ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2319.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2319/2022-376
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce J. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Evou Machovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, proti žalovanému F. N. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Michalem Krčmou, advokátem se sídlem v Praze 1, Navrátilova 675/3, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 45/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2021, č. j. 4 Cmo 32/2020-295, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 6. 2019, č. j. 1 Cm 45/2018-231, zrušil rozhodčí nález ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. Rsp 1982/13, který vydal rozhodce Mgr. Libor Hubáček, MBA, působící u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR proti žalovanému J. K., nar. XY (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalovaného se žalobce vyjádřil tak, že je považuje za nepřípustné a navrhuje je odmítnout.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalovaného rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při řešení otázky, „zda mělo v rozhodné době, kdy byla uzavřena rozhodčí doložka, přednost ustanovení §10 stran doručování mezi stranami sporu, které se podřídily pravidlům obsaženým v Řádu Rozhodčího soudu, která má přednost před zákonnou úpravou, oproti zákonu č. 303/2013 Sb., kdy došlo s účinností této novely od 1. 1. 2014 k novelizaci ZRŘ, jehož nové ustanovení §19a jednoznačně preferuje doručování na adresu datové schránky“.
V nyní projednávané věci se odvolací soud zabýval aplikací ustanovení §19a zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“), a dále pravidel pro doručování dle §10 Řádu Rozhodčího soudu při posouzení otázky, zda je naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle §31 písm. e) ZRŘ, přičemž dospěl k závěru, že tento důvod je dán. Dovolatel však pomíjí, že odvolací soud uzavřel, že je naplněn rovněž předpoklad pro zrušení rozhodčího nálezu dle §31 písm. b) ZRŘ, když podpis na smlouvě o půjčce není podpisem žalobce, smlouva byla vytvořena a podepsána bez vědomí žalobce.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se přitom podává, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí, či naopak k vyhovění návrhu na zahájení řízení (resp. k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně), není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1268/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1170/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 27 Cdo 529/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1286/2018).
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013, a judikaturu v nich citovanou).
Dovolatel však v dovolání žádnou otázku ve smyslu §237 o. s. ř. vztahující se k posouzení zrušení rozhodčího nálezu z důvodu uvedeného v §31 písm. b) ZRŘ nevymezuje. Za této situace tak nemůže přípustnost dovolání založit (dovoláním vymezená) otázka vztahující se k závěru odvolacího soudu o naplnění důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu dle §31 písm. e) ZRŘ, neboť její přezkum se nemůže promítnout do poměrů dovolatele založených napadeným rozhodnutím. Dovolání je tudíž nepřípustné jako celek.
Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení dovolatele, že odvolací soud porušil ustanovení §132 o. s. ř., když hodnotil důkazy v neprospěch žalovaného, a že důkazy nejsou postačující pro skutkové zjištění a právní názor soudu o tom, že nebyla uzavřena rozhodčí doložka, a že tedy odvolací soud nemohl dospět k závěru, že byl naplněn důvod zrušení rozhodčího nálezu dle §31 písm. b) ZRŘ. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017).
Konečně jestliže dovolatel namítá, že žalobcem podaná žaloba na zrušení rozhodčího nálezu nebyla podána včas, pak v dovolání ve vztahu k této námitce nikterak nespecifikuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. který z předpokladů taxativně vypočtených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněný.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 10. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu