ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3347.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3347/2021-141
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobkyně HOCHTIEF CZ a. s., se sídlem v Praze 5, Plzeňská 16/3217, identifikační číslo osoby 46678468, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151, proti žalovanému A. V. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Janem Bouckým, advokátem se sídlem v Praze 8, U Sluncové 666/12, o zaplacení částky 850 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 229/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2021, č. j. 21 Co 173/2021-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 24. 3. 2021, č. j. 4 C 229/2020-90, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu o zaplacení částky 850 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok I), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu všech jeho výroků) napadla žalobkyně včasným dovoláním. Namítla nesprávné právní posouzení věci, a co do přípustnosti dovolání v jeho úvodu uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, „zda námitka promlčení vznesená žalovaným byla uplatněna v souladu s dobrými mravy, či nikoliv“, která v rozhodovací praxi dosud nebyla řešena. V rámci své dovolací argumentace dále současně uvedla, že se při posouzení této otázky odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že §237 o. s. ř. obsahuje čtyři vzájemně se vylučující kritéria přípustnosti dovolání, které vedle sebe současně nemohou obstát a že dovolatel řádně nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání (ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř.), pokud v dovolání ve vztahu k jedné otázce současně označí více předpokladů přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř., aniž by z obsahu dovolání bylo zřejmé, který z nich považuje za splněný (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ).
Otázka předložená žalobkyní k dovolacímu přezkumu nemůže být současně otázkou v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou a otázkou, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu či Ústavního soudu. Z obsahu dovolací argumentace je však zřejmé, že i přes tvrzení v úvodu dovolání, že jde o otázku judikaturně neřešenou (myšleno patrně ve skutkových poměrech této konkrétní věci), spatřovala žalobkyně naplnění předpokladu přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud při posouzení otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4223/2016, též Ústavního soudu (odkázala zejména na nález ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz ). Odvolacímu soudu přitom vytýkala, že neposoudil celou situaci komplexně a nevzal v potaz veškeré související okolnosti, které vznesení námitky promlčení předcházely či s ním úzce souvisely. Označila v této souvislosti skutečnosti, které podle ní svědčí o nemravnosti vznesené námitky promlčení a které měl odvolací soud zohlednit (zadržení a následné započtení žalované částky advokátem v rozporu se zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů a s etickým kodexem v době, kdy byl žalovaný jejím právním zástupcem a kdy předmětná částka byla žalovanému zaslána do správy ve smyslu §56a zákona o advokacii, přičemž tento postup advokáta byl shledán jako porušení stavovských předpisů kárným senátem České advokátní komory, šlo o jednání vykazující znaky trestného činu, námitku vznesl advokát vůči bývalému klientovi, tj. osobě, jejíž zájmy měl povinnost hájit, námitka byla uplatněna pro částku, na kterou žalovaný neměl nikdy právní nárok, o čemž žalovaný věděl, námitka promlčení byla vznesena ve zjevném úmyslu zlegalizovat nárok žalovaného na protiprávně zadržené finanční prostředky). Ve své argumentaci zmínila též konkrétní rozsudky Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě (tyto odkazy však zjevně přípustnost dovolání nemohou založit, neboť taková rozhodnutí nepředstavují rozhodovací praxi dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř.).
Námitky žalobkyně přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají, neboť odvolací soud se od zmíněné rozhodovací praxe neodchýlil, pokud po zvážení veškerých relevantních skutkových okolností neposoudil námitku promlčení vznesenou žalovaným jako rozpornou s dobrými mravy, resp. se zásadami poctivého obchodního styku (srov. §265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (z četné rozhodovací praxe srov. například žalobkyní zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4223/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sb. rozh. obč., jehož závěry akceptoval Ústavní soud České republiky ve nálezu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba primárně dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014, a ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011). Uvedené závěry je třeba obdobně vztáhnout i na posuzování, zda výkon práva vznést námitku promlčení je či není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§265 obch. zák.), přičemž v obchodních závazkových vztazích je třeba obzvlášť zdůraznit výjimečnost důvodů, jež by mohly vést k závěru o rozporu námitky promlčení se zásadami poctivého obchodního styku. Účastníky tohoto závazkového vztahu jsou totiž obvykle podnikatelé, u nichž se předpokládá jistá profesionální zdatnost při ochraně svých práv (rozsudek ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011).
Odvolací soud v této věci posuzoval celkovou situaci, v níž byla námitka promlčení uplatněného nároku vznesena, přičemž o rozporu s výše citovanou judikaturou nesvědčí námitky žalobkyně, že nevzal v potaz okolnosti uvedené v dovolání, které (z větší části) nepředstavují okolnosti, za nichž byla námitka promlčení uplatněna, nýbrž okolnosti týkající se důvodů samotného vzniku žalobkyní uplatňované pohledávky. Tvrzení žalobkyně, že započtení provedené žalovaným bylo shledáno porušením stavovských předpisů kárným rozhodnutím kárného senátu kárné komise České advokátní komory, či že námitka byla uplatněna pro částku, na kterou žalovaný neměl nikdy jakýkoli právní nárok, nepředstavují ve smyslu shora uvedené ustálené rozhodovací praxe okolnosti, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, neboť nijak nebránily žalobkyni ve včasném podání žaloby, ani nejde o takové mimořádné okolnosti, které by ospravedlňovaly výjimečný zásah do právní jistoty, jímž je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
K přípustnosti dovolání nemohou vést ani tvrzení žalobkyně, že uvedené jednání žalovaného vykazuje znaky trestného činu a že námitka byla vznesena „ve zjevném úmyslu zlegalizovat nárok žalovaného na protiprávně zadržené finanční prostředky“, když ze skutkového stavu, z něhož vycházel odvolací soud a jímž je Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán, se taková skutková zjištění nepodávají. Odvolací soud nezjistil, že by žalovaný byl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný popisovaným jednáním. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Nadto okolnost, že (by případně) byla způsobena škoda jednáním naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu, sama o sobě není mimořádnou okolností pro konstatování nemravnosti vznesené námitky promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2353/2014).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09, související s její argumentací, že námitku vznesl advokát vůči bývalému klientovi, jehož zájmy měl z titulu svého postavení hájit. V citovaném nálezu Ústavní soud konstatoval nemravnost námitky promlčení vznesené státem, neboť reflektoval, že příslušné jednání státu v tam posuzované věci bylo v rozporu s principem důvěry druhého účastníka privatizačního vztahu, tj. stěžovatelek a jejich právních předchůdců v právní akty orgánů státu. Odkaz na uvedené rozhodnutí Ústavního soudu je však zcela nepřiléhavý, neboť v nyní projednávané věci nešlo o posuzování vztahu soukromé osoby a státu, nýbrž o soukromoprávní vztah dvou podnikatelů ve formálně rovném postavení, přičemž sama žalobkyně navíc uvádí, že námitku promlčení vznesl žalovaný jako advokát vůči ní jako své bývalé klientce, tj. nikoliv již v době, kdy by měl povinnost hájit její zájmy.
Žalobkyně též namítá, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu, a že protiprávnost jednání žalovaného při zadržování částky jí patřící je zcela zjevná a žalovaný tento stav nadále udržuje. K této námitce v dovolání výslovně nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání. Pokud však i ve vztahu k ní spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je třeba konstatovat, že ani tato námitka přípustnost dovolání nemůže založit. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (či Ústavního soudu) neplyne závěr (implicitně naznačovaný žalobkyní), že by jakýkoli nárok mající původ v protiprávním jednání žalovaného neměl podléhat promlčení z důvodu, že nikdo nesmí těžit z vlastního protiprávního jednání, tj. že by proti takovým nárokům nebylo možné z tohoto důvodu úspěšně vznést námitku promlčení. Zdůrazňuje-li žalobkyně též, že žalovaný udržoval vzniklý protiprávní stav vědomě i poté, co na něj byl žalobkyní opakovaně upozorněn, pak i z tohoto vyjádření žalobkyně vyplývá, že jí objektivně nic (ani chování žalovaného) nebránilo v tom, aby svůj nárok u soudu uplatnila včas před uplynutím promlčecí lhůty (nikoli až po více než 7 letech).
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu obou jeho výroků, tedy i v té části výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu