ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2637.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2637/2022-201
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, IČO 47116617, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, 150 00 Praha 5, proti žalovanému A. M. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ondřejem Faistem, advokátem se sídlem Kamenická 2378/1, 301 00 Plzeň, o zaplacení částky 1 187 164 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 11 C 10/2021, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2022, č. j. 56 Co 93/2022-180, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2022, č. j. 56 Co 93/2022-180, a usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 16. 2. 2022, č. j. 11 C 10/2021-157, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne ze dne 29. 4. 2022, č. j. 56 Co 93/2022-180, potvrdil usnesení Okresního soudu v Domažlicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 2. 2022, č. j. 11 C 10/2021-157, v napadeném výroku, jímž byl zamítnut návrh žalobkyně, aby soud vydal rozsudek pro uznání.
Odvolací soud při přezkoumávání žalobkyní napadeného usnesení soudu prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný ihned poté, co obdržel platební rozkaz ze dne 30. 3. 2021 společně s kvalifikovanou výzvou soudu k vyjádření se k žalobě, si dne 16. 4. 2021 k zastoupení ve věci urychleně zvolil advokáta a udělil mu plnou moc k zastupování. Žalovaný v zastoupení advokátem podal dne 20. 4. 2021 proti rozhodnutí soudu prvního stupně včas odpor, z čehož je podle odvolacího soudu zřejmé, že se v řízení, v němž žalobkyně po žalovaném požadovala náhradu toho, co za něj vyplatila poškozenému v souvislosti s dopravní nehodou, kterou žalovaný způsobil při řízení vozidla pod vlivem návykové látky, hodlal bránit, nestavěl se tedy k věci lhostejně; bylo naopak zjištěno, že na žalovanou částku i plnil úhradou 20 000 Kč.
Odvolací soud dospěl k závěru, že byť podle §114b odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) platí, že pokud se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, jako tomu bylo v daném případě, kdy žalovaný poté, co mu byl doručen platební rozkaz společně s výzvou k vyjádření se k tomu, zda žalobou uplatněný nárok uznává, podal v zastoupení advokátem pouze prostý odpor přičemž podle §153a odst. 3 o. s. ř. se tak má za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává, je třeba při zkoumání opodstatněnosti odvolání proti vydanému rozsudku pro uznání založeného na tzv. fikci uznání žalobou uplatněného nároku v souladu s judikaturou Ústavního soudu (Pl. ÚS 13/15, III. ÚS 3964/17, II. ÚS 1298/17) vzít v úvahu i hledisko, zda procesní následky představované touto tzv. fikcí uznání nejsou pro žalovaného nepřiměřeným následkem. Odvolací soud vzal při posuzování návrhu žalobkyně současně v úvahu též právní názor Ústavního soudu, že mechanická aplikace ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. je neslučitelná se zásadami spravedlivého procesu (IV. ÚS 842/16), a že možnost vydat rozsudek pro uznání na základě fikce představuje opatření poměrně „drakonické“, dotýkající se samotné hranice ústavnosti, je proto nutno zacházet s ním s nutnou dávkou opatrnosti, resp. střídmosti, zvláště v těch případech, kdy všechny okolnosti nasvědčují tomu, že žalovaný nebude v příslušném soudním řízení pasivní. Jelikož z chování žalovaného je zřejmé, že s žalobou nesouhlasí, byť jen částečně, a hodlá se v řízení bránit, což lze dovodit ze skutečnosti, že se v řízení nechal urychleně zastoupit advokátem, dospěl odvolací soud k závěru, a to i s přihlédnutím k výše uvedeným právním názorům, že je na místě se ztotožnit se soudem prvního stupně v tom, že v posuzovaném případě nebyly naplněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., neboť mechanická aplikace §153a odst. 3 o. s. ř. je neslučitelná se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a je neslučitelná s kautelami spravedlivého procesu, se zajištěním práva na spravedlivý proces (srov. IV. ÚS 842/16). Takové okolnosti, které by ospravedlňovaly podmínky pro použití postupu podle §153a odst. 3 o. s. ř., jako nástroje výjimečného, ve smyslu nálezu Ústavního soudu I. ÚS 1024/15, odvolací soud v daném případě neshledal, proto napadené usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh na vydání rozsudku pro uznání, potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve smyslu §237 o. s. ř. v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, kdy a za jakých podmínek je soud povinen vydat rozsudek pro uznání, a za jakých podmínek je možno se případně odchýlit od zákonné úpravy rozsudku pro uznání ve smyslu §14b odst. 5 ve spojení s §153a odst. 3 o. s. ř.
Žalobkyně nesouhlasí se závěrem obou soudů, že by aplikací zákonné úpravy podle §114b odst. 5 ve spojení s §153a odst. 3 o. s. ř. došlo v daném případě k porušení jakýchkoli práv žalovaného, principu rovného přístupu k soudu na straně žalovaného, neboť nepříznivý následek ve formě rozsudku pro uznání je zákonem předvídaný, který mohl žalovaný ovlivnit, resp. odvrátit svým jednáním, což však neučinil. V této souvislosti dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1601/2012, od jehož závěru se odvolací soud podle jejího názoru odchýlil, neboť z něj vyplývá, že pokud se žalovaný písemně v soudem stanovené lhůtě k žalobě nevyjádří a ani soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, je soud povinen vydat v souladu s ustanovením §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudek pro uznání. Dovolatelka má rovněž za to, že odvolací soud se odchýlil od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3110/2021, podle něhož nemůže být s rozporu s právem na spravedlivý proces postup soudu, jestliže soud z nečinnosti účastníka, kterému nebránil žádný objektivní důvod vyjádřit se k podané žalobě, zvláště byl-li zastoupen advokátem, rozhodl rozsudkem pro uznání. Dovolatelka poukázala též na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 91/06, v němž Ústavní soud přijal právní závěr, že za situace, kdy se soudy důsledně pohybovaly v zákonném rámci a respektovaly zákonem stanovené podmínky výzvy podle §114b o. s. ř., nelze mít vydání rozsudku pro uznání (§114b odst. 5, §153a odst. 3 o. s. ř.) za výraz „přepjatého formalismu“ ani za rozporné s pravidly spravedlivého procesu; naopak nevydání rozsudku pro uznání, ačkoli zákonem stanovené předpoklady pro takový postup byly splněny, by sloužilo důvodné námitce nedostatku spravedlivého procesu z pozice druhé strany v řízení. Dovolatelka má tedy za to, že v posuzované věci oba soudy nepostupovaly v soulady s uvedenými právními názory prezentovanými v judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, když porušení práva na spravedlivý proces spatřovaly v zásadě jen v tom, že nedojde ke klasickému projednání věci před soudem, což je ale zákonem očekávaný důsledek fikce uznání, kterého si advokátem zastoupený žalovaný měl být vědom. Dovolatelka se domnívá, že za aktivitu žalovaného v řízení nelze považovat jen skutečnost, že se nechal „urychleně“ v zájmu zachování lhůty k podání odporu zastoupit advokátem, a že by to mělo být žalovanému „přičítáno k dobru“, stejně tak pouze fakt, že žalovaný podal prostý odpor. Dovolatelka je přesvědčena, že pokud byl žalovaný od počátku zastoupen advokátem, nejsou u něj dány výjimečné okolnosti, pro které by fikcí uznání a rozsudkem pro uznání nebylo možno sankcionovat žalovaného, jako osobu právně neznalou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 611/2008 nebo ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2149/2021, a nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15). Nejedná se v daném případě ani o specifické okolnosti, kdy použití institutu rozsudku pro uznání by bylo extrémně tvrdé a v rozporu s principy právního státu, jako například v případu řešeném v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16. Žalobkyně zdůraznila, že v celém řízení je žalovaný nečinný až pasivní, že podání žaloby bylo právě důsledkem nezájmu žalovaného řešit spor mimosoudně, na kvalifikovanou výzvu soudu k vyjádření se k žalobě nereagoval, resp. jinesplnil. Pokud v takovém případě soudy rozhodly o nevydání rozsudku pro uznání, došlo k nepřiměřenému zvýhodnění žalovaného, což je podle dovolatelky v rozporu s platným právním řádem a uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud odvolací soud dovodil, že nejsou slněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání pouze na základě zjištění, že žalovaný ihned poté, co obdržel platební rozkaz, si k zastoupení ve věci zvolil advokáta a udělil mu plnou moc k zastupování, který včas proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal prostý odpor.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně zastává názor, že uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bez ohledu na to, zda za řízení uplatnil (mohl uplatnit) námitky jen procesní povahy; žalovaný se ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě; pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným v §114b odst. 5 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, dostupný na www.nsoud.cz ). Jestliže tedy marně uplyne lhůta pro vyjádření žalovaného stanovená v usnesení podle §114b o. s. ř., nastává fikce, že žalovaný nárok, který byl proti němu uplatněn, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku soud rozhodne (musí rozhodnout) v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), neboť její účinky, pokud nastala, nelze za řízení vyvrátit a nezanikají ani uplynutím času. Žádné zákonné ustanovení totiž nepřipouští důkaz opaku, tedy prokázání toho, že k uznání nároku žalovaným ve skutečnosti nedošlo [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1981/2016, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/2018, a též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3110/2021, dostupné na www.nsoud.cz , odkazující na např. i na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06, dostupném na https://nalus.usoud.cz , v němž Ústavní soud přijal právní závěr, že pokud byla za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním určité, zřetelně formulované právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) postup soudu, kterým s těmito následky spojuje procesní opatření, jež zákon předjímá, a v němž uvedl, že jestliže se soudy důsledně pohybovaly v zákonném rámci a respektovaly zákonem stanovené podmínky výzvy podle §114b o. s. ř., nelze mít vydání rozsudku pro uznání (ve smyslu §114b odst. 5, §153a odst. 3 o. s. ř.) za výraz „přepjatého formalismu“ ani za rozporné s pravidly spravedlivého procesu; naopak, nevydání rozsudku pro uznání, ačkoli zákonem stanovené předpoklady pro takový postup byly splněny, by sloužilo důvodné námitce nedostatku spravedlivého procesu z pozice druhé strany v řízení, a to argumentem procesu nepředvídatelného, resp. svévolného.]
Jestliže oba soudy vzaly za základ svého rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vydání rozsudku pro uznání právní názory Ústavního soudu projeveného v nálezu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, je nutno přisvědčit dovolatelce, že v uvedeném rozhodnutí Ústavní soud nijak nezpochybnil ústavnost institutu fikce uznání nároku, když judikoval, že institut rozsudku pro uznání upravený v ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. není v rozporu s ústavním pořádkem, protože zákonná ustanovení umožňují ústavně souladný výklad. Zároveň je namístě uvést, že pokud Ústavní soud v tomto nálezu dále uvedl, že při posuzování splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání je však nutno postupovat velmi uvážlivě, aby nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces žalovaného jen pro jeho nezkušenost či neschopnost zajistit si právní pomoc, pak se jedná o právní názor, který však nelze aplikovat v případě, kdy je žalovaný schopen si právní pomoc nejen zajistit, ale též si ji zajistí, jako to bylo v nyní posuzovaném případě, jak vyplývá ze zjištění odvolacího soudu, kdy žalovaný poté, co mu byl doručen platební rozkaz společně s výzvou soudu k vyjádření se k žalobě, si urychleně zajistil zastoupení advokátem, který včas podal proti platebnímu rozkazu odpor, avšak již nereagoval na kvalifikovanou výzvu soudu učiněnou soudem podle §114b odst. 1 o. s. ř., což ani odvolací soud nezpochybnil. Judikatura Nejvyššího soudu je přitom ustálená v tom, že pokud soud vyzve žalovaného podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., aby se ve věci písemně vyjádřil, žalovaný výzvě soudu vyhoví tím, že se ve stanovené lhůtě písemně vyjádří, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a to zcela, zčásti nebo co do základu. V případě, že nárok zcela neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě jej neuzná vůbec), musí písemné vyjádření obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku (jeho části nebo výši) uplatněnému v žalobě, popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení. Požadavkům výzvy podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. žalovaný přitom vyhoví, jestliže v písemném vyjádření uvede alespoň takové skutečnosti, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti nároku uplatněnému v žalobě. Fikci uznání ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. nezabrání žalovaný podáním, které obsahuje pouze údaj o tom, že se žalobou nesouhlasí a nepovažuje ji za důvodnou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4746/2007, a usnesení ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2607/2020, dostupných na www.nsoud.cz ). Z uvedeného je zřejmé, že pokud v dané věci žalovaný zastoupený advokátem podal prostý odpor, aniž by reagoval na kvalifikovanou výzvu soudu a v souladu s ní vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti v žalobě uplatněnému nároku či jeho části, pak marné uplynutí lhůty stanovené v usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. znamená založení procesního stavu, že žalovaný žalobou uplatněný nárok uznal, a to bez ohledu na to, zda je též uznává „ve skutečnosti“, což projevil tím, že podal odpor. Byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním určité, zřetelně formulované právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) postup soudu, kterým s těmito následky spojuje procesní opatření, jež zákon předjímá (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06, dostupné na https://nalus.usoud.cz ). Je namístě poukázat i na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 1798/09 (dostupné na https://nalus.usoud.cz ), v němž Ústavní soud řešil věc založenou na obdobném skutkovém základu, kdy žalovaný podal proti platebnímu rozkazu prostý odpor, aniž by reagoval na výzvu soudu doručenou mu soudem ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř., neboť očekával, že když s uplatněným nárokem nesouhlasí, proběhne řádné soudní jednání. V tomto usnesení přitom Ústavní soud ústavní stížnost odmítl s tím, že k porušení žádného základního práva stěžovatele nedošlo, neboť bylo postupováno v souladu se zákonem, kdy právě okolnost, že se žalovaný ve stanovené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřil, vedla ke splnění podmínky ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. a tedy i k vydání rozsudku pro uznání.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud v dané věci nepostupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, jestliže v posuzované věci nedovodil, že nastala fixce uznání nároku a zamítl návrh na vydání rozsudku pro uznání, pokud ze skutkových okolností nevyplývaly žádné další okolnosti, než jen skutečnost, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal pouze prostý odpor proti uplatněnému nároku a na výzvu soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř. k vyjádření se k žalobě s uvedením rozhodných skutečností, proč případně s žalobou nesouhlasí, nijak nereagoval.
Odkazuje-li odvolací soud při podpoře svého právního názoru na nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod označením č. 134/2016, dostupném na https://nalus.usoud.cz , je jeho odkaz na toto rozhodnutí nepřiléhavý, neboť v něm byla posuzována jiná skutková situace, kdy žalovaný na výzvu podle §114b odst. 1 o. s. ř. k vyjádření se k žalobě reagoval, avšak způsobem, který soud nepovažoval za dostatečný. Nepřiléhavá je aplikace i závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/2015, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod označením č. 139/2016, neboť v tehdy posuzovaném případě se jednalo o osobu právně neznalou a ochotnou účastnit se aktivně jednání. O takový případ se ale v nyní projednávané věci nejedná, jelikož v nyní posuzované věci byl žalovaný zastoupen advokátem, který na výzvu soudu ke kvalifikovanému se vyjádření k žalobě nereagoval a naprosto rezignoval na vylíčení rozhodující skutečností, na nichž žalovaný staví svoji obranu proti žalobou uplatněnému nároku.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení dovolatelkou předestřené právní otázky kdy a za jakých podmínek je soud povinen vydat rozsudek pro uznání, a za jakých podmínek je možno se případně odchýlit od zákonné úpravy rozsudku pro uznání ve smyslu §14b odst. 5 ve spojení s §153a odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobkyně je s ohledem na výše uvedené ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zároveň i důvodné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci při řešení dovolatelkou vymezené právní otázky.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka ve svém dovolání ještě pro úplnost uvedla, že se blíže nevyjadřuje k důvodům zamítnutí návrhu na vydání rozsudku prezentovaných soudem prvního stupně, který navíc návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání zamítl i z důvodu, že kvalifikovanou výzvu podle §114b odst. 1 o. s. ř. nepovažoval za řádně vydanou, protože ji vydala sama soudní úřednice, aniž by k tomu dostala pokyn soudce. Pokud by bylo možno z této části dovolání dovodit, že dovolatelka namítá i vadu řízení, která by měla spočívat v tom, se odvolací soud jejími odvolacími námitkami podanými k této části právního posouzení soudu prvního stupně nezabýval, je na místě v této souvislosti poukázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 32 Odo 1214/2004 a usnesení ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4517/2018, dostupná na www.nsoud.cz ), vyjadřující se k postupu soudu podle §219 o. s. ř. tak, že byť odvolací soud svůj shodný závěr o zamítnutí návrhu založí na poněkud jiném právním odůvodnění než soud prvního stupně, postupuje v souladu s §219 o. s. ř., jestliže rozsudek soudu prvního stupně pro věcnou správnost výroku jeho výroku potvrdí, neboť pro závěr o věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně je podstatné to, zda rozhodnutí soudu prvního stupně ve svém výroku odpovídá tomu, jak mělo být rozhodnuto podle závěrů odvolacího soudu. Nejvyšší soud ve výše citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 32 Odo 1214/2004, nepřisvědčil k tehdejšímu tvrzení dovolatelky o vadě řízení, jíž se měl podle jejího názoru odvolací soud dopustit při aplikaci §219 o. s. ř., jestliže se z odůvodnění napadeného usnesení podává, že odvolací soud se ztotožnil s výrokem soudu prvního stupně, byť tento shodný závěr založil na poněkud jiném právním odůvodnění. Navíc je nutno v dané souvislosti připomenout, že s ohledem na ustanovení §11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, a podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4259/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2638/2016, dostupném na www.nsoud.cz ), může vyšší soudní úředník podle §11 zákona č. 121/2008 Sb. v občanském soudním řízení, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, provádět veškeré úkony soudu prvního stupně, s výjimkou činností, které jsou v tomto ustanovení uvedeny, přičemž rozhodování podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. v tomto negativním výčtu obsaženo není. Lze proto dovodit, že pokud by byla důvodná námitka, že se odvolací soud nevypořádal s námitkou žalované směřující do nesprávného právního posouzení zamítnutí návrhu na vydání rozsudku pro uznání z důvodu, že kvalifikovaná výzva podle §114b odst. 1 o. s. ř. není řádně vydaná, vydala-li ji sama soudní úřednice, aniž by k tomu dostala pokyn soudce, nemohla mít tato případná vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř., jestliže odvolací soudu považoval za věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na vydání rozsudku pro uznání z dalšího důvodu, pro nějž též soud prvního stupně návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání zamítl, a to z důvodu, že žalovaný byl natolik aktivní a hodlal se plnohodnotně zúčastnit sporu v řízení před soudem, že by mechanická aplikace §153 odst. 3 o. s. ř. byla neslučitelná s kautelami spravedlivého procesu.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému právnímu názoru, že oba soudy se dopustily nesprávného právního posouzení naplnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání s ohledem na skutková zjištění v dané věci, napadené usnesení odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 11. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu