ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2925.2021.3
sp. zn. 23 Cdo 2925/2021-448
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce Družstvo Žitomírská 39 , se sídlem v Praze 10, Žitomírská 693/39, identifikační číslo osoby 64947343, zastoupeného JUDr. Janem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 6, Stavitelská 1099/6, proti žalované DOMINIK, s.r.o. , se sídlem v Mnichovicích u Prahy, Masarykovo nám. 61, identifikační číslo osoby 62586190, zastoupené JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem v Praze 6, Hládkov 701/4, o zaplacení částky 963 799 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 19 C 248/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2021, č. j. 21 Co 98/2021, 21 Co 99/2021-369, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2021, č. j. 21 Co 98/2021, 21 Co 99/2021-369, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se podanou žalobou domáhá na žalované zaplacení částky 963 799 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení. V řízení tvrdí, že uvedenou částku zaplatil žalované jako zálohu na cenu díla spočívajícího v dodání a výměně výtahu v nemovitosti žalobce (v domě č. p. 693, k. ú. Vršovice, obec Praha) podle smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 21. 7. 2014. Žalovaná podle žalobce provedla dílo vadně, neboť dodala žalobci výtah neodpovídající sjednaným požadavkům, a proto žalobce od předmětné smlouvy o dílo odstoupil. Žalovaná nárok žalobce popřela s odůvodněním, že žalobce a žalovaná uzavřeli ústní formou dodatek ke smlouvě o dílo, na jehož základě měl být žalovanou dodán výtah menší, než bylo původně sjednáno. Žalovaná dále vznesla námitku započtení, jíž proti žalobou uplatňované pohledávce započetla svou pohledávku na zaplacení částky 1 475 848,48 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení žalobce, jež mělo vzniknout dodáním výtahu a provedením souvisejících prací.
2. Okresní soud Praha-východ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 12. 2020, č. j. 19 C 248/2015-285, ve znění usnesení ze dne 18. 3. 2021, č. j. 19 C 248/2015-333, uložil žalované zaplatit žalobci částku 860 069 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v rozsahu částky 103 730 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky řízení (výrok III) a náhradě nákladů státu (výroky IV a V).
3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých žalobce dne 13. 3. 2014 vypsal výběrové řízení na výměnu výtahu, kterého se zúčastnila žalovaná. Dne 21. 7. 2014 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o dílo na výměnu současného výtahu v nemovitosti žalobce za cenu 1 396 810 Kč bez daně z přidané hodnoty, jíž se žalovaná zavázala dodat výtah o velikosti kabiny 1195x1150x2150 mm a nosnosti 450 kg, přičemž výtah musel splňovat bezpečnostní normy ČSN EN 81-1+A3, ČSN EN 81-21, ČSN EN 12015, ČSN EN 12016+A1 a ČSN 27 4210. Strany si nadto ujednaly, že smlouvu lze měnit pouze na základě písemných dodatků. Žalobce na zálohách žalované postupně zaplatil částku 963 799 Kč. Žalovaná po demontáži původního výtahu žalobci dodala a do výtahové šachty zabudovala výtah o menší velikosti a nosnosti, který nesplňoval aktuálně platnou normu ČSN EN 81-1+A3.
4. Po stránce právní soud prvního stupně dospěl v prvé řadě k závěru, že mezi stranami nedošlo k žádné ústní změně obsahu smlouvy, jak tvrdila žalovaná. Takováto změna by nesplňovala smlouvě sjednaný požadavek písemné formy, za žalobce přitom podle stanov jednat nejméně dvě osoby statutárního orgánu. I kdyby tak předsedkyně představenstva žalobce změnu v ústní formě odsouhlasila, nebylo by takové jednání platné. Soud prvního stupně dále shledal, že žalobce od předmětné smlouvy o dílo odstoupil řádně a oprávněně, jelikož žalovaná plnila vadně (dodaný výtah neodpovídal požadovaným rozměrům, neměl smluvenou nosnost a navíc byl v rozporu s uvedenou normou ČSN); tyto vady přitom představovaly podstatné porušení smlouvy ve smyslu §2106 odst. 1 písm. d) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také jen „o. z.“). Nárok žalobce byl proto uplatněn důvodně. Následně se soud prvního stupně zabýval kompenzační námitkou, kterou žalovaná proti žalobou uplatněné pohledávce žalobce započítala svůj nárok na vypořádání bezdůvodného obohacení, jež mělo žalobci vzniknout v důsledku plnění žalované ze zrušené smlouvy o dílo. Soud prvního stupně tak zkoumal, jakým plněním žalované se žalobce bezdůvodně obohatil, a tedy jakou pohledávku mohla žalovaná proti nároku žalobce započíst. V daném ohledu soud prvního stupně dospěl k závěru, že ze všech žalovanou namítaných plnění se žalobce bezdůvodně obohatil pouze v důsledku demontáže původního výtahu (jež byla znaleckým posudkem oceněna částkou 49 400 Kč bez daně z přidané hodnoty) a nátěrů původního zábradlí (oceněných částkou 40 800 Kč bez daně z přidané hodnoty). U ostatních žalovanou tvrzených položek soud prvního stupně vysvětlil, že jí poskytnuté plnění lze vrátit, příp. nepředstavují pro žalobce žádné obohacení, neboť pro něj jsou (s ohledem na nový výtah, jímž žalobce následně nahradil nevyhovující výtah dodaný žalovanou) nepoužitelné a nijak nezhodnotily jeho majetkovou sféru. Soud prvního stupně tak shledal námitku zápočtu žalované důvodnou pouze v rozsahu zmiňovaných cen za demontáž původního výtahu a nátěr původního zábradlí navýšených o daň z přidané hodnoty.
5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I), ve výroku II změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci částku 103 730 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky (výrok III) a vůči státu (výrok IV).
6. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Své právní posouzení věci odvolací soud s odkazem na příslušnou úpravu občanského zákoníku a související judikaturu Nejvyššího soudu založil na tom, že žalobce s ohledem na vady plnění poskytnutého žalovanou odstoupil od smlouvy o dílo platně a že závěr soudu prvního stupně, podle něhož se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila z právního důvodu, který odpadl, a toto obohacení musí být žalobci vráceno, je správný. Odvolací soud se však neztotožnil se způsobem, jakým soud prvního stupně vypořádal mezi účastníky vzniklé bezdůvodné obohacení. V této souvislosti odvolací soud připomněl, že pro posouzení toho, oč se žalobce činností žalované na její úkor obohatil, není rozhodné, jaké náklady žalovaná vynaložila, ale jaké majetkové hodnoty se touto činností žalobci dostalo. V řízení nebylo prokázáno, že by se činností žalované hodnota nemovitosti žalobce jakkoli zvýšila. Naopak došlo ke snížení její hodnoty zabudováním výtahu neodpovídajícího smluvně sjednanému provedení, tedy zařízení neslučitelného s žalobcem zamýšleným účelem, které byl proto žalobce nucen ze své nemovitosti odstranit a nahradit je jiným. Žalovaná podle odvolacího soudu tudíž nedisponuje vůči žalobci žádnou pohledávkou z titulu bezdůvodného obohacení, a proto takovou pohledávku nelze započíst vůči pohledávce uplatněné žalobou. Otázkou, zda lze demontovaný výtah dodaný žalovanou vrátit, se odvolací soud nezabýval, neboť jeho případné vrácení (které žalobce žalované od počátku ostatně nabízel) nemá na existenci nároku žalobce vliv. Odvolací soud konečně nepřisvědčil námitce žalované, podle níž soud prvního stupně opominul jí navrhované důkazy. Žalovaná totiž přehlédla, že soud prvního stupně uvedené důkazy buď provedl, nebo vysvětlil, proč se v dané věci jedná o důkaz nezpůsobilý prokázat tvrzení žalované.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) napadla žalovaná včasným dovoláním, které považuje za přípustné (vzhledem k celkovému obsahu dovolání) pro posouzení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud podle žalované odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Žalovaná v prvé řadě považuje závěr odvolacího soudu, že žalobci (nad rámec vrácených zbytků provedené montáže) nevzniklo žádné bezdůvodné obohacení na úkor žalované, za rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu (představovanou např. usnesením ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1448/2015, či ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3569/2014). Podle té je v případě plnění na základě neplatné či zrušené smlouvy o dílo nutno určit výši vzniklého bezdůvodného obohacení jako cenu obvyklou za plnění srovnatelného množství a kvality.
8. Žalovaná dále upozorňuje, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 33 Odo 1571/2006, pokud zohlednil, zda žalobce poskytnuté plnění využil, příp. že následně došlo k jeho znehodnocení. Nejvyšší soud totiž v citovaném rozsudku vysvětlil, že pro určení výše bezdůvodného obohacení je rozhodující okamžik, ke kterému se plnění stalo bezdůvodným. Dovolatelka rovněž zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že jí poskytnuté plnění nemělo pro žalobce žádnou hodnotu jen proto, že toto plnění neodpovídalo technickým normám a smluvně sjednaným požadavkům, které však nepředstavují technické normy s obecnou závazností. Sporné vady výtahu navíc bylo možno jednoduše odstranit, aby provoz výtahu neodporoval právním předpisům. V této souvislosti žalovaná odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 25. 4. 1975, sp. zn. 2 Cz 8/75, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1632/2011, ve kterých dovolací soud vyložil, že při vypořádání bezdůvodného obohacení spočívajícího v provedení instalačních prací je nutno zvážit hospodárnost odstranění dodaného plnění, aby nedocházelo k navrácení v předešlý stav za cenu podstatného znehodnocení nebo dokonce zničení věcí, jež mají být vráceny a jež by mohly ještě sloužit vyhovujícím způsobem svému účelu na dosavadním místě, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3512/2018, podle kterého je nutno podrobně zkoumat vadnost plnění a tuto zohlednit při vypořádání bezdůvodného obohacení.
9. Dovolatelka odvolacímu soudu následně vytýká, že nesprávně posoudil otázky procesního práva, zda soud může zamítnout důkazní návrhy účastníka bez jakéhokoli odůvodnění a zda může odvolací soud napravit pochybení soudu prvního stupně a doplnit za něj odůvodnění neprovedení důkazů navrhovaných účastníkem. Soud prvního stupně totiž neodůvodnil, proč odmítl provést důkaz dotazem na Technickou inspekci České republiky, zatímco odvolací soud tento nedostatek (podle žalované neoprávněně) napravil. Žalovaná však nesouhlasí ani s odůvodněním poskytnutým odvolacím soudem. Při řešení těchto otázek se tak odvolací soud podle žalované odchýlil např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1479/2017, či od nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, příp. jde o otázky, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny. Odvolací soud se navíc nijak nevypořádal s námitkou žalované, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, jelikož tento soud dovodil, že demontovaný výtah je možno žalované vrátit, z posudku znalce Chromečky, který se však touto možností nezabýval. Odvolací soud tak (v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 3606/10) porušil ústavně garantované právo žalované na spravedlivý proces.
10. Žalovaná na základě uvedeného navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
11. Spolu s dovoláním žalovaná navrhla také odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť žalovaná je závažně ohrožena na svých právech provedením „protiprávní“ exekuce sporné pohledávky žalobce, jejíž výše ohrožuje samotnou existenci žalované.
12. Žalobce v podaném vyjádření k dovolání odmítl dovolací argumentaci žalované, označil její dovolání za nepřípustné a navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně aby je zamítl.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dále se proto zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
15. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Žalovaná v dovolání polemizuje se závěry odvolacího soudu, že by žalovanou poskytnuté plnění (dodání a montáž výtahu) mělo pro žalobce nulovou hodnotu jen z toho důvodu, že dodaný výtah nesplňoval technické normy a smluvní požadavky, které nejsou obecně závaznými technickými normami. Jeho odstranění tak žalovaná považuje za nehospodárné, a proto rozporné se závěry rozsudku Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 25. 4. 1975, sp. zn. 2 Cz 8/75, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1632/2011. Uvedená námitka však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže. Dovolací soud v citovaných rozhodnutích uvedl, že při úvaze o tom, zda je dobře možné vydání toho, co bylo neoprávněně získáno (§458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“), je třeba přihlížet ke všem důsledkům tohoto navrácení v předešlý stav, a to zejména z hlediska hospodárnosti, aby totiž k němu nedocházelo za cenu znehodnocení nebo dokonce zničení věcí, jež by jinak mohly sloužit svému účelu tam, kde jsou umístěny (zabudovány), a aby také nedocházelo i k dalším nákladům, jež by bylo třeba vynaložit na demontáž vracených věcí. V projednávané věci však odvolací soud dospěl k závěru, že žalovanou dodaný výtah svému účelu tam, kde byl zabudován, sloužit nemohl, neboť nesplňoval smluvně sjednané požadavky a byl nezpůsobilý k uvedení na trh a k užívání (srov. bod 57 odůvodnění napadeného rozsudku). Jestliže tak soudy nižších stupňů považovaly demontáž výtahu za nezbytnou, tudíž i hospodárnou (srov. bod 63 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. bod 60 odůvodnění napadeného rozsudku), požadavkům žalovanou citované judikatury učinily zadost. Pokud žalovaná namítá, že vady jejího plnění byly jednoduše odstranitelné, je nutno konstatovat, že uvedené tvrzení nemá podklad ve skutkových zjištěních soudů učiněných soudy nižších stupňů. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů přitom v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 2. 2019 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
18. Přisvědčit nelze ani námitce žalované, že odvolací soud zvolil okamžik rozhodný pro určení výše bezdůvodného obohacení v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 33 Odo 1571/2006. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že z hlediska rozsahu obohacení, jež má být vydáno, je rozhodující stav v okamžiku, kdy bylo nabyto nebo kdy se přijaté plnění stalo bezdůvodným obohacením. Dovolatelka považuje napadené rozhodnutí za nesprávné, neboť odvolací soud v jeho odůvodnění zohlednil, že žalovanou dodaný výtah byl následně žalobcem demontován a nahrazen výtahem novým. Tímto postupem však odvolací soud neposuzoval výši bezdůvodného obohacení k pozdějšímu okamžiku, jak se domnívá žalovaná. Odvolací soud pouze zdůraznil, že jelikož plnění poskytnuté žalovanou bylo neslučitelné s účelem, kterému mělo sloužit, žalobci nezbylo nic jiného než dodaný výtah demontovat. Uvedená námitka se tak míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, a jako taková přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
19. Žalovaná dále namítá, že soud prvního stupně neodůvodnil, proč odmítl provést důkaz dotazem na Technickou inspekci České republiky ohledně inspekční zprávy ze dne 3. 2. 2015, čímž založil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí. Odvolacímu soudu pak žalovaná vytýká, že toto pochybení soudu prvního stupně napravil tím, že neprovedení důkazu odůvodnil (jednalo se o důkaz nezpůsobilý k prokázání jakéhokoliv relevantního tvrzení žalované učiněné po koncentraci řízení); s uvedeným odůvodněním navíc dovolatelka nesouhlasí. Tvrdí-li však žalovaná, že podle inspekční zprávy mohl být výtah dodaný žalovanou provozován, jelikož ta na výtahu neshledala žádné neshody s technickými normami, přehlíží, že odvolací soud vycházel z toho, že Technická inspekce České republiky není osobou oprávněnou posuzovat shodu dodávaného výtahu s nařízením vlády č. 27/2003 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na výtahy. Napadené rozhodnutí tak není v rozporu s žalovanou citovanou judikaturou (např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1479/2017). Odvolací soud své rozhodnutí náležitě odůvodnil, jestliže vysvětlil, že z uvedeného důvodu není žalovanou navržený důkaz způsobilý prokázat tvrzení žalované, podle které byl jí dodaný výtah provozuschopný (srov. bod 62 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Tento závěr se přitom žalované v dovolání nepodařilo vyvrátit, a proto ani tato námitka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
20. Nejvyšší soud pak nemůže přisvědčit ani námitce žalované, podle níž není možné, aby odvolací soud napravil procesní pochybení soudu prvního stupně. Z judikatury Nejvyššího soudu naopak vyplývá, že je-li řízení před soudem prvního stupně zatíženo „jinou vadou“ řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §205 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], je podle §212a odst. 5 o. s. ř. povinností odvolacího soudu tuto vadu odstranit, aby bylo zajištěno, že vyřešení projednávané věci (nalezení práva) bude provedeno za dodržení všech pravidel (spravedlivým procesem; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3998/2016). Pokud tedy odvolací soud napravil žalovanou tvrzenou vadu řízení (nedostatečné odůvodnění neprovedení navrženého důkazu), postupoval s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu v souladu.
21. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalované, podle níž se odvolací soud nevypořádal s jejím tvrzením, že soud prvního stupně dovodil možnost vrátit výtah z posudku znalce Chromečky, který ale tuto možnost ve svém znaleckém posudku nezkoumal. Také tato námitka žalované se totiž míjí s právním posouzením věci učiněným odvolacím soudem (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97). Odvolací soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že otázkou, zda bylo možno demontovaný výtah žalované vrátit, se vůbec nezabýval a své rozhodnutí na jejím řešení nezaložil (srov. bod 61 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Uvedený závěr soudu prvního stupně tak nebyl pro rozhodnutí odvolacího soudu relevantní. Pro úplnost Nejvyšší soud ještě dodává, že pro posouzení přípustnosti dovolání jako mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutí odvolacího soudu jsou nevýznamné námitky týkající se údajných pochybení soudu prvního stupně.
22. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky určení výše bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku zrušení smlouvy o dílo, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle §2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).
25. Podle §2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
26. Podle §2999 o. z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání (odstavec 1). Plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna (odstavec 2). Nelze-li předmět bezdůvodného obohacení vydat proto, že došlo k jeho zkáze, ztrátě nebo zhoršení z příčin, které jdou k tíži ochuzeného, nahradí obohacený nanejvýš tolik, co ušetřil na vlastním majetku (odstavec 3).
27. Nejvyšší soud předesílá, že od obecné úpravy vypořádání bezdůvodného obohacení (§2993 a násl. o. z.) je třeba odlišit zvláštní úpravu vypořádání odstoupení od smlouvy o dílo v případech, je-li dílo zmařeno ze strany zhotovitele či objednatele v ustanoveních §2600 až 2603 o. z. a §2613 o. z., a dále zvláštní případy právních následků odstoupení od smlouvy o dílo v ustanoveních §2622 odst. 3 a §2627 odst. 2 o. z.
28. V projednávané věci jde o však o posouzení otázky vzniku a výše bezdůvodného obohacení podle obecné právní úpravy tohoto institutu, zejména podle ustanovení §2999 o. z.
29. Nejvyšší soud ve své judikatuře k výkladu §2999 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017) zdůraznil, že při ocenění prospěchu, kterého se objednateli dostalo v případě odstoupení od smlouvy o dílo, není majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu peněžitá částka, která odpovídá nákladům na zhotovení díla, nýbrž peněžitá náhrada odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu objednatele díla (kdy je tak třeba zkoumat i využitelnost provedeného díla objednatelem). Při stanovení výše této peněžité náhrady soud musí přiměřeně přihlédnout i k případné vadnosti, či neúplnosti poskytnutého plnění, pokud má za následek snížení skutečného majetkového prospěchu objednatele díla (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1568/2014, a v něm odkazovanou judikaturu, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2437/2015, nebo ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000). Dílo má přitom vadu, neodpovídá-li smlouvě (srov. §2615 odst. 1 o. z., ale i §560 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a §499 obč. zák.). Pro závěr o tom, zda je dílo vadné, je tedy třeba přihlížet ke smlouvě, ač od ní bylo později odstoupeno, a na samotné plnění se pohlíží jako na bezdůvodné obohacení. Ostatně, bylo by absurdní, aby k vadám, pro které došlo k odstoupení od smlouvy, nebylo možno přihlížet při stanovení rozsahu bezdůvodného obohacení.
30. Ve shora citovaném rozhodnutí přitom Nejvyšší soud poukázal právě na ustanovení §2999 odst. 2 o. z. a vytknul odvolacímu soudu, že aproboval ty závěry soudu prvního stupně, podle kterých se tamnímu žalobci (zhotoviteli) za jím zhotovené dílo na základě smlouvy, od níž tamní žalovaná (objednatelka) odstoupila právě pro vady díla, jimiž byla smlouva porušena podstatným způsobem, má dostat peněžité náhrady odpovídající výši sjednané úplaty (zde jinak v souladu s ustanovením §2999 odst. 2 části věty před středníkem o. z.), aniž by ovšem soud zohlednil případnou vadnost či neúplnost poskytnutého plnění (pokud má za následek snížení skutečného majetkového prospěchu objednatele díla) a aniž by vzal v potaz reálnou využitelnost výsledku žalobcovy činnosti žalovanou.
31. V případě, že je zjišťována výše obohacení poskytnutého zhotovitelem objednateli, je tak třeba zohlednit jednak úplatu sjednanou mezi stranami podle ustanovení §2999 odst. 2 o. z., jednak vadnost poskytnutého plnění, bylo-li dílo dokončeno a předáno, případně obdobně nikoli řádnost takto poskytovaného plnění, nebylo dílo ani dokončeno a předáno. Uvedeným požadavkům může dostát např. postup, jímž dojde ke zjištění poměru mezi obvyklou cenou plnění, jež bylo zhotovitelem fakticky poskytnuto, a obvyklou cenou celkového plnění bez vad, jež mělo být plněno, a následně v tomto poměru dojde k ponížení smluvené úplaty. Tímto způsobem bude zohledněno právo ochuzeného na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny podle §2999 odst. 2 o. z. i s přihlédnutí k vadnosti plnění, k němuž má dojít ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017.
32. Dovolací soud současně připomíná další judikaturní závěry, podle nichž skutečnost, že i na poskytnutí takového plnění musel plnitel vynaložit určité náklady, není při uplatňování nároků z bezdůvodného obohacení podstatná, neboť z daného hlediska je určující míra prospěchu obohaceného, nikoli rozsah újmy ochuzeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015). Není přitom vyloučeno, že poskytnuté plnění s ohledem na své vady nemusí mít pro příjemce žádnou hodnotu, a tvrzené obohacení tak vůbec nevzniklo (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3277/2018).
33. V projednávané věci ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů vyplývá, že žalovaná žalobci plnila na základě následně zrušené smlouvy o dílo. S ohledem na závěry citované judikatury tak bylo na odvolacím soudu, aby výši případného bezdůvodného obohacení žalobce (pro účely posouzení námitky započtení uplatněné žalovanou) určil výše popsaným způsobem. Vycházel-li odvolací soud v napadeném rozhodnutí toliko z posouzení, zda činností žalované došlo ke zvýšení hodnoty nemovitosti žalobce, požadavkům uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu nedostál. Jeho právní posouzení věci je tak neúplné, tedy nesprávné.
34. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovými vadami zatíženo nebylo.
V. Závěr
35. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
36. V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že otázka výše nároku žalované vůči žalobci na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo v důsledku zrušené smlouvy o dílo ze dne 21. 7. 2014, byla v mezidobí již pravomocně vyřešena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2021, č. j. 58 Co 247/2021-948 (dovolání účastníků proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 202/2022). Řešením této otázky je odvolací soud v dalším řízení vázán (§159a odst. 1 a 3 o. s. ř.), a samostatně proto posoudí pouze trvání a výši uplatněného nároku žalobce (jeho právního nástupce). S ohledem na skutečnost, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§243f odst. 1 o. s. ř.), nemohl ovšem dovolací soud existenci uvedeného pravomocného rozhodnutí v projednávané věci zohlednit.
37. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
38. O návrhu žalobce ze dne 2. 5. 2022 na vstup nového žalobce do řízení z důvodu postoupení pohledávky za žalovanou dovolací soud nerozhodoval, neboť návrh podle §107a o. s. ř. není za dovolacího řízení přípustný (§41a odst. 3 ve spojení s §243b o. s. ř.). Z ustanovení §243b o. s. ř. totiž vyplývá, že postup podle §107a o. s. ř. se v dovolacím řízení neuplatní.
39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 10. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu