ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3240.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3240/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) J. M. , b) I. C. , c) V. D. , d) V. O. , e) R. T. , f) M. Z. , g) I. H. , a h) M. Z. , proti žalované EL-EX spol. s. r. o. , IČ 416 91 121, se sídlem v Praze 10, Milánská 410, zastoupené Mgr. Ludmilou Pražákovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Matoušova 515/12, o 252.961,14 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 63/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2015, č. j. 68 Co 427/2014-479, ve znění opravného usnesení ze dne 10. srpna 2015, č. j. 68 Co 427/2014-522, takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. května 2014, č. j. 5 C 63/2001-377, ve znění opravných usnesení ze dne 11. září 2014, č. j. 5 C 63/2001-398, a ze dne 14. července 2015, č. j. 5 C 63/2001-517, ve výrocích I., IV. i V. a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2015, č. j. 68 Co 427/2014-479, ve znění opravného usnesení ze dne 10. srpna 2015, č. j. 68 Co 427/2014-522, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně v naznačeném rozsahu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 23. 5. 2014, č. j. 5 C 63/2001-377, ve znění opravných usnesení ze dne 11. 9. 2014, č. j. 5 C 63/2001-398, a ze dne 14. 7. 2015, č. j. 5 C 63/2001-517, uložil žalované zaplatit žalobcům částku 252.961,14 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu v části, jíž se žalobci domáhali příslušenství pohledávky nad rámec přiznaného, zamítl (výrok II.), řízení ohledně částky 2.038,86 Kč zastavil (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok IV.) i státu (výrok V.). Obvodní soud rozhodoval vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v předchozím zrušujícím usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2009, č. j. 51 Co 406/2008-192, že mezi účastníky sporu nikdy nedošlo k uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor. Užívala-li žalovaná i přesto nemovitost ve vlastnictví žalobců, aniž by za to hradila příslušné nájemné, dostalo se jí na jejich úkor bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Výši bezdůvodného obohacení stanovil na základě znaleckého posudku jako částku 253.500 Kč. Dále se věnoval možnosti započtení pohledávky žalované spočívající ve vynaložených investicích na rekonstrukci sporných prostor, přičemž shledal, že je nelze provést jednostranným právním úkonem, neboť předmětné právo již bylo promlčeno. S ohledem na uvedené obvodní soud žalobě v rozsahu, v němž nebyla vzata zpět, vyhověl.
K odvolání žalované přezkoumal zmíněné rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 9. 3. 2015, č. j. 68 Co 427/2014-479, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 8. 2015, č. j. 68 Co 427/2014-522, ve výroku I. potvrdil, částečně změnil ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními obvodního soudu, jakož i s jeho právními závěry. Připomněl, že k otázce platnosti, respektive neplatnosti smlouvy o nájmu a dohody o kompenzaci vynaložených investic a ve spojení s tím i k problematice věcné legitimace účastníků se vyjádřil ve svém předchozím usnesení (č. l. 192). Uvedl, že žalovaná byla ve smluvním vztahu toliko se společností DOMO, spol. s r.o., s níž uzavřela neplatnou smlouvu o nájmu. Žalobci se tak dostali do situace, v níž byl předmět jejich vlastnictví užíván k tomu právním titulem nedisponující osobou bez jejich souhlasu. Argumenty zpochybňující věcnou legitimaci účastníků měl za nedůvodné, jelikož je zjevné, že žalovaná (pasivně věcně legitimovaná) užívala nebytové prostory bez právního důvodu, čímž se na úkor žalobců (aktivně věcně legitimovaných) obohatila. K problematice započtení uzavřel, že žalovaná neprokázala, že by dříve než v rámci podání ze dne 22. 3. 2004 vůči žalobcům svou pohledávku řádně započetla. Svou obranu tak uplatnila opožděně v době, kdy již byla pohledávka promlčena. Námitku promlčení neshledal vznesenou v rozporu s dobrými mravy, pročež rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež má za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť se v napadeném rozhodnutí městský soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Konkrétně tak učinil v posouzení aktivní věcné legitimace žalobců ve sporu, poněvadž se v dané věci jedná o bezdůvodné obohacení plněním z neplatné smlouvy a v takových případech svědčí dle konstantní judikatorní praxe Nejvyššího i Ústavního soudu (z níž jmenuje konkrétní rozhodnutí) zmiňovaný atribut toliko stranám neplatně uzavřené smlouvy. Odvolací soud existenci nájemní smlouvy nepřípadně pomíjí a k závěru o bezdůvodném obohacení vzniklém plněním bez právního důvodu dospívá v rozporu s provedeným dokazováním. Za nesprávně právně posouzenou považuje dovolatelka rovněž otázku započtení. Odvolacímu soudu vyčítá jeho soustředění se na námitky započtení projevené písemnou formou a přehlédnutí ústního započtení učiněného žalovanou již před podáním žaloby. Nesouhlasí taktéž s hlediskem, dle něhož bylo posuzováno promlčení započítávané pohledávky a s ním spojené důsledky, neboť rozhodným je moment střetu dotčených pohledávek, tedy splatnost té z nich, jež je splatná později, nikoliv okamžik vznesení námitky započtení. Za nepodstatný pak pokládá nesouhlas protistrany s provedeným započtením, jenž nemůže způsobit neplatnost tohoto jednostranného právního úkonu. Mimoto namítá rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, především s ohledem na dříve proběhnuvší jednání o finanční spoluúčasti žalobců na rekonstrukci prostor. Závěrem brojí proti procesnímu pochybení odvolacího soudu, spočívajícímu v nepřipuštění důkazu výslechem svědka. Uvádí, že městský soud, aniž by ji poučil ve smyslu §118a o. s. ř., změnil dosavadní skutková zjištění a rozhodl pro dovolatelku překvapivě. Vzhledem k řečenému navrhuje Nejvyššímu soudu, aby napadené rozhodnutí změnil tak, že bude změněn rozsudek soudu prvního stupně a žaloba zamítnuta. Pro případ, že by neshledal splněnými podmínky pro navržený postup, nechť rozsudek městského soudu zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení.
O dovolání bylo rozhodováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a náležitě zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Na dovolání lze pohlížet jako na přípustné, neboť při řešení otázky aktivní věcné legitimace žalobců se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Dle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§451 odst. 2 obč. zák.); bezdůvodně se obohatí i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám (§454 obč. zák.). V souvislosti s uvedeným judikatura Nejvyššího soudu klade důraz na důsledné rozlišování mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z neplatného právního úkonu, jež jsou definovány v ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost jejích účastníků vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, jak výslovně zmiňuje ustanovení §457 obč. zák; spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou přitom ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. Rovněž rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v názoru, že řečené platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda ve spojitosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy (z četných rozhodnutí Nejvyššího soudu srovnej např. jeho rozsudky ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, či ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, dále pak usnesení ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010, ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1142/2011, a ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 129/2012).
Soudy nižších stupňů v nyní projednávané věci vyšly mimo jiné ze zjištění, že společnost DOMO, spol. s r.o., jakožto správce nemovitosti ve vlastnictví žalobců uzavřela prostřednictvím JUDr. Y. V. svým jménem nájemní smlouvu se žalovanou, aniž by ji k tomu svědčila patřičná oprávnění (dle ujednání se žalobci mohla smlouvy týkající se předmětné nemovitosti uzavírat pouze jejich jménem). Nájemní smlouvu, na jejímž základě žalovaná danou nemovitost užívala, proto shledaly neplatnou [viz str. 3 a 4 usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2009, č. j. 51 Co 406/2008-192, ve spojení se str. 7 dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (č. l. 482)]. Popsané pak nebylo účastníky nyní souzené pře rozporováno a není ani předmětem dovolacího přezkumu. Městský soud svůj názor stran aktivní věcné legitimace žalobců založil na závěru o bezdůvodném obohacení žalované, jež se jí dostalo bezplatným užíváním nemovitosti bez právního důvodu. Jeho náhled ovšem nemůže obstát jako korektní už se zřetelem na shora vzpomínanou judikaturou akcentovanou nutnost rozlišování jednotlivých skutkových podstat bezdůvodného obohacení (mimo uvedené srovnej rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1232/2011, či ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2327/2014, nebo jeho rozsudek ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2021/2012). Došlo-li totiž dle zjištění odvolacího soudu nepochybně k uzavření (ač neplatnému) nájemní smlouvy sjednané mezi žalovanou a subjektem odlišným od žalobců, na jejímž základě žalovaná nebytové prostory užívala, je nabíledni, že nelze mít za případný a souladný s ustálenou rozhodovací praxí závěr městského soudu o získání bezdůvodného obohacení žalovanou bez právního důvodu. Z téže příčiny není možné přitakat ani jeho úsudku o aktivní věcné legitimaci žalobců, kteří nebyli stranou této neplatné smlouvy. Nejvyšší soud proto, sleduje svou konstantní rozhodovací činnost, dle níž jsou k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy aktivně věcně legitimovány toliko strany této dohody (kromě již zmíněného srovnej také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3911/2011), nemohl jinak, než popsané právní posouzení daného aspektu považovat za nesprávné. K řečenému lze ostatně připomenout, že ani v takovýchto případech nezůstává vlastník věci bez ochrany; tvrdí-li, že se na jeho místo neoprávněně staví jiná osoba a konzumuje přitom užitky vlastnictví, je věcně legitimován k uplatnění nároku na vydání prospěchu získaného na jeho úkor touto osobou (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1722/2011).
S ohledem na nepřiléhavost právního závěru odvolacího soudu týkajícího se aktivní věcné legitimace žalobců v projednávaném sporu se jeví nadbytečným věnovat se přezkumu právního posouzení projevu vůle dovolatelky směřujícího k započtení vzájemné pohledávky, jakož i zabývat se další dovolací argumentací, jíž žalovaná brojí proti promlčení započítávané pohledávky tvrzeními, z nichž tato dovozuje rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, či eventuálním procesním pochybením městského soudu stran (ne)poučení žalované ve smyslu §118a o. s. ř., anebo překvapivostí jeho rozhodnutí (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání bylo žalovanou podáno důvodně, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem nemůže v souvislosti se shora vyloženým obstát jako správné (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, neshledav splněnými podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §243d písm. b) o. s. ř., přistoupil dle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. k jeho zrušení. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno, platí rovněž pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.), v němž je soud podle §243g odst. 1, části první věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. března 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu