ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2008.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2008/2022-686
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ekonomické stavby s.r.o. , se sídlem v Chotíkově, č. p. 479, identifikační číslo osoby 25224476, zastoupené JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, proti žalované České televizi , se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1132/4, Podolí, identifikační číslo osoby 00027383, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 12/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2022, č. j. 3 Cmo 201/2020-666, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 7. 2020, č. j. 15 Cm 12/2017-630, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaslat žalobkyni omluvu ve formě a znění ve výroku blíže specifikovaných (výrok I) a o uložení povinnosti žalované odstranit ze svého videoarchívu reportáž ve výroku blíže specifikovanou (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem shora uvedeným opravil v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Rozsudek odvolacího soudu ve druhém a třetím výroku napadla dovoláním žalobkyně s tím, že je považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo jež nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné, a navrhla, aby je dovolací soud odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
Dle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelkou formulovaná otázka hmotného práva, „zda předmětná reportáž věnovaná tématu na podkladě 2 klientů žalobce je přiměřená a vyvážená svým dopadem na dobrou pověst žalobce, která je tvořeny vyššími stovkami spokojených klientů, a to navíc za situace, kdy nebylo přiléhavě doloženo, že existují žalovanou tvrzené ‘desítky stížností na spol. Ekonomické stavby s. r. o.‘, když v takovém případě absentuje veřejnoprávní zájem na informování obyvatelstva, který dle ustanovení §2 odst. 2 písm. a) zák. č. 483/1991 Sb. patří mezi hlavní úkony veřejné služby v oblasti televizního vysílání, a to s tím, že se má mj. zejména jednat o poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů“.
Nesprávnost právního posouzení věci při řešení této otázky spatřuje dovolatelka v tom, že se odvolací soud spokojil se selektivně vybranými důkazy a důkazy žalované nedůvodně nezohlednil, resp. svou úvahou takovým důkazům žalobkyně nepřiřadil přiléhavý význam při posuzování rozhodných skutečností, a to zejména k vyváženosti, přiměřenosti a pravdivosti tvrzení v předmětné reportáži.
Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého předestírá-li dovolatel vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017).
Právní otázka dovolatelky směřující k posouzení oprávněnosti zásahu do její pověsti uveřejněním předmětné reportáže vychází ve skutečnosti ze skutkového tvrzení dovolatelky, že pověst žalobkyně je tvořena vyššími stovkami spokojených klientů a že zde nejsou desítky stížností klientů na dovolatelku, když při zjištění těchto skutečností se odvolací soud spokojil se selektivně vybranými důkazy a důkazy dovolatelky nedůvodně nezohlednil.
Proto dovolatelka, požadující posouzení právní otázky vycházející z vlastního skutkového závěru o spokojenosti svých klientů a počtu stížností, ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Přitom skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitkami, jejichž prostřednictvím dovolatelka v projednávané věci zpochybňuje správnost provádění a hodnocení důkazů soudy při posouzení pravdivosti tvrzení obsažených v předmětné reportáži a které dovolatelka označuje jako otázky procesního práva, dovolatelka ve skutečnosti vytýká soudům jednak nedostatky ve zjišťování skutkového stavu, jednak existenci vad řízení. Odvolací soud však v tomto směru žádnou otázku procesního práva výkladem norem neřešil.
Způsob ani výsledek provádění a hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. K případným vadám řízení, pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo, dovolací soud přihlíží pouze v případě, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4496/2016, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017, ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1701/2019, a ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3151/2020, a ze dne 30. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 915/2021). Proto ani tyto námitky dovolatelky nemohou přípustnost jejího dovolání založit.
Nepřiléhavý je odkaz dovolatelky na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, v němž se dovolací soud vyjádřil k otázce přípustnosti dovolání podle odlišné právní úpravy (tj. při uplatnění dovolacího důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, podle §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012). V dovolatelkou citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, se Ústavní soud rovněž zabýval odlišnou problematikou, a to posouzením náležitostí dovolání a jeho přípustnosti ve vztahu k otázce závaznosti lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb, jenž má povahu správního rozhodnutí, v řízení o náhradu škody z pracovního úrazu. Obdobné platí i ve vztahu k dovolatelkou citovanému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, a nálezům Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 73/02, a ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03, neboť rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci není založeno na závěru, že by žalobkyně neunesla své důkazní břemeno, nebo na skutkovém zjištění, že tvrzení obsažená v předmětné reportáži jsou nepravdivá.
Přitom závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná v předmětné reportáži informovala odpovídajícím způsobem o problémech dvou klientů žalobkyně, přičemž primárním cílem reportáže bylo poskytnout informace spotřebitelům v zájmu jejich ochrany, nikoli hanobení žalobkyně, a tudíž že tato reportáž nevybočila z mezí férové kritiky, v sobě neobsahuje žádný extrémní nesoulad mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v této otázce odvíjí od výsledku hodnocení provedených důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu ve svém souhrnu představovalo neakceptovatelnou „libovůli“, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání právního institutu deliktu neoprávněného zásahu do pověsti právnické osoby.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Dovolatelka touto námitkou nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Jak uvedeno již shora, podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).
Přípustnost dovolání v části směřující proti nákladovému výroku napadeného rozhodnutí je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 29. 11. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu