ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3258.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3258/2021-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně SVOBODA & WILLIAMS s.r.o., se sídlem v Praze 1 - Staré Město, Na Perštýně 362/2, PSČ 110 00, IČO 27588785, zastoupené JUDr. Terezou Novobílskou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, PSČ 110 00, proti žalované A., sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Davidem Belhou, advokátem, se sídlem v Praze, náměstí Jiřího z Poděbrad 1382/2, PSČ 120 00, o zaplacení částky 691 878 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 394/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2021, č. j. 14 Co 176/2021-138, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 v pořadí druhým rozsudkem ze dne 26. 1. 2021, č. j. 19 C 394/2018-114, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 415 127 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 383 566 Kč od 13. 10. 2018 do zaplacení a z částky 31 561 Kč od 1. 2. 2019 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu ohledně částky 276 251 Kč s úrokem z prodlení od 1. 2. 2019 do zaplacení, ohledně úroku z prodlení z částky 383 566 Kč od 16. 8. 2018 do 12. 10. 2018 a ohledně úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 31 561 Kč od 1. 2. 2019 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně na základě e-mailové korespondence s P. D. prováděla úkony směřující k uzavření nájemní smlouvy mezi žalovanou jako vlastníkem uvedené nemovitosti a třetí osobou. V tomto konání byla úspěšná a její konání vedlo k uzavření nájemní smlouvy. V návaznosti na závazný názor odvolacího soudu a na doplněné dokazování soud prvního stupně vyložil, že již v e-mailu P. D. ze dne 29. 11. 2016, který sice psal z e-mailové adresy společnosti S.., je uvedeno: „máme k pronájmu“, z čehož se dá dovodit, že hovoří za majitele a nikoli za třetí osobu. Předsedou představenstva obou společností (pozn. žalované i S.) byl v uvedeném období P. S., z výpisu z obchodního rejstříku obou společností pak bylo zjištěno, že předseda představenstva v každém případě mohl jednat samostatně. P. D. vypověděl, že pokyn k navýšení provize dostal od pana S. a pokyn k nabídce zprostředkování dostal na základě pověření od pana S., který také rozhodl o tom, že zprostředkovatelská smlouva nakonec nebude uzavřena. I když tato smlouva uzavřena nebyla, je nesporné, že její návrh byl žalobkyní vypracován a žalované zaslán, tento návrh smlouvy pak s připomínkami svědek D. žalobkyni vrátil. Z obsahu této smlouvy vyplývá, že měla být uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou, což žalovaná ve fázi, kdy návrh této smlouvy vracela žalobkyni s připomínkami, nezpochybnila. Po zvážení těchto skutečností soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně poskytla své služby žalované, nikoliv společnosti S., a to bez právního důvodu v souladu s ustanovením §2991 o. z. Nebylo naopak prokázáno, že by plnění ze strany žalobkyně vedlo k obohacení třetí osoby. Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou výše bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu, že smlouva mezi stranami uzavřena nebyla, nemohl soud vycházet ani z nabídky učiněné P. D. žalobkyni na zvýšení provize na tři měsíční nájemné. S odkazem na provedené důkazy soud prvního stupně uzavřel, že obohacení žalované z činnosti žalobkyně a zprostředkování nájemní smlouvy vzniklo ve výši 15 % ročního nájemného, přičemž v tomto ohledu soud vyšel z částky ročního nájemného za celý pronajímaný objekt, když od počátku trvání nájemní smlouvy bylo zřejmé, že předmětem nájmu bude celý objekt a celkové roční nájemné za celý objekt tak činilo 2 287 200 Kč; patnáct procent z této částky spolu s daní z přidané hodnoty činí 415 127 Kč.
Ohledně částky 276 751 Kč včetně příslušenství v podobně úroku z prodlení pak soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl, stejně jako zamítl část úroku z prodlení, kterého se žalobkyně domáhala z částky 383 566 Kč od 16. 8. 2018.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2021, č. j. 14 Co 176/2021-138, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a III (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud připomněl, že již v předchozím zrušovacím rozhodnutí vyslovil souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že v projednávané věci se žalobkyni nepodařilo prokázat uzavření zprostředkovatelské smlouvy s žalovanou. Zároveň vyslovil názor, že když soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně vyhledala zájemce o nájem nemovité věci ve vlastnictví žalované a zprostředkovala žalované uzavření nájemní smlouvy s třetí osobou, aniž jí žalovaná za zprostředkovatelskou činnost zaplatila provizi, měl se zabývat otázkou, zda bez řádného důvodu v majetkové sféře žalované nedošlo k úbytku, k němuž by za běžných okolností došlo, a zda se tedy žalovaná bez spravedlivého důvodu na úkor žalobkyně obohatila.
Podle odvolacího soudu je při hledání odpovědi na otázku, zda došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, rozhodující, zda se bez řádného důvodu rozrostla majetková sféra obohaceného, případně, zda v jeho majetkové sféře nedošlo k úbytku, jenž by za běžných okolností nastal. V projednávané věci bylo zjištěno, že žalobkyně činnost směřující k vytvoření příležitosti pro žalovanou uzavřít nájemní smlouvu k nemovité věci ve vlastnictví žalované skutečně vykonala, přitom v majetkové sféře žalované nedošlo k úbytku, jenž by za běžných okolností nastal (zaplatila-li by za zprostředkovatelské služby odměnu). Žalovaná získala bez právního důvodu bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně (§2991 o. z.). I návrh následné zprostředkovatelské smlouvy zněl tak, že jejími stranami měly být žalobkyně a žalovaná, nikoli společnost S., a i z nájemní smlouvy, s jejímž návrhem žalobkyně pracovala a jež vypracovala žalovaná, bylo zřejmé, že pronajímatelem je žalovaná, nikoli společnost S. Odvolací soud uzavřel, že zprostředkovatelskou činností žalobkyně se bezdůvodně neobohatila společnost S.., ale žalovaná jako pronajímatelka, pro kterou byl vyhledán zájemce o pronájem nemovité věci v jejím vlastnictví, a žalovaná zároveň není v postavení třetí osoby ve smyslu §2995 o. z., neboť žalobkyně neplnila na závazek (ani zdánlivý) mezi žalobkyní a S. Odvolací soud nepovažoval za přiléhavé odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 20/2014, a ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, z důvodu odlišného skutkového základu.
Odvolací soud odmítl jako neopodstatněnou námitku žalované, že není povinna k náhradě, neboť jí bylo obohacení vnuceno a získala jej bez svého svolení ve smyslu §3001 odst. 2 o. z. Pojem „získání obohacení bez svého svolení“ dopadá podle odvolacího soudu jen na úzký okruh případů a projednávaná věc tímto případem není. Zde žalovaná jako obohacená věděla o probíhajícím plnění, neboť bylo zjištěno, že P. D. měl pokyn od majitele k možnému navýšení provize k podpoře zprostředkovatelské aktivity, a i pokud prvotní pokyn k jednání dal P. S. jako předseda představenstva S., musel zároveň jako předseda představenstva žalované vědět, že žalobkyně obstarává zájemce o nájem nemovitosti ve vlastnictví žalované. Nelze tudíž přijmout závěr, že žalovaná získala obohacení bez svého svolení ve smyslu §3001 o. z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Jedná se o otázku: Mezi jakými subjekty (účastníky) vzniká vztah z bezdůvodného obohacení a kdo je povinen vzniklé bezdůvodné obohacení vydat v případě, že mezi účastníky není nakonec smlouva (platně) uzavřena.
Podle žalované právní závěr odvolacího soudu o tom, že v uvedené věci se právně obohatila dovolatelka, která je povinna bezdůvodné obohacení ve vztahu k žalobkyni vydat a je tedy pasivně legitimovaná ve věci, je nesprávný a odporuje principu vázanosti vydání bezdůvodného obohacení na smluvní strany (i z neplatné, zrušené nebo neuzavřené smlouvy). Dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 20/2014, ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2360/2012, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019 a ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1036/2012. Podle žalované závěr o tom, že jednají-li dvě osoby o uzavření smlouvy, z nichž jedna před jejím uzavřením poskytne plnění třetí osobě (zde žalované), jsou v případě, že zamýšlená smlouva nakonec není uzavřena, k vydání bezdůvodného obohacení aktivně a pasivně legitimovány pouze tyto osoby účastnící se jednání o zamýšlené smlouvě, odpovídá i další judikatuře, např. rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3240/2016, ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 360/2012, a ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4753/2017. Žalovaná má za to, že pokud žalobkyni oslovila společnost S. a požadovala předmětné služby, měla by to být právě společnost S., která by měla mít povinnost vydat případné bezdůvodné obohacení žalobkyni. Jakékoliv úvahy odvolacího soudu o podobě zprostředkovatelské smlouvy (která nakonec nebyla uzavřena) nemohou být relevantní, když tento návrh vznikl až později, po samotném uzavření zprostředkovávané nájemní smlouvy a tedy po vzniku bezdůvodného obohacení, jehož strany nelze dodatečně měnit. Žalovaná zdůraznila, že za společnost S. jednal o uzavření zprostředkovatelské smlouvy se žalobkyní pan D., který však výslovně informoval žalobkyni, že není oprávněn smlouvu uzavřít v zastoupení S. Za tuto společnost nikdo oprávněný k uzavření zprostředkovatelské smlouvy s provizí přesahující 0,5 mil. Kč nejednal a ani žalovaná nejednala se žalobkyní žádným právně relevantním způsobem. Podle žalované dochází k obcházení právní úpravy jednání za společnost, když společnost nastaví způsob svého zastupování v obchodním rejstříku, výslovně svěří oprávnění k uzavírání smluv do kompetence statutárního orgánu, informuje o tom potenciálního smluvního partnera a ačkoliv k uzavření smlouvy nedojde, vůle společnosti S.. není nijak konstituována a ani společnost A., zde vůbec nejednala, přesto je žalovaná povinna platit za služby žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení. Obchodní společnosti je tak podle žalované vzata jakákoliv účinná možnost obrany před překročením oprávnění jednat za tuto společnost.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle odstavce 2 dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když žalovaná ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze výrok rozsudku odvolacího soudu pod bodem I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně pod bodem I; výrokem o nákladech řízení se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Dovolání není přípustné, neboť žalovaná v souvislosti s v dovolání formulovanou právní otázkou vychází z jiného skutkového stavu, než ke kterému dospěly soudy v předchozím řízení.
Žalovaná se dovolává závěrů vyslovených Nejvyšším soudem, podle nichž je třeba rozlišovat mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovými podstatami plnění z neplatného právního jednání či z právního důvodu, který odpadl, přičemž v případě druhé skutkové podstaty svědčí věcná legitimace pouze účastníkům smlouvy. Podle žalované bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně jednala vždy se společností S. a nikdy s žalovanou. Ve světle jí v dovolání citované judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019) považuje odvolacím soudem učiněný právní závěr za nesprávný.
Žalovaná v dovolání ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, resp. odvolacím soudem. Žalovaná předkládá vlastní hodnocení provedených důkazů a z nich dovozuje odlišný závěr o skutkovém stavu (o tom, že s žalovanou jednala výlučně společnost S. a že P. D. neměl oprávnění v předmětném rozsahu zavazovat žalovanou ani S.). Nesprávnost rozhodnutí je v dovolání vyvozována nikoliv z nesprávného právního názoru soudu, nýbrž z toho, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž dovolatelka nesouhlasí; v podstatě předkládá vlastní verzi skutkového stavu, přičemž polemizuje s tím, jak soudy nižších stupňů zhodnotily důkazy významné pro závěr o důvodnosti nároku žalobkyně. Uplatněné námitky tak postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Nejvyšší soud je přitom vázán skutkovými závěry učiněnými soudem prvního stupně, případně odvolacím soudem, z nichž v nyní posuzované věci vyplývá mimo jiné to, že žalobkyně poskytla své služby žalované, nikoli společnosti S. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že žalovaná je povinna vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení, neodchýlil se od závěrů obsažených v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu o vázanosti vydání bezdůvodného obohacení na smluvní strany (v případě neplatné, zrušené či neuzavřené smlouvy).
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 12. 2022
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu