby, resp. ujednání dohody o narovnání, z něhož soudy dovodily, že se řešená věc řídí nadále promlčecí dobou podle obchodního zákoníku, nikoli podle zákona č. 40/1964 Sb. Dovolatelé nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že dohoda o narovnání nezaložila nový závazek, a odkázali na několik konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu vztahující se k institutu narovnání. Rovněž namítali, že odvolací soud nesprávně vyložil obsah dohody o narovnání, a poukázali na to, že v případě pochybností o obsahu smluvního ujednání by mělo být ujednání vykládáno v souladu s pravidlem contra proferentem k tíži žalobkyně; v tomto směru odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3378/2019, a také na rozhodnutí týkající se výkladu spotřebitelských smluv. Dovolatelé dále namítali nedostatečnost odůvodnění napadeného rozhodnutí, která má za následek porušení jejich práva na spravedlivý proces. Závěrem proto navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve výroku I změnil tak, že rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 22. 1. 2020, č. j. 8 C 127/2014-274, se mění tak, že žaloba se zamítá, nebo aby Nejvyšší soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelé rovněž navrhli odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku ve smyslu §243 písm. a) o. s. ř., neboť neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí by jim hrozila závažná újma.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podaly osoby oprávněné zastoupené advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé formulovali dvě právní otázky, při jejichž řešení se odvolací soud podle názoru dovolatelů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. První otázka se týkala doručování adresného jednostranného právního úkonu druhé straně, konkrétně toho, zda bylo vedlejší účastnici doručeno sdělení žalobkyně o odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů předpokládá, že projev vůle je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice. Slovní spojení „dostane do sféry dispozice“ je pak třeba vykládat jako konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem; jde o objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky, přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, postačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, či ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004).
Odvolací soud se ovšem při posuzování otázky doručení odstoupení od smlouvy vedlejší účastnici neodchýlil od výše shrnutých závěrů rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, totiž vyplývá, že odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky se dostalo do sféry dispozice vedlejší účastnice, neboť bylo doručeno na její korespondenční adresu uvedenou v předmětné smlouvě o postoupení pohledávky a dodejku podepsala K. K. (nyní F.), z jejíž výpovědi shrnuté v trestním rozsudku, který soud prvního stupně provedl nyní v řízení jako listinný důkaz, vyplynulo, že svůj podpis na dodejce potvrdila a popsala, že běžně přebírala poštu za vedlejší účastnici na základě dohody s jednatelkou vedlejší účastnice L. A.; zároveň popřela, že by někdy poštu L. A. nepředala. Z takto zjištěného skutkového stavu, jehož přezkum dovolacímu soudu nepřísluší, vyplývá, že zásilka se dostala do sféry dispozice vedlejší účastnice. Soudy tedy při posuzování první otázky nepochybily a vyřešily ji v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nad rámec výše uvedeného dovolací soud připomíná, že jestliže dovolatelé zpochybňovali samotné skutkové závěry, na jejichž základě soudy posuzovaly otázku doručení odstoupení od smlouvy, a tvrdili, že z důkazů vyplývá opak, jedná se o námitky směřující proti skutkovému stavu, kterým je ovšem dovolací soud vázán a nepřísluší mu jeho přezkum. Totéž platí také pro námitky dovolatelů týkající se toho, že soudy učinily nesprávná skutková zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, a ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017).
Ani otázka dovolatelů týkající se dohody o narovnání nezaloží přípustnost dovolání. Odvolací soud se při posuzování předmětné dohody o narovnání neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se obecně institutu narovnání, na kterou odkazovali dovolatelé (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3320/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5793/2017). Odvolací soud respektoval, že dohoda o narovnání založila nový závazek mezi stranami, ovšem s ohledem na ujednání čl. II bodu 4 předmětné dohody pouze v rozsahu záležitostí, které dohoda výslovně upravovala; v záležitostech výslovně neupravených dohodou o narovnání se vztah účastníků nadále řídil původní smlouvou o úvěru, jak si strany v čl. II bodu 4 dohody výslovně ujednaly. Za irelevantní pak dovolací soud považuje odkazy dovolatelů na judikát vztahující se k aplikaci pravidla contra proferentem při výkladu právního jednání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3378/2019) i na judikaturu týkající se výkladu spotřebitelských smluv, neboť v řešené věci nevznikly pochybnosti o výkladu předmětného ujednání dohody o narovnání.
Jestliže dovolatelé namítali nedostatečné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jedná se o námitku vady řízení, která sama o sobě nezaloží přípustnost dovolání. Nejvyšší soud totiž v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží k vadám řízení pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, neboť odvolací soud posoudil otázky formulované v dovolání v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a zbylé námitky nezaloží přípustnost dovolání, neboť směřují proti skutkovému stavu věci zjištěného v řízení před soudem prvního stupně, kterým je dovolací soud vázán, či představují námitky vad řízení, k nimž dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelé v dovolání navrhli odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, však dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 2. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu