ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2629.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2629/2021-216
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců Mgr. Vladimíra Berana a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně IT credit, s. r. o. , se sídlem v Praze 8, Pernerova 502/50, identifikační číslo osoby 26444437, zastoupené JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Stará cesta 205, proti žalovaným 1) GLOBALICA, a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 1518/9, identifikační číslo osoby 27065871, 2) J. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, a 3) R. Ch. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jakubem Stránským, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 103/12, o zaplacení 635 803,49 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 215/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021, č. j. 58 Co 119/2021-153, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021, č. j. 58 Co 119/2021-153, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 12. 2020, č. j. 21 C 215/2020-102, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení částky 635 803,49 Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení se splácením úvěru poskytnutého ve výši 76 000 000 Kč podle smlouvy o úvěru uzavřené dne 14. 3. 2012 mezi Artesa, spořitelní družstvo, identifikační číslo osoby 25778722 (dále též jen „předchůdce žalobkyně“ či „družstvo Artesa“) jakožto věřitelkou a žalovanou 1) a společností F. B., identifikační číslo osoby XY (dále jen „F. B.“), jakožto dlužníky. Žalobkyně dále tvrdila, že žalovaní 2) a 3) se téhož dne zaručili za závazky dlužníků vyplývající ze smlouvy o úvěru a že dne 7. 12. 2018 došlo mezi předchůdcem žalobkyně a žalobkyní k uzavření smlouvy o postoupení pohledávek, na základě které se žalobkyně stala věřitelem pohledávky představující smluvní pokutu z nezaplacené jistiny dluhu za období od 1. 4. 2016 do 22. 4. 2016 (ve výši 635 803,49 Kč) za žalovanými. Žalovaní namítali (mimo jiné) absolutní neplatnost smlouvy o úvěru pro rozpor s §3 odst. 1 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění ke dni uzavření smlouvy o úvěru (dále jen „zákon o spořitelních a úvěrních družstvech“), neboť družstvo Artesa poskytlo úvěr také společnosti F. B., která nebyla jeho členem.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. 12. 2020, č. j. 21 C 215/2020-102, zamítl žalobu, aby žalovaným bylo uloženo společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 635 803,49 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným 1), 2) a 3) na náhradě nákladů řízení částky 23 250,96 Kč, 150 516,66 Kč a 76 765,36 Kč (výroky II, III a IV).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 14. 3. 2012 byla mezi družstvem Artesa na straně jedné a žalovanou 1) a společností F. B. (dlužníky) na straně druhé uzavřena smlouva o úvěru, kterou se družstvo Artesa zavázalo poskytnout dlužníkům úvěr ve výši 76 000 000 Kč, který byl čerpán na bankovní účet žalované 1). Během schvalovacího procesu úvěru byla předchůdcem žalobkyně posuzována ekonomická situace obou dlužníků společně, neboť každý zvlášť by na úvěr ve výši 76 000 000 Kč nedosáhl. Pouze dohromady dlužníci disponovali takovým nemovitým a movitým majetkem, který postačoval pro získání úvěru. Družstvu Artesa bylo ze stran dlužníků sděleno, že úvěr potřebují na refinancování svých úvěrů a dalších dluhů. Podle účelového určení měl úvěr sloužit k refinancování úvěru žalované 1) u Metropolitního spořitelního družstva v likvidaci, identifikační číslo osoby 25571150, ve výši 36 500 000 Kč, k refinancování závazku společnosti F. B. vůči společnosti EKVITA INVEST, a. s., identifikační číslo osoby 28371216, ve výši 6 500 000 Kč, k úhradě závazku společnosti F. B. vůči Finančnímu úřadu pro Prahu 4 ve výši 5 898 965 Kč, k financování provozního kapitálu obou dlužníků bez bližšího určení ve výši 25 599 435 Kč a k uhrazení poplatku za schválení úvěru ve výši 501 600 Kč (součet těchto částek činil pouze 75 000 000 Kč – poznámka Nejvyššího soudu). Poskytnutý úvěr se dlužníci zavázali splácet společně a nerozdílně v pravidelných čtvrtletních splátkách po 1 500 000 Kč, poslední splátka měla činit 65 000 000 Kč a úvěr měl být splacen nejpozději do 28. 2. 2015. Součástí smlouvy o úvěru bylo ujednání o smluvní pokutě ve výši 25 % p. a. z částky, ohledně které se dlužníci dostanou do prodlení (čl. 9. 1. smlouvy o úvěru). Žalovaní 2) a 3) podepsali dne 14. 3. 2012 ručitelské prohlášení, v němž se zavázali, že splní veškeré závazky ze smlouvy o úvěru v případě, že tak neučiní dlužníci. Žalovaná 1) byla ke dni uzavření smlouvy o úvěru členem družstva Artesa, společnost F. B. členem tohoto družstva nebyla. Dlužníci byli v prodlení s úhradou splátek, dne 22. 4. 2016 uzavřeli s družstvem Artesa dodatek č. 1 k dohodě o podmíněném odpuštění dluhu, v němž uznali co do důvodu i výše dluh ve výši 46 590 506,43 Kč sestávající z nesplacené jistiny ve výši 45 954 702,94 Kč a smluvní pokuty ve výši 635 803,49 Kč za období od 1. 4. 2016 do 22. 4. 2016. Dopisem ze dne 7. 12. 2018 právní předchůdce žalobkyně informoval žalované o tom, že pohledávky ze smlouvy o úvěru byly postoupeny na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek z téhož dne. Žalobkyně vyzvala žalované k zaplacení smluvní pokuty ve výši 635 803,49 Kč dopisy ze dne 4. 3. 2019.
4. Po právní stránce soud prvního stupně posuzoval vztah účastníků podle zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“). Soud prvního stupně dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru ve vztahu ke společnosti F. B. pro rozpor se zákonem [§3 odst. 1 písm. b) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech] dle §39 obč. zák. Dále se zabýval otázkou, zda lze ve smyslu §41 obč. zák. neplatnou část smlouvy oddělit, či zda je třeba mít smlouvu o úvěru za neplatnou jako celek [tedy rovněž ve vztahu k žalované 1), která splňovala podmínku členství]. Konstatoval, že smlouva o úvěru by nebyla uzavřena pouze s jedním z dlužníků, neboť majetkové poměry ani jednoho z nich nebyly dobré a jen dohromady jejich majetek skýtal dostačující záruku, pro kterou bylo družstvo Artesa ochotné jim oběma úvěr poskytnout. Prostředky z úvěru měly sloužit potřebám obou dlužníků, kdy část z nich byla určena výhradně pro potřeby jednoho či druhého z nich, avšak část (25 599 435 Kč) byla určena k financování provozního kapitálu obou, aniž by bylo blíže vymezeno, kolik z této částky má kterému z nich připadnout. Soud prvního stupně v této souvislosti rovněž zdůraznil, že není podstatné, že peněžní prostředky byly čerpány jen na bankovní účet, jehož majitelem byla žalovaná 1), neboť šlo o pouhý způsob (místo) plnění závazku. Uzavřel, že část smlouvy o úvěru uzavřenou s nečlenem nelze obsahově oddělit od jejího (platně uzavřeného) zbytku, a proto je třeba na celou úvěrovou smlouvu hledět jako na neplatnou, a to včetně navazujícího ujednání o smluvní pokutě. Stejně tak je třeba nahlížet i na ručitelský závazek žalovaných 2) a 3), který má akcesorickou povahu a následuje osud zajištěné pohledávky.
5. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným 1), 2) a 3) na náhradě nákladů odvolacího řízení částky 300 Kč, 27 007,20 Kč a 13 503,60 Kč (druhý, třetí a čtvrtý výrok).
6. Podle odvolacího soudu ze zákona o spořitelních a úvěrních družstvech vyplývá, že spořitelní a úvěrní družstvo (dále též jen „družstevní záložna“) je oprávněno poskytovat úvěry pouze svým členům. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že prostředky z úvěru nebyly určeny výhradně pro žalovanou 1), ale měly sloužit i k refinancování a hrazení závazků společnosti F. B., jakož i k refinancování jejích provozních nákladů, ačkoliv tato společnost nebyla členem družstevní záložny. Vyslovil názor, že poskytnutím úvěru nečlenovi družstevní záložny došlo nejen k překročení předmětu podnikání dle §3 odst. 1 písm. b) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech (k překročení podnikatelského oprávnění, které by samo o sobě neplatnost právního úkonu zakládat nemuselo – §3a odst. 1 obch. zák.,), ale též k maření účelu, za kterým jsou družstevní záložny zakládány (zejména podpora členů družstva). Šlo podle něj o jednání, které svým účelem odporuje zákonu, a proto ve shodě se závěry soudu prvního stupně považoval smlouvu o úvěru za neplatnou ve vztahu k nečlenovi družstevní záložny. Odkázal přitom i na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3713/2019 (které je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ), o účelovosti argumentace, že by existence dalšího spoludlužníka – nečlena vedle dlužníka – člena měla být v podstatě jakýmsi druhem ochrany finančních prostředků. Za nepřiléhavé měl naopak poukazy na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2936/2012 (uveřejněný pod číslem 33/2013 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 33/2013“), a ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 850/2007, neboť v prvém z nich byla řešena odlišná situace týkající se úvěru ze stavebního spoření podle zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, a v druhém z nich šlo o převzetí dluhu nečlenem družstevní záložny z již poskytnutého úvěru. Ve vztahu k druhému rozhodnutí však poukázal na úvahu v něm obsaženou, podle níž by se mohlo jednat o obcházení zákona, pokud by vyšlo najevo, že cílem celé transakce bylo od počátku zajistit, aby úvěr poskytnutý družstevní záložnou čerpal (pro své potřeby využil) někdo jiný než její člen. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně o neoddělitelnosti neplatné části smlouvy s ohledem na vůli smluvních stran s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení všichni účastníci právního úkonu sledovali. Souhlasil s tím, že k uzavření úvěrové smlouvy bez její neplatné části, tedy pouze s jedním ze spoludlužníků [žalovanou 1)], by nedošlo, neboť kontraktační jednání byla od počátku vedena tak, že dlužníci byli posuzováni společně a jen takto byli schopni úvěr zajistit způsobem, který byl pro věřitele akceptovatelný a vyústil ve schválení jejich žádosti, zatímco každý z nich jednotlivě by na úvěr ve výši 76 000 000 Kč nedosáhl. Závěry jiných soudních rozhodnutí, v nichž byla posouzena táž smlouva o úvěru jako platná, podle odvolacího soudu nebyla rozhodující, neboť v nich bylo rozhodováno na základě jinak zjištěného skutkového stavu, než tomu bylo v této věci.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti části jeho prvnímu výroku, kterou bylo rozhodováno o věci samé, podala žalobkyně včasné dovolání. Je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení smlouvy o úvěru jako neplatné. Navrhuje zrušit napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Přípustnost dovolání spatřuje žalobkyně v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího (a Ústavního) soudu, a které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny:
1) „zda je vymezení ‚podnikání‘ družstevní záložny podané v §1 a §3 zákona č. 87/1995 Sb. (ZSÚD) takovou veřejnoprávní normou, jejíž každé porušení zakládá absolutní neplatnost právního úkonu soukromoprávního, a jde o neplatnost absolutní či relativní?“
2) „zda je podmínka členství v družstvu splněna i v případě, kdy jeden z dlužníků není členem družstva, ale jedná se o osobu personálně i materiálně propojenou se členem, přičemž obě podléhají jednotnému řízení a tedy tvoří koncern, a na poskytnutých peněžních prostředcích participují oba (tedy zda potřeby člena lze vztáhnout i na potřeby ‚sesterské‘ organizace)?“
3) „zda použití části úvěru na úhradu závazků nečlena (a s tím spojeného zániku zástavního práva k majetku) realizované tak, aby pohledávka družstevní záložny k tomuto majetku nečlena mohla být zajištěna zástavním právem v prvním pořadí (když takové zajištění je nezbytné pro poskytnutí zbývající části úvěru), je poskytnutím úvěru pro potřeby člena?“
4) „zda absence členství v družstevní záložně jednoho ze spoludlužníků je způsobilá vyvolat neplatnost úvěrové smlouvy jako celku, a to zejména v případě, kdy ze strany obou dlužníků bylo věřiteli poskytnuto dostatečné zajištění (zejména ručení a zástavní právo k nemovitému majetku obou)?“
5) „zda lze úvěrovou smlouvu v případě (resp. v rozsahu) čerpání neoprávněnou osobou (nečlenem) posoudit jako absolutně neplatnou toliko v rozsahu toho plnění, které bylo poskytnuto tomuto nečlenu, či zda byť jen marginální čerpání úvěru pro potřeby nečlena má automaticky za následek neplatnost úvěrové smlouvy jako celku?“
6) „zda poskytnutí části prostředků z úvěru nečlenu záložny (v marginálním rozsahu) způsobuje neplatnost úvěrové smlouvy pro nedodržení podmínek stanovený zákonem (ZSÚD) a to i v situaci, kdy tento nečlen věcně vzato splňoval podmínky členství dle Stanov – tedy stanovy neobsahují takovou podmínku členství, které by nečlen nemohl dostát?“
9. Odvolací soud podle žalobkyně nevzal na zřetel judikaturní závěry, podle nichž nikoli každý rozpor se zákonem zakládá neplatnost právního úkonu podle §39 obč. zák., nýbrž je třeba s ohledem na smysl a účel zákona posuzovat, zda postačí pouze uplatnění zákonem předvídaných veřejnoprávních sankcí, tj. je třeba zabývat se smyslem zákona vycházejícím z teleologického výkladu, a výklad ustanovení §39 obč. zák. musí být vždy restriktivní, má-li být ústavně konformní (k těmto námitkám odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4427/2008, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 314/2003, ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, a ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 326/2012, dále na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, a ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. II. ÚS 1250/2020, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 494/05, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz ). Žalobkyně odvolacímu soudu vytýká absenci posouzení §1 odst. 2 a 5 a §3 odst. 1 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, ohledně jejich povahy, smyslu a účelu. Domnívá se, že uvedené normy jsou normami veřejnoprávními a že úmyslem zákonodárce nebylo přivodit v případě, že družstevní záložna uskuteční činnost v rozporu s vydaným povolením [při porušení §1 odst. 1 písm. a) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech], automaticky absolutní neplatnost takového právního úkonu, neboť porušení povinnosti uvedené v §1 odst. 5 písm. a) tohoto zákona není výslovně sankcionováno neplatností smlouvy [na rozdíl od porušení povinnosti stanovené v §1 odst. 5 písm. c)], ale zakládá odpovědnost družstevní záložny za „přestupek“ (správně „správní delikt“ – poznámka Nejvyššího soudu) podle §27b odst. 1 písm. a) téhož zákona. Poukazuje na §3a obch. zák., podle něhož povaha ani platnost právního úkonu není dotčena tím, že určité osobě je zakázáno podnikat, nebo že nemá oprávnění k podnikání, a v tomto ohledu i na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 29 Odo 324/2006 (též usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. 1. 2015, č. j. 23 Co 524/2014-110). Má také za to, že účelem zákonné normy omezující poskytování úvěrů pouze členům družstevní záložny je ochrana majetku členů družstva („střadatelů“) před nevěrnou správou, a že tohoto účelu nemůže být dosaženo výkladem, podle něhož dlužník úvěr vyčerpal a před jeho splacením (s úroky) se brání námitkou neplatnosti, tj. že by norma chránící zájmy „střadatelů“ vyústila v neplatnost úvěrové smlouvy a nastolila stav nároku na bezdůvodné obohacení, nadto již promlčeného.
10. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž může smlouvu o úvěru jako věřitel uzavřít jakýkoliv subjekt (rozsudek ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, uveřejněný pod číslem 16/2005 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 16/2005“, rozsudek ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 32 Cdo 922/2007, a „rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 29/2006“ – správně jde zřejmě o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 29 Odo 729/2006) považuje žalobkyně za absurdní, aby družstevní záložna byla v kontraktaci diskriminována s poukazem na normu, jejímž účelem je ochrana družstevníků, nikoli ochrana dlužníka. Doplňuje, že problematikou úvěrové smlouvy uzavřené mezi družstevní záložnou a dvěma dlužníky, z nichž pouze jeden byl členem družstva, se zabývaly soudy již v minulosti. V této souvislosti zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 19. 1. 1934, Rv I 2538/33 (Vážný 13196), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2584/2020, v němž byla posuzována přímo předmětná smlouva o úvěru a bylo odkazováno na závěry vyjádřené v R 33/2013 a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 974/2019, které podle ní odvolací soud nerespektoval.
11. Žalobkyně též namítá, že odvolací soud při svém právním posouzení zcela opomenul §266 odst. 3 obch. zák. a nepřihlédl k následnému chování stran, které měly více než 6 let smlouvu za platnou, dlužníci závazky z ní opakovaně utvrzovali a teprve v době jejich prodlení a vymáhání pohledávky začali uplatňovat námitky její neplatnosti. K tomu cituje nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. II. ÚS 1250/20. Zdůrazňuje i obsah §267 obch. zák. a prezentuje názor, že neplatnost smlouvy umožňující čerpat úvěr i nečlenu družstevní záložny může být stanovena výlučně na její ochranu, nikoli na ochranu dlužníka před tím, aby musel sjednaný závazek plnit, neboť zákonodárce chrání majetek družstevní záložny (potažmo členů – střadatelů). Smlouva o úvěru by podle ní mohla být neplatná toliko relativně, přičemž námitka neplatnosti nebyla ze strany družstevní záložny vznesena. V tomto ohledu poukazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2004, sp. zn. 9 Cmo 559/2003, a „rozsudek“ (správně usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2785/2009, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo 289/2015, a ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3859/2009.
12. Dle názoru žalobkyně odvolací soud při zkoumání oddělitelnosti podle §41 obč. zák. nerespektoval názor dovolacího soudu vyslovený v rozsudku ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 20/2013. Za oddělitelné má zejména ujednání čl. 2.11.1. smlouvy o úvěru zakládající solidární závazek obou dlužníků vrátit poskytnutý úvěr spolu s veškerými úroky, poplatky a solidaritu jakéhokoliv dalšího jejich případného závazku ze smlouvy o úvěru. Takové ujednání podle ní svým obsahem představuje přistoupení k závazku dle §533 obč. zák. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 850/2007, zdůrazňuje, že zákon o spořitelních a úvěrních družstvech nezakazuje splnění dluhu z úvěru někým, kdo členem družstva není. Odvolací soud podle žalobkyně rovněž ignoroval zásahu per favor negotii vyslovenou v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3381/10 (a v dalších rozhodnutích), nezohlednil, že společnost F. B. materiálně splňovala podmínky členství uvedené ve stanovách, a neakcentoval, že oba spoludlužníci (člen i nečlen družstva) byly součástí jednoho koncernu. Žalobkyně se domnívá, že obdobná situace, kdy družstevní záložna poskytuje úvěr dvěma sesterským společnostem, z nichž jedna je jejím členem, dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Per analogiam iuris poukazuje na R 33/2013 a za nesprávný má závěr odvolacího soudu o jeho nepoužitelnosti na projednávanou věc.
13. Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí. Veškeré relevantní otázky podle ní již byly vyřešeny v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a napadené rozhodnutí je s tímto řešením v souladu. Některé předkládané otázky má za hypotetické, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí nezáviselo, a další otázky jsou podle ní založeny na vlastní verzi skutkového stavu prezentované žalobkyní a je jimi zpochybňována správnost zjištěného skutkového stavu. Je přesvědčena o správnosti závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru poskytnutého i jiné osobě než členu družstevní záložny, a o neoddělitelnosti neplatné části úvěrové smlouvy.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
15. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Z tohoto důvodu nemůže přípustnost dovolání založit otázka druhá, neboť odvolací soud v napadeném rozhodnutí neřešil, zda podmínka členství v družstevní záložně může být splněna u osob materiálně a personálně propojených, podléhajících jednotnému řízení a tvořících koncern. Odvolací soud vycházel ze zjištěného skutkového stavu, podle kterého společnost F. B. nebyla členem družstva. Závěr, který žalobkyně v dovolání při formulaci své otázky předpokládá, že žalovaná 1) a společnost F. B. tvořily koncern, v rozsudku odvolacího soudu obsažen není. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že se ve své rozhodovací praxi již vyjadřoval k otázce vlivu majetkové a personální propojenosti právnických osob na závazkové právo. V rozsudku ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2214/2017, uzavřel, že soutěžně-právní koncept jediné ekonomické jednotky (jež se může uplatnit v právu hospodářské soutěže), prolamující právní a majetkovou samostatnost jednotlivých právních subjektů, je výjimkou z jinak obecné zásady osobní odpovědnosti, tedy samostatnosti právní i majetkové sféry osob jako subjektů práva, včetně osob právnických, kdy každá právnická osoba má vlastní právní subjektivitu a zásadně nese svou odpovědnost za závazky, do kterých vstupuje, stejně jako nese svou odpovědnost za protiprávní jednání. Soutěžně-právní výjimku nelze rozšiřovat na právní vztahy obecně, tam, kde absentuje jakákoliv souvislost s porušením veřejnoprávních norem na ochranu hospodářské soutěže, zejména ne obecně na vztahy smluvní, do kterých jejich účastníci vstupují dobrovolně s plným vědomím toho, se kterým subjektem smlouvu uzavírají a jaká rizika s tím spojená tím na sebe berou (k právní a majetkové samostatnosti jednotlivých právních subjektů srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4185/2014, a ze dne 11. 12. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4749/2018).
17. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo ani na řešení otázky šesté (nebyla pro jeho rozhodnutí určující), neboť odvolací soud při právním posouzení neplatnosti úvěrové smlouvy nevycházel z předpokladu, na němž je tato otázka založena, tj. že F. B. „věcně vzato“ splňovala podmínky členství v družstvu Artesa dle jeho stanov, tj. že stanovy neobsahovaly takovou podmínku členství, které by nečlen nemohl dostát. Odvolací soud tudíž neřešil (neměl důvod řešit vzhledem k závěru uvedenému výše v bodě 6 větě první) otázku, zda taková skutečnost může mít vliv na posouzení neplatnosti smlouvy o úvěru, a proto ani pro řešení šesté otázky neshledal Nejvyšší soud dovolání přípustným.
18. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka třetí, na jejímž řešení napadené rozhodnutí také nezáviselo. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, podle kterých (mimo jiné) měla sloužit částka ve výši 6 500 000 Kč k refinancování závazku společnosti F. B. vůči jiné společnosti, částka ve výši 5 898 965 Kč měla sloužit k úhradě jejího závazku vůči finančnímu úřadu a částka ve výši 25 599 435 Kč měla sloužit k financování provozního kapitálu obou dlužníků, bez bližšího určení částky pro každého z nich. Odvolací soud neučinil skutkové zjištění, ze kterého žalobkyně při formulaci třetí otázky vychází, tj. že použití části úvěru na úhradu závazků nečlena (a s tím spojeného zániku zástavního práva k majetku) bylo realizováno tak, aby pohledávka družstevní záložny k tomuto majetku nečlena mohla být zajištěna zástavním právem prvním v pořadí. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
19. Odvolací soud se v napadeném rozsudku rovněž nezabýval vymezením pojmu „podnikání“ v §1 a 3 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech a tím, zda „každé“ porušení těchto norem (obsahujících výčet oprávnění a povinností družstevní záložny) zakládá absolutní neplatnost soukromoprávního úkonu. Dovolání proto nemůže být přípustné pro řešení takto formulované části otázky první, které pro napadené rozhodnutí nebylo určující.
20. Odvolací soud však řešil otázku, zda porušení §3 odst. 1 písm. b) ve spojení s §1 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, tj. je-li ve smlouvě o úvěru sjednáno poskytnutí úvěru nečlenu družstevní záložny, může založit neplatnost smlouvy o úvěru (její části). Jeho rozhodnutí ( implicite ) záviselo též na řešení otázky, zda jde v případě takového porušení o neplatnost absolutní (nikoliv relativní). Ani v této části však otázka první (fakticky obsahující dvě výše uvedené otázky) přípustnost dovolání nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud se v bodě 19 napadeného rozhodnutí zabýval smyslem a účelem předmětných zákonných norem a dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru (její části) takové normy porušující podle §39 obč. zák. a o tom, že jde o neplatnost absolutní. V rozsudku ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2197/2021 (ve věci týkající se totožné smlouvy o úvěru, jakou posuzoval odvolací soud v napadeném rozhodnutí), Nejvyšší soud (vzhledem k závěrům obsaženým již ve svém rozsudku ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 850/2007, a též s odkazem na své usnesení ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3713/2019) uzavřel, že smyslem a účelem omezení činnosti družstevní záložny na poskytování úvěrů pouze vlastním členům [srov. §3 odst. 1 písm. b) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech ve spojení s §1 odst. 2 a odst. 5 písm. a) téhož zákona] je zajistit, aby finanční prostředky družstevní záložnou poskytované sloužily výhradně potřebám jejích členů. Zákonodárce tím chrání členy družstevní záložny a její majetek (zabraňuje možnému vyvedení majetku z družstevní sféry). Z uvedených ustanovení vyplývá zákonný zákaz poskytnout úvěr jiné osobě než členu družstevní záložny. Jeho porušení při uzavření smlouvy o úvěru je vzhledem ke zmíněnému smyslu a účelu daného ustanovení sankcionováno absolutní neplatností smlouvy (srov. §39 obč. zák.), neboť jsou jím chráněny třetí osoby (členové družstevní záložny) a nikoliv pouze účastníci smlouvy. Smlouva o úvěru, jíž by se družstevní záložna zavazovala poskytnout úvěr výhradně pro potřeby jiné osoby než člena družstevní záložny, by proto byla pro rozpor se zákonem neplatná.
21. Od těchto judikaturních závěrů se odvolací soud neodchýlil a v dovolací argumentaci žalobkyně Nejvyšší soud neshledává důvod pro odklon od své dosavadní rozhodovací praxe. Skutečnost, že s porušením jiné zákonné povinnosti zákonodárce v §5 odst. 1 písm. c) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech výslovně spojil následek spočívající v neplatnosti smlouvy, neznamená, že shodný následek nemůže mít porušení jiného ustanovení téhož zákona podle §39 obč. zák., vyžaduje-li to jeho smysl a účel, i když následek neplatnosti není pro tento případ výslovně uveden v zákoně o spořitelních a úvěrních družstvech. Je zřejmé, že výše deklarovaný smysl a účel zákonného omezení činnosti družstevní záložny vyžaduje následek spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, neboť postih družstevní záložny za správní delikt (za nedodržení rozsahu veřejnoprávního povolení k činnosti) neumožňuje jejím členům, které má toto omezení chránit a kteří nejsou účastníky smlouvy o úvěru, zabránit ve vyvedení majetku z družstevní sféry pro případ sjednání závazku družstevní záložny poskytnout úvěr jiné osobě. Smysl a účel omezení stanoveného v §3 odst. 1 písm. b) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech tedy není spojen pouze s veřejnoprávním aspektem, tj. s existencí či absencí úředního povolení k určitému druhu činnosti, ale má význam též pro ochranu oprávněných zájmů členů družstevní záložny v jejich soukromoprávním vztahu vůči ní. Jinak řečeno samotná možnost veřejnoprávního postihu neposkytuje dostatečnou ochranu účelu, pro který je toto omezení činnosti družstevní záložny v zákoně stanoveno. Napadené rozhodnutí proto není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (a Ústavního soudu), na kterou žalobkyně odkazovala v dovolání a podle níž neplatnost smlouvy podle §39 obč. zák. nezakládá každý rozpor se zákonem. Uvedené závěry není způsobilá zvrátit ani argumentace žalobkyně odkazující na absurdnost závěru o neplatnosti smlouvy z důvodu ochrany zájmů „střadatelů“ spočívající v tom, že by v případě neplatnosti smlouvy byl založen stav nároku na vydání bezdůvodného obohacení (poté, co by podle smlouvy bylo plněno), který již může být promlčen, což by zjevně „střadatele“ poškozovalo. Skutečnosti, které případně nastanou po uzavření smlouvy, nemohou mít vliv na posouzení její neplatnosti pro rozpor se zákonem v době jejího uzavření.
22. Stejně tak se odvolací soud neodchýlil od žalobkyní citované rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkaz žalobkyně na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, které nemůže představovat ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., byl v tomto ohledu bez významu), pokud nedospěl k závěru o relativní neplatnosti smlouvy podle §267 obch. zák. Je zřejmé, že aplikace §267 odst. 1 obch. zák. představující odchylku od obecného pravidla §39 obč. zák. v tomto případě nebyla namístě, neboť neplatnost smlouvy o úvěru uzavřené v rozporu s §3 odst. 1 písm. b) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech ve spojení s §1 odst. 2 a odst. 5 písm. a) téhož zákona není stanovena pouze na ochranu některého účastníka smlouvy, ale též na ochranu oprávněných zájmů členů družstevní záložny, kteří účastníkem smlouvy o úvěru nejsou.
23. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit ani odkazy žalobkyně na judikaturu Nejvyššího soudu (její odkaz na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, je v tomto ohledu nevýznamný) týkající se výkladu §3a obch. zák., neboť odvolací soud zjevně nezaložil právní posouzení o neplatnosti smlouvy o úvěru (její části) na závěru o nedostatku veřejnoprávního oprávnění družstva Artesa k činnosti spočívající v poskytnutí úvěru osobě, která nebyla jejím členem (překročení podnikatelského oprávnění pouze zmínil), nýbrž na závěru, že je tím mařen smysl a účelu předmětných zákonných norem.
24. Nepřípadně pak žalobkyně v dovolání poukazovala i na judikaturu Nejvyššího soudu, v níž bylo konstatováno, že „smlouvu o úvěru může jako věřitel uzavřít jakýkoliv subjekt“, neboť tyto závěry byly v žalobkyní zmíněných rozhodnutích Nejvyšším soudem vysloveny v souvislosti s řešením otázky výkladu §261 odst. 3 písm. d) obch. zák., podle něhož je smlouva o úvěru tzv. absolutním obchodem, tj. že závazkové vztahy z ní se řídí příslušnou částí obchodního zákoníku bez ohledu na povahu účastníků smlouvy (lhostejno, zda jde o podnikatele). V těchto rozhodnutích nebyla řešena otázka, zda družstevní záložna může uzavřít smlouvu o úvěru, podle níž by měl být poskytnut úvěr osobě, která není jejím členem. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, že k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu.
25. Namítala-li žalobkyně s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. II. ÚS 1250/20, že odvolací soud zcela opomenul §266 odst. 3 obch. zák. a nepřihlédl k následnému chování stran, které měly více než 6 let smlouvu za platnou a teprve v době jejich prodlení a vymáhání pohledávky začaly tvrdit její neplatnost, pak ani tato námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání. V žalobkyní citovaném nálezu se Ústavní soud vyjadřoval k otázce výkladu právních úkonů ve zcela specifickém případě souboru několika navazujících smluv a právě s ohledem na tato specifika v poměrech dané věci uzavřel, že „není možno vytrhnout jednu ze smluv z kontextu a označit na tomto základě celé smluvní ujednání jako absolutně neplatné“. Zdůraznil, že „stěžejní je vždy interpretace vůle smluvních stran a přednostní role takového výkladu, jenž nevede k neplatnosti zkoumané smlouvy nebo jako v daném případě souboru na sebe navazujících smluv, pokud není zcela zřejmé, že odporují zákonu (zde je však na místě restriktivní interpretace) nebo se jednoznačně příčí dobrým mravům.“ V nyní projednávané věci však bylo vzhledem ke znění zákona o spořitelních a spotřebních družstvech a jeho smyslu a účelu zřejmé, že smlouva o úvěru, kterou měl být poskytnut úvěr osobě, která nebyla členem družstevní záložny, již od samého počátku v tomto rozsahu odporovala zákonu.
26. Z obsahu dovolací argumentace ke čtvrté otázce je zřejmé, že žalobkyně (i přes nepřesnou formulaci) k dovolacímu přezkumu překládá otázku oddělitelnosti neplatné části smlouvy o úvěru od jejího zbylého obsahu ve smyslu §41 obč. zák. (v případě, kdy jeden ze spoludlužníků byl členem družstevní záložny a druhý nikoliv, přičemž jejich společné zajištění úvěru bylo pro věřitele – družstevní záložnu – dostatečné), při jejímž řešení měl odvolací soud postupovat v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
27. Ve vztahu k páté otázce lze uvést, že tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání v té části, v níž žalobkyně při její formulaci vychází z předpokladu, že čerpání úvěru pro potřeby nečlena družstevní záložny bylo pouze marginální, neboť takový skutkový závěr odvolací soud neučinil. Avšak z další dovolací argumentace žalobkyně k této otázce je zřejmé, že uvedený předpoklad nebyl pro její formulaci rozhodující, neboť žalobkyně takto zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem při řešení otázky, v jakém rozsahu lze považovat za neplatnou smlouvu o úvěru (v jakém rozsahu je dán důvod její neplatnosti) uzavřenou i s osobou, která není členem družstevní záložny, byl-li podle ní v určitém rozsahu úvěr čerpán touto osobou, a je přesvědčena, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (tato rozhodnutí „nerespektoval“).
28. Pro řešení takto obsahově vymezených otázek čtvrté a páté, tj. v tom rozsahu, v jakém byly pro napadené rozhodnutí určující, shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným, neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
29. Nejvyšší soud se nejprve zabýval důvodností dovolání ve vztahu k otázce páté. Dovolání v tomto rozsahu shledal důvodným.
30. Podle §1 odst. 2 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech družstevní záložna je družstvo, které pro podporu hospodaření svých členů provozuje finanční činnosti, jimiž se rozumí zejména přijímání vkladů a poskytování úvěrů, ručení a peněžních služeb v různých formách.
31. Podle §1 odst. 5 písm. a) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech družstevní záložna je oprávněna vykonávat pouze činnosti stanovené tímto zákonem, a to v rozsahu povolení působit jako družstevní záložna podle §2a (dále jen „povolení").
32. Podle §3 odst. 1 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech družstevní záložna je v rámci svého podnikání oprávněna vykonávat tyto činnosti: (1) Družstevní záložna je v rámci svého podnikání oprávněna vykonávat tyto činnosti: a) přijímání vkladů od členů, b) poskytování úvěrů členům, c) finanční leasing pro členy, d) platební styk, zúčtování a vydávání a správa platebních prostředků pro členy, e) poskytování záruk ve formě ručení nebo bankovní záruky za členy, f) otvírání akreditivů pro členy, g) obstarání inkasa pro členy, h) nákup a prodej cizí měny pro členy, i) pronájem bezpečnostních schránek členům.
33. Podle §497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
34. Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
35. Ve výše citovaném rozsudku ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 850/2007, Nejvyšší soud dovodil, že ustanovení §1 a §3 odst. 1 písm. b) zákona č. 87/1995 Sb. vymezují okruh osob, jimž mohou družstevní záložny poskytovat úvěry, nikoli osoby, jež mohou (musí) poskytnutý úvěr splatit. Z těchto závěrů pak Nejvyšší soud vycházel v rozsudku ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2197/2021, v němž dále uvedl, že smlouva o úvěru, jíž by se družstevní záložna zavazovala poskytnout úvěr výhradně pro potřeby jiné osoby než člena družstevní záložny, by byla pro rozpor se zákonem neplatná. Ve vztahu ke splácení úvěru, který má být poskytnut členu družstevní záložny, však zákon o spořitelních a úvěrních družstvech (ani jiný zákon) žádná omezení neukládá. Dohoda o splácení úvěru (případně i jeho zajištění) jinou osobou než členem družstevní záložny se výše uvedenému zákonnému omezení ani jeho smyslu a účelu nijak neprotiví. Uvedený zákonný zákaz tedy nebrání tomu, aby se ve smlouvě o úvěru zavázal ke splácení úvěru (včetně úroku), jenž má být podle smlouvy poskytnut členu družstevní záložny, jako spoludlužník, tj. jako osoba povinná úvěr poskytnutý členu družstevní záložny vrátit spolu s ním, osoba, která není členem družstevní záložny. V případě, že by však vyšlo najevo, že cílem smlouvy o úvěru, v níž by se družstevní záložna zavázala poskytnout úvěr svému členu s tím, že by se takový úvěr zavázal jako spoludlužník splácet družstevní záložně i někdo jiný než její člen, bylo umožnit, aby úvěr poskytnutý družstevní záložnou ve skutečnosti čerpal (pro sebe využil) někdo jiný než její člen, by byla namístě úvaha o obcházení zákona a o neplatnosti smlouvy o úvěru z tohoto důvodu.
36. V poměrech tam projednávané věci, v níž byla odvolacím soudem posuzována neplatnost totožné smlouvy o úvěru jako v nyní projednávané věci, avšak na základě nedostatečných skutkových zjištění o obsahu práv a povinností v ní sjednaných, k tomu Nejvyšší soud dodal, že v případě smluvního závazku družstva Artesa poskytnout v určitém rozsahu (do určité výše) úvěr společnosti GLOBALICA, a. s. [ v nyní projednávané věci žalované 1), dále též jen „GLOBALICA“ ] , a společnosti F. B. společně a nerozdílně na základě žádosti kterékoliv z nich (srov. §497 obch. zák. ve spojení s §513 obč. zák.), by byl dán důvod neplatnosti pro rozpor se zákonem pouze ohledně sjednané povinnosti družstva Artesa poskytnout takovou část úvěru společnosti F. B. (včetně jejího oprávnění žádat o poskytnutí úvěru podle §497 obch. zák.), a též ohledně solidárního závazku obou dlužníků splácet spolu s úroky úvěr takto poskytnutý nečlenu družstevní záložny. Avšak smluvní závazek poskytnout takovou část úvěru společnosti GLOBALICA (i oprávnění společnosti GLOBALICA žádat o jeho poskytnutí) by v rozporu se zákonem nebyl, stejně jako solidární závazek obou dlužníků splatit spolu s úroky část úvěru takto poskytnutého společnosti GLOBALICA. Pokud by bylo zjištěno, že podle smlouvy měl být úvěr poskytnut v určitém rozsahu (do určité výše) pouze společnosti GLOBALICA, tj. při sjednání smluvní povinnosti družstva Artesa poskytnout podle §497 obch. zák. určitou část úvěru na základě žádosti jen společnosti GLOBALICA, důvod neplatnosti podle §39 obč. zák. by se na tuto část smlouvy (tuto část úvěru) nevztahoval, neboť takový obsah smlouvy o úvěru se §3 odst. 1 písm. b) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech nepříčí (ledaže by bylo zjištěno, že cílem takového ujednání bylo umožnit, aby úvěr poskytnutý členu družstva ve skutečnosti pro sebe získala společnost F. B., a šlo by tak o obcházení zákona). Rozporný se zákonem by pak nebyl ani smluvní závazek společnosti F. B. splácet úvěr v této části společně a nerozdílně se společností GLOBALICA, neboť ani sjednání této povinnosti nečlena družstevní záložny žádné ustanovení zákona o spořitelních a úvěrních družstvech nebrání. V případě zjištění, že podle smlouvy měl být úvěr poskytnut v určitém rozsahu (do určité výše) pouze společnosti F. B., tj. při sjednání smluvní povinnosti družstva Artesa poskytnout určitou část úvěru pouze společnosti F. B., by v této části šlo o smlouvu neplatnou podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem a neplatným by proto byl i solidární závazek obou dlužníků takovou část úvěru poskytnutého nečlenu družstevní záložny v této výši spolu s úrokem splatit.
37. Z výše uvedených závěrů, které jsou zcela aplikovatelné i v nyní projednávané věci, tedy vyplývá, že §3 odst. 1 písm. b) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech nezakládá kontraktační nezpůsobilost nečlena družstevní záložny ve vztahu ke smlouvě o úvěru (jako celku). Neumožňuje pouze sjednat ve vztahu mezi družstevní záložnou a osobou, která není jejím členem, povinnost družstevní záložny poskytnout nečlenu úvěr a právo takové osoby úvěr čerpat.
38. V poměrech nyní projednávané věci vycházel odvolací soud ze zjištění, jejichž správnost není dovolací soud oprávněn přezkoumávat (srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věta první o. s. ř.), že družstvo Artesa se ve smlouvě o úvěru zavázalo poskytnout úvěr ve výši 76 000 000 Kč společně oběma dlužníkům [žalované 1) jako členu družstevní záložny a společnosti F. B. jako nečlenu], přičemž úvěr byl čerpán na účet žalované 1). Ze zjištěného účelového určení úvěru je však zřejmé, že část úvěru ve výši 36 500 000 Kč byla určena výlučně pro úhradu závazku žalované 1), další část úvěru ve výši 6 500 000 Kč a 5 898 965 Kč (celkem 12 398 965 Kč) měla sloužit k uhrazení závazků společnosti F. B., částka 25 599 435 Kč byla určena k financování provozního kapitálu dlužníků bez bližšího určení a částka 501 600 Kč k úhradě poplatku za schválení úvěru. Ohledně zbylé částky 1 000 000 Kč (součet výše uvedených částek činil pouze 75 000 000 Kč) účelové určení úvěru zjištěno nebylo. Dlužníci se zavázali poskytnutý úvěr splácet společně a nerozdílně v dohodnutých částkách. Na základě těchto zjištění pak odvolací soud uzavřel, že je třeba mít smlouvu o úvěru ve vztahu ke společnosti F. B. jako k osobě, která nebyla členem družstevní záložny, za neplatnou pro rozpor se zákonem podle §39 obč. zák. Tento závěr přitom učinil ohledně rozsahu všech smluvně sjednaných práv a povinností ve vztahu k této osobě, což je zřejmé z jeho navazujícího právního posouzení otázky oddělitelnosti ve smyslu §41 obč. zák.
39. Právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce rozsahu práv a povinností smluvně sjednaných, ohledně kterých je dán důvod neplatnosti smlouvy o úvěru pro rozpor se zákonem ve vztahu ke společnosti F. B., je nesprávné (rozporné s výše citovanými judikaturními závěry). Oprávnění k čerpání úvěru bylo ve smlouvě sjednáno pro oba dlužníky společně v celé jeho výši 76 000 000 Kč (každý z nich měl právo požadovat, aby družstvo Artesa úvěr poskytlo podle sjednaných podmínek, a družstvo Artesa mělo povinnost úvěr takto poskytnout na základě žádosti kteréhokoliv z nich). Obě společnosti tedy měly ve vztahu k čerpání úvěru postavení solidárních věřitelů. V rozsahu, v němž se družstvo Artesa takto zavázalo poskytnout úvěr společnosti F. B., která nebyla jeho členem, a v němž smlouva zakládala právo společnosti F. B. úvěr čerpat, byl dán důvod neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem [s §1 a §3 odst. 1 písm. b) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech] podle §39 obč. zák. Ve vztahu k povinnosti družstva Artesa poskytnout úvěr žalované 1) jako členu družstva [a tomu odpovídajícímu právu žalované 1) úvěr čerpat], ale též k povinnosti obou dlužníků takto poskytnutý úvěr společně a nerozdílně splácet, však nelze uvedený důvod neplatnosti spatřovat, neboť žádné zákonné ustanovení nezakazuje, aby se osoba, jež není členem družstevní záložny, zavázala ve smlouvě o úvěru splácet úvěr poskytnutý členu družstevní záložny společně a nerozdílně s ním. Pokud odvolací soud při svém závěru odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3713/2019, patrně přehlédl, že v něm vyslovené závěry o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru a účelovosti argumentace o ochraně finančních prostředků při existenci dalšího spoludlužníka byly učiněny za tam zjištěného skutkového stavu poskytnutí úvěru podle smlouvy osobě, která nebyla členem družstevní záložny.
40. Nejvyšší soud však nepřehlédl, že podle skutkových zjištění, z nichž vycházel odvolací soud, byla část úvěru ve výši celkem 12 398 965 Kč podle smlouvy poskytnuta za účelem úhrady závazků společnosti F. B. Ačkoliv na základě výše uvedeného právního posouzení byla oprávněnou k čerpání (též) této částky žalovaná 1) jako členka družstevní záložny, což v rozporu se zákonem nebylo, cílem smlouvy o úvěru v této části zjevně bylo umožnit, aby uvedenou část úvěru pro sebe získala osoba, která nebyla členem družstevní záložny. Podle výše citované ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. zejména rozsudek ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2197/2021) lze takovou skutečnost posoudit jako obcházení zákona, a tudíž ohledně této části úvěru byl dán důvod neplatnosti úvěrové smlouvy podle §39 obč. zák. i ve vztahu k žalované 1), tj. v rozsahu práv a povinností všech smluvních stran týkajících se této části úvěru. Ačkoliv odvolací soud úvahy o možném obcházení zákona ve svém odůvodnění zmínil, neuvedl, zda lze na základě jím zjištěných skutečností učinit závěr o neplatnosti smlouvy o úvěru z uvedeného důvodu v nějaké její části. Nezabýval se tedy ani tím, zda i ve vztahu k dalším částkám úvěru (s výjimkou částky 36 500 000 Kč, jež byla poskytnuta se zřejmým účelem úhrady závazků člena družstva) byla smlouva o úvěru uzavřena s cílem umožnit, aby takto poskytnuté prostředky pro sebe získala společnost F. B. jako nečlen družstevní záložny.
41. Právní posouzení věci odvolacím soudem ohledně otázky rozsahu, v jakém je dán důvod neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru, je proto z výše uvedených důvodů nesprávné a též neúplné.
42. Nejvyšší soud dále posuzoval důvodnost dovolání ve vztahu k otázce čtvrté, tj. ve vztahu k oddělitelnosti části smlouvy o úvěru, na kterou se vztahuje důvod neplatnosti, od jejího zbylého obsahu ve smyslu §41 obč. zák. Též v této části shledal dovolání důvodným.
43. Podle §41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
44. Judikatura Nejvyššího soudu týkající se výkladu §41 obč. zák. je ustálena v závěru, podle kterého není-li možné část právního úkonu (smlouvy), na niž se vztahuje důvod neplatnosti oddělit od ostatního obsahu, vztahuje se neplatnost na celý právní úkon (smlouvu). Při posouzení toho, zda lze neplatností postiženou část právního úkonu oddělit od jeho ostatního obsahu, je zapotřebí respektovat vůli účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení účastníci sledovali. Takovou část nelze oddělit tehdy, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, vyplývá, že ji nelze oddělit od ostatního obsahu. Jelikož toto posouzení úzce souvisí s výkladem dotčeného právního úkonu, uplatní se interpretační zásady, které plynou z §35 odst. 2 obč. zák., případně z §266 obch. zák. Neoddělitelnost je tak třeba chápat ve smyslu obsahové, nikoliv reálné neoddělitelnosti; podle zásady favor negotii je pak třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy (z judikatury Nejvyššího soudu kromě žalobkyní zmíněného rozsudku ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 20/2013, srov. například též rozsudek ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněný pod číslem 44/1998 Sb. rozh. obč., rozsudek ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2127/2000, uveřejněný pod číslem 67/2004 Sb. rozh. obč., rozsudek ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2951/2008, uveřejněný pod číslem 35/2011 Sb. rozh. obč., rozsudek ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2116/2016, či rozsudky ze dne 30. 6. 2022, č. j. 29 NSČR 42/2020, a ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2197/2021, vydané ve věcech, v nichž byla posuzována předmětná smlouva o úvěru).
45. V projednávané věci se odvolací soud při posouzení otázky oddělitelnosti ve smyslu §41 obč. zák. správně zabýval tím, jaká byla vůle smluvních stran s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení všichni účastníci právního úkonu sledovali. Jeho právní posouzení otázky oddělitelnosti je však stiženo deficitem spočívajícím v tom, že při něm vycházel z nesprávného právního posouzení otázky, na jakou část smlouvy o úvěru se vztahuje důvod (důvody) neplatnosti, jak bylo uvedeno výše. Odvolací soud nesprávně vycházel ze závěru, že důvod neplatnosti je dán ohledně celé smlouvy o úvěru ve vztahu ke společnosti F. B., byť ohledně její povinnosti splácet společně a nerozdílně se žalovanou 1) úvěr poskytnutý žalované 1) [v rozsahu, v jakém by nešlo při sjednání poskytnutí úvěru žalované 1) o obcházení zákona] nebyl dán žádný důvod neplatnosti smlouvy. Při takto určené části smlouvy o úvěru, na niž se vztahuje důvod neplatnosti, však nemohou jako správné obstát úvahy odvolacího soudu, že „k uzavření úvěrové smlouvy bez její neplatné části, tedy pouze s jedním ze spoludlužníků [žalovanou 1)], by nedošlo, neboť kontraktační jednání byla od počátku vedena tak, že dlužníci byli posuzováni společně a jen takto byli schopni úvěr zajistit způsobem, který byl pro věřitele akceptovatelný … zatímco každý z nich jednotlivě by na úvěr ve výši 76 000 000 Kč nedosáhl“. V situaci, kdy byla podle smlouvy platně zavázána ke splácení úvěru [s výjimkou té části úvěru, v níž by sjednáním poskytnutí úvěru žalované 1) šlo o obcházení zákona] nejen žalovaná 1), ale společně a nerozdílně s ní též společnost F. B., byl zjevně takový způsob splácení a zajištění úvěru zcela odpovídající obsahu smlouvy pro věřitele (družstvo Artesa) dostatečný a akceptovatelný. Samotná povaha smlouvy o úvěru a též solidární postavení společností GLOBALICA a F. B. přitom svědčí pro oddělitelnost neplatné části smlouvy [tj. té, v níž bylo sjednáno poskytnutí úvěru též společnosti F. B., a dále v té, v níž bylo cílem sjednaného poskytnutí části úvěru žalované 1) umožnit, aby uvedenou částku pro sebe získala společnost F. B.] od jejího zbylého obsahu. Odvolací soud se však nezabýval tím, zda i při takto zjištěném rozsahu části smlouvy, na kterou se vztahuje důvod neplatnosti, nebránila zjištěná vůle stran oddělitelnosti zbylého obsahu smlouvy od její neplatné části. Samotná skutečnost, že zákon o spořitelních a úvěrních družstvech nezakazuje, aby byl úvěr (případně jeho část) poskytnutý členu družstva splácen i jeho nečlenem, neznamená, že v projednávané věci takový postup musel odpovídat vůli všech stran, tj. družstva Artesa, žalované 1) i společnosti F. B. Právní posouzení otázky oddělitelnosti neplatné části smlouvy o úvěru od jejího zbylého obsahu odvolacím soudem je z uvedeného důvodu neúplné a tudíž nesprávné.
46. Pro úplnost lze dodat, že bylo-li v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3684/2021, odmítnuto dovolání ve věci, v níž byla odvolacím soudem ve vztahu k předmětné smlouvě o úvěru posuzována otázka oddělitelnosti její neplatné části ve smyslu §41 obč. zák., je zřejmě, že dovolací soud při posouzení dovolání vycházel z tam učiněných skutkových zjištění týkajících se vůle stran, obsahu smlouvy a okolností, za jakých k jejímu uzavření došlo. V nyní projednávané věci se z obsahu napadeného rozhodnutí taková skutková zjištění v potřebném rozsahu nepodávají. V rozsudcích ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 29 NSČR 42/2020, a ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2197/2021, v nichž byla odvolacími soudy uvedená otázka ve vztahu k předmětné smlouvě také posuzována, pak Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a vrátil (též) z důvodu, že při jejím posouzení se soudy řádně nezabývaly tím, jaká byla vůle stran při uzavření smlouvy.
47. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad v řízení nezjistil.
48. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
49. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
50. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 10. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu