ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2147.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2147/2021-1035
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce města Pelhřimov , se sídlem v Pelhřimově, Masarykovo náměstí 1, identifikační číslo osoby 00248801, zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Florou, advokátem se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 656/2, proti žalované VHS Stavby a.s., se sídlem v Liberci, Liberec VIII-Dolní Hanychov, Bánskobystrická 114/26, identifikační číslo osoby 25183052, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobce Technické služby města Pelhřimova, příspěvková organizace , se sídlem v Pelhřimově, Myslotínská 1740, identifikační číslo osoby 49056689, o zaplacení částky 13 970 508,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 12 C 58/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 25. 3. 2021, č. j. 15 Co 196/2020-992, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalované domáhá zaplacení částky 12 374 508,60 Kč s příslušenstvím jako náhrady za náklady vynaložené na odstranění vady díla. Dále požaduje zaplacení částky 1 596 000 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokutu.
Okresní soud v Pelhřimově jako soud prvního stupně mezitímním rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 12 C 58/2017-910, rozhodl, že základ žalobcem uplatněných nároků je opodstatněný.
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, ve kterém namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku včasnosti oznámení vady žalobcem ve lhůtě „bez zbytečného odkladu“ podle §562 odst. 2 písm. c) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen „obch. zák.“. Dle žalované dobu 47 dní od zjištění vady žalobcem dne 5. 11. 2015 do jejího řádného oznámení žalované dne 22. 12. 2015 nelze dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu podřadit pod bezodkladné jednání. Dále žalovaná namítla, že předmět díla byl vymezen vzájemně rozpornými požadavky na dodání tří fermentorů EWA, jenž by každý dosahoval vstupní kapacity 1 500 tun odpadu ročně, což se po zhotovení díla ukázalo jako nemožné. Vzhledem k tomu, že žalobce jako zadavatel veřejné zakázky dle §44 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, dále jen „ZVZ“, odpovídal za vymezení předmětu díla, měl odvolací soud smlouvu podle žalované s ohledem na §266 odst. 4 obch. zák. vyložit k jeho tíži tak, že parametr na vstupní kapacitu 1 500 tun odpadu ročně nebude vyžadován. Plnou odpovědnost zadavatele za správnost a určitost zadávací dokumentace přitom dle žalované potvrdil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1409/2015. Odvolací soud dle žalované nadto nesprávně dovodil, že ve smlouvě o dílo byl požadavek na vstupní kapacitu každého fermentorů EWA stanoven závazně na 1 500 tun ročně, ačkoliv v zadávací dokumentaci byla vstupní kapacita vymezena orientačně. Odvolací soud zároveň dle žalované nesprávně aplikoval ustanovení §44 odst. 11 ZVZ, když dovodil, že mohla v zadávacím řízení nabídnout k dodání jiné technologické řešení v podobě technologie kompostování na volné ploše, neboť tato technologie není dle jejího názoru kvalitativně a technicky obdobná technologii kompostování ve fermentorech. Žalovaná dále odvolacímu soudu vytkla, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud podle §441 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“, nezohlednil spoluzavinění žalobce na vzniku újmy spočívající v nákladech vynaložených na odstranění vad díla, kterého se měl žalobce dopustit porušením obecné prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení §415 obč. zák. neobezřetným stanovením podmínek zadávacího řízení.
Dále žalovaná v dovolání namítla, že odvolací soud dospěl k nesprávnému skutkovému závěru, že žalobce zjistil vadu díla až dne 5. 11. 2015, ačkoliv z provedeného dokazování vyplynulo, že o její existenci věděl již od září roku 2014, kdy obdržel závěry znaleckého posudku společnosti ZERA-zemědělská a ekologická regionální agentura, a. s. Žalovaná odvolacímu soudu současně vytkla, že odvolací soud překročil ústavně dané meze volného hodnocení důkazů, pokud závěr o schopnosti fermentorů EWA dosahovat určené kapacity opřel o závěry revizního znaleckého posudku, který byl dle jejího názoru nevěrohodný, neboť byl proveden v rozporu se zadáním soudu. Odvolací soud přitom dle žalované pominul jednak výpověď zpracovatele posudku Ing. Kumhála, dle kterého fermentory EWA jsou teoreticky schopny projektované kapacity dosáhnout, jednak žalovanou předložené zprávy z Kompostárny Jemnice potvrzující schopnost fermentorů EWA zpracovat více než 1 500 tun odpadu ročně.
Odvolací soud a soud prvního stupně dle žalované pochybily rovněž v tom, že se nezabývaly její námitkou, že přiznání žalobcem uplatněného nároku z vad díla je v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku dle §265 obch. zák. a „se zásadou dobrých mravů dle §3 zákona č. 89/2012 Sb.“, občanský zákoník, dále jen „o. z.“, jejichž porušení žalovaná dovozovala z toho, že existenci vady způsobil sám žalobce tím, že si v zadávací dokumentaci vyžádal použití fermentorů EWA, a žalovaná nemohla dodat jinou technologii, než kterou požadoval žalobce. Absence vypořádání s uvedenou námitkou pak dle žalované činí rozsudky soudů nižších stupňů nepřezkoumatelné. Odvolací soud nadto řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když z tohoto důvodu rozsudek soudu prvního stupně nezrušil. Soudy dle žalované řízení zatížily vadou taktéž tím, že rozhodly v mezitímním rozsudku jedním výrokem o více nárocích, čímž jí znemožnily podávat opravné prostředky vůči posouzení pouze jednoho z uplatněných nároků. Žalovaná konečně namítla, že nebyly splněny předpoklady pro vydání mezitímního rozsudku ve vztahu k nároku na zaplacení smluvní pokuty, když odvolací soud před tím nezohlednil spoluzavinění žalobce na porušení smluvní pokutou utvrzované povinnosti.
Žalobce ani vedlejší účastnice se k podanému dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., a dále se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ve vztahu k otázce dodržení lhůty „bez zbytečného odkladu“ pro oznámení vad díla dle §562 odst. 2 písm. c) obch. zák. dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi (např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2869/2007, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, a ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 113/2012) dovodil, že takto vymezená lhůta přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba povinnost plnit či jinak konat, a jde tak o neurčitou lhůtu, jejíž trvání závisí vždy na okolnostech konkrétního případu. Uvedené posouzení koresponduje s právními závěry, k nimž dospěl Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05, v němž vysvětlil, že „vágní“ pojem „bez zbytečného odkladu“ je třeba vykládat vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu s tím, že v každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily.
V usnesení ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1553/2011, Nejvyšší soud dále dovodil, že smyslem povinnosti stanovené §562 odst. 2 obch. zák. je poskytnout zhotoviteli informace o vadě díla tak, aby mu byla umožněna zpětná reakce. Zákon zde dává přednost primárně vzájemné interakci obou stran před případným soudním řešením, neboť vady předmětu plnění jsou ve své převažující většině technické povahy a jejich sanace je především věcí jednání a dohody obou smluvních stran.
V nyní posuzovaném případě se odvolací soud od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud při posuzování včasnosti oznámení vady díla ze dne 22. 12. 2015 zohlednil, že jejímu dřívějšímu oznámení bránila skutečnost, že žalobce vyhověl požadavku žalované na poskytnutí lhůty pro prostudování znaleckého posudku Ing. Jiřího Trávníčka, z něhož měla existence vady díla vyplývat. Odstup od zjištění vady žalobcem dne 5. 11. 2015 do jejího oznámení žalované přitom nenarušil účel povinnosti objednatele oznámit vady díla včas, neboť postupem žalobce nebyla nikterak omezena možnost žalované na vadu díla reagovat, když nejpozději dne 18. 11. 2015 (tedy velmi krátce po zjištění vady žalobcem) měla k dispozici podklady, z nichž mohla existenci vady díla sama zjistit. Námitka žalované, že žalobce neoznámil žalované vady díla včas, proto přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Otázka, zda žalobce přispěl ke vzniku škody spočívající ve vynaložených nákladech na odstranění vad díla, nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu na jejím vyřešení nezávisí (srov. usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Odvolací soud nárok žalobce na náhradu nákladů na odstranění vad díla neposuzoval jako nárok na náhradu škody, ale jako nárok z odpovědnosti za vadné plnění, jak jej také žalobce uplatnil v žalobě. Odpovědnost za vadné plnění přitom představuje odlišný závazkový právní institut založený na rozdílných zásadách a předpokladech vzniku o odpovědnosti nežli nárok na náhradu škody. Zároveň platí, že z titulu náhrady škody nelze požadovat a vymoci náhradu toho, co bylo možné požadovat z titulu odpovědnosti za vady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004). Za dané situace proto nebylo ani třeba zohlednit, zda se žalobce ve smyslu §441 obč. zák. podílel na vzniku škody, neboť uvedené ustanovení na projednávanou věc nedopadá.
Námitka žalované, že nebyly splněny předpoklady pro vydání mezitímního rozsudku ve vztahu k nároku na zaplacení smluvní pokuty, pokud se odvolací soud nezabýval otázkou, zda spoluzavinění žalobce ve vztahu k porušení utvrzované povinnosti, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. rovněž nezakládá. Odvolací soud se svým postupem neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ze které vyplývá, že povinnost k zaplacení smluvní pokuty ve smyslu §300 a násl. obch. zák. není závislá na zaviněném porušení utvrzované smluvní povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 1998, sp. zn. 2 Odon 111/97). Z uvedeného důvodu ani otázka, zda věřitel spoluzavinil porušení utvrzované povinnosti, netvoří součást posouzení základu tohoto nároku, a její vyřešení tak není podmínkou pro vydání mezitímního rozsudku dle §152 odst. 2 o. s. ř.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o s. ř. nezakládá ani námitka žalované, že odvolací soud ze smlouvy o dílo nesprávně dovodil existenci závazku žalované dodat fermentory EWA o minimální vstupní kapacitě každého 1 500 tun ročně, neboť žalovaná tímto zpochybňuje závěr odvolacího soudu o obsahu právního úkonu. Nejvyšší soud však již v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, vysvětlil, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. O takový případ se v projednávané věci nejedná.
Namítá-li přitom žalovaná, že odvolací soud měl v souladu s §266 odst. 4 obch. zák. vyložit smlouvu o dílo k tíži žalobce tak, že neobsahovala požadavek na zpracovatelskou kapacitu 1500 tun ročně pro každý z fermentorů EWA, opomíjí, že uvedené ustanovení dopadá pouze na ty případy, kdy je ve smlouvě použit nejednoznačný výraz připouštějící různý výklad. Odvolací soud však existenci takového nedostatku smlouvy neshledal. Nebylo proto možné ani zkoumat, v čí neprospěch má být smlouva o dílo vyložena. Ani tato námitka žalované tudíž nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nezávisí.
Námitka žalované, že žalobce zjistil vadu díla již v září roku 2014, nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť jde o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů ovšem v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž žalovaná k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Obdobně ani námitka žalované, že odvolací soud nesprávně vycházel z revizního znaleckého posudku při posuzování existence vady díla a nesprávně hodnotil důkazy předložené žalovanou, nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť žalovaná jejím prostřednictvím zpochybňuje hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem, které taktéž nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 154/2019, ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2947/2020, a ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1897/2019).
Zjištění odvolacího soudu o okamžiku zjištění vady díla žalobcem a vlastnostech (funkčnosti) dodaného plnění v sobě ani neobsahují žádný extrémní nesoulad s provedenými důkazy resp. mezi právními závěry odvolacího soudu a skutkovými zjištěními, neboť právní hodnocení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů, a nejedná se tak o projev svévole či exces na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo žalované na spravedlivý proces podle §36 Listiny základních práv a svobod. Žalovaná tak svými námitkami, jejichž prostřednictvím vytýká soudům způsob dokazování v projednávané věci, neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, přitom pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu §237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl ÚS-st 45/16), ani tím nevymezuje kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny, jež by mohla založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Skutečnost, že technologie kompostování na volné ploše není kvalitativně a technicky obdobná technologii kompostování ve fermentorech, ze skutkových zjištění soudů nevyplývá. Namítá-li žalovaná na základě toho, že odvolací soud nesprávně aplikoval §44 odst. 11 ZVZ, konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém základě než odvolací soud, a jedná se tak rovněž o námitku vůči skutkovým zjištěním, která, jak bylo popsáno výše, nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jejími námitkami obsaženými v odvolání, proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, že nezrušil rozhodnutí soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost a že rozhodl mezitímním jedním výrokem o více nárocích, uplatňuje tím vady řízení. K takto namítaným vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v posuzovaném případě není. Vady řízení pak samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit, neboť nejsou způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu