ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3111.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3111/2022-230
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. D. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Terezou Kreizlovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Černohorská 110/2, PSČ 787 01, proti žalovanému J. D. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Michalem Zákravským, advokátem se sídlem v Šumperku, Hlavní třída 904/8, PSČ 787 01, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 9 C 30/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 12. 2021, č. j. 69 Co 258/2021-143, 69 Co 259/2021, ve znění doplňujícího usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 1. 2022, č. j. 69 Co 258/2021-147, 69 Co 259/2021, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému částku 3 400 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 6. 2021, č. j. 9 C 30/2020-98, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 14. 7. 2021, č. j. 9 C 30/2020-106, určil, že žalobkyně je místo žalovaného spoluvlastnicí podílu ½ stavby č. p. XY na pozemku p. č. XY a vlastnicí pozemků p. č. XY a XY v obci a katastrálním území XY, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok I); a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 12. 2021, č. j. 69 Co 258/2021-143, 69 Co 259/2021, ve znění doplňujícího usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 1. 2022, č. j. 69 Co 258/2021-147, 69 Co 259/2021, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žaloba na určení, že žalobkyně je namísto žalovaného spoluvlastnicí podílu ½ stavby č. p. XY na pozemku p. č. XY a vlastnicí pozemků p. č. XY a XY v obci a katastrálním území XY, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY, se zamítá (výrok I); a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně i o nákladech odvolacího řízení (výroky II, III a IV). V projednávané věci žalobkyně požadovala po žalovaném vrácení daru pro hrubé porušení dobrých mravů. Odvolací soud s ohledem na to, že darovací smlouva byla uzavřena 23. 10. 2012, aplikoval v souladu s §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), ustanovení §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“).
Odvolací soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu k otázce naplnění podmínek pro vrácení daru podle §630 obč. zák. a dospěl k závěru, že (na rozdíl od soudu prvního stupně) skutková zjištění nelze právně kvalifikovat závěrem, že došlo k naplnění skutkové podstaty §630 obč. zák. Podle odvolacího soudu bylo podstatné, že syn žalovaného P. D. a jeho přítelkyně V. K. se po předchozím souhlasu žalobkyně v květnu 2018 nastěhovali do domu, jehož spoluvlastnický podíl žalobkyně darovala v roce 2012 žalovanému. Konflikty v soužití žalobkyně s P. D. a jeho přítelkyní započaly podle zjištění soudu prvního stupně v červenci 2018, neboť syn žalovaného a jeho partnerka zapomínali zamykat dům, neuklízeli po sobě společné prostory a vodili si podivné návštěvy. Konflikty vyvrcholily v listopadu 2018, kdy se žalobkyně na žalovaného písemně obrátila s žádostí, aby se jeho syn P. s přítelkyní z domu odstěhovali do 30. 11. 2018. Poukázala na událost ze dne 1. 11. 2018, kdy jí měl P. D. vyhrožovat, že zapálí dům a vulgárně jí nadávat. Žalovaný na její žádost reagoval a syna i jeho přítelkyni z domu vystěhoval v žádaném termínu. Podle odvolacího soudu tak nemůže obstát důvod vrácení daru, který žalobkyně uvedla ve výzvě k vrácení. Způsob chování syna žalovaného a jeho přítelkyně, jakkoliv bylo závadné, nemůže být důvodem k vrácení daru žalovaného. Ohledně osoby žalovaného odvolací soud považoval za podstatné, že si vyžádal předchozí souhlas žalobkyně, aby jeho syn mohl bydlet v domě, jehož byl spoluvlastníkem, a když problémy ze společného soužití nabyly na intenzitě a staly se předmětem šetření policie na základě oznámení žalobkyně, respektoval žalovaný přání žalobkyně a svého syna z domu odstěhoval po výzvě žalobkyně datované dne 16. 11. 2018. Podle odvolacího soudu nelze považovat za porušení dobrých mravů značné intenzity či za soustavné porušování dobrých mravů, že žalovaný nevyhověl předchozí ústní výzvě žalobkyně, aby se jeho syn z domu odstěhoval ihned poté, co nastaly neshody. Odvolací soud nesouhlasil ani se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný svým jednáním po odstěhování syna porušoval dobré mravy tím, že žalobkyni přestal zdravit, zajímat se o její potřeby a poskytovat jí pomoc. Poukázal na to, že vztahy mezi žalobkyní byly dobré, žalovaný se staral o zahradu a pro žalobkyni zařizoval, co bylo potřeba. Zhoršení vztahů nastalo až v souvislosti s problémy se společným soužitím žalobkyně a syna žalovaného. To však samo o sobě není dle odvolacího soudu kvalifikovaným důvodem k vrácení daru, pro který je třeba naplnění podmínky hrubého porušování dobrých mravů. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný odmítal žalobkyni poskytovat pomoc ve stáří, resp. že by jej žalobkyně požádala o konkrétní pomoc, kterou odmítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Otázka dovolatelky se týkala toho, zda lze za jednání způsobilé hrubě porušit dobré mravy ve smyslu §630 obč. zák. považovat jednání obdarovaného, který přes opakované žádosti dárkyně o poskytnutí pomoci z důvodu nevhodného chování syna obdarovaného k dárkyni a následně s jeho vystěhováním z domu, v němž dárkyně žila a do něhož se syn obdarovaného po jeho přímluvě nastěhoval, těchto žádostí dárkyně nedbal, nevhodné chování svého syna nijak neřešil a v rozporu se svým předchozím příslibem dárkyni o poskytnutí pomoci vystěhoval svého syna až k písemné výzvě dárkyně zpracované její právní zástupkyní, ačkoli si byl vědom problematické povahy a chování svého syna. Podle dovolatelky je právní posouzení odvolacího soudu nesprávné, neboť soud při posuzování, zda došlo k naplnění skutkové podstaty §630 obč. zák., nevzal v potaz všechny pro věc rozhodující skutečnosti. Poukázala na to, že její podmínkou bylo, že při prvních potížích s vnukem žalovaný svého syna z domu vystěhuje. Žalovaný jí však i přes opakované ústní žádosti slíbenou pomoc neposkytl, a to ani poté, co došlo k incidentu dne 1. 11. 2018, ačkoli žalobkyně žalovaného o této události neprodleně informovala. Žalovaný poskytl žalobkyni pomoc až v okamžiku, kdy byla nucena zaslat mu písemnou výzvu ze dne 16. 11. 2018, aby se jeho syn vystěhoval, s jejímž sepisem se obrátila na právní zástupkyni. Odvolací soud podle dovolatelky vůbec nereflektoval dohodu mezi ní a žalovaným, že při prvních neshodách syna vystěhuje; nejpozději 1. 11. 2018 měl žalovaný bezprostředně poskytnout žalobkyni pomoc a zahájit kroky k vystěhování svého syna z domu žalobkyně. Žalovaný však syna vystěhoval až 1. 12. 2018 na základě písemné výzvy žalobkyně, z čehož žalobkyně usuzuje, že motivem jeho jednání nebylo poskytnout jí pomoc, ale spíše snaha vyhnout se případnému soudnímu sporu. K argumentaci odvolacího soudu, že jednání syna žalovaného a jeho přítelkyně nemůže být důvodem pro vrácení daru věnovaného žalovanému, dovolatelka uvedla, že požaduje vrácení daru nikoli pro jednání syna žalovaného, nýbrž pro nečinnost a nezájem žalovaného spočívající v neposkytnutí jí pomoci. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje a rozhodl o nákladech řízení; případně aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že podle jeho názoru odvolací soud postupoval správně, když dospěl k závěru, že ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly společenského chování, naplňuje znaky §630 obč. zák. Podle žalovaného dovolatelka neformulovala konkrétní právní otázku, ani neuvedla, čím se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury. Žalovaný proto navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi otázkou hrubého porušení dobrých mravů jako předpokladu pro naplnění skutkové podstaty vrácení daru podle §630 obč. zák. zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck - dále jen „Soubor“, pod C 276/ 3, dále rozsudek ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003, publikovaný v Souboru pod C 1883/25, rozsudek ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, publikovaný v Souboru pod C 2503/28, rozsudek ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, rozsudek ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, usnesení ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, a usnesení ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005 či rozsudek ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2567/2008). V nich konstatoval, že přestože občanský zákoník ani jiný právní předpis nedefinuje pojem dobré mravy, lze jimi rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Pokud jde o aplikovatelnost §630 obč. zák., ustálila se judikatura dovolacího soudu na názoru, že předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného vůči němu nebo členům jeho rodiny, nýbrž jen takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky §630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kritérií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98).
Z výše uvedeného shrnutí vyplývá, že dovolatelce nelze přisvědčit, že otázka formulovaná v dovolání týkající se toho, zda lze jednání žalovaného považovat za jednání hrubě porušující dobré mravy ve smyslu s §630 obč. zák., nebyla v rozhodovací praxi dosud řešena (viz řadu rozhodnutí citovaných výše). S dovolatelkou nelze souhlasit ani v tom, že odvolací soud otázku hrubého porušení dobrých mravů posoudil nesprávně. Odvolací soud při posuzování naplnění podmínek pro vrácení daru podle §630 obč. zák. posuzoval, zda jednání žalovaného představovalo hrubé porušení dobrých mravů, a dospěl k závěru, že žalovaný se nedopustil hrubého porušení dobrých mravů vůči žalobkyni, neboť na její písemnou žádost ze dne 16. 11. 2018 o vystěhování jeho syna z domu žalobkyně reagoval a syna v přiměřené době (dne 1. 12. 2018) vystěhoval. Skutečnost, že žalovaný nevystěhoval svého syna ihned na základě ústní žádosti žalobkyně po incidentu, k němuž došlo mezi žalobkyní a synem žalovaného dne 1. 11. 2018, nelze považovat za jednání, které by naplnilo intenzitu hrubého porušení dobrých mravů tak, jak je definována v judikatuře (viz citace závěrů judikatury výše). Následné zhoršení vztahů mezi žalobkyní a žalovaným rovněž nelze považovat za jednání žalovaného hrubě rozporné s dobrými mravy, neboť ze skutkových zjištění, kterými je dovolací soud vázán, nevyplynulo, že by žalovaný žalobkyni odmítal poskytnout konkrétní pomoc; naopak v řízení bylo zjištěno, že žalobkyně zamezila žalovanému přístup na zahradu i do domu a znemožnila mu tak poskytovat pomoc, kterou jí dříve před zhoršením vztahů poskytoval (péče o zahradu a zařizování žalobkyni, co potřebovala). Odvolací soud tedy při posuzování, zda byly naplněny podmínky pro vrácení daru podle §630 obč. zák., nijak nepochybil a jeho právní posouzení je v souladu s výše citovanými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Jestliže dovolatelka v dovolání poukazovala na to, že odvolací soud nevzal v úvahu předchozí dohodu mezi ní a žalovaným o tom, že při první neshodě žalovaný svého syna vystěhuje, jedná se o vlastní skutkové tvrzení žalobkyně, které v předchozím řízení nebylo prokázáno. K tomu dovolací soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistil soud prvního stupně, a nenáleží mu přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá přímo z §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. K námitkám dovolatelky, které založila na vlastních skutkových tvrzeních, dovolací soud uvádí, že zpochybnění právního hodnocení věci, které vychází z jiného skutkového stavu, než z toho, který byl zjištěn v předchozím řízení a který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, není způsobilým dovolacím důvodem. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné. Nejvyšší soud jej proto v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 12. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu