ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2367.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2367/2022-334
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, IČO 47116617, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, proti žalovanému P. H. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Jakubem Krčem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Politických obětí 118, PSČ 738 01, o zaplacení 91 459 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně po sp. zn. 7 C 154/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 2022, č. j. 57 Co 153/2021-316, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č. j. 7 C 154/2019-280, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 91 459 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.
Žalobkyně jako pojistitel a žalovaný jako pojistník uzavřeli dne 29. 12. 2015 pojistnou smlouvu č. 6319201776 o kompletním pojištění vozidla na míru; předmětem pojištění bylo vozidlo tovární zn. XY, reg. zn. XY. jako vlastník vozidla byl označen J. H.. Pojistná smlouva zahrnovala pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a dále havarijní pojištění s pojistným nebezpečím pro základní havárii, odcizení, živel či vandalismus, se spoluúčastí 5 %, minimálně však 5 000 Kč. Doba pojištění byla sjednána od 29. 12. 2015 na dobu neurčitou. K dané pojistné smlouvě se vztahovaly pojistné podmínky pojištění odpovědnosti, havarijního pojištění, pojištění všech výhledových skel, pojištění nákladů na nájem náhradního vozidla a pojištění asistenčních služeb. Podle článku 16 Všeobecných pojistných podmínek pro havarijní pojištění vozidel, který upravuje postup a povinnosti v případě škodné události v bodě 2, veškeré poskytnuté informace a předložené údaje musí být pravdivé a nezkreslené a žádné podstatné údaje, týkající se škodné události, nesmí být zamlčeny. Podle článku 18, bod 3, písm. b všeobecných podmínek havarijního pojištění, pojistitel neposkytne pojistné plnění, pokud pojištěný nebo jiná osoba, která uplatňuje právo na pojistné plnění, uvedla vědomě nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, týkající se rozsahu pojistné události nebo podstatné údaje, týkající se této události, zamlčela.
Dále soud vycházel z toho, že dne 10. 7. 2016 v 8:15 hodin v obci Řepiště mělo dojít k dopravní nehodě mezi vozidly XY, reg. zn. XY a vozidlem XY, reg. zn. XY, při které řidič vozidla XY J. H. nedal přednost řidiči vozidla XY R. B. a došlo ke střetu vozidel, při kterém mělo dojít k poškození vozidla XY, a to poškození kola, nárazníku, skla a blatníku. Pojistná událost byla nahlášena žalobkyni dne 12. 7. 2016 s tím, že ke škodní události došlo dne 10. 7. 2016 v 8:15 hodin ve Frýdku-Místku – Řepiště, na silnici č. 477 v křižovatce. Jako příčina vzniku nehody bylo označeno střet s vozidlem, a to nedáním přednosti v jízdě řidičem pojištěného vozidla, který nedal přednost v jízdě na křižovatce. Dne 30. 8. 2016 bylo zasláno J. H. oznámení o poskytnutí pojistného plnění z havarijního pojištění vozidla XY s tím, že celková výše pojistného plnění byla stanovena částkou 91 459 Kč, přičemž od této částky již byla odečtena spoluúčast ve výši 5 000 Kč. Likvidace byla provedena formou ekonomické totální škody po odpočtu využitelných zbytků. Částka 91 459 Kč byla poukázána bankovním převodem na účet vedený na jméno J. H..
Žalobkyně zaslala dne 20. 12. 2016 žalovanému výzvu, z níž vyplývá, že na základě doložených dokladů bylo provedeno opětovné prošetření škodní události. Provedeným šetřením a dle vypracovaného znaleckého posudku bylo zjištěno, že k poškození vozidla S. A. nemohlo dojít způsobem, který byl uveden, neboť poškození obou zúčastněných vozidel na dopravní nehodě neodpovídá popsanému nehodovému ději. Jelikož ze zjištění žalobkyně vyplývá, že byly sděleny nepravdivé a hrubě zkreslené údaje, týkající se škodní události, považuje žalobkyně nároky uplatněné žalovaným za neoprávněné a vyplacené plnění za bezdůvodné ve smyslu ustanovení §2991 občanského zákoníku. Žalovaný byl vyzván k vrácení vyplaceného pojistného plnění ve výši 91 459 Kč na účet uvedený ve výzvě s upozorněním, že jinak bude žalobkyně vymáhat svůj nárok soudní cestou. Ze znaleckého posudku, vypracovaného Stanislavem Bartoněm pro žalobkyni dne 19. 11. 2016, vyplynulo, že na daném místě a v daném čase nemohlo dojít k celkovému deklarovanému rozsahu a způsobu poškození vozidel popisovaným nehodovým dějem. I ze znaleckého posudku, jehož vypracování zadal soud, zpracovaného Ing. Petrem Korčem ze znalecké kanceláře ADONE vyplynulo, že že deklarovaný popis vzniku škodné události nelze považovat za technicky přijatelný a možný; XY před střetem nepřijel nahodile a pro řidiče XY nečekaně zleva po hlavní silnici, ale stál v poloze vylučující běžnou jízdu křižovatkou.
Soud prvního stupně věc posuzoval podle §2758 a násl. a §2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále také „o. z.“), a dospěl k závěru, že jelikož v řízení bylo prokázáno, že žalovaný jako pojistník, resp. osoba zmocněná vlastníkem vozidla a pojištěným, poskytla žalobkyni nepravdivé a hrubě zkreslené údaje, na základě kterých došlo k výplatě pojistného plnění, došlo v souladu s ustanovením §2993 o. z., ze strany žalobkyně k plnění, aniž tu byl platný závazek a tedy jí vzniklo právo na vrácení toho, co plnila, z titulu bezdůvodného obohacení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 3. 2022, č. j. 57 Co 153/2021-316, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba se zamítá, a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně i o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Co se týče právního posouzení, odvolací soud poukázal na to, že soud prvního stupně nesprávně vycházel z toho, že žalobkyně vyplatila předmětnou částku z titulu havarijního pojištění žalovanému, ačkoli ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobkyně částku poukázala bankovním převodem na účet J. H. (provozovatele vozidla). Po poučení odvolacím soudem podle §118a o. s. ř. žalobkyně toliko zopakovala, že pojistné plnění bylo vyplaceno J. H. a že žalovaný jednal s žalobkyní, jako by bylo pojistné plnění vyplaceno jemu, proto jej označila jako pasivně legitimovaného k vydání bezdůvodného obohacení. V reakci na poučení odvolacího soudu pak vzhledem k tomu, že již nedisponovala žádným důkazním materiálem k prokázání, z jakého důvodu žaluje žalovaného, uvedla, že předmětnou částku požaduje po žalovaném nikoli jako bezdůvodné obohacení, ale jako náhradu škody. Podle žalobkyně žalovaný porušil své smluvní povinnosti uvedené ve Všeobecných pojistných podmínkách pro havarijní pojištění vozidel, ale také zákonné povinnosti, neboť podle §2758 odst. 1 a §2796 odst. 1 věty druhé o. z. měl žalovaný jakožto pojistník povinnost podat žalobkyni pravdivé vysvětlení o vzniku pojistné události a rozsahu následků.
Odvolací soud k argumentaci žalobkyně, která v odvolacím řízení nově uvedla, že předmětnou částku požaduje z titulu náhrady škody, uzavřel, že jde o uplatnění nového nároku, což v odvolacím řízení není možné. Nárok na plnění z titulu bezdůvodného obohacení má podle odvolacího soudu svůj vlastní skutkový základ odlišný od nároku na náhradu škody. Nárok na náhradu škody je založen jiném skutkovém stavu odvíjejícím se od jiné skutkové podstaty, než nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Vylíčení rozhodných skutečností v žalobě, resp. v řízení před soudem prvního stupně pak nemohlo dle odvolacího soudu připouštět závěr o odpovědnosti žalovaného za škodu požadovanou až v odvolacím řízení. Žalobkyně totiž v řízení před soudem prvního stupně neuvedla tvrzení o škodě, příčinné souvislosti a ani o porušení právní povinnosti žalovaným, neboť tvrdila, že autoservis k nahlášení pojistné události zmocnil J. H., který s ní také v dané věci jednal a kterému vyplatila pojistné plnění.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřuje podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Otázka dovolatelky se týkala toho, zda to, že v odvolacím řízení nově uvedla, že žalovanou částku požaduje z titulu náhrady škody, nikoli z titulu bezdůvodného obohacení, představuje změnu žaloby či pouhou změnu právní kvalifikace. Dovolatelka namítala, že v odvolacím řízení pouze změnila právní kvalifikaci svého nároku z bezdůvodného obohacení na náhradu škody, přičemž vycházela ze stejných skutečností a podkladů, pouze v odvolacím řízení odkázala na více ustanovení Všeobecných pojistných podmínek, které měl žalovaný porušit tím, že žalobkyni nesdělil, že pojistné plnění bylo vyplaceno na účet jeho syna, naopak jednal celou dobu s žalobkyní, jako by pojistné plnění bylo vyplaceno jeho osobě. Dovolatelka poukázala na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se vztahovaly k rozlišování mezi doplněním a změnou žaloby a od nichž se odvolací soud dle jejího názoru odchýlil. Rovněž namítala, že bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, neboť odvolací soud žalovanému umožnil tvrdit v odvolacím řízení nové skutečnosti, avšak žalobkyni náležitou obranu nepřipustil. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Odvolací soud otázku, zda jednání žalobkyně, která nově v odvolacím řízení požadovala předmětnou částku nikoli z titulu bezdůvodného obohacení, nýbrž z titulu náhrady škody, představovala pouze změnu právní kvalifikace uplatněného nároku či zda šlo o změnu žaloby, posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně vychází z toho, že o změnu žaloby (§95 o. s. ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000 , uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 300/2017 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015 ).
Při posouzení, zda žalobkyně uplatnila totéž plnění na základě jiného skutkového stavu, je třeba vyjít ze závěrů judikatury k totožnosti skutku. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018, uvedl, že občanský soudní řád pojmy “skutek” a “totožnost skutku” nevymezuje. Definice skutku se v tzv. řízení sporném odvíjí především od žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří vylíčení rozhodujících skutečností (srov. §79 odst. 1 o. s. ř.), tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout (jejich absence způsobuje vadu žaloby, pro kterou nelze v řízení pokračovat). Nestačí tu pouhé všeobecné označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá (např. “z kupní smlouvy”, “ze smlouvy o dílo”, apod.), nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny sice stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Aby bylo možno ze skutkového děje žaloby odvodit též její důvod, musí vylíčené skutkové okolnosti závěr, který z nich žalobce v žalobě vyvozuje, podle hmotného práva alespoň připouštět. Totožnost skutku (v poměru žaloby a rozhodnutí o ní) je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97).
V kontextu výše uvedeného zbývá posoudit, zda v řešené věci žalobkyně uplatnila v odvolacím řízení nárok založený na odlišném skutkovém základě, když nově uvedla, že žalovanou částku požaduje z titulu náhrady škody a nikoli z titulu bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud připomíná, že bezdůvodné obohacení a náhrada škody jsou dva rozdílné právní instituty s rozdílnými předpoklady jejich uplatnění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2954/2016). V řešené věci by se tak o pouhou změnu právní kvalifikace ze strany žalobkyně jednalo v případě, že by již ze skutkových tvrzení v žalobě (a z na ně navazujícího dokazování v řízení před soudem prvního stupně) bylo možné uplatněný nárok posoudit i z hlediska naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. To však v řešeném případě nenastalo, neboť žalobkyně v žalobě ani v řízení před soudem prvního stupně netvrdila a neprokazovala porušení smluvní či zákonné povinnosti žalovaného, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nimi; uvedené uplatnila až v odvolacím řízení. Skutková tvrzení a následné dokazování v řízení před soudem prvního stupně směřovala k tomu, že se J. H. (vlastník vozidla) bezdůvodně obohatil (přijetím pojistného plnění na základě nepravdivého hlášení pojistné události), ačkoli žalobkyně nesprávně označila jako žalovaného jeho otce P. H. (pojistník), na jehož účet pojistné plnění nezaslala. Uvedený nedostatek v pasivní legitimaci se pak v odvolacím řízení pokusila napravit tím, že nově požadovala předmětnou částku z titulu náhrady škody.
V řešené věci tak nelze ze skutkových tvrzení uplatněných v žalobě, ani z následného dokazování a skutkových závěrů učiněných v řízení před soudem prvního stupně uzavřít, že by byly v žalobě tvrzeny (a v řízení před soudem prvního stupně prokazovány) předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu. Jestliže tedy žalobkyně až v odvolacím řízení nově uvedla, že žalovanou částku požaduje z titulu náhrady škody namísto bezdůvodného obohacení, uplatnila nárok založený na jiných skutkových tvrzeních, než na těch, které uvedla v žalobě, a nemohlo se tak jednat o pouhou změnu právní kvalifikace, jak tvrdila.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 9. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
podepsáno JUDr. Zdeňkem Desem
za nepřítomnou předsedkyni senátu