ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1995.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1995/2021-1411
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ASIANA Transport, s.r.o. , se sídlem v Praze 6, Terronská 876/68, Bubeneč, identifikační číslo osoby 28428838, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované STUDENT AGENCY k.s. , se sídlem v Brně, náměstí Svobody 86/17, Brno-město, identifikační číslo osoby 25317075, zastoupené JUDr. Ondřejem Doležalem, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 1912/13, o zaplacení 16 396 242 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. (17) 25 Cm 141/2011, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2021, č. j. 4 Cmo 170/2020-1338, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2021, č. j. 4 Cmo 170/2020-1338, ve výroku I v rozsahu, v jakém byly potvrzeny výroky II, III a IV rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2020, č. j. (17) 25 Cm 141/2011-1193, a ve výroku II a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2020, č. j. (17) 25 Cm 141/2011-1193, ve výrocích II, III a IV se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 5. 2020, č. j. (17) 25 Cm 141/2011-1193, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 706 183 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 15 690 059 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky III a IV).
2. Rozhodl tak v pořadí druhým rozsudkem o žalobě, kterou se žalobkyně (původně společně s další žalobkyní, společností ASIANA spol. s r.o., se sídlem v Praze 6, Velfíkova 1430/8, identifikační číslo osoby 49704362), domáhala náhrady škody způsobené narušením hospodářské soutěže na trhu provozování autobusové linky na trase Praha-Brno zneužitím dominantního postavení ze strany žalované dlouhodobým uplatňováním nepřiměřeně nízkých cen v období od 1. 12. 2007 do 1. 3. 2008 a souvisejícím jednáním v nekalé soutěži, v důsledku čehož byla společnost ASIANA spol. s r.o. nucena opustit relevantní trh. Škoda dle žalobkyně spočívá jednak v blíže specifikovaných a zcela zmařených nákladech vynaložených společností ASIANA spol. s r.o. na vstup na trh, v provozní ztrátě při provozování linky v období od 1. 10. 2007 do 15. 6. 2008 a ušlém zisku za období od 1. 10. 2007 do 15. 6. 2009. Žalobkyně tuto pohledávku nabyla buď v důsledku odštěpení od společnosti ASIANA spol. s r.o. ke dni 1. 1. 2007 nebo jejím postoupením podle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 4. 7. 2012.
3. Žalovaná na svoji obranu zejména tvrdila, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimovaná, jelikož vznikla až po ukončení tvrzeného závadného jednání, není dána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a vznikem škody a zpochybnila též tvrzení žalobkyně o výši vzniklé škody.
4. Odvolací soud k odvolání obou účastnic potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež v odvolacím řízení nedoznala změn, podle kterých se žalovaná dopustila žalobkyní tvrzeného jednání v hospodářské soutěži. Byl přitom vázán pravomocným rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 3. 11. 2010, č. j. ÚOHS-S162/2008-DP-4490/2010-820/DBr, o spáchání správního deliktu žalovanou. Tímto jednáním žalované vznikla společnosti ASIANA spol. s r.o. skutečná škoda spočívající v uhrazených a zmařených nákladech na zavedení linky ve výši 286 528 Kč a škoda na ušlém zisku ve výši 11 442 087 Kč. Vznik škody ve zbývajícím tvrzeném rozsahu žalobkyně dle odvolacího soudu neprokázala. Při rozdělení společnosti ASIANA spol. s r.o. odštěpením žalobkyně ke dni 1. 1. 2007 tato pohledávka na žalobkyni nepřešla. Žalobkyně ji nabyla až postoupením od společnosti ASIANA spol. s r.o. smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 4. 7. 2012.
6. Po právní stránce dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná se dopustila zneužití dominantního postavení podle §11 odst. 1 písm. e) zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění účinném do 31. 8. 2009, a zároveň jednání v nekalé soutěži podle §44 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), v důsledku čehož vznikla společnosti ASIANA spol. s r.o. škoda, kterou je žalovaná povinna nahradit podle §373 a násl. obch. zák. Odvolací soud neshledal důvody pro určení náhrady vzniklé škody postupem podle §136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť v projednávané věci nešlo o nemožnost prokázat tvrzenou škodu, když žalobkyně již v době uplatnění žaloby neučinila vše potřebné k zajištění si potřebných důkazních prostředků k prokázání skutečné výše škody.
7. Při posouzení důvodnosti nároku žalobkyně odvolací soud dále zohlednil, že původně se náhrady škody v celkové výši 21 000 000 Kč domáhala v řízení vedle žalobkyně rovněž společnost ASIANA spol. s r.o. Vzhledem k tomu, že se mezi původními žalobkyněmi jednalo o samostatné společenství, kdy žalobkyně jednaly samy za sebe, bylo třeba dle odvolacího soudu přijmout závěr, že každá ze žalobkyň uplatnila svůj nárok na náhradu škody ve výši 10 500 000 Kč, a to 5 746 587 Kč na skutečné škodě a 5 023 413 Kč na ušlém zisku. Žalobkyně poté sama podáním ze dne 5. 7. 2012 rozšířila žalobu o částku 2 395 864 Kč na náhradě ušlého zisku. Proto uplatnila-li společnost ASIANA spol. s r.o. žalobou svůj nárok na náhradu škody pouze ve výši 10 500 000 Kč, mohla se žalobkyně v důsledku uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 4. 7. 2012 stát v řízení procesní nástupkyní společnosti ASIANA spol. s r.o. jen v tomto rozsahu. O procesním nástupnictví žalobkyně podle §107a o. s. ř. bylo v řízení rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 26. 9. 2019, č. j. (17) 25 Cm 141/2011-1155, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 17. 12. 2019, č. j. 4 Cmo 155/2019-1174.
8. Vzhledem k tomu, že samotné žalobkyni žádná škoda nevznikla (ta vznikla pouze společnosti ASIANA spol. s r.o.), nemohl být dle odvolacího soudu nárok žalobkyně v rozsahu, v jakém žalobou uplatnila svoji vlastní pohledávku na náhradu škody (tj. v částce 10 500 000 Kč) důvodný. Žaloba proto mohla být opodstatněná pouze v rozsahu, v jakém žalobkyně (buď v postavení procesního nástupce, nebo rozšířením žaloby, po nabytí pohledávky postoupením) uplatnila pohledávku původně vzniklou společnosti ASIANA spol. s r.o., tedy v rozsahu 5 746 587 Kč na skutečné škodě a 7 419 277 Kč na ušlém zisku. Avšak vzhledem k tomu, že v důsledku zpětvzetí žaloby podáním žalobkyně ze dne 30. 6. 2014 bylo řízení v rozsahu částky 6 999 622 Kč na náhradě ušlého zisku usnesením soudu prvního stupně ze dne 7. 1. 2015, č. j. 25 Cm 141/2011-174, zastaveno, zbývalo tak na pohledávce na náhradu ušlého zisku rozhodnout pouze o částce 419 655 Kč.
9. Protože byl v řízení prokázán vznik škody společnosti ASIANA spol. s r.o. na skutečné škodě ve výši 286 528 Kč a na ušlém zisku v rozsahu, v jakém byla nakonec (po částečném zpětvzetí žaloby) pohledávka na náhradu ušlého zisku uplatněna, tj. ve výši 419 655 Kč, shledal odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně žalobu důvodnou pouze v částce 706 183 Kč, ve zbytku nároku bylo dle odvolacího soudu třeba žalobu zamítnout.
II. Dovolání a vyjádření k nim
10. Rozsudek odvolacího soudu napadla ve výroku I v rozsahu, v jakém byly potvrzeny výroky II, III a IV rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku II žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, a to konkrétně otázek 1) přičitatelnosti procesních úkonů jednoho účastníka řízení jinému účastníkovi řízení stojícímu na téže straně sporu, který má samostatné postavení, 2) aplikovatelnosti §92 odst. 2 o. s. ř v situaci, kdy došlo k singulární sukcesi po zahájení řízení a kdy osoba, která ke dni zahájení řízení, jehož je účastníkem, postrádala aktivní legitimaci, tuto v průběhu řízení nabyla, 3) okamžiku rozhodného pro posouzení aktivní legitimace strany žalující, když soudy nižších stupňů považovaly za tento okamžik den podání žaloby, 4) podmínek aplikace §136 o. s. ř., 5) výkladu §132 o. s. ř. a jeho aplikace na postup soudu při hodnocení či ignorování důkazů, 6) posuzování náhrady nákladů řízení a zohlednění důvodů zvláštního zřetele podle §150 o. s. ř. a 7) vypořádání se v odůvodnění rozsudku s argumentací účastníka řízení opřenou o praxi dovolacího či Ústavního soudu.
11. Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje žalobkyně v tom, že žalobkyně nemohla svým podáním ze dne 30. 6. 2014 vzít zpět pohledávku uplatněnou původně společností ASIANA spol. s r.o., neboť žalobkyně vstoupila v řízení na místo společnosti ASIANA spol. s r.o. v rozsahu pohledávky uplatněné touto společností pravomocně až dne 20. 1. 2020. Proto se odvolací soud svým závěrem, že žalobkyně podáním ze dne 30. 6. 2014 vzala částečně zpět pohledávku uplatněnou původně společností ASIANA spol. s r.o., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v jeho usnesení ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 47/2005, podle které je rozhodnutí o procesním nástupnictví účinné až od právní moci usnesení soudu, jímž soud návrhu podle §107a o. s. ř. vyhověl. Vzhledem k tomu, že podle §91 o. s. ř. jedná každý z účastníků sám za sebe a úkony účastníka nemají vliv na procesní práva a povinnosti jiných účastníků řízení, nemohla žalobkyně v době zpětvzetí žaloby disponovat s nárokem uplatněným společnosti ASIANA spol. s r.o. a odvolací soud se tak odchýlil rovněž od závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1793/99, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002.
12. Žalobkyně dále namítá, že odvolací soud nesprávně zhodnotil skutečnost, že žalobkyně sice ve vztahu k jí uplatněnému nároku ve výši 10 500 000 Kč ke dni podání žaloby aktivní legitimaci neměla, nicméně krátce po zahájení řízení ji nabyla. Žalobkyně proto neshledává správným závěr odvolacího soudu, podle kterého tato situace měla být řešena postupem podle §92 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud měl dle žalobkyně rozhodnout podle §154 odst. 1 o. s. ř. a nárok uplatněný žalobkyní posoudit nikoli s ohledem na její aktivní legitimaci ke dni podání žaloby, nýbrž ke dni vyhlášení rozsudku. Odvolací soud tak podle žalobkyně postupoval v rozporu se závěry vyjádřenými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4235/2009, ze dne 21. 8. 1996, sp. zn. 2 Cdon 554/96, a ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 657/2001.
13. Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje žalobkyně rovněž v tom, že odvolací soud neposoudil nárok žalobkyně podle §136 o. s. ř., ačkoli žalobkyně prokázala všechny podmínky práva na náhradu skutečné škody vzniklé společnosti ASIANA spol. s r.o., s výjimkou výše této skutečné škody. Její prokázání však bylo možné pouze s nepoměrnými obtížemi, které žalobkyně nezavinila, a to i vzhledem k délce řízení, když žalobkyně byla seznámena s názorem soudu na předložené důkazy až po více jak deseti letech po vzniku škody. Žalobkyně uplatňovala náhradu skutečné škody v podobě zmařených nákladů v obvyklé výši, jež dle závěrů znaleckých posudků vynaložit musela, proto odvolací soud rozhodl v rozporu se závěry vyjádřenými v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1983, sp. zn. 1 Cz 47/83, a rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4019/2010, a ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2406/2016.
14. Kromě tohoto žalobkyně shledává nesprávný postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů postupem podle §132 o. s. ř., když v rozporu se závěry vyjádřenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, odvolací soud nezhodnotil všechny důkazy provedené na návrh žalobkyně k prokázání výše škody.
15. Konečně žalobkyně namítla, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s žalobkyní předloženou argumentací a při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nepostupoval podle §150 o. s. ř.
16. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
17. Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné, popřípadě za nedůvodné.
18. Rozsudek odvolacího soudu napadla ve výroku I v rozsahu, v jakém byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, dovoláním rovněž žalovaná. Ta považuje své dovolání za přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky náležitostí žaloby a způsobu odstraňování jejích vad a otázky způsobu hodnocení znaleckého posudku, při jejichž řešení se odvolací soud dle žalované odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
19. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje žalovaná v tom, že usnesením ze dne 4. 7. 2019, č. j. (17) 25 Cm 141/2011-1134, vyzval soud prvního stupně postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. žalobkyni k doplnění vymezených žalobních tvrzení. Ta však požadovaným způsobem žalobu nedoplnila, jak konstatoval rovněž odvolací soud ve svém usnesení ze dne 17. 12. 2019, č. j. 4 Cmo 155/2019-1174. Pokud za této situace nebyla žaloba odmítnuta, odchýlil se odvolací soud dle žalované od závěrů vyjádřených např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2159/2001. Dle žalované je neakceptovatelné, aby soud suploval nedostatek aktivity žalobkyň.
20. Dále žalovaná namítla, že znalecký posudek č. 2151/27/2017 znaleckého ústavu PROSCON, s.r.o., jenž byl pro rozhodnutí soudů o důvodnosti nároku žalobkyně stěžejním důkazem, je stižen početnými vadami a nesrovnalostmi, na což žalovaná v průběhu řízení upozorňovala. Tento znalecký posudek tak neměl tvořit základ pro rozhodnutí odvolacího soudu, čímž se odvolací soud odchýlil od závěrů vyjádřených např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, nebo v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06.
21. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil výrok I rozsudku odvolacího soudu tak, že se žaloba odmítá, popř. aby v napadeném rozsahu zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
22. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné, popřípadě za nedůvodné.
III. Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami, zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda jsou dovolání podle §237 o. s. ř. přípustná.
24. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
25. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
26. Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
27. Předně dovolání žalobkyně v rozsahu, v jakém napadá rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Dle tohoto ustanovení není dovolání podle §237 přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
28. Přípustnost dovolání žalobkyně nezakládají ani její námitky, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nezhodnotil všechny důkazy provedené na návrh žalobkyně k prokázání výše škody a dostatečně se nevypořádal s žalobkyní předloženou argumentací, neboť těmito námitkami žalobkyně vytýká odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Tím však žalobkyně nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).
29. Dovolání účastnic nečiní přípustným ani jejich nesouhlas se způsobem provedení a hodnocení důkazů odvolacím soudem ke zjištění výše škody způsobené jednáním žalované. Účastnice tím nepředkládají žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí záviselo, nýbrž vytýkají odvolacímu soudu, že právní posouzení věci založil na nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci, a že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Způsob ani výsledek provádění a hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Jak uvedeno shora, k případným vadám řízení, pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo, dovolací soud přihlíží pouze v případě, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř., srov. též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4496/2016, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017, ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1701/2019, a ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3151/2020). Přitom samotné skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
30. Odkaz žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, není přiléhavý, neboť v tomto rozhodnutí řešil dovolací soud otázku procesního práva týkající se předpokladů, za kterých je odvolací soud oprávněn zasáhnout do hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Žalovanou citované závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, a navazující judikatury byly dovozeny podle odlišné právní úpravy dovolání (tj. účinné před 1. 1. 2013).
31. Zjištění odvolacího soudu o výši prokázané škody v sobě neobsahují ani žádný extrémní nesoulad s provedenými důkazy, resp. mezi právními závěry odvolacího soudu a skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo účastnic na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Účastnice tak svými námitkami, jejichž prostřednictvím vytýkají soudům způsob dokazování v projednávané věci, neformulují žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu §237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srov. zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezují tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
32. Přípustnost dovolání žalované nezakládá ani jí formulovaná otázka procesního práva týkající se náležitostí žaloby a její projednatelnosti, neboť odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
33. Dovolací soud ve svém rozhodování k náležitostem návrhu na zahájení řízení podle §79 odst. 1 o. s. ř. dovodil, že veškeré náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoli pochybností z textu žaloby dovodit. Soud totiž musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí, s výjimkou případů uvedených v §153 odst. 2 o. s. ř., účastníkům přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než jsou navrhovány (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 85/2002, uveřejněné pod číslem 57/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
34. Zákon přitom žalobci umožňuje, aby odstranil vady žaloby i poté, co již uplynula lhůta k tomu soudem stanovená, neboť i pro rozhodnutí o odmítnutí žaloby je rozhodující stav v době jeho vyhlášení nebo, nebylo-li vyhlášeno, v době jeho vydání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003).
35. Ústavní soud ve svém rozhodování ustáleně konstatuje, že právo na meritorní projednání žaloby je základním prvkem ústavního práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Soudy se přitom musí snažit o takovou interpretaci vůle žalobce, která meritorní projednání žaloby umožňuje. Nemohou tedy, na základě přepjatě formalistických tvrzení, předstírat, že žalobcově záměru nerozumí (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. IV. ÚS 456/2000, nebo ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3564/15).
36. Obdobně pak Ústavní soud dovodil, že při posuzování neurčitého či jinak nejasného podání, které může být podáním zahajujícím řízení před soudem, jsou obecné soudy povinny volit postup vstřícnější k právu jednotlivce na soudní ochranu. Pokud nepřistoupí k odstranění nejasností takového podání zákonem předvídaným způsobem, pak je třeba, aby se při jeho posuzování přiklonily k takové interpretaci jeho obsahu, která vyznívá ve prospěch práva dotčeného jednotlivce na přístup k soudu. Naopak restriktivní postoj při vyhodnocování takového nejasného podání, vedoucí k odepření věcného přezkumu obecného soudu, zakládá porušení základního práva dotčené osoby na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 3106/13).
37. Proto dospěl-li odvolací soud (v době vyhlášení napadeného rozsudku) k závěru, že žaloba uplatněná žalobkyní (původně společně s další žalobkyní, společností ASIANA spol. s r.o.), posléze změněná (rozšířená) podáním žalobkyně ze dne 5. 7. 2012, netrpí takovými vadami, pro něž by nebylo možné v řízení pokračovat a věc meritorně projednat, nikterak se tím od shora uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu neodchýlil.
38. Odvolací soud dospěl k závěru, že z žaloby a dalších podání žalobkyně (a původně rovněž další žalobkyně, společnosti ASIANA spol. s r.o.) vyplývá, že žalobkyně v řízení uplatnila vlastní pohledávku na náhradu škody ve výši 10 500 000 Kč (tj. 5 746 587 Kč na skutečné škodě spočívající v tvrzených zmařených nákladech a provozní ztrátě ve vymezeném období a 5 023 413 Kč na ušlém zisku ve vymezeném období) a pohledávku na náhradu škody vzniklé společnosti ASIANA spol. s r.o., kterou žalobkyně od této společnosti po zahájení řízení nabyla, ve výši 12 895 864 Kč (tj. 5 746 587 Kč na skutečné škodě spočívající v tvrzených zmařených nákladech a provozní ztrátě ve vymezeném období a 7 419 277 Kč na ušlém zisku ve vymezeném období). Ostatně tento závěr odvolacího soudu o obsahu (náležitostech) žaloby (ve znění její změny) žalobkyně nerozporovala. Proto přistoupil-li odvolací soud k takové interpretaci obsahu žaloby (podané původně též s další žalobkyní, společností ASIANA spol. s r.o.), která umožnila meritorní projednání žaloby, postupoval odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu. Na tomto závěru nic nemění, že odvolací soud v průběhu řízení (tj. v usnesení ze dne 17. 12. 2019, č. j. 4 Cmo 155/2019-1174, jímž bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví žalobkyně podle §107a o. s. ř.) konstatoval, že žalobkyně náležitosti své žaloby ve stanovené lhůtě nedoplnily, neboť pro závěr soudu o projednatelnosti žaloby je rozhodující v stav době rozhodnutí soudu o této žalobě, jak zdůvodněno shora. Ostatně odvolací soud již v citovaném usnesení interpretoval shodně jako v dovoláním napadeném rozsudku obsah žaloby tak, že každá ze žalobkyň původně uplatnila nárok na náhradu poloviny tvrzené výše škody.
39. Dovolání žalobkyně nečiní přípustným ani jí předložená otázka procesního práva týkající se podmínek postupu podle §92 odst. 2 o. s. ř. v situaci, kdy došlo k singulární sukcesi po zahájení řízení, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky nezávisí.
40. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSCR 53/2013, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
41. Na otázce formulované žalobkyní napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, neboť o vstupu žalobkyně na místo původní žalobkyně společnosti ASIANA spol. s r.o. v důsledku postoupení pohledávky původně uplatněné společností ASIANA spol. s r.o. na žalobkyni podle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 4. 7. 2012 (tj. o singulární sukcesi) bylo v řízení rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 26. 9. 2019, č. j. (17) 25 Cm 141/2011-1155, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 17. 12. 2019, č. j. 4 Cmo 155/2019-1174. Na základě tohoto stavu řízení odvolací soud ve smyslu §154 odst. 1 o. s. ř. dovoláním napadeným rozsudkem o věci rozhodl. Žalobkyně tak svojí otázkou nepřípustně napadá správnost odlišného rozhodnutí odvolacího soudu (jímž je soud ve smyslu §170 odst. 1 o. s. ř. vázán; srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2652/2007, uveřejněný pod číslem 68/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
42. Přípustnost dovolání žalobkyně nezakládá ani jí formulovaná otázka procesního práva týkající se podmínek rozhodnutí soudu o výši uplatněného nároku podle úvahy ve smyslu §136 o. s. ř., neboť odvolací při řešení této otázky postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
43. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, podle kterého lze úvahou podle §136 o. s. ř. přiznat žalobci neprokázanou výši škody, která prokazatelně vznikla (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1983, sp. zn. 1 Cz 47/83, uveřejněný pod číslem 13/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
44. Zároveň však nelze zásadu hodnocení důkazů podle ustanovení §132 o. s. ř. zaměňovat s úvahou, podle níž soud ve smyslu ustanovení §136 o. s. ř. určí výši nároku za předpokladu, že ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec. Toto ustanovení nedopadá na případy, kdy jde o zjištění určité právně relativní skutečnosti; v tomto směru se musí soud řídit ustanoveními občanského soudního řádu o dokazování (srov. usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 4. 1971, sp. zn. 6 Co 136/71, uveřejněné pod číslem 75/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného zároveň plyne, že postup podle §136 o. s. ř. se uplatní pouze tehdy, je-li jistý základ uplatněného nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009).
45. V projednávané věci odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru, že by byl jistý základ (celého) uplatněného nároku na náhradu skutečné škody v podobě zmařených nákladů a pouze by nebylo možné nebo by bylo nepřiměřeně obtížné zjistit jejich výši (resp. výši takto vzniklé škody). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého po provedeném dokazování žalobkyně neprokázala skutečné vynaložení a účelnost některých tvrzených nákladů, jež by byly vynaloženy společností ASIANA spol. s r.o. v přímé souvislosti s jejím vstupem na relevantní trh a později byly zmařeny jejím vytlačením z trhu žalovanou. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy není založeno na závěru, že by nebyla jistá (pouze) výše těchto nákladů (resp. výše takto vzniklé škody). Proto v projednávané věci nebyly dány podmínky pro postup podle §136 o. s. ř. a odvolací soud se svým rozhodnutím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
46. Namítá-li žalobkyně v této souvislosti, že základ jejího nároku (tedy vynaložení konkrétních skutečně a účelně vynaložených, avšak posléze zmařených, nákladů) byl prokázán znaleckým posudkem, vytýká tím nesprávnost skutkových zjištění soudu (resp. hodnocení provedených důkazů soudem). Tato námitka však přípustnost dovolání, jak zdůvodněno shora, založit nemůže.
47. Dovolací soud nicméně shledává dovolání žalobkyně přípustným pro řešení otázky procesního práva týkající se účinků procesních úkonů jednoho účastníka řízení na postavení jiného účastníka řízení stojícího na téže straně sporu v tzv. samostatném společenství, neboť odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
48. Dovolání je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu při vyřešení této otázky spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
49. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv.
50. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
51. Podle §91 odst. 1 o. s. ř. je-li žalobců nebo žalovaných v jedné věci několik, jedná v řízení každý z nich sám za sebe.
52. Podle §107a odst. 1 a 2 o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 (odst. 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odst. 2).
53. V případě tzv. samostatného společenství účastníků na stejné straně sporu podle §91 odst. 1 o. s. ř. (tedy za situace, kdy každý společník má své vlastní právo nebo povinnost, které jsou nezávislé na právu nebo povinnosti jiného společníka) jedná každý společník v řízení sám za sebe a úkony jednoho ze společníků nemají žádný vliv na práva a povinnosti ostatních společníků. Z úkonu jednoho ze společníků nemohou mít prospěch (ani újmu) ostatní společníci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4262/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2537/2014).
54. Zároveň dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, podle kterého osoba, jejíž vstup do řízení je navržen podle §107a o. s. ř., se stává účastníkem řízení až právní mocí usnesení, kterým soud návrhu žalobce vyhověl (a k témuž datu přestává být účastníkem řízení ten, na jehož místo nový účastník vstoupil). Do té doby zůstává účastníkem řízení ten, kdo jím byl v době vydání usnesení podle §107a o. s. ř. (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 47/2005, uveřejněné pod číslem 64/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 877/2003, a ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 29 Odo 378/2005).
55. V poměrech projednávané věci vzala žalobkyně částečně zpět žalobu v rozsahu částky 6 999 622 Kč na náhradě ušlého zisku svým podáním ze dne 30. 6. 2014. O zastavení řízení v rozsahu tohoto zpětvzetí bylo rozhodnuto pravomocně ke dni 28. 1. 2015 usnesením soudu prvního stupně ze dne 7. 1. 2015, č. j. 25 Cm 141/2011-174. Stalo se tak v době, kdy se (dle dovoláním nezpochybněného závěru odvolacího soudu) původní (další) žalobkyně, společnost ASIANA spol. s r.o., stále účastnila řízení vedle žalobkyně jako samostatný společník na straně žalující se (svým vlastním) nárokem uplatněným (svojí) žalobou na zaplacení náhrady škody způsobené jednáním žalované ve výši 10 500 000 Kč. Účast společnosti ASIANA spol. s r.o. v řízení skončila až ke dni 20. 1. 2020, kdy nabylo právní moci usnesení soudu prvního stupně ze dne 26. 9. 2019, č. j. (17) 25 Cm 141/2011-1155, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 17. 12. 2019, č. j. 4 Cmo 155/2019-1174, čímž na místo původní (další) žalobkyně, společnosti ASIANA spol. s r.o., v rozsahu jí uplatněného práva na náhradu škody ve výši 10 500 000 Kč vstoupila podle §107a o. s. ř. žalobkyně.
56. Z uvedeného závěru odvolacího soudu, že účast společnosti ASIANA spol. s r.o. v řízení skončila ke dni 20. 1. 2020, zároveň plyne, že v době částečného zpětvzetí žaloby učiněné podáním žalobkyně ze dne 30. 6. 2014 mohla žalobkyně jako tzv. samostatný společník vzít žalobu zpět pouze ve vztahu ke (svému vlastnímu) nároku na náhradu škody, jenž sama svojí žalobou uplatnila. Tento procesní úkon žalobkyně tudíž nemohl mít žádný vliv na nárok na náhradu škody uplatněný žalobou druhé žalobkyně v postavení tzv. samostatného společníka, společnosti ASIANA spol. s r.o., která se v té době stále účastnila řízení o (svém vlastním) nároku na náhradu škody (a na jejíž místo až později vstoupila žalobkyně).
57. Proto dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobě nelze v rozsahu práva na náhradu ušlého zisku uplatněného (původně) žalobou společnosti ASIANA spol. s r.o. ve výši 6 999 622 Kč s příslušenstvím vyhovět proto, že v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno v důsledku částečného zpětvzetí žaloby podáním žalobkyně ze dne 30. 6. 2014, není jeho rozhodnutí správné, neboť v uvedené době neměly procesní úkony žalobkyně, včetně předmětného částečného zpětvzetí žaloby, žádný vliv na osud práva uplatněného původní (další) žalobkyní v postavení tzv. samostatného společníka.
58. Na věci nic nemění, že v době částečného zpětvzetí žaloby již žalobkyně podle hmotného práva nabyla pohledávku původní žalobkyně v důsledku uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 4. 7. 2012. Skutečnost, že tzv. samostatný společník tvrdí a prokazuje, že je (již) aktivně legitimován k uplatnění pohledávky, jež byla uplatněna jiným tzv. samostatným společníkem, nemá žádný vliv na vzájemný procesní vztah těchto společníků, včetně toho, že zpětvzetí žaloby jedním ze společníků nemá žádný vliv na procesní nárok uplatněný jiným společníkem.
59. Podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
60. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním žalobkyně neobstálo co do právního posouzení věci, Nejvyšší soud existenci jí namítaných vad řízení pro nadbytečnost neposuzoval, neboť ty nemohly na výsledku dovolacího řízení ničeho změnit.
V. Závěr
61. Dovolací soud s ohledem na výše uvedené důvody dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
62. Na základě dovolání žalobkyně dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je důvodné.
63. Jelikož vzhledem k dosavadním výsledkům řízení není možné v dovolacím řízení o věci rozhodnout [§243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním žalobkyně včetně závislých výroků o nákladech řízení ze shora uvedených důvodů podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl částečně zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí v tomto rozsahu i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v příslušné části rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
64. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 6. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu