ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2843.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2843/2022-218
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Kuncovka, s. r. o. , se sídlem v Brně, Židenice, Markéty Kuncové 3801/2, PSČ 615 00, IČO 27686396, zastoupené JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Koliště 259/55, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) C. R., se sídlem XY, IČO XY, 2) T. R., narozenému XY, bytem XY, 3) L. J. , narozené XY, bytem XY, všichni zastoupeni Mgr. Bohuslavem Baudyšem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Luženská 1980, PSČ 269 01, o zaplacení 1 347 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 140/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2022, č. j. 91 Co 350/2021-195, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným částku 40 874 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalovaných do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 5. 2021, č. j. 28 C 140/2018-155, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaným bylo uloženo společně a nerozdílně zaplatit v záhlaví uvedenou částku s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení.
Žalobkyně se původně domáhala částky 1 600 000 Kč s tím, že jí náleží z titulu nároku na náhradu škody, která jí vznikla na základě podvodu, jehož se dopustili žalovaní. Žalobkyně dne 24. 4. 2009 uhradila první žalované kupní cenu na dva kusy dluhopisů ISIN: XY, čísla listinných dluhopisů XY a XY, jejichž emitentem byla společnost C. P. I., IČO XY. Žalobkyně od druhého žalovaného, který jednal za první žalovanou, dluhopisy převzala. První žalovaná uvedla, že předmětné dluhopisy nebyly nikdy oficiálně emitovány a tím pádem neměly existovat. Žalobkyně pak tvrdila, že na ni byl činěn nátlak, který vedl k uzavření dohody o vydání bezdůvodného obohacení dne 29. 6. 2016, jejímž cílem bylo vrácení kupní ceny 5 000 000 Kč žalobkyni a předání předmětných cenných papírů, přičemž dohoda hovoří o cenných papírech jako o cenných papírech, které nikdy nebyly emitovány. Žalobkyně v řízení požadovala částku 1 600 000 Kč představující ušlý zisk, neboť tolik by k datu podání žaloby činily garantované výnosy z předmětných cenných papírů s tím, že kdyby koupila dluhopisy řádně emitované namísto neemitovaných, tohoto výnosu by z předmětných dluhopisů dosáhla.
V podání ze dne 27. 11. 2020 pak žalobkyně omezila původní žalobní nárok na částku 1 347 000 Kč s příslušenstvím a uvedla, že tvrzení žalované 1), že předmětné dluhopisy nebyly emitovány, není pravdivé a odporuje údajům ve výroční zprávě emitenta cenných papírů. Žalobkyně v tomto podání rovněž uvedla, že dohoda ze dne 29. 6. 2016 je neplatná, neboť byla uzavřena v důsledku lsti žalovaných a žalobkyně do dohody byla vmanipulována, aby nemohla nárokovat výnosy z dluhopisů ve výši žalované částky. Žalovaní podáním ze dne 23. 4. 2021 uplatnili námitku promlčení ohledně práva žalobkyně dovolat se neplatnosti dohody uzavřené dne 29. 6. 2016.
Soud prvního stupně věc posuzoval s ohledem na §3028 a §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. z.“), podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“), konkrétně dle §100 a §106 obč. zák., a dospěl k závěru, že nárok žalobkyně, kterým se domáhá ušlého zisku na výnosech z dluhopisů za období od 24. 4. 2009 do 21. 12. 2016, je v plném rozsahu promlčen, a to i uplynutím objektivní promlčecí doby, neboť žalobkyně řádně uplatnila nárok až podáním ze dne 27. 11. 2020.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 3. 2022, č. j. 91 Co 350/2021-195, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel z toho, že žalobkyně se domáhá ušlého zisku na výnosech z dluhopisů za období od 24. 4. 2009 do 21. 12. 2016, a to z titulu neplatné smlouvy uzavřené dne 29. 6. 2016, proti níž žalobkyně uplatnila námitku neplatnosti s argumentem, že ji uzavřela v omylu vyvolaném žalovanými. Odvolací soud posuzoval v souladu s §3036 o. z. otázku promlčení námitky neplatnosti dohody uzavřené dne 29. 6. 2016 podle §589 odst. 2 o. z. a §609 a 629 odst. 1 o. z. a dospěl k závěru, že v tomto případě bylo možné právo dovolat se neplatnosti dohody ze dne 29. 6. 2016 uplatnit ode dne 30. 6. 2016 a tříletá promlčecí doba tak uběhla dne 30. 6. 2019. Poukázal na to, že žaloba sice byla podána již 12. 10. 2018, nicméně v žalobě byl nárok uplatněn z titulu vadnosti kupní smlouvy uzavřené ohledně předmětných dluhopisů výslovně s tím, že dluhopisy byly vadné a nebyly emitované. Teprve v podání ze dne 27. 11. 2020 žalobkyně uplatnila svůj nárok z titulu namítané neplatnosti dohody uzavřené dne 29. 6. 2016. Podle odvolacího soudu žalobkyně v tomto podání rozhodně uplatnila svůj nárok z jiného skutkového stavu. Soud prvního stupně sice nerozhodl o připuštění změny žaloby dle §95 o. s. ř., nicméně soud prvního stupně i žalobkyně sama na tomto novém popisu skutku setrvali. Odvolací soud proto nedostatek procesního rozhodnutí nepovažoval za vadu řízení, která by způsobila vadnost rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť tato vada učiněná v neprospěch žalovaných v závěru řízení vyústila v úspěch žalovaných; procesní vada žalovaným neuškodila tak, aby měla vliv na výsledek řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení dvou otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. První otázka dovolatelky se týkala rozlišování mezi změnou žaloby a pouhým doplněním skutkových okolností odůvodňujících uplatněný nárok z hlediska hmotněprávního. Dovolatelka tvrdila, že její podání ze dne 27. 11. 2020 představovalo pouze doplnění žaloby o skutkové okolnosti odůvodňující uplatněný nárok, nikoli o změnu žaloby, kterou by měnila skutkový základ svého nároku. Poukázala na to, že již v žalobě svůj nárok opírala zejména o uzavření dohody ze dne 29. 6. 2016 a o okolnosti, které jejímu uzavření předcházely; v podání ze dne 27. 11. 2020 žalobkyně toliko doplnila a precizovala svá skutková tvrzení ohledně od počátku tvrzené neplatnosti dohody uzavřené dne 29. 6. 2016. Dovolatelka poukázala na konkrétní judikaturu k otázce, co lze považovat za změnu žaloby ve smyslu §95 o. s. ř., od níž se měl odvolací soud odchýlit. Druhá otázka se týkala toho, zda soud musí o změně žaloby vždy rozhodnout, a pokud tak neučiní, zda může o změněné žalobě jednat a rozhodovat. Poukázala na to, že soud prvního stupně nerozhodl o připuštění změny žaloby podle §95 o. s. ř. a odvolací soud toto neshledal jako procesní vadu způsobující vadnost rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle dovolatelky je závěr odvolacího soudu v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015, podle něhož o změně žaloby musí soud prvního stupně vždy rozhodnout a dokud tak neučiní, nemůže o změněné žalobě jednat a rozhodovat; procesní vada spočívající v tom, že soud prvního stupně jednal a rozhodl o změněné žalobě, aniž by předtím rozhodl o návrhu na změnu žaloby podle §95 o. s. ř., pak nemůže být zhojena v odvolacím řízení. Dovolatelka uvedla, že vzhledem k absenci rozhodnutí soudu prvního stupně o změně žaloby měla za to, že soud prvního stupně její podání vyhodnotil jako pouhé doplnění žaloby. Závěrem navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že dovolání není přípustné, neboť první otázku odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť podání žalobkyně ze dne 27. 11. 2020 správně vyhodnotil jako změnu žaloby. Druhá otázka pak nezaloží přípustnost dovolání z důvodu subjektivní nepřípustnosti. Podle žalovaných projednání změněné žaloby soudem prvního stupně bylo v neprospěch žalovaných a je zřejmé, že pokud soud prvního stupně mlčky akceptoval návrh žalobkyně a projednal nová skutková tvrzení, vyhověl tím požadavku žalobkyně a nemohla jí tak být způsobena újma. Žalovaní proto navrhli, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl a přiznal jim právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že první otázka dovolatelky není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud ji posoudil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud ve své judikatuře vychází z toho, že o změnu žaloby ve smyslu §95 o. s. ř. jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale mimo jiné také v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě. K tomu viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, či rozsudek ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2076/2009). Od změny žaloby je ovšem třeba odlišit podání, kterými žalobce odstraňuje vady žaloby nebo doplňuje žalobu o skutkové okolnosti odůvodňující uplatněný nárok z hlediska hmotněprávního ustanovení dopadajícího na danou věc (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, nebo usnesení ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 688/99, či usnesení ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3162/2011).
Promítnuto do poměrů projednávané věci je třeba dospět k závěru, že odvolací soud otázku, zda podání žalobkyně ze dne 27. 11. 2020 představovalo změnu žaloby, posoudil v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V řešené věci žalobkyně uplatnila námitku neplatnosti dohody uzavřené dne 29. 6. 2016 až v podání ze dne 27. 11. 2020. Z pouhé skutečnosti, že o předmětné dohodě ze dne 29. 6. 2016 hovořila žalobkyně již v žalobě, v níž tvrdila nevýhodnost dohody a její rozpor se skutečností, ačkoli svůj nárok v žalobě opřela o jiná skutková tvrzení (vadnost kupní smlouvy uzavřené ohledně předmětných dluhopisů; resp. vadnost dluhopisů, které nebyly emitovány), nelze dovodit, že již žalobou uplatnila námitku neplatnosti dohody ze dne 29. 6. 2016. To učinila až v podání ze dne 27. 11. 2020, v němž svůj nárok opřela o odlišná skutková tvrzení spočívající v tom, že v důsledku uzavření (neplatné) dohody ze dne 29. 6. 2016 byla připravena o garantované výnosy z dluhopisů. Nadto nelze opomenout, že v žalobě žalobkyně postavila svůj nárok na tom, že dluhopisy nebyly emitovány; naopak v podání ze dne 27. 11. 2020 tvrdila, že dluhopisy byly řádně emitovány. Odvolací soud tedy dospěl ke správnému závěru, že podání žalobkyně ze dne 27. 11. 2020 nebylo pouhým doplněním žaloby, nýbrž představovalo změnu žaloby ve smyslu §95 o. s. ř., neboť žalobkyně v něm uplatnila svůj nárok na základě jiných skutkových tvrzení.
Ani v případě druhé dovolatelčiny otázky týkající se rozhodování o připuštění změny žaloby neshledal Nejvyšší soud dovolání přípustným.
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že Nejvyšší soud ve své judikatuře vychází z toho, že nerozhodne-li soud prvního stupně o tom, zda připouští změnu žaloby, a rozhodne o meritorně o změněné žalobě, jde o vadu řízení, která nemůže být zhojena v odvolacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015, na které odkazovala dovolatelka). Soud prvního stupně tedy zatížil řízení vadou, když nerozhodl o připuštění změny žaloby podle §95 o. s. ř. a rozhodoval přímo meritorně o změněné žalobě. Nicméně v nyní projednávaném případě nemohla mít tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud totiž v rozsudku ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1441/2007, dospěl k závěru, že v situaci, kdy takovým krokem není v konečném důsledku postižena osoba, vůči které změněná žaloba směřuje (žalovaný), zpravidla nepůjde o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O tom, že o vadu řízení jde, není žádných pochyb. K tomu viz také obdobný závěr v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 29 Odo 71/2001, či v rozsudku ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3641/2015.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při posouzení otázky, zda soud prvního stupně zatížil řízení vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tím, že meritorně rozhodl o změněné žalobě, aniž by před tím rozhodl o připuštění změny žaloby podle §95 o. s. ř., neodchýlil od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud totiž dospěl ke správnému závěru, že v nyní řešené věci nemohla mít vada, kterou soud prvního stupně zatížil řízení, za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť jeho postupem nebyly v konečném důsledku postiženy osoby, vůči kterým změněná žaloba směřuje (žalovaní), neboť soud prvního stupně žalobu zamítl; srov. závěry výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1441/2007.
Dovolání žalobkyně tak není přípustné a Nejvyšší soud jej v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 11. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu