ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3159.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3159/2022-542
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce S. D. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Josefem Tichým, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Šaldova 217/7, proti žalované LAD Company s.r.o. , se sídlem v Plzni, Na Lukách 244/12, identifikační číslo osoby 25492829, zastoupené Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Malická 1576/11, o zaplacení 83.387,54 USD a 77,28 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 224/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2022, č. j. 3 Cmo 40/2021-510, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 20.424,80 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 5. 2017, č. j. 61 Cm 224/2013-365, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 83.387,54 USD s příslušenstvím ve výroku specifikovaným a částku 77,28 EUR s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 11. 2018, č. j. 3 Cmo 33/2018-423, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2515/2019, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, č. j. 3 Cmo 33/2018-423, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2017, č. j. 61 Cm 224/2013-365, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. 8. 2020, č. j. 61 Cm 224/2013-476, rozhodl, že žalovaná byla povinna k datu 7. 11. 2018 zaplatit žalobci částku 83.387,54 USD s příslušenstvím ve výroku specifikovaným a částku 77,28 EUR s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 3. 2022, č. j. 3 Cmo 40/2021-510, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 10.164 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. 3. 2022, č. j. 3 Cm 40/2021-510, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání. Přípustnost dovolání podle §237 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky platnosti smlouvy o poskytování služeb uzavřené mezi účastníky dne 23. 6. 2010 a při řešení otázky přezkoumatelnosti svého rozhodnutí.
K dovolání žalované se žalobce vyjádřil tak, že je navrhuje jako nepřípustné odmítnout, případně pro správnost napadeného rozhodnutí zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a dovolání žalované bylo sepsáno advokátem jako zástupcem žalované (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se dovolací soud proto nezabýval.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky platnosti smlouvy o poskytování služeb uzavřené mezi účastníky dne 23. 6. 2010.
Ve výše uvedeném kasačním rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že pro uzavření platné smlouvy (v projednávané věci označené „o poskytování služeb“) podle §269 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), je rozhodné, zda předmětná smlouva obsahovala zcela určité a konkrétní vymezení vzájemných práv a povinností. Odvolacímu soudu přitom vytkl, že se dostatečně nezabýval otázkou, co bylo obsahem smlouvy o poskytování služeb, tedy zda byly dostatečně určitě sjednány závazky smluvních stran.
Odvolací soud, respektive soud prvního stupně, s jehož skutkovými a právními závěry se soud odvolací ztotožnil, dospěl k závěru, že smlouvu hodnotí jako platně uzavřenou, nikoliv v rozporu se zákonem, a se zcela jasným obsahem, což se týká zejména žalovanou zpochybněné provize za jednotlivé případy (čl. II odst. 1 smlouvy o poskytování služeb).
Třebaže se k tomu výslovně nepřihlásil, je přitom zřejmé, že odvolací soud (respektive soud prvního stupně) dospěl k tomuto závěru výkladem.
Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury se však odvolací soud může odchýlit v postupu, jímž k takovému výsledku, tj. k závěru o obsahu právního úkonu, dospěl (srov. např. usnesení ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že §266 odst. 1 obch. zák., podle něhož projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám, pro účely výkladu právních úkonů v obchodních závazkových vztazích pouze doplňuje, nikoliv nahrazuje ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., v němž se stanoví, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Výklad projevu vůle tak ani v prostředí obchodních závazkových vztahů nemůže směřovat k výsledku, který by se zcela příčil jazykovému vyjádření tohoto projevu, nejde-li o zřejmé přeřeknutí či obdobnou chybu vzniklou zjevným nedopatřením (srov. např. rozsudky ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2003, ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 104/2003, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1367/2016, a ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005).
V rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, str. 386, Nejvyšší soud uvedl, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Ústavní soud pak vyložil, že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených se založením a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Postup odvolacího soudu (respektive soudu prvního stupně) přitom obstojí z pohledu shora citované judikatury. Jestliže tedy odvolací soud při výkladu smlouvy o poskytování služeb uzavřené mezi účastníky vycházel nejen z textu samotné smlouvy, ale, na základě výsledků provedeného dokazování, přihlédl i k dalším okolnostem, zejména k následnému chování účastníků po uzavření smlouvy (kdy žalovaná povinnost vyplatit provizi v jiných případech podle předložené faktury dodržela), postupoval v souladu se zmiňovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Neobstojí tak ani námitka dovolatelky, že základní závazek žalobce nebyl dostatečně určitě vymezen v předmětné smlouvě o poskytování služeb, neboť z provedeného dokazování je zřejmé, že strany smlouvy neměly v době uzavření smlouvy pochybnosti o tom, jakou poradenskou činnost měl žalobce pro žalovanou vykonávat, když dovolatelka povinnost platit provizi v jiných případech dodržela.
Dovolatelka dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2944/2008, namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, které nemají oporu v provedeném dokazování (tyto nedostatky konkretizuje v bodech 8 až 10 dovolání). K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že toto rozhodnutí bylo vydáno v dovolacím řízení podléhajícím procesní úpravě účinné do 31. 12. 2012, v jejímž režimu se dovolací soud mohl zabývat zkoumáním, zda rozhodnutí odvolacího soudu nevychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§241a odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 13. 12. 2012]. V procesním režimu, v němž probíhá toto dovolací řízení, je dovolací přezkum vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkového stavu zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání. Dovolacím důvodem upraveným v §241a odst. 1 o. s. ř. pak nelze napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1194/2017).
Výtky dovolatelky, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, že odvolací soud se v rozhodnutí nevypořádává se všemi odvolacími důvody, když ponechal bez povšimnutí námitku započtení, že nesprávně připustil změnu žaloby na plnění v žalobu na určení, představují jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., neboť odvolacímu soudu vytýká vady řízení. Podle §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je-li dovolání přípustné; vady řízení však důvodem zakládajícím přípustnost dovolání nejsou.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 11. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu