ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.134.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 134/2022-287
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce V. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Uzlem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 474/45, proti žalovanému Š. T. , podnikateli se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Prunnerem, advokátem se sídlem ve Vráži, Horní Stupice 279, o zaplacení částky 80 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 46/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2021, č. j. 13 Co 116/2021-271, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovolání, kterým žalobce napadl v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o věci samé, trpí vadami, pro něž nelze zkoumat jeho přípustnost.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel má dovolání za přípustné proto, že „se za a) jedná o právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň za b) se jedná o právní otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo c) otázka nebyla NS vyřešena nebo d) má být již NS vyřešená otázka posouzena jinak“.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dlouhodobě zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části [srov. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a z poslední doby např. usnesení ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3040/2021, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách]. Ústavní soud pak ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. již usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu, a zejména Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, bod 38).
Z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014).
Nejvyšší soud též opakovaně vysvětluje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li předpoklad přípustnosti dovolání spočívat v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí dovolatel s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou se Nejvyšší soud ve své dosavadní rozhodovací praxi ještě nezabýval a měl by ji vyřešit právě v souzené věci. Spatřuje-li dovolatel předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, jaká rozdílná řešení dané právní otázky se z judikatury dovolacího soudu podávají, a má-li být dovolání přípustné proto, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. např. již citované R 4/2014 a z pozdější doby např. usnesení ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4646/2017).
Rozhodovací praxi dovolacího soudu lze identifikovat buď uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, uveřejněný pod číslem 234/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu].
Jedním z účelů a důsledků takovéto zákonné úpravy je, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a bude-li dovolání podáno, aby se k této judikatuře vymezil, mimo jiné proto, že pak Nejvyšší soud bude v lepším postavení při zajištění plnění jednoho ze svých hlavních úkolů, tedy sjednocování judikatury (srov. již citované Stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 32 a 33).
To se ve zde souzené věci evidentně nestalo a dovolatel tudíž požadavkům na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nedostál.
Právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř., totiž otázku, která má zobecňovací potenciál a tudíž judikatorní význam (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, či ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3112/2021), dovolatel zřetelně neformuluje a omezuje se na polemiku se správností procesního postupu a právního posouzení odvolacího soudu. Uplatňuje současně všechny zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání včetně těch, které vedle sebe logicky neobstojí; tak zejména nepřichází v úvahu argument, že odvolací soud se při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň se jedná o otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Specifikace příslušného předpokladu přípustnosti dovolání se nepodává ani z ostatního obsahu dovolání. Příslušnou rozhodovací praxi dovolacího soudu dovolatel nikterak neoznačuje a z obsahového vylíčení dovolacího důvodu ostatně nevyplývá, že by měl snahu se jakkoliv vymezovat k judikatuře Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu.
Tento nedostatek obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť uplynula lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání proti rozhodnutí ve věci samé (srov. §243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako vadné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu