ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2549.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2549/2022-366
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z.s. , se sídlem v Praze - Novém Městě, Klimentská 1207/10, identifikační číslo osoby 00537772, zastoupeného JUDr. Mgr. Rudolfem Leškou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, proti žalované Telly s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, identifikační číslo osoby 04668529, zastoupené Mgr. Monikou Marekovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Mánesova 1059/41, o zaplacení částky 121 693 598 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 54/2019, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2022, č. j. 2 Co 5/2022-330, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce jako kolektivní správce se v řízení na žalované domáhá vydání bezdůvodného obohacení ve výši 111 462 480 Kč s příslušenstvím (po soudem připuštěné změně žaloby ve výši 121 693 598 Kč s příslušenstvím) za neoprávněné užívání uměleckých výkonů a zvukových a zvukově obrazových záznamů žalovanou při poskytování služby bezdrátového družicového přenosu televizního a rozhlasového vysílání v době od 1. 10. 2009 do 31. 12. 2018 (po změně žaloby do 31. 12. 2019).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 11. 2021, č. j. 34 C 54/2019-314, přerušil řízení do doby pravomocného rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále též jen „SDEU“ či „Soudní dvůr“) ve věci vedené pod označením C-290/21-AKM.
Soud prvního stupně předmětné řízení přerušil podle §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když shledal návrh žalované ze dne 12. 7. 2021 na přerušení řízení důvodným a opodstatněným. Měl za to, že rozhodnutí Soudního dvora ve věci vedené pod označením C-290/21-AKM [kde předmětem tohoto řízení jsou dvě předběžné otázky položené rakouským nejvyšším soudem (Oberster Gerichtshof), týkající se výkladu směrnice Rady 93/83/EHS o koordinaci určitých předpisů týkajících se autorského práva a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu ve vztahu k činnosti poskytovatelů satelitních balíčků, kterým je i žalovaná] bude zásadní pro posouzení řady odborných a podstatných otázek, kterými se soud bude muset v projednávané věci zabývat.
K odvolání žalobce odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že řízení se do doby pravomocného rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci vedené pod značkou C-290/21-AKM nepřerušuje.
Odvolací soud vyšel z obsahu spisu, z rozhodnutí rakouského nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 4 Ob 195/20k, a z jeho žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané dne 5. 5. 2021 a vedené u SDEU pod sp. zn. C-290/21. Souhlasil se soudem prvního stupně, že v obou věcech je obdobnost postavení a služeb účastníků. Upozornil však, že věc řešená před rakouskými soudy ve stadiu dovolacího řízení již má závazně ustaven závěr o skutkovém stavu, ze kterého bylo při pokládání předběžných otázek vycházeno. Dospěl k závěru, že do doby, než si soud prvního stupně opatří potřebná skutková zjištění, která mu umožní učinit jednoznačný skutkový závěr o rozhodných otázkách, nelze vhodnost přerušení řízení v projednávané věci do doby rozhodnutí Soudního dvora o předmětných dvou předběžných otázkách (předložených mu rakouským soudem) posoudit. Uzavřel tedy, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je z pohledu dosud učiněných skutkových zjištění předčasné, tudíž nesprávné.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu „zrušil a potvrdil usnesení soudu prvního stupně“.
Žalobce se k dovolání žalované vyjádřil tak, že považuje dovolání za nepřípustné, a navrhl, aby je dovolací soud odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda dovolání obsahuje zákonem předepsané náležitosti a zda je přípustné.
Dle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části.
Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Takový údaj se však z dovolání nepodává. Příslušná pasáž dovolání – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením předpokladů přípustnosti dovolání. Ve vztahu k vymezení přípustnosti dovolání žalovaná toliko cituje znění ustanovení §237 o. s. ř. (tedy všechny čtyři předpoklady přípustnosti, které se navzájem vylučují) a posléze namítá, že „podmínky přípustnosti dovolání podle §241a odst. 1 o. s. ř., tedy že dovolání je podáno z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je splněna“. Dovolatelka ve svém dovolání neformuluje či alespoň obsahově nevymezuje určitou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo a která by při splnění dalších podmínek ve smyslu §237 o. s. ř. byla způsobilá založit přípustnost jejího dovolání.
K tomu dovolací soud dodává, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) a není tedy naplněn již tím, že dovolatel uvede důvod dovolání (shodně i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů, bod 39 odůvodnění).
Poukaz dovolatelky na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2352/19-2, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2502/2018, není v projednávané věci případný. V těchto řízeních se soudy zabývaly otázkou, zda v případě, kdy skutková zjištění soudů jsou natolik vadná (jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů nikdy dospět), že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, může argumentace týkající se tvrzeného porušení procesních pravidel stanovených pro provádění dokazování a vyhodnocení důkazní situace pojmově spadat pod dovolací přezkum. Taková situace (tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními) však v projednávané věci nenastala. Odvolací soud nehodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně a sám odvolací soud žádné dokazování neprováděl (k projednání odvolání nebylo v souladu s ustanovením §214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. nařízeno jednání), tudíž z nich ani nemohl vyvodit (nesprávná, rozporná) skutková zjištění (nemohlo z jeho strany dojít k vadnému procesu zjišťování skutkového stavu).
Zdůrazňuje-li dovolatelka rozpor závěru odvolacího soudu vysloveného ve vztahu k (ne)vyjevenému náhledu soudu prvního stupně na podstatné námitky žalované týkající se aktivní a pasivní věcné legitimace a promlčení (bod 17 odůvodnění) s obsahem soudního spisu, pak dovolací soud konstatuje, že uvedený případný nesprávný závěr odvolacího soudu o aktuálním (procesním) stavu předmětného probíhajícího řízení nebyl pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, napadené rozhodnutí na něm není založeno. Žalovaná přehlíží, že odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně pro předčasnost z toho důvodu, že v době rozhodnutí o přerušení řízení neměl soud prvního stupně (na rozdíl od řízení ve věci řešené před rakouskými soudy ve stadiu dovolacího řízení) ustaven jednoznačný závěr o skutkových otázkách, (i) jaká je role žalované při přenosu signálu přes družici od vysílající organizaci k cílové veřejnosti, (ii) zda ke vkládání signálu vysílající organizací do přenosu přes družici dochází na území odlišném od území cílové veřejnosti tohoto přenosu, (iii) zda žalovaná nabízí i služby programových balíčků složených pouze z neplacených, volně na území ČR šířených, programů vysílající organizací a (iv) zda v případě těchto balíčků oslovuje odlišné publikum oproti cílovému publiku příslušné vysílající organizace. Navíc touto námitkou žalovaná nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká vadu řízení, která sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014., sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2350/2020).
Stejně tak vytýká-li dovolatelka nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, vystihuje opět vady řízení. K nim však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Na uvedeném závěru o tom, že k námitce vady řízení by dovolací soud mohl přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), nemůže ničeho změnit dovolatelkou tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16, kdy dovolatelka dovozuje, že se v takovém případě vždy jedná o přípustný dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud považuje za ústavně konformní požadavek kladený na dovolatele, který je spojen s podáním dovolání, tj. řádně vymezit nejen dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), ale i některý z předpokladů přípustnosti dovolání obsažený v ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že argumentace porušením základních práv a svobod nenahrazuje ani vymezení dovolacího důvodu a ani některého z předpokladů přípustnosti dovolání (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22 a 23, shora odkazované stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18).
Konečně dovolatelka v souvislosti s tvrzenou přípustností svého dovolání odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4641/2008. Tento odkaz není přiléhavý, když dovolatelka pomíjí, že v citovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval podmínkami přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., tj. podmínkami přípustnosti dovolání za předchozí právní úpravy dovolání (účinné ještě před 1. 1. 2013).
Kromě toho dovolací soud ve své rozhodovací praxi dospěl k ustálenému závěru, podle kterého k důvodům, pro které dovolací soud může úvahu soudu o (ne)přerušení řízení dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. revidovat, dovolací soud vyjadřuje ve svém rozhodování zdrženlivost s tím, že toto ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2007/2021, a rozhodnutí tam citovaná).
Jinými slovy postup podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuálních okolnostech a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená, zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně nevýznamné. Není věcí Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, aby v konkrétních věcech přezkoumával úvahu, zda z hlediska hospodárnosti řízení je namístě je přerušit či nikoliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5930/2017, a rozhodnutí tam citovaná).
Proto dospěl-li odvolací soud k závěru, že shora uvedené řízení o předběžné otázce není důvodem pro přerušení řízení v projednávané věci proto, že dosud v řízení nebyl ustaven v dostatečném rozsahu závěr o skutkových otázkách pro posouzení významu rozhodnutí Soudního dvora pro projednávanou věc, nelze úvahu odvolacího soudu považovat za zjevně nepřiměřenou a rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka současně navrhla odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad právní moci nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu