ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2321.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2321/2022-739
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně MPM - QUALITY v.o.s. , se sídlem ve Frýdku - Místku, Příborská 1473, identifikační číslo osoby 47987430, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, proti žalované ELTON hodinářská, a.s. , se sídlem v Novém Městě nad Metují, Náchodská 2105, identifikační číslo osoby 25931474, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, o žalobě žalobkyně na obnovu řízení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 83/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2022, č. j. 3 Cmo 158/2021-724, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 6. 2021, č. j. 32 Cm 83/2009-682, zamítl žalobu na povolení obnovy řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 83/2009 (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil, jen pokud jde o výši náhrady nákladů řízení (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která považoval za správná a dostatečná pro posouzení věci, a ztotožnil se i s jeho závěrem, že v projednávané věci nejsou dány podmínky pro vyhovění žalobkyní uplatněnému návrhu na povolení obnovy řízení, a to pro uplynutí zákonné objektivní lhůty k podání takového návrhu.
Usnesení odvolacího soudu, výslovně oba výroky, napadla dovoláním žalobkyně s tím, že je považuje za přípustné, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).
K dovolání žalobkyně se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda dovolání obsahuje předepsané náležitosti a je přípustné.
Dle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v §241a odst. 2 o. s. ř., a to řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014).
Dosavadní judikaturu, od níž by se měl dovolací soud odklonit, dovolatelka v posuzovaném dovolání neoznačila. Podle obsahu dovolací argumentace má ostatně zjevně na mysli, že by příslušná otázka (zda skutečně uplynula objektivní lhůta k podání žaloby na obnovu řízení) měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak ji posoudil soud odvolací. Pouhá polemika dovolatelky s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, však nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (takový předpoklad přípustnosti dovolání §237 o. s. ř. nestanoví). Poslední z tam taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na otázku vyřešenou dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak, než jak ji posuzoval dosud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Z uvedeného se podává, že pokud dovolatelka pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem, resp. s jeho procesním postupem s tím, že toto právní posouzení má být (dle jejího mínění) jiné, nevymezuje řádně ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jinými slovy prostřednictvím takové námitky dovolatelky nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedený v §237 o. s. ř.
Dovolací soud dodává, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.
Obdobně nedostatkem řádného vymezení předpokladů přípustnosti trpí dovolání i ve vztahu k formulované otázce, „zda lze výjimečně (nad rámec důvodů vyjmenovaných v ustanovení §233 odst. 2 o. s. ř.) připustit překročení/zmeškání objektivní lhůty pro podání žaloby o obnovu řízení, pokud ke zmeškání lhůty došlo prokazatelně v důsledku nezákonnosti rozhodnutí státního orgánu, jeho nesprávného úředního postupu“. Ani v tomto případě dovolatelka blíže neoznačuje dosavadní rozhodovací praxi, od které by se měl dovolací soud odchýlit. Uvádí-li žalobkyně, že tato otázka „představuje otázku zcela zásadního právního významu“, pak dlužno doplnit, že od 1. 1. 2013 již přípustnost dovolání není budována na principu otázek „zásadního právního významu“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2988/2021) a dle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že odvolací soud řešil otázku včasnosti podání návrhu na obnovu řízení v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, když uzavřel, že v případě, kdy žaloba na obnovu řízení byla podána až po uplynutí zákonem dané objektivní tříleté lhůty, nelze obnovu řízení povolit, nejsou-li dány důvody pro překročení této lhůty dle §233 odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov. obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1207/2009, ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4689/2010, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3684/2012, a ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 7/2015). O jedinou výjimku uvedenou v ustanovení §233 odst. 2 o. s. ř. (kdy „trestní rozsudek nebo rozhodnutí o přestupku nebo jiném správním deliktu, na jejichž podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno právo, byly později podle příslušných právních předpisů zrušeny“) se v daném případě nejednalo a ani výkladem či poukazy na nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, a ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, nelze tuto zákonem definovanou výjimku rozšiřovat na další případy (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2670/2021). Ostatně ke stejnému závěru dospěl dovolací soud i za situace, kdy dovolatel (rovněž) odůvodňoval zmeškání objektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení pochybením státu (resp. státních orgánů) při výkonu veřejné moci, jež nelze přičítat osobě, která se domáhá obnovy řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1100/2013).
Netvrdí-li tedy dovolatelka okolnosti, s nimiž zákon v §233 odst. 2 o. s. ř. spojuje výjimečnou možnost podat žalobu na obnovu řízení jako mimořádný opravný prostředek po uplynutí tříleté objektivní lhůty, není důvodu, aby právní otázka včasnosti podání žaloby na obnovu řízení po uvedené lhůtě byla posouzena podle citovaného ustanovení.
Odkazy dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14, a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, nejsou přiléhavé, neboť v uvedených rozhodnutích se Ústavní soud zabýval otázkou rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, nikoli tedy právní otázkou nastolenou dovolatelkou v této věci.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Přípustnost dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
podepsáno JUDr. Pavlem Horákem, Ph.D.
za nepřítomnou předsedkyni senátu