ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1548.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1548/2022-493
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně V., se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Helenou Novákovou, advokátkou, se sídlem v Českém Krumlově, třída Míru 146, PSČ 381 01, proti žalované D. S. , nar. XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Pavlou Brennan Kahounovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Ostrovní 126/30, PSČ 110 00, o zaplacení částky 523 712,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 217 C 36/2019, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2021, č. j. 28 Co 243/2021-437, ve znění usnesení ze dne 2. 12. 2021, č. j. 28 Co 243/2021-440, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 6. 9. 2021, č. j. 217 C 36/2019-429, zamítl návrh žalobkyně na prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku za dovolání.
V odůvodnění svého usnesení uvedl, že Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 4. 12. 2019, č. j. 217 C 36/2019-277, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 1. 2020, č. j. 217 C 36/2019-289, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 432 817 Kč s úrokem z prodlení od 10. 2. 2018 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok pod bodem I), zamítl žalobu co do částky 90 895,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 10. 2. 2018 do zaplacení (výrok pod bodem II), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III) a o zaplacení soudního poplatku (výrok pod bodem IV). K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 2. 2021, č. j. 19 Co 307/2020-385, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že žaloba na zaplacení částky 357 700 Kč s úrokem z prodlení od 10. 2. 2018 do zaplacení a do částky 1 200 Kč se zamítá (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podala žalobkyně dovolání. Soud prvního stupně vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku za odvolání (správně dovolání) ve stanovené lhůtě, avšak žalobkyně soudní poplatek za dovolání nezaplatila; na následky nezaplacení soudního poplatku byla upozorněna. Soud prvního stupně dovolací řízení zastavil, proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání a požádala soud o prominutí zmeškání lhůty pro zaplacení soudního poplatku za odvolání (správně dovolání). Žalobkyně tuto žádost odůvodnila tím, že jediný statutární orgán žalobkyně – člen správní rady pan J. P. utrpěl vážné zranění pádem z výšky ze žebříku, když jeho zdravotní stav se v období od 25. 5. 2021 prudce zhoršil, kdy byl indisponován bolestmi a závratěmi se ztrátou vědomí; byl několik dní hospitalizován v nemocnici na pozorování, když tento zdravotní stav je přičítán poúrazovému stavu, kdy utrpěl trojnásobnou frakturu lebky s masivním krvácením do mozku a propíchnutou plící s krvácením do dutiny břišní. Pracovní neschopnost trvala do 15. 7. 2021. Po odpadnutí překážky žalobkyně soudní poplatek obratem zaplatila. Žalobkyně doložila lékařskou zprávu pana P. Na výzvu soudu žalobkyně nepředložila ve stanovené lhůtě propouštěcí zprávu z nemocnice.
Soud prvního stupně návrh žalobkyně na prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku za dovolání zamítl, když z předložené lékařské zprávy jednatele žalobkyně pana J. P. se nepodávají natolik závažné skutečnosti, pro které by jednatel nemohl dát pokyn k proplacení soudního poplatku za dovolání či zmocnit k tomu jinou osobu. Podrobnější zprávu o zdravotním stavu jednatele žalobkyně k výzvě soudu nedoložila.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 10. 2021, č. j. 28 Co 243/2021-437, ve znění usnesení ze dne 2. 12. 2021, č. j. 28 Co 243/2021-440, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak s jiným odůvodněním. Pokud žalobkyni uplynula lhůta k zaplacení soudního poplatku dne 18. 6. 2021, a žalobkyně uhradila poplatek až dne 19. 7. 2021, nesplnila včas svou poplatkovou povinnost, což je důvod pro zastavení řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. V případě tohoto zákona jde o speciální právní úpravu, která striktně stanoví, že se k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty nepřihlíží. Na tom nemění nic ani žádost žalobkyně o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku, ať už se opírá o jakékoliv důvody. Lhůta k zaplacení poplatku je lhůtou propadnou, jejíž zmeškání nelze rozhodnutím soudu prominout.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřovala v řešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. Ústavního soudu, a ve vyřešení právní otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Podle žalobkyně se jedná o otázky a) povahy lhůty pro zaplacení soudního poplatku – lhůta procesní, nikoli propadná, b) možnosti prominutí zmeškání lhůty pro zaplacení soudního poplatku, c) možnosti ze závažných a omluvitelných důvodů do doby jejich odpadnutí prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku a odstranění tvrdosti zákona.
Žalobkyně uvedla, že oprávnění zastupovat žalobkyni má pouze člen správní rady J. P., který utrpěl vážné zranění pádem z výšky ze žebříku, když jeho zdravotní stav se v období od 25. 5. 2021 prudce zhoršil, pracovní neschopnost trvala do 15. 7. 2021. S ohledem na mimořádně závažný zdravotní stav jediného statutárního orgánu požádala žalobkyně o prominutí zmeškání lhůty pro zaplacení vyměřeného soudního poplatku. Podle žalobkyně jsou závažné zdravotní důvody nepochybně speciálním odklonem pro prominutí zmeškání lhůty pro zaplacení soudního poplatku. Podle žalobkyně je zákon o soudních poplatcích mimořádně tvrdý a nepamatuje na situace, kdy účastníkovi v zaplacení soudního poplatku brání mimořádné situace na jeho straně, když v tomto případě se jednalo o zdravotní důvody, kdy účastník řízení nebyl schopen soudní poplatek zaplatit a učinil tak až po odpadnutí překážek.
Žalobkyně nesouhlasí se závěry odvolacího soudu o tom, že lhůta pro zaplacení soudního poplatku je lhůtou propadnou. Odkázala na závěry Ústavního soudu vyjádřené v usnesení ze dne 11. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 3192/20, a v nálezu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 322/20.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, eventuálně aby zrušil i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení tomuto soudu.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Žalobkyně v dovolání předkládá k řešení otázku možnosti prominutí zmeškání lhůty pro zaplacení soudního poplatku dodatečně stanovené podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, resp. otázku povahy lhůty pro zaplacení soudního poplatku, zda se jedná o lhůtu procesní, nikoli propadnou. Podle žalobkyně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. Ústavního soudu, žalobkyně konkrétně citovala usnesení ze dne 11. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 3192/20, nálezy ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 322/20, a ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19. Dovolatelka dále uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak.
V usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z uvedeného plyne, že k založení přípustnosti dovolání nepostačí, aby dovolací soud měl posoudit určitou právní otázku jinak než (v napadeném rozhodnutí) soud odvolací, nýbrž aby tutéž právní otázku posoudil jinak než v některém ze svých předchozích rozhodnutí (srov. dikci ustanovení §237 in fine „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“). Tento případ (jeden ze čtyř uvedených ve výčtu ustanovení §237) přípustnosti dovolání tedy přichází v úvahu jen tehdy, má-li být změněna dosavadní ustálená rozhodovací praxe (judikatura) Nejvyššího soudu. Má-li přitom být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Žalobkyně však tyto požadavky nesplnila, na žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu v dovolání nepoukázala a neuvedla, od jakého svého řešení by se měl Nejvyšší soud v nyní projednávané věci odchýlit.
Při řešení shora uvedené otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Novelou zákona o soudních poplatcích provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. došlo ke zpřísnění právní úpravy §9. Ústavní soud k tomu v dovolatelkou citovaném nálezu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19, uvádí, že novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. bylo významně zasaženo do postupu soudu při vyzývání účastníků k zaplacení soudního poplatku a stanovení lhůty. Ohledně žalob, odvolání, dovolání či kasačních stížností podaných od 30. 9. 2017 (srov. přechodné ustanovení v čl. VI zákona č. 296/2017 Sb.) platí, že soud stanoví lhůtu v délce alespoň 15 dnů, pouze ve výjimečných případech může stanovit lhůtu kratší. Takto stanovená lhůta byla do zákona nově zavedena v důsledku koncepčního průlomu spočívajícího v doplnění poslední věty §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, podle níž se k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty nepřihlíží. Pokud je tedy poplatek zaplacen po lhůtě, soud řízení zastaví a zaplacený poplatek vrátí postupem podle §10 zákona o soudních poplatcích (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2190/2020).
V usnesení ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4614/2018, pak Nejvyšší soud zamítl žádost o prominutí zmeškání lhůty k úhradě soudního poplatku za dovolání, podanou v reakci na zastavení dovolacího řízení. S odkazem na §9 odst. 2 a odst. 7 zákona o soudních poplatcích uzavřel, že vzhledem k tomu, že s marným uplynutím lhůty stanovené k zaplacení soudního poplatku zákon výslovně spojuje následek, že soud k zaplacení poplatku po uplynutí lhůty nepřihlíží, přičemž nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, poplatková povinnost zaniká, nelze návrhu žalobkyně na prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku za dovolání vyhovět.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 483/2020, uzavřel, že lhůta stanovená k zaplacení soudního poplatku podle §9 odst. 1 a 2 zákona je propadnou soudcovskou lhůtou podle §55 o. s. ř. procesní povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19, bod 32). Takovou lhůtu může předseda senátu prodloužit jen před jejím uplynutím, a to na návrh účastníka (podaný ve lhůtě) či bez návrhu (§55 o. s. ř. věta druhá, §9 odst. 1 a 2 zákona), případně lze negativnímu následku zastavení řízení zabránit postupem podle §9 odst. 4 písm. c) zákona včasným (ve lhůtě podaným) sdělením okolností, které osvědčují nebezpečí z prodlení, a doložením, že bez své viny nemohl účastník poplatek dosud zaplatit (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1335/18, bod 9). Prominutí zmeškání lhůty s účinky podle §58 o. s. ř. přichází v úvahu pouze u lhůt zákonných, nikoliv soudcovských podle §55 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 544/2001, ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3773/2008, či ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4629/2018).
V usnesení ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, Ústavní soud dovodil, že „v posuzované věci není stanovení soudcovské lhůty k zaplacení soudního poplatku v délce alespoň 15 dnů s následkem zastavení řízení v případě marného uplynutí lhůty nepřiměřené ve vztahu k možnosti uplatnit u soudu tvrzené právo, neboť jde již o lhůtu náhradní pro případ nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek společně s podáním návrhu. Nadto je možné se negativnímu následku zastavení řízení vyhnout podle §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, tedy včasným vysvětlením důvodů, pro které poplatník dosud nemohl poplatek zaplatit. Poplatníkům tedy v zásadě nic nebrání, aby svou poplatkovou povinnost řádně splnili již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jejich pasivity. Ke stejnému závěru Ústavní soud již dospěl v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1334/18 ze dne 15. 5. 2018. Stanovení propadné náhradní lhůty k zaplacení soudního poplatku nelze ani považovat za svévolné; právě naopak tím došlo ke sjednocení postupu, který lze od soudu při nezaplacení soudního poplatku očekávat. Jednak byla nově stanovena minimální délka soudcovské lhůty (ledaže jsou dány výjimečné důvody pro určení kratší lhůty), jednak byl sjednocen následek nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek včas.“
Ústavní soud se v dovolatelkou citovaném nálezu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 322/20, zabýval otázkou včasnosti zaplacení soudního poplatku kolkovými známkami, tedy otázkou, zda je lhůta z hlediska počítání lhůt lhůtou procesněprávní nebo hmotněprávní. V usnesení ze dne 11. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 3192/20, pak Ústavní soud odkázal na nálezy ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 322/20, a ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19, s konstatováním, že lhůta k zaplacení soudního poplatku podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je lhůtou procesní povahy.
Odvolací soud se tak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ani Ústavního soudu, pokud dospěl k závěru, že stanovení lhůty k zaplacení soudního poplatku podle §9 zákona o soudních poplatcích představuje speciální právní úpravu, která striktně stanoví, že se k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty nepřihlíží, a že zmeškání této lhůty nelze rozhodnutím soudu prominout.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 6. 2022
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu