ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1788.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1788/2021-329
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně SVCS Process Innovation, s. r. o. , se sídlem v Brně, Optátova 708/37, PSČ 637 00, identifikační číslo 27711170, zastoupené Mgr. Stanislavem Beranem, advokátem se sídlem v Praze 10, Novgorodská 948/8, proti žalované DHL Express (Czech Republic), s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Nádražní 2967/93, PSČ 702 00, identifikační číslo 25683446, zastoupené Mgr. Filipem Záděrou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 949/32, o zaplacení částky 3 972 287 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 38 C 195/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2020, č. j. 15 Co 82/2020-307, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2020, č. j. 15 Co 82/2020-307, jakož i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2019, č. j. 38 C 195/2016-242, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Ve zde souzené věci se žalobkyně domáhá po žalované náhrady škody ve výši 3 972 287 Kč se zákonným úrokem z prodlení, představující zisk, který jí ušel v důsledku porušení smluvní povinnosti – uvedením nesprávné informace o včasném doručení zásilky v trackovacím systému žalované.
2. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 11. 2019, č. j. 38 C 195/2016-242, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
4. Odvolací soud vyšel z těchto skutkových zjištění:
a) Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 7. 1. 2008 uzavřena na dobu neurčitou rámcová smlouva o přepravě, jejímž předmětem byla přeprava zásilek z místa určeného odesílatelem do místa jím určeného. Rozsah poskytovaných služeb a bližší podmínky plnění, jakož i práva a závazky smluvních stran byly upraveny smlouvou, přílohami smlouvy, přepravními podmínkami a podmínkami záruky vrácení služeb, jejichž aktuální znění se nacházelo na internetové adrese www.dhl.cz . Nedílnou součástí smlouvy o přepravě ze dne 7. 1. 2008 byly přepravní podmínky, které upravovaly limity odpovědnosti za škodu na zásilce.
b) Polskou společností CEZAMAT byla jakožto zadavatelem vypsána soutěž na veřejnou zakázku a termín pro předkládání nabídek byl stanoven na den 8. 6. 2015 v 13:30 hodin; k otevírání nabídek mělo dojít téhož dne v 13:45 hodin. Žalobkyně se hodlala tohoto výběrového řízení účastnit.
c) Dne 4. 6. 2015 žalobkyně s žalovanou uzavřela na základě rámcové smlouvy dílčí smlouvu o přepravě zásilky do Polska společnosti CEZAMAT; obsah zásilky byl popsán jako „dokumenty“. Obálka zásilky, jejímž obsahem byla dle tvrzení žalobkyně nabídka do výběrového řízení, byla nadepsána polsky označením nabídka – OFERTA, nacházela se na ní poznámka „neotvírat před 13:45 hodin dne 8. 6. 2015“ a bylo na ní v polštině uvedeno, že se jedná o projekt spolufinancovaný z Evropského fondu pro regionální rozvoj. Žalovaná neměla informace o tom, že je doručována nabídka do výběrového řízení a jaké následky mohou vzniknout v případě jejího pozdního doručení.
d) Žalobkyně zvolila nabízenou službu EXPRESS 12:00, která zahrnuje mimo jiné závazek žalované doručit zásilku před polednem následujícího pracovního dne. Žalovaná určuje tuto službu pro klienty, pro které je klíčovým faktorem čas, a pro situace, kdy je potřeba rychle doručit zásilku; v popisu služby se uvádí, že je ideální pro zásilky s obsahem citlivým na čas doručení. Součástí popisu služby a nabídky zákazníkovi je sledování zásilek na webových stránkách www.dhl.cz dle čísla nákladového listu zásilky.
e) Je obvyklé, že nabídky jsou doručovány různými způsoby, osobně, poštou, kurýrem a často jsou doručovány na poslední chvíli.
f) Předmětná zásilka byla dopravována z Ostravy do Lipska a následně z Lipska do Varšavy letecky. Ve Varšavě byla doručována vozidlem prostřednictvím kurýra. Ve čtvrtek 4. 6. 2015 byl v Polsku státní svátek a byl tzv. dlouhý víkend.
g) Zásilka nebyla doručena adresátovi v souladu s nabídkou služby EXPRESS 12:00 následující pracovní den po jejím podání, nýbrž dne 8. 6. 2015 v 16:40 hodin. V systému sledování zásilek žalované byla uvedena mylná informace, že zásilka byla doručena dne 8. 6. 2015 v 11:00 hodin.
h) Dne 8. 6. 2015 byl ve Varšavě přítomen pan M. S., který byl připraven k žádosti jednatele žalobkyně při případných problémech doručit předmětnou nabídku do výběrového řízení. Ten však jednatelem žalobkyně kontaktován nebyl, neboť jednateli se od kurýrní společnosti dostalo informace, že zásilka dorazila na místo.
i) Nabídka žalobkyně nebyla ve společnosti CEZAMAT otevřena, nýbrž vložena do další obálky a zaslána zpět žalobkyni.
j) Do výběrového řízení zadavatele společnosti CEZAMAT byla řádně dodána pouze nabídka společnosti Tetreon Technologies Ltd., která byla určena jako vítězná. S touto společností byla následně uzavřena smlouva a předmět veřejné zakázky byl realizován. Podmínkou účasti na výběrovém řízení bylo jednak splnění řady technických parametrů, jednak cena, která nepřekročí možnosti společnosti, přičemž kritériem pro udělení zakázky byla z 90 % cena a z 10 % záruční lhůta. Nabídková cena vítěze výběrového řízení byla vyšší než nabídnutá cena žalobkyní dle nabídkového formuláře.
5. Odvolací soud posoudil předmětný smluvní vztah jako vztah ze smlouvy o přepravě, který se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem (dále jen „o. z.“). Poté, co dovodil, že se na věc nemá aplikovat Montrealská úmluva ani Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, se s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05 (uveřejněný pod číslem 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4536/2018 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu dále citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že i v režimu nového občanského zákoníku je jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu předvídatelnost této škody pro škůdce v době jejího vzniku. Argumentoval, že tento požadavek sice není výslovně vyjádřen v §2913 o. z., avšak dle důvodové zprávy k tomuto ustanovení jej lze považovat za jednu z podmínek vzniku nároku na náhradu škody dle teorie adekvátní příčinné souvislosti. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 312/05 mimo jiné citoval závěr, že pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro výše uvedeného optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný, a navázal úvahou, že pro zjištění odpovědnosti žalované podle teorie kauzálního nexu je proto rozhodující, zda porušila povinnost ze závazkového vztahu, zda toto porušení povinnosti bylo objektivně nutnou podmínkou vzniku škody a zda by tento následek nebyl pro optimálního pozorovatele (jako myšlené osoby, která zahrnuje veškerou zkušenost své doby) zcela zjevně nepravděpodobný.
6. V poměrech projednávané věci pak nelze podle názoru odvolacího soudu dovodit, že by „konkrétní žalobkyní tvrzená škoda a její vznik" byly z pohledu teorie adekvátní příčinné souvislosti pro žalovanou předvídatelné. Odvolací soud poukázal na to, že z nákladového listu obsahujícího pouze označení „Doccuments“ a z údajů na obálce nebyla seznatelná okolnost, že zásilkou je doručována nabídka do výběrového řízení, a nelze cokoliv usuzovat na samotný obsah zásilky ani ze skutečnosti, že žalobkyně využila službu EXPRESS do 12.00 hodin. Z označení zásilky žalobkyní totiž nebylo možno ze strany žalované (jako optimálního pozorovatele) jakkoliv seznat, že obsahem zásilky je nabídka do výběrového řízení a že by jejím nedoručením mohla žalobkyni vzniknout škoda v podobě ušlého zisku. Žalobkyně přitom nevyužila možnosti jí dané a neuvedla do příslušného (a k tomu speciálně určeného) políčka nákladového listu označení, že obsahem zásilky je nabídka do výběrového řízení.
7. V reakci na odvolací námitku, že náhrada škody je omezena předvídatelností škody co do její výše, tj. že se nenahrazuje škoda, která převyšuje nepředvídatelnou škodu, odvolací soud vyslovil názor, že tento závěr (o nehrazení nepředvídatelné škody) je možno dovodit i v případě samotného základu nároku na náhradu škody, neboť „je-li již samotný základ nároku na náhradu škody typově nepředvídatelný, nelze požadovat náhradu škody v žádné výši“. Tak tomu bylo podle odvolacího soudu i v tomto případě, neboť žalovaná nemohla jakkoliv předpokládat, že by nedoručením zásilky mohla žalobkyni vzniknout škoda v podobě ušlého zisku ze zakázky nezískané ve výběrovém řízení.
8. Současně odvolací soud zdůraznil, že v souladu s §2898 o. z. je třeba přihlížet k čl. 6 přepravních podmínek žalované, jímž byla její odpovědnost omezena na přímou ztrátu zásilky, a na čl. 9 přepravních podmínek, podle nichž žalovaná neodpovídá za žádné škody nebo ztráty způsobené zpožděním. Z toho dovodil, že „nárok na náhradu škody za pozdní doručení zásilky tak není v tomto konkrétním případě dán ani s ohledem na ujednání přepravní smlouvy“, a uzavřel, že i kdyby „nárok na náhradu škody“ byl pro žalovanou předvídatelný, nebylo by jej možno ani tak přiznat.
9. Odvolací soud navázal úvahou, že žalobkyně sice vystavěla svůj nárok na náhradu škody na tom, že příčinou jejího vzniku bylo to, že byla žalovanou uvedena v omyl o termínu doručení zásilky, příčinou vzniku škody spočívající v zisku ušlém žalobkyni tím, že jej nevygenerovala při realizaci zakázky, kterou měla získat ve výběrovém řízení, byla však jednoznačně právě jen okolnost, že žalobkyně se tohoto výběrového řízení nezúčastnila, tedy okolnost, že její nabídka nebyla do výběrového řízení zařazena včas (do 12:00 hod. dne 8. 6. 2015), a tedy žalovanou včas doručena. Okolnost, že žalovaná případně uvedla žalobkyni v omyl o času doručení zásilky, již pak není možné posoudit jako příčinu vzniku žalobkyní v žalobě tvrzené škody v podobě ušlého zisku. Za jedinou příčinu vzniku škody v tomto konkrétním případě tedy odvolací soud (na rozdíl od žalobkyně) považuje pozdní doručení zásilky žalovanou, a tudíž je na tuto příčinu vzniku škody možno vztáhnout zmíněné výluky z odpovědnosti uvedené v čl. 6 a 9 přepravních podmínek.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, výslovně v celém jeho rozsahu, podle obsahu jen ve výroku o věci samé.
11. Přípustnost dovolání dovolatelka spatřuje v prvé řadě v tom, že odvolací soud se při řešení otázky, zda pro vznik odpovědnosti za škodu je nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího konkrétně předvídatelný, či zda postačuje, že pro škůdce (či optimálního pozorovatele) není vznik škody vysoce nepravděpodobný, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, konkrétně od jeho (již shora citovaného) nálezu sp. zn. I. ÚS 312/05, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2011 (první otázka).
12. Vedle toho má přípustnost dovolání spočívat v tom, že odvolací soud nesprávně řešil otázku doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nevyřešenou, „zda je podmínkou přiznání nároku na náhradu škody povědomí škůdce o konkrétním typu potenciální škody, respektive, zda absence takovéhoto povědomí jakýkoliv nárok na náhradu škody zcela vylučuje“ (druhá otázka).
13. Konečně shledává dovolatelka přípustnost v řešení otázky doposud dovolacím soudem neřešené, a to „zda v situaci, kdy smluvní strana informuje nepravdivě o splnění svého závazku a současně však adresát této informace (žalobce) měl možnost sám docílit stejného výsledku, jako kdyby žalovaný svůj závazek splnil, avšak výlučně na základě nepravdivé informace o splnění tak neučiní, je příčinou vzniku škody uvedení v omyl o tom, že závazek byl splněn nebo zda je touto příčinou samotné nesplnění tohoto závazku“ (třetí otázka).
14. K otázce v pořadí první dovolatelka argumentuje ve prospěch názoru, že úvahy odvolacího soudu založené na teorii adekvátní příčinné souvislosti jsou v rozporu s tím, jak tuto teorii ve své rozhodovací praxi aplikuje Ústavní soud a Nejvyšší soud. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 312/05 zdůrazňuje závěr, že pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele (pozorovatele hypoteticky zkušeného, tj. myšlenou osobu, která personifikuje veškerou zkušenost a znalosti své doby) není vznik škody vysoce nepravděpodobný.
15. V souvislosti s požadavkem na vyřešení druhé z předložených otázek dovolatelka setrvává na názoru, že i kdyby vznik škody byl pro žalovanou nepředvídatelný, byla by vyloučena její odpovědnost pouze za tu část škody, kterou předvídat nemohla. Zpochybňuje správnost právního názoru odvolacího soudu, že pokud je typově nepředvídatelný samotný základ nároku na náhradu škody (v tomto případě tedy nárok na náhradu ušlého zisku), pak nelze požadovat náhradu škody v žádné výši, a vytýká odvolacímu soudu, že nárok na náhradu škody podmiňuje předpokladem (požadavkem na předvídatelnost konkrétního typu škody), který nemá oporu v nyní účinné ani v předchozí právě úpravě a rovněž v rozhodovací praxi dovolacího soudu.
16. Ve vztahu k poslední otázce dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, že jedinou relevantní příčinou ušlého zisku je pozdní doručení zásilky žalovanou. Argumentuje, že žalovaná nepřevzala smluvní povinnost doručit zásilku v deklarovaném termínu a protiprávní jednání, kterým byla způsobena škoda (příčinou škody), nebylo opožděné doručení zásilky, nýbrž mylná informace, že zásilka byla doručena, v důsledku které dovolatelka nečinila další kroky k zajištění náhradního doručení nabídky ve stanoveném termínu. Dovolatelka přitom akcentuje závěr Nejvyššího soudu vyslovený v rozsudku ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, podle něhož příčinou vzniku škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou.
17. Závěrem dovolatelka zpochybňuje též poznámku odvolacího soudu týkající se splnění oznamovací povinnosti a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
18. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
19. Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019.
20. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným především pro řešení otázek v pořadí první a třetí, neboť napadené rozhodnutí na jejich řešení závisí a odvolací soud se při jejich řešení od příslušné rozhodovací praxe odchýlil.
22. Dovolání je přípustné též pro řešení otázky v pořadí druhé, neboť i na něm napadené rozhodnutí závisí a jde přitom o otázku, k níž se dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud explicitně nevyjádřil.
IV. Důvodnost dovolání
23. Protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by se měl od ustálené rozhodovací praxe při řešení první a třetí otázky odklonit (proč by měl příslušné otázky hmotného práva řešit jinak), je dovolání nejen přípustné, nýbrž též důvodné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). To platí bez zřetele na to, že při řešení otázky hmotného práva dosud judikatorně nevyřešené odvolací soud nepochybil.
24. Dovolatelka odvolacímu soudu důvodně vytýká, že se příslušnými judikatorními závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, včetně těch, které v napadeném rozhodnutí citoval, ve skutečnosti neřídil.
25. Otázkou příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodou se Nejvyšší soud i Ústavní soud zabývaly v četných svých rozhodnutích. Bylo dovozeno, že vztah příčinné souvislosti je naplněn, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo ( conditio sine qua non ). Současně však odpovědnost nelze neomezeně činit závislou na kauzalitě, neboť by to mohlo vést k zákonu neodpovídajícímu a ve společenských poměrech neúnosnému ukládání povinnosti nahradit škodu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2999/2018). Je-li tu více příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod číslem C 8673]. Právně relevantními příčinami tedy nemohou být kterékoli faktické příčiny, sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, uveřejněný v Souboru pod číslem C 17004). Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního následku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod číslem 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012). Tato tzv. teorie adekvátnosti kausálního nexu vychází z toho, že smyslem subjektivní odpovědnosti za škodu je nařídit náhradu škody tam, kde škůdce škodu způsobil, ačkoli mu lze vytknout, že ji způsobit nemusel, že mohl jednat jinak. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je tedy předvídatelnost škodního následku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 83/2019).
26. Podstatu teorie adekvátnosti kauzálního nexu ozřejmil Ústavní soud v již citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 312/05. Zdůraznil, že vztah právně relevantní příčiny a následku je nezbytné posuzovat též prostřednictvím teorie adekvátnosti kauzálního nexu, která vychází z toho, že musí být v lidských silách možné předvídat, že předmětné jednání bude mít za následek danou škodu. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je tedy předvídatelnost škodního následku. Tím se velice podobá dalšímu předpokladu subjektivní odpovědnosti za škodu, a to kritériu zavinění, přesněji její nedbalostní formě. Odlišují se jen subjektem, podle které se předvídatelnost následku poměřuje. V případě zavinění je jím sám (typizovaný) jednající subjekt, zatímco při zjišťování adekvátnosti příčinné souvislosti je kritériem hypotetický zkušený (tzv. optimální) pozorovatel, tedy myšlená osoba, které zahrnuje veškerou zkušenost své doby. Tento optimální pozorovatel tak personifikuje znalosti a zkušenost své doby. Je zřejmé, že, co je předvídatelné pro konkrétní subjekt, musí být předvídatelné i pro tzv. optimálního pozorovatele. Každý nedbalostně zaviněný následek je tedy též adekvátním následkem příslušného jednání. U odpovědnosti za škodu pro porušení obligační povinnosti se zavinění vztahuje jen na samo porušení této povinnosti. Porušení právní povinnosti z obligačního vztahu proto musí být pro jednajícího předvídatelné. Trvání na tomto kritériu zavinění i ve vztahu ke škodě by však v tomto případě škůdce nadmíru zvýhodňovalo. To je zřejmé např. z toho, že smluvní partneři často nejsou informováni o navazujících obchodních plánech druhé strany, proto ani nemohou vědět, jaká škoda by této druhé straně v důsledku porušení smluvní povinnosti vznikla. Na druhou stranu by bylo zjevně nepřiměřené, pokud by ten, kdo porušil smluvní povinnost, odpovídal za jakkoli vzdálené či nepravděpodobné následky jeho jednání. Racionální řešení, které zohledňuje uvedená východiska, představuje požadavek adekvátní příčinné souvislosti mezi zaviněným protiprávním jednáním a vzniklou škodou. Pro odpovědnost za škodu tedy není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro výše uvedeného optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.
27. Ze závěru, že teorie adekvátní příčinné souvislosti najde uplatnění též v režimu náhrady škody podle §2913 o. z., vychází celá řada rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 32 Cdo 871/2018, a usnesení ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4261/2018, a ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3982/2018, v nichž se Nejvyšší soud zabýval tím, zda odvolací soud z hlediska teorie adekvátní příčinné souvislosti správně posoudil otázku příčinné souvislosti při porušení smluvní povinnosti a neodchýlil se tak od ustálené judikatury).
28. Ze shora citovaných judikatorních závěrů se podává, že logické právní posouzení vyžaduje, aby soud vždy zkoumal danou příčinu nejprve prostřednictvím teorie podmínky ( conditio sine qua non ) a až posléze skrze teorii adekvátnosti kauzálního nexu.
29. Ve zde souzené věci dospěl odvolací soud k závěru, že příčinou vzniku škody je pozdní doručení zásilky žalovanou, jde tudíž o porušení povinnosti doručit zásilku řádně a včas, která je dle přepravních podmínek žalované kryta výlukou z odpovědnosti. Na základě toho pak bez dalšího odmítl argumentaci žalobkyně, že příčinou vzniku škody bylo to, že byla uvedena v omyl o termínu doručení zásilky informací uveřejněnou v trackovacím systému žalované. Takové právní posouzení je neúplné a ve světle shora citované judikatury nemůže obstát.
30. Závěr o tom, že nesprávná informace nebyla příčinou škodního následku, lze ve světle teorie podmínky ( conditio sine qua non ) učinit jen tehdy, jestliže při odmyšlení posuzované příčiny by následek nenastal. Skutečnost, že zde byla i jiná (právně relevantní) příčina, není a z důvodu řetězení velkého množství příčin ani nemůže být dostatečným důvodem, proč soud shledá posuzovanou příčinu z hlediska teorie podmínky jako irrelevantní. Ve zde souzené věci proto odvolací soud pochybil, jestliže opožděné doručení přihlášky do výběrového řízení jako bezprostřední příčinu ušlého zisku žalobkyně spojil pouze s tím, že žalovaná nedoručila včas zásilku s přihláškou, a jinou možnou příčinu též vedoucí k nedoručení přihlášky včas pominul. Nesprávná informace v trackovacím systému žalované by z hlediska teorie podmínky představovala relevantní příčinu tehdy, jestliže by bylo na základě provedeného dokazování zjištěno, že kdyby se mylná informace v trackovacím systému neobjevila, tak by žalobkyně pověřila třetí osobu náhradním doručením přihlášky do výběrového řízení, této osobě by se to podařilo, žalobkyně by zvítězila ve výběrovém řízení a zisk by jí neušel. Skutková zjištění však jsou v tomto ohledu zcela nedostatečná - soudy se příslušnými tvrzeními žalobkyně nezabývaly s předčasným (nepodloženým) a tudíž nesprávným poukazem na to, že příčinou je jiná událost.
31. Právní posouzení odvolacího soudu neobstojí ani v rovině posouzení, zda příčina byla adekvátní.
32. Ústavní soud při objasnění podstaty teorie adekvátní příčinné souvislosti v nálezu sp. zn. I. ÚS 312/05 výslovně uzavřel (a Nejvyšší soud zdůraznil v navazujících rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, a v usnesení ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2011), že pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího (škůdce) konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný. Odvolací soud však v rozporu s tím založil své rozhodnutí mimo jiné právě na výsledku zkoumání, zda byl vznik určité škody konkrétně předvídatelný, a to předvídatelný právě žalovanou, kterou v rozporu se smyslem tohoto pojmu vysvětleným v citovaných rozhodnutích zjevně vnímá jako „optimálního pozorovatele“ [srov. slovní spojení „ze strany žalované (jako optimálního pozorovatele)“ v bodě 6 odůvodnění]. Ve světle příslušné rozhodovací praxe bylo třeba zabývat se tím, zda za daných (dokazováním zjištěných) okolností byl či nikoliv pro optimálního pozorovatele, jakožto myšlenou (ideální) osobu zahrnující veškerou zkušenost a znalosti své doby, vznik škody vysoce nepravděpodobný.
33. Adekvátnost se vztahuje nikoliv k celému skutkovému ději, nýbrž právě k posuzované příčině (zde k nesprávné informaci v trackovacím systému) a ke škodnímu následku. V poměrech posuzované věci je proto třeba si klást otázku, zda je vysoce nepravděpodobné, a pro optimálního pozorovatele (nikoliv pro žalovanou) tedy nepředvídatelné, že uveřejnění nesprávné informace v trackovacím systému přiměje odesílatele k tomu, aby nepřistoupil k náhradnímu doručení zásilky, a že mu tak vznikne škoda ve formě ušlého zisku. Mylná je též úvaha odvolacího soudu, že žalovaná nemohla z doprovodných informací seznat, jakou zásilku vlastně doručuje, a tedy být si vědoma možné škody. Otázka adekvátnosti se zde totiž nesprávně zaměňuje s otázkou, jestli žalovaná mohla vědět, co je předmětem zásilky. Adekvátnost však odpovídá na otázku, zdali je vůbec „v lidských silách“ (kritérium optimálního pozorovatele) možné předvídat, že na základě daného jednání může nastat daný škodní následek. Předvídat lze přitom to, co není vysoce nepravděpodobné.
34. Klíč k řešení otázky dosud výslovně neřešené spočívá ve smyslu a účelu teorie adekvátní příčinné souvislosti a odpověď na ni se implicite podává již z citovaných závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 312/05, vysvětluje-li se tam, že teorie adekvátnosti kauzálního nexu vychází z toho, že musí být v lidských silách možné předvídat, že předmětné jednání bude mít za následek danou škodu (sic!). Smyslem teorie adekvátní příčinné souvislosti tedy je vyloučit z celého řetězce příčin a následků ty následky, jejichž vznik je z pohledu optimálního pozorovatele vysoce nepravděpodobný, takže je jednajícímu (škůdci) nelze přičítat. Úvaha, zda nastalý následek lze z pohledu adekvátního kauzálního nexu jednajícímu přičítat či nikoliv, se logicky váže ke konkrétnímu následku, tedy k určité vzniklé škodě, tedy nikoliv k jakékoliv hypotetické škodě.
35. Zpochybňuje-li dovolatelka současně též názor, že výsledkem aplikace teorie adekvátnosti může být též závěr o neexistenci nároku na náhradu škody (o tom, že odpovědnost za škodu není dána), pak se mýlí. Ze závěrů citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 312/05 i z navazující rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je přeci zcela jasně patrno, že teorie adekvátnosti kauzálního nexu je metodou zkoumání příčinné souvislosti. Absence předvídatelnosti tak není dalším, v zákoně nevyjádřeným předpokladem odpovědnosti za škodu, nýbrž je důvodem pro závěr, že příčinná souvislost není dána. A není-li dána příčinná souvislost, pak není (vůbec) dána odpovědnost za škodu. Skutečně tedy nejde jen o výši nároku, nýbrž může jít též o jeho základ.
36. Byť v řešení druhé z otázek předložených dovolatelkou je právní posouzení odvolacího soudu v zásadě správné, z důvodů shora uvedených obstát nemůže.
37. Je třeba ještě dodat, že zakládá-li dovolatelka uplatněný nárok na náhradu škody na tvrzení, že byla uvedena v omyl nesprávnou informací žalované v jejím trackovacím systému, nikoliv na tom, že žalovaná nedoručila zásilku včas, jsou úvahy odvolacího soudu o aplikaci §2898 o. z. ve vztahu k vyloučení odpovědnosti žalované za škodu způsobenou zpožděním v jejích přepravních podmínkách bezpředmětné a argument, že je vyloučena odpovědnost za škodu pro případ pozdního doručení, není plauzibilním důvodem zamítnutí žaloby.
38. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud žádnou z takových vad neshledal.
39. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v napadeném výroku o věci samé zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.), spolu se závislými výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, částečně platí také o rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.).
40. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
41. Coby obiter dictum Nejvyšší soud podotýká, že v případě závěru, že uvedením nepravdivé informace v trackovacím systému žalované došlo k porušení smluvní povinnosti, bude namístě aplikovat též teorii účelu porušené smluvní povinnosti tak, jak je formulována judikaturou (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2124/2020, nebo již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 312/05).
42. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu